Norrbottenský špic

Norrbotten je oblast, které se také dnes říká „North Bothnia“ (severní Botnie). