Psí nectnosti – „Lov“ cyklistů

Mnoho našich čtenářů si stěžuje, že jejich psi mají snahu pronásledovat cyklisty. Tato psí nectnost není nikterak výjimečná, i já ji řeším prakticky každý den.

Proč je honí?!

Na úvod je třeba zdůraznit, že v šelmách psovitých vše, co se zrychleně pohybuje opačným směrem, může vyvolat lovecké chování. „Takto se projevuje starobylé chování všech zvířat lovících kořist,“ tvrdí Eberhard Trumler. „Již prapředci šelem znali jen dvě možnosti: co se blíží, může být nebezpečné, to, co utíká pryč, je určitě kořist!“ U psů mohou toto chování vyprovokovat nejen prchající kočky, ale i cyklisté, běžci či skateboardisté atd.

Eberhard Trumler ve své knize Pes mezi lidmi píše, že se to týká v prvé řadě psů, kteří získali s cyklisty v minulosti nějaké špatné zkušenosti. Můj život se psy tuto „nadvládu“ případů netolerance psů vůči cyklistům nepotvrzuje. „Bohužel i mezi cyklisty je mnoho těch, kteří z nějakého důvodu mají ze psů strach,“ zdůrazňuje Eberhard Trumler. „A ovšem i mezi majiteli psů existují lidé, kterým připadá zábavné, když jejich pes za jezdcem na kole utíká. Kromě toho jsou i takoví majitelé, kteří nejsou schopni svému psu toto počínání zakázat. To všechno dohromady se může stát těžko rozmotatelným klubkem problémů.“

Pronásledování cyklistů psy není možné tolerovat: mohlo by dojít k vážnému zranění cyklisty, ale i psa. Stačí zasurfovat po netu – případů vážných zranění po podobných konfliktech najdete požehnaně. Známý veterinář MVDr. Jan Kňákal je nejen lékařem pesanů a jiných domácích zvířat, ale i vášnivým cyklistou. Je-li cyklista napaden psem, radí: „Když opravdu vidíš, že pes cíleně běží na tebe, že je agresivní, máš dvě možnosti. První možnost je, že během chvilky vyvineš šedesátikilometrovou rychlost a ujedeš. Pes tak rychle opravdu běží. Takže tudy cesta většinou nevede. Druhá možnost je, že slezeš z kola a kolo dáš mezi sebe a psa. Pes přes kolo na tebe nepůjde. Pokud to není cíleně cvičený pes, což se asi přihodí málokomu, že na takového psa narazí. Pes má v takovém případě tendenci kolo obíhat. Nebude pro tebe problém se natáčet proti němu. Dál musíš čekat. Nic jiného dělat nemůžeš.“

Vše ale začíná u majitele psa: psovod musí psa uvyknout na různé rušivé vlivy okolí, na které jeho čtyřnohý kamarád narazí (či může narazit). Trpělivost je vždy namístě. Každý pes je individualitou a každý má jiný práh vzrušivosti. U některých psů to lze snadněji, u jiných opravdu pomalu. Moje fenka československého vlčáka Taiga cyklisty nesnášela (to není to pravé slovo) a měla tendenci je honit. Nikoliv z agrese, ale z pouhé hry. To znamenalo nebezpečí nejen pro cyklisty, ale i pro ni. Důsledným tlumením její vášně pro štvanici jsem dosáhl pouze toho, že pomalu jedoucí cyklisty ignoruje, ale ti rychlí ji stále provokují. Jediným lékem je má předvídavost a vodítko.

Jeanne Carlsonová a Ranny Greenová v knize Hodný pes – nemožné chování radí: „Bylo by dobře, kdybyste mohli požádat pár přátel cyklistů, aby se kolem psa projeli. Zásobte je vodními pistolkami a poučte je, jak je použít. Když se za nimi pes rozběhne, ať ho postříkají.“ Proti této metodě nic nenamítám, rozhodně však ne na každého psa bude účinná.

Slušnost je vzácná

Bohužel na našich cestách se setkáváme nejen s nezodpovědnými majiteli psů, ale i se spoustou neuznalých a vulgárních cyklistů, kteří se ve svých hlavičkách pod přilbami domnívají, že cesty patří pouze jim a nutí uskakovat na poslední chvíli nejen pejskaře, ale i důchodce na berlích či maminky s kočárky.

Taigu jsem sice částečně přivykl alespoň na pomalu jedoucí cyklisty, avšak moje úsilí je marné u skateboardistů a vyznavačů kolečkových bruslí. Tyto aktivity jsou pro ni neodolatelným lákadlem a jediným lékem na její vášeň je vodítko! Méně vzrušiví psi si však na inlajnisty i skateboardisty postupně (zpravidla) zvyknou a nepronásledují je.

Nebuďte naivní!

