Tak jsme se opět úspěšně rozmnožili. Tedy ne my, ale naše prasátka! 

Pořídili jsme si dvě prasátka – Elišku a Jindřicha jako – hlídače slepic, protože nám jich sedm zavraždila liška. Vygooglila jsem, že tito čuníci, göttingenská zakrslá miniprasátka, jsou výborní hlídači. Jsou. Potvrzeno! Nikdy jsme ale takové čuníky nechovali, a protože sežerou všechno, co jim člověk dá, a budou se ládovat až k prasknutí, podařilo se nám je bohužel úspěšně překrmit. K našemu velkému překvapení se jim v červenci 2018 narodila první selátka. Druhá selátka se narodila letos v únoru (to už jsme se tolik nedivili…). Popis přípravy na jejich příchod na svět si vám dovoluji nyní popsat:

Tentokrát už jsme věděli, že Eliška není jen tlustá, ale nosí si v bříšku potomky. Bohužel jsme nevěděli přesně, kdy se s Jindřichem stihli spojit, a tím pádem ani to, kdy se budou selátka drát za námi na svět… Z předchozí zkušenosti jsme ale věděli, že když si začne Eliška vylepšovat svůj pelech a začne si domů tahat cokoliv, co by k tomu použila, rozhodně jsou „na cestě“.

Tudíž když už ráno nevylezla k snídani, bylo jasné, že je něco jinak! Šla jsem za ní do chlívku. Zjevně se snažila z toho ničeho, co měla v zimě ve výběhu k dispozici, si pelech zvelebit. Měla tam natahané pichlavé větvičky berberisu, nešťastně seděla uprostřed a funěla. Akce začala!

Vyhnali jsme kanečky do vedlejšího výběhu, aby Eliška měla klid a noví členové smečky nepřišli k újmě. Manžel zatarasil průchod mezi výběhy a zprovoznil světlo. Já Elišce vyházela špinavou slámu, podestlala suché piliny a čistou slámu se senem. Přidala jsem větve z tújí, vymyla kastroly na žrádlo a ometla pavučiny. Eliška si okamžitě začala seno a slámu přerovnávat, jak potřebovala, funěla a pochrochtávala něco jako „no konečně, ale díky“. S chutí sežrala starý bavorský vdoleček se šlehačkou a osúch se salámem, které jsem jí nabídla. Z osúchu nejdřív ožrala salám, přesně jak to dělá naše Ebinka (Jack Russel teriér). Na rozdíl od Ebinky pak ale Eliška spořádala i samotný osúch. Pak už jsme ji nechali v klidu funět a zpracovávat dodaný materiál k její spokojenosti.

Můj muž ji chodil plus minus co hodinu kontrolovat. Když jsme šli oba kolem 16. hodiny na kontrolu a podat krmení, už vedle ní ležela krásná malá růžová selátka s flíčky. Napočítala jsem jich zhruba 7, možná 8, možná víc… Všichni se měli čile k světu. Tedy spíš k jídlu.

Nechali jsme je a vrátili se zase asi za hodinu – to už jsem šla i s foťákem.

Eliška se zatím jídla ani nedotkla. Buď byla tak vysílená, nebo neměla chuť svá miminka rušit od jídla. Nebo obojí. Každo­pádně se ani nehnula. A to, ani když jsem novorozence přeorganizovávala, aby všichni byli „u zdroje“, mohli se nacpávat a nabírat sílu. Zároveň jsem se je snažila i spočítat, ale pořád se váleli jeden přes druhého, a navíc se vždycky našel další a další. Dopočítala jsem se deseti stejně velkých buclatých čuníků, ale jeden z nich se nehýbal, vypadal sice úplně normálně, neměl žádná viditelná zranění, ale nedýchal a už byl chladnější. Eliška se nepohnula, ani když jsem jí tu mrtvolku odebírala a podala ji manželovi, který ji šel pohřbít.

Eliška se jídla nedotkla až do 20. hodiny, kdy jsem jim šla zhasnout a „udělat noc“. Nevydržela jsem to a zkusila, jestli má vůbec sílu a chuť žrát. Podala jsem jí z hrnce namočený rohlík. S radostí i vděkem si ho vzala a s chutí sežrala. Bezva! Podala jsem jí další a další, taky vařený zemáček a zase rohlík, pořád si brala a jedla vleže a kromě hlavy se ani nepohnula. Malí se nerušeně krmili a evidentně jsme v tu chvíli v tom chlívku byli všichni úplně spokojení.

Přes noc napadlo 10 cm nového sněhu a bylo kolem nuly, přesto měli ráno chlívek pěkně vydýchaný do tepla. Eliška ty malé tak vzorně zakryla a zachumlala do sena a slámy, že jsem neměla co fotit, a kromě jednoho čouhajícího zadku jsem neviděla nic. Nechala jsem je tak. Dala jsem Elišce, která zrovna dojídala svou večerní porci vařených těstovin, zemáků a máčeného chleba, její ranní příděl a šla do práce.