Kuriozity z vlčího světa

„V přírodě se často dějí věci, které neumíme pochopit.“ Tanja Askani: Vlčí stopy

 

Vlk v mraveništi

Bylo krátce po úsvitu. Narůžovělé světlo zalévalo kysucké hřebeny a kroužící káně jásavým pokřikem zdravila další nádherný jarní den. Mí malamuti  rozkošnicky polehávali v trávě a sobecky zbavovali její stébla chladivých démantů rosy. Seděl jsem na pařezu a s triedrem na očích pečlivě zkoumal blízké i vzdálenější okolí. Náhle mě na kraji lesa zaujal neobvyklý pohyb. Na velkém mraveništi se labužnicky vyvaloval na zádech vlk. Provaloval se tam dobrých pět minut, poté vstal, poodstoupil a vytřepával z šedého kožichu titěrné kousavé bojovníky, jimž právě pobořil pečlivě vybudovanou stavbu.

Někteří ptáci využívají mraveniště, respektive kyselinu mravenčí, jako repelent proti zevním parazitům. Jiní, např. šplhavci, se na mraveništi i rádi přiživí. Mraveniště dokáže při shánění potravy poničit i medvěd nebo černá zvěř. Ale vlk? Ať jsem dumal sebevíc, příčině vlčího počínání jsem na kloub nepřišel. Ani pozdější konzultace se zoology mi záhadu rozřešit nepomohly. Nikdo ze mně známých kolegů dosud podobné chování u vlků neměl to štěstí pozorovat.

Kamarád z divočiny

Nick Jans je fotožurnalista aljašské divočiny a vlky poznal velmi dobře. Během dvaceti let, která prožil v odlehlých vískách mezi Inuity, vlky i lovil. To se ale mělo změnit. Dnes tyto psovité šelmy zaníceně chrání.

Zásadní obrat v myšlení Nicka Janse nastal v roce 2003. Tehdy byl se svým labradorem na zadní verandě svého domu v Juneau na Aljašce. Znenadání se na zahradě objevil černý vlk a zvědavý a hravý labrador mu radostně vyběhl v ústrety. V Nickovi se zastavilo srdce a jen bezmocně přihlížel a děsil se nejhoršího. K jeho úžasu se však stalo něco neuvěřitelného: vlk a pes si spolu začali hrát! Jakmile se Nick vzpamatoval z počátečního šoku, vlétl do domu pro fotoaparát a nové kamarády vyfotografoval.

V následujícím čase se vlk stále zdržoval v blízkosti domu a Nick věnoval veškerý čas, aby tuhle neobvyklou skutečnost fotograficky zdokumentoval. Černého vlka s jantarovýma očima pojmenoval Romeo.

Romeo se stal stálým návštěvníkem města Juneau a s místními psy radostně dováděl v parku. I když obyvatelé to zpočátku sledovali s nedůvěrou, brzy na vlastní oči zjistili, že se nemají čeho obávat. Vlk si prostě jen chtěl se psy hrát.

„Ne že bychom neměli vlky v okolí Juneau,“ vyprávěl Nick Jans. „To víte, že máme. Ale ti přicházejí a odcházejí. Tento vlk ale kolem nás pobíhal jako pes. Víte, mám dvacetileté zkušenosti s divokými vlky v Brooksově pohoří. Jen tak se s nimi nepotkáte. Ale tento chlapík neměl z lidí strach. A nebyl nemocný ani to nebyl blázen. Zjevně přišel z nějakého důvodu. A tím důvodem byli naši psi. Chtěl s nimi být v kontaktu.“ Pochopil to nejen Jans, ale i všichni ostatní lidé, pochopili to psi a pochopil to i Romeo. Všichni se snažili spolu harmonicky vycházet a to se jim také zcela dařilo. A za tu dobu se vlk mnohému přiučil i od psů. „Vlk přinášel hračky, které jsem schoval,“ s nadšením líčil Nick Jans. „Jednou to byl polyesterový plovák. Romeo jej zvedl a přinesl mému příteli Harrymu, aby mu ho hodil. Jasně porozuměl určitému druhu chování, které viděl u psů.“

Vlk Romeo se zdržoval na okraji Juneau plných šest let. Po celou tu dobu žil v míru jak s lidmi, tak se svými psími kamarády. Bohužel ho však jednoho osudného dne zastřelili cizí pytláci. Občané Juneau vzdali „svému“ vlku hold a na jeho počest mu posmrtně udělili zvláštní medaili. Nick Jans zdokumentoval celý příběh tohoto neobvyklého přátelství v knize Wolf Called Romeo (Vlk jménem Romeo).

