Voláč štajgr – nejznámější holubi 41
Z hluboké studnice voláčů chovaných na území současné České republiky těžili také chovatelé v okolních zemích. Jedním z nejtypičtějších případů je příběh kolem voláče štajgra, jehož předci v minulosti vzešli z chovů českého staváka v plnobarevných rázech. Také u jiných voláčů, třeba u brněnských, je znát blízký vztah německy hovořících chovatelů k rázům plnobarevným. Tímto směrem se na přelomu 19. a 20. století a vlastně až do odsunu německy hovořícího obyvatelstva ze Sudet upínali u nás žijící němečtí chovatelé. Dokladem o oblibě plnobarevných staváků jsou chovatelské noviny vycházející pro německy hovořící obyvatelstvo v Sudetech již od počátku 20. století. Fascinace těmito unikátně létajícími drahokamy se přehoupla brzy do Lužice, Saska i Slezska, kde tito holubi nádherných barev přelétávali ze střechy na střechu, přitom stavěli a tleskali křídly. Také velmi často orlovali, tedy dávali nad sebe rozevřená křídla, kterými imponovali holubicím, jež nenechávali na pokoji a za tleskání křídel je obletovali. Chov v nových končinách brzy začal směřovat jinam a po nějaké době se již nedalo hovořit o stavákovi, ale o novém středním voláči, který získal označení štajgr. Primární zbarvení očí tohoto voláče nebylo perlové, k bílým očím se tento holub propracoval až počátkem 20. století.
Historické aspekty
Původního českého staváka se podařilo německým chovatelům zmodernizovat po osvědčené linii přes francouzské a velké anglické voláče. Kratší tělesný rámec se silným zobákem a hlavou, na nižších nohách a s nedokonalou volatostí holubic chovatelé zaměření na typičnost nepreferovali. Křížením s vysokonohými voláči byly získány nejen delší nohy, ale i delší postava, volatost a koketnost holubic, ale ztratila se typická síla znaků hlavy. Široký zobák, nápadné čelo a široké temeno jsou totiž doménou výhradně voláčů chovaných na území České republiky. Jinde tyto naše domácí preference chovatelé chápou jen stěží, podobně jako se jinde ve světě takřka nevyskytují rejdiči s červenými obočnicemi, které jsou tak typické pro většinu rázů našeho pražského rejdiče krátkozobého. Přesto si udržel štajgr do dnešních dnů některé důležité původní charakteristiky staváka, například červené obočnice, čistozobost a špičkovou barvu. Ve vzorníku štajgra se dočítáme, že pochází ze Slezska, Čech a Moravy. Odkaz na Slezsko je jistě motivován nepochybnou podobou se starvičským (chocholatým) stavákem a společným chovem obou těchto holubů ve Slezsku.
Dr. Rother v roce 1927 uvedl, že podle některých rodových českých kronik se chov těchto voláčů dědil z generace na generaci i 200 až 300 let. K finálnímu odlišení od českého staváka došlo přibližně ve dvacátých letech 20. století. Štajgr měl převzít dokonalé zbarvení a typem se měl jevit jako ušlechtilý vyšší střední voláč. Chovatelé v Německu se již v roce 1905 sdružili do klubu, který až po několika letech příprav, konkrétně v roce 1910, vydal první vzorník plemene. Na první klubové výstavě v roce 1906 bylo předvedeno 55 párů štajgrů. Po integraci s dalším spolkem chovatelů štajgrů ze středního Německa se v roce 1927 vyšplhal počet vystavených jedinců na speciální výstavě na tři stovky. Obliba štajgrů vzrostla v druhé půli 20. století, kdy speciální výstavy byly obesílány asi osmi sty jedinci.
Zpočátku byl tento holub dáván za vzor pilného rodiče, možné chůvy pro náročná plemena voláčů, jako byli velcí angličtí voláči, se zachovanými výtečnými letovými dovednostmi a také s projevy stavění, kdy holub se za letu propadne s pevně semknutými křídly dolů a za mohutného tleskání křídel se s lehkostí dostává výše. Z těchto původních dovedností vzešlo i pojmenování tohoto holuba, ale v pozdější době byly tyto letové prvky zlehčovány a nezřídka byl štajgrům souzen tzv. voliérový chov. Je pravdou, že jeho náročnější tělesné tvary se právě pro uzavřené chovy na rozdíl od českých staváků docela hodí. Dalším atributem, který ho určil pro voliérové chovy, je zásadní požadavek na čistě bílé zbarvení očních duhovek štajgrů. Při volném proletu by se okamžitě dostavilo menší či větší prokrvení duhovek, které, jak si chovatelé ověřili, šlo jen velmi obtížně odstranit, a tak mu zůstaly voliéry souzeny. Co bylo v minulosti negativem, později se prosadilo i v moderním světě, kde pohled na létající holuby lidem až velmi snadno vadí. Tímto se zařadil štajgr mezi pravé voláče „západní“ provenience.
Charakteristické plemenné znaky
Z hlediska typu je štajgr dosti podobný voláči elstrovi, o kterém jsme na iFauně nedávno referovali. Je to dáno využitím stejných výchozích plemen do zušlechťovacího křížení. Voláče štajgra si však s jinými středními voláči nespletete. Upoutá vás nejen čistýma bílýma očima, ale zejména štíhlou a přitom přiměřeně silnou postavou. Aby tohoto fenoménu bylo možno docílit, je nutné mít dostatečně dlouhý trup a dlouhou prsní kost. Postava je při uchopení do rukou pěkně osvalená, ale navenek působí docela štíhle. K dobrému celkovému dojmu přispívá velmi vzpřímené držení těla a nepříliš široce nasazený postoj na vyšších nohách, které jsou v patních kloubech jen nepatrně povolené. Bérce z těla vystupují naprosto plynule, bez náznaku tzv. žabích stehen. Zajímavé bezpochyby je, že barva drápků je naprosto bez významu. Jako u většiny dalších středních voláčů i u štajgra je opeření velmi hladké, pevně přiléhající, tvořené širokými pery.
Hlava štajgra si uchovala hned několik znaků staváka. Jedním z nich je takřka ploché temeno, kdy avizovaný tvar hlavy je protáhle zakulacený. Dalším rysem předaným staváky jsou červené obočnice, jež jsou u štajgra snad jen užší. Čím jsou červenější, tím je holub v daném znaku cennější. Nepříliš široce nasazený zobák je střední délky, při nafouknutém voleti spočívá v jeho středu. Je narůžovělé barvy, jen u isabelových a žlutě plavých může být mírně rohový. Ozobí je jen mírně vyvinuté a bíle ojíněné. Již vícekrát jsem se zmiňoval o typických očích štajgra, které se mírou povoleného prokrvení blíží spíše některým rejdičům než stavákům. Chovatelé se již dávno zaměřili na preferenci holubů majících malou zorničku a zcela bílé duhovky, bez jakéhokoliv prokrvení, které přináší načervenalé tóny. Preferována je opravdu bílá a nikoliv mléčně bílá barva duhovek. Docílit červených, tedy dobře prokrvených obočnic a zcela bílých očí je bezpochyby chovatelským oříškem, kterému se musí nejen uzpůsobit chovné zařízení, ale i skladba předkládaných zrnin.
Zadní partie štajgra tvoří třetinu celkové délky, první dvě třetiny se nachází před nohama. Volatost je hruškovitého tvaru s viditelným přechodem z hrudi, tzv. podvázáním a mírným vydutím v zadní části. Jako u jiných plemen s hruškovitou volatostí, také zde je ceněna délka krku, při níž, pokud není dostatečná, si holub s voletem pohrává nebo zaklání krk a to působí velmi neesteticky. Délka krku je proto mimořádně důležitou oblastí, stejně jako délka nohou, správný postoj či síla těla. Záda jsou dlouhá, rovná a silně spadající. Navazuje na ně v totožné linii ocas, který je úzký, dobře uzavřený, bez povolených krajáků. Země se nedotýká.