Nikdy nespoléhejte na to, že je váš pes poslušný na sto procent! Pes není otrok (alespoň dobrý a šťastný pes). Eberhard Trumler napsal: „Doufám, že žádný psovod nebude od svého psa požadovat slepou a otrockou poslušnost. Musím se zmínit o tom, že každý, i ten nejvěrnější a nejspolehlivější pes má chvíle, kdy zapomene na dobrou výchovu. Ostatně pokud se to vám samotným v průběhu vašeho třeba šedesátiletého života nestalo, máte nárok na to, být zaneseni do Guinnessovy knihy rekordů.“

Co je pro psy komické?

Eberhard Trumler (1923–1991), se kterým jsem měl to životní štěstí a čest se osobně setkat, studoval psy po celý život a ze všech sil usiloval proniknout jim do hlav. Poslechněme si jeho slova. „To, co platí o cyklistech, platí přirozeně také o těch sportovně založených lidech, kteří jako naschvál právě v době, kdy my s našimi psy vyrážíme na procházky, kolem nás procházejí komicky se kolébajíce v kyčlích nebo s vyhrnutými rukávy absolvují svůj denní příděl vytrvaleckého běhu. Nehodláme zde zpochybňovat prospěšnost takových činností pro lidské zdraví – jen v očích takového psa (přinejmenším) působí nesmyslně a komicky!“

Kdo je inteligentní, je i zvědavý

Všichni inteligentní tvorové jsou zároveň zvědaví. Mezi ptáky patří k nejzvědavějším krkavcovití a papoušci. Vlci jsou nesmírně plaší, ale zároveň je velmi zajímá lidská činnost, proto z úkrytu lidi pozorují. I psi patří k nejzvědavějším tvorům. Pokud pes pronásleduje či lépe řečeno honí cyklisty, běžce atd., je to v 99 případech ze 100 ze zvědavosti, nikoliv z agrese (jak se mnozí domnívají). „Pes, jako zvědavý tvor, za běžcem běží, aby se hlouběji vzdělal a sklidí za to jen nadávky, křik, šlápnutí na nohu nebo ránu kamenem,“ píše Eberhard Trumler. „Pocho­pitelně si z toho vyvodí, že tito běžci patří k jakési podivné rase, které nelze důvěřovat. Stačí jeden nebo dva podobné bolestné zážitky s takovými lidmi a pes zatrpkne. Opět se uzavírá kruh, protože běžec, který byl někdy od takového psa vážně napaden, o tom vypráví dále a vzniká nové nepřátelství. 

Nejdůležitější je přístup majitele psa. Člověk musí svého psa prostě vychovat tak, aby s výjimkou naprosto výjimečných, zvláštních a nepředvídatelných okolností stále zůstával po boku svého majitele, pokud to on považuje za žádoucí. To dobře vychovaný pes rád udělá, získá-li zkušenost, že v určitých místech jako na ulicích, tam kde se shromažďuje větší množství lidí, v lesích s množstvím zvěře apod., to tak prostě musí být. Nepodřídí se však tomuto požadavku s ochotou, když zjistí, že je to od něj požadováno i tam, kde to vůbec není nutné. Lidi, kteří své psy nechávají nesmyslně stokrát za sebou vykonávat povel „k noze“, ačkoliv není nablízku žádná lákavá zvěř, neblíží se žádné auto ani vytrvalostní běžec, musí jen průměrně inteligentní pes považovat za hloupé. Proto mimo cvičiště, kde se obává trestu, vypovídá poslušnost. Není přece hloupý, i když se ho podařilo, jak to někteří „také lidé“ nazývají, zlomit.“

Resumé

Eberhard Trumler zdůrazňuje: „Každý zdravý pes se rád za něčím rozběhne – i za cyklisty či běžci pro zdraví. Je však ochoten toho nechat, pokud pro něj hlas jeho pána znamená více než chvilkové potěšení. Ten, kdo svého psa odmalička správně vychovával, nebude mít s cyklisty ani běžci problémy.“

Post scriptum

Mnoho majitelů psů ani netuší, co je jejich čtyřnohý přítel zač. Psi jsou nekonečně empatičtí a dokážou vytušit z rozpoložení svých pánů takřka vše. Závěrem tohoto článku chci popřát sluchu slovům Viktora Dostála z jeho knihy O psech a lidech: „Pes je věrným odrazem svého pána, to je stará, ale mnohdy podceňovaná pravda. Devadesát procent psí nervozity vychází z nervozity jejich majitelů, kteří mají po svém boku jen velmi citlivé a opravdu krutě ukazující zrcadlo. Je jen málo psů, na kterých se negativní povahové rysy jejich pánečků nepodepíší, málo psů s tak pevnou a odolnou povahou, že zvládnou i tento svůj (mnohdy celoživotní) handicap. Nicméně každý, i tento pes, vnímá – a ač to na sobě na první pohled nedá znát, ovlivňuje to jeho každodenní chování. Za zjevným traumatem psa je skoro vždy jeho majitel.“ Mějme to na paměti. Milujeme své psy – proto jim buďme dobrými a trpělivými vůdci. Psi s námi mají rovněž svatou trpělivost...