Adopce vlčat?

Skandinávská studie publikovaná v časopise ZooBiology popisuje vskutku zajímavý vlčí rys ‒  vyvinuté sociální cítění. Vlci chovají ke svým potomkům bezpříkladnou zodpovědnost.

Vlčí populace ve Skandinávii na tom není zrovna dobře. Je nejen málo početná, ale navíc vykazuje malou genetickou variabilitu, což nedává pro budoucnost příliš růžovou prognózu. (Malá populace pochopitelně vede k úzké příbuzenské plemenitbě, což zákonitě vede i k poruchám a dědičným nemocem.)

Zoologové Inger Scharis a Mats Amundin ze švédské Linköping University však přišli s nápadem, který by mohl početnosti a zdraví vlků ve volné skandinávské přírodě pomoci. V rámci „pěstounského vlčího programu“ odebrali osm vlčat z různých zoologických zahrad a ve věku pouhých čtyř až šesti dní je dali jiným vlčicím v jiných zoo. Pěstounské vlčice nejenže nové přírůstky okamžitě přijaly, ale zároveň přemístily celý vrh včetně nevlastních mláďat do nového doupěte. Činily tak zřejmě proto, aby je lépe chránily. Adoptovaná vlčata prospívala naprosto normálně a bez problémů se integrovala do vlčí smečky.

Tato skutečnost je pro další krok programu Ingera Scharise a Matse Amundina, který spočívá v uvádění malých vlčat do divoce žijících smeček, velice nadějná.

(Přirozená adopce štěňat byla v přírodě zaznamenána již u afrických psů hyenových; pochopitelně bez zásahu člověka.)

Koza mezi vlky

Od poloviny srpna roku 2018 jsme v Národním parku České Švýcarsko zaznamenali podivnou událost. Fotopasti zdokumentovaly, že se ve vlčím teritoriu pohybuje černobílá rohatá koza domácí, které se kupodivu daří v prosperující vlčí smečce přežít. Mezi pracovníky parku a ochranáři jen jen pršely sázky, jak dlouho se jí to bude dařit. Navíc mezi odborníky převládal názor, že pokud vlci kozu neuloví, rozhodně ji zabijí mrazy.

Dnes si již nepamatuji, zdali si někdo vsadil na to, že kozička přežije. Pokud ano, musel vyhrát opravdu hodně. Statečná a inteligentní koza skutečně přežila nástrahy šelem i nečasu a v lednu 2019 dorazila v plné síle do osady Kopec nedaleko Brtníků a suverénně zamířila na usedlost Františka Krupky. V divočině Českého Švýcarska tak přežila nejméně 148 dní! Vskutku pěkná adrenalinová dovolená!

„Objevila se na dvoře a chodila nám pod okny,“ vzpomíná František Krupka. „Když jsem jí dal jablka a rohlíky, nechala se i podrbat.“ Na noc ji pan František zavřel do výběhu ke slepicím a druhý den se ptal místního hospodského, zda neví, komu by mohla kozička patřit. V Kopci však kozy nikdo nechová. Proto muži zavolali starostce Mikulášovic Miluši Trojanové a ta zase na Správu Národního parku České Švýcarsko. Mluvčí parku Tomáš Salov se ihned rozjel na milou kozu podívat a okamžitě poznal, že jde o statečnou kozičku, která přežila zimu mezi vlky. Tomáš ji převezl do dočasného azylu k sobě domů, ale kozička si nerozuměla s kamerunskými ovcemi, a tak byla převezena na statek Na Stodolci v Chřibské, kde spokojeně žije v kozím stádě. O dobrodružnou navrátilku se může přihlásit její skutečný majitel, musí však jednoznačně prokázat, že se jedná opravdu o jeho kozu.

Sláva kozy, která tančí s vlky, nemusí pohasnout ani po jejím návratu do civilizace. Například krásnolipský pivovar uvažuje o tom, že pokud se nepřihlásí její majitel, využije mediálně známou kozičku pro propagaci jednoho z piv Českého Švýcarska. Marketingově by bylo možné ji využít i při nabízení dalších regionálních, především zemědělských produktů. Docela pěkná kariéra, což?

Senzace bez pointy

Po tříletém natáčení dokončila v roce 2016 indická televize dokument, který se 26. listopadu 2019 vysílal na televizním kanále Prima Zoom pod názvem Putování s vlky. Student zoologie Joe prožil tři roky na vnitrozemských indických pláních mezi zvířaty a pastevci. Na kdysi travnatých územích obývaných vlky, gepardy, tygry a gazelami přežívá dnes malá vlčí smečka mezi zemědělskými farmami a poli. Protože jejich přirozená kořist zmizela v nenávratnu, snaží se vlci občas ulovit nějaké domácí zvíře ‒ kozu nebo ovci, ale příležitostí k takovému lupu je zoufale málo. Aby přežili, museli se vlci adaptovat částečně i na rostlinnou potravu a také na ovoce. Tuto velmi zajímavou adaptaci zachytili filmaři na výbornou.

To však nebylo vše. V samotném závěru filmu se jim podařilo natočit něco dosud naprosto nevídaného, o čemž však samotní tvůrci dokumentu neměli (a patrně dodnes nemají) ani potuchy. Nafilmovali u vlčího brlohu vlčata, o něž se vzorně staral dhoul (Cuon alpinus), dříve nazývaný též vlk rudý; populární z knihy Rudyarda Kiplinga ‒ jako ryšavý pes. Jeho tmavočervená barva srsti, kratší huňatý ocas a poněkud zvláštní stop, naprosto odlišný od stopu vlčího, musí zoologovi jeho totožnost okamžitě prozradit. Komentář v dokumentu však pouze hovořil o „atypicky zbarveném vlku“. Že by zoologický novic Joe nedával na přednáškách pozor? Dhoulů, kteří byli lidmi vždy nemilosrdně pronásledováni, v jejich domovině povážlivě ubylo a od demarkační linie absolutního vyhubení je dělí nepatrný kousínek. Z hlediska studia života šelem psovitých je nepochybně úžasné, že vůdčí vlčí pár integroval dhoula do své vlastní smečky a důvěřoval mu natolik, že mu svěřil do péče i své potomky.

Podivné spojenectví

Některé příklady úzké spolupráce mezi živočichy různých druhů jsou natolik fantastické, že naprosto mění zažité představy tradiční zoologie.

O hyenách žíhaných (Hyaena hyaena) je všeobecně známo, že loví a žijí v uzavřených hyeních klanech. Hyena žíhaná je středně velká šelma, dosahuje zpravidla poloviční hmotnosti než její obří „sestřenice“ hyena skrvnitá (Crocuta crocuta). Hyena skvrnitá žije pouze v Africe, zatímco hyena žíhaná má svůj životní areál nejen v Africe, ale i v Asii (až po Indii).

V roce 2016 pozorovali zoologové na jihu Izraele hyeny žíhané lovící společně s vlky arabskými (Canis lupus arabs), kteří jsou uznávaným poddruhem vlka obecného. Vědci došli k názoru, že byli svědky transparentní ukázky toho, jak se u inteligentních zvířat může chování proměňovat a přizpůsobovat okolnostem. Vědci se domnívají, že hyeny využívají mimořádných loveckých schopností vlků a ti zase těží ze skvělého čichu hyen, a především z jejich silného čelistního stisku, díky němuž dokážou například ve vesnicích a na periferiích měst odklápět víka popelnic, nebo se dokonce dostat do uzavřených konzerv. Pro smečky pohybující se v blízkosti lidských sídel je taková schopnost nesporně velmi výhodná. 

Porodníci v kožichu

Těsně před Vánoci roku 2019 vzrušila Ameriku senzační zpráva, která se řítila celou zemí jako vlna tsunami. Těhotná pětadvacetiletá sekretářka z Talkeetny na Aljašce Mary Kraniková uvízla ve sněhové pasti. Byla v osmém měsíci těhotenství. Když se vracela z práce, zastihla ji mimořádně silná sněhová bouře. Její auto sjelo z dálnice a beznadějně uvízlo ve sněhové závěji. Mary vystoupila z automobilu a doufala, že brzy najde pomoc. Pěšky se vydala do nejbližší osady, avšak bouře ještě zesílila. Když ušla sotva osm set metrů, začala mít kontrakce. Vyčerpaná a vystresovaná těhotná žena upadla do bezvědomí. „Po několika minutách jsem opět nabyla vědomí,“ vzpomínala na osudný den Mary Kraniková. „Hlavou jsem ležela na zádech obrovského vlka, pravděpodobně vůdce smečky. Obklopovalo mě asi dalších devět vlků. Chránili mě před silnou sněhovou bouří. Ani jsem nestihla dostat strach, protože do dvaceti minut jsem porodila.“

Podle slov Mary jedna z vlčic jemně překousla pupeční šňůru a potom spolu s dalšími vlky začala novorozeného chlapečka olizovat. Ostatní vlci se tiskli k Mary, aby ji zahřáli. Novopečená maminka se snažila vzít dítě do náruče, ale byla na to moc slabá. Stejná vlčice, která překousla pupeční šňůru, strkala dítě čenichem směrem k matce. Chlapeček plakal a Mary ho konečně nakojila.