Hrstka barevných rázů
Štajgr je holubem plnobarevným, chcete-li jednobarevným. To samozřejmě limituje možnosti jeho barevného spektra, kdy ale dobře víme, že právě to chovatelům velmi často spíše vyhovuje. V Evropě není populární šlechtit něco nového, ale je zde patrná úcta k tradicím. Ačkoliv se chová i v barvách, jako je žlutě plavá, isabelová či modrá kapratá a bezpruhá, vše podstatné se odehrává u bílých, černých, červených, žlutých a zčásti u modrých pruhových. Modrá barva, jako zástupce plavých rázů, je žádoucího tmavého odstínu, s barevnými zády a černými úzkými pruhy. U plnobarevných rázů je bohatý lesk na celém opeření, s hlubokou, sytou a rovnoměrně rozloženou základní barvou. Typická čistozobost zejména u tmavých rázů může být narušena mírným nádechem na konci zobáku. Tento nešvar obvykle zmizí do prvního pelichání, pokud zůstává, je nutno jedince z dalšího chovu vyřadit, možno i kulinářsky, neboť štajgr není malým holubem.
Nežádoucí jevy šlechtění
Již jsme mnohé z nich probrali, ale připomenout bychom ještě měli vodorovnější držení těla, malé či příliš široké postavy, nízký postoj, příliš podkleslý či do tvaru písmene O nebo X formovaný. Dalšími nešvary jsou příliš znatelná hrudní kost, otevřená záda, silně křížené letky, široký či dělený ocas, nečistá barva či nedostatečný lesk, také jiný než kulatý tvar zorniček.
Způsob chovu a temperament
Mladí se rodí s tmavýma očima, které postupně zesvětlují. Když se zesvětlí do perlových očí, zpočátku mají načervenalý nádech, který později mizí, a oči jsou hotové nejpozději na konci pelichání. Tento fenomén se týká i bílého rázu, což štajgra odlišuje od mnohých plemen voláčů. Třeba u českého staváka jsou u bílých povoleny varianty s očima tmavýma i perlovýma (s mírným prokrvením okrajů duhovek, u zorničky nutno zachovat zcela bílý kroužek). Ale zpět ke štajgrovi, u kterého je vadou nejen načervenalá, ale i namodralá barva duhovek. Ze zpráv starých chovatelů plyne, že na bílý ráz byly přeneseny perlové oči přes slezské voláče, ale některé prameny uvádějí rejdiče, nebo dokonce římany. Z popisu odchovů, které v juvenilním opeření vykazovaly načervenalé či nažloutlé zbarvení, jež plně vybělilo až při pelichání, je více než pravděpodobné, že bílý štajgr je vyběleným běloušem (homozygotem).
Tento voláč se vyznačuje velmi živým temperamentem, díky kterému je na tyto holuby zábavnější pohled než na méně vitální plemena. Požadavky na kvalitní opeření, zbarvení a třeba i bíle zbarvené oči je nutno podpořit kvalitní krmnou dávkou, ve které může chybět kukuřice, neboť ta, jak se zdá, může přispívat k načervenalé barvě duhovek. Z hlediska odchovu je toto plemeno výtečné, počínaje vysokým procentem oplozených vejcí a konče vzorným seděním na snůšce a vzorným odchovem. To je při vzpřímené postavě tohoto holuba další z mnoha oblastí hodných zvláštního zřetele a ocenění.
Štajgr je velmi oblíbeným holubem v Německu dosud. Úspěšně se rozšířil do okolních zemí, ale do České republiky, Polska či na Slovensko poměrně málo, neboť ačkoliv je jiný a jedinečný, má zde tradiční konkurenci ve výchozích plemenech ‒ českém a starvičském stavákovi.