„Vlci byli po celou dobu se mnou a vytvářeli ochrannou zeď proti sněhové bouři,“ vyprávěla Mary Kraniková. „Byla jsem členkou jejich smečky a potřebovala jsem pomoc. Vůdce smečky slízl sníh a slzy z mé tváře.“

Když nedorazila domů, začali po ní přátelé pátrat. Nalezli opuštěné Maryino auto, a tak začali hledat nešťastnici po okolí. Když spatřili vlky, okamžitě se obávali nejhoršího. Aby smečku odehnali, začali střílet do vzduchu. Vlci se poněkud vzdálili, ale z bezpečné vzdálenosti sledovali, jak přátelé přenášejí matku s novorozencem do terénního automobilu. 

„Vlci na mne nezapomenou,“ řekla novinářům v rozhovoru Mary Kraniková. „Společně se svým malým Billem se na to místo jednou vrátím. Jsem si jista, že za námi přijdou.“

Kdyby nebylo svědků, kteří našli Mary Kranikovou obklopenou vlčí smečkou, zdál by se být tento neuvěřitelný příběh pouhou smyšlenkou dobrou jen jako námět naivního béčkového filmu. Zoologové a lovci nechtějí tuto událost komentovat. Příliš se vymyká jejich představivosti a vědci si jako obvykle nechtějí zadat. Jejich rada je jediná: nedoporučují ženě znovu se setkat se šelmami. Mary Kraniková však na jejich rady pranic nedá. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí... 

Nezvyklé přátelství

Šestapadesátiletému finskému fotografovi Lassimu Rautiainenovi se v roce 2018 podařilo zachytit unikátní přátelství vlčice a medvěda v divoké skandinávské přírodě. Po celých deset dní pozoroval přátelské soužití mladé vlčice a medvěda hnědého v severské tajze. 

Není tajemstvím, že mezi vlky a medvědy panuje v divoké přírodě odvěké napětí. Medvědi se často snaží přiživit na vlčí kořisti a neváhají psovité šelmy od jejich hostiny odehnat. Pokud je vlků málo, často se jim to podaří. Sám jsem podobný mezidruhový incident sledoval ve slovenských Roháčích, kdy velký medvědí samec rozprášil tříčlennou vlčí smečku a poté hodoval na lani, kterou vlci pracně ulovili. Vlci zase, pokud se jim naskytne příležitost, obtěžují ‒ a neváhají i zabít ‒ zatoulaná medvíďata. Proto je opravdu velmi nezvyklé, aby šelmy znesvářených druhů spolu uzavřely smír, a dokonce přátelství. Lassi Rautiainen se pokusil o vysvětlení: „Je velmi nezvyklé vidět spolu medvěda a vlka. Nikdo přesně neví, proč nebo jak se stali kamarády. Myslím, že k tomu možná došlo proto, že oba dva byli mladí, osamělí a báli se přežívat v divočině sami. Je pěkné sdílet takové vzácné chvíle z divočiny, které byste nikdy neočekávali.“

Vysvětlení finského fotografa se mi při vší úctě, přiznám se, příliš nezdá. Vlastní hypotézu na toto nezvyklé přátelství však nabídnout nemohu, neboť jsem ji nenalezl. V zajetí vznikají mezi různými druhy mnohá nerovná přátelství, ale v divočině je jich jako šafránu. Jistě, všechno má svůj důvod. To ale neznamená, že nezbývá mnoho prostoru pro tajemství...

Post scriptum

Přímá pozorování v přírodě nám přinášejí dnes a denně tisíce malých i velkých překvapení. V divočině na nás čeká mysterium magnum‒velké tajemství! Hledejme je! Závěrem mi dovolte citát: „Nyní máme naději, ale naděje, to není pravda. Je to oheň, který nás při hledání pravdy pohání. Pravda je tam venku.“ (Jerome Jackson, Gulf Coast University)

Ano, pravda je tam venku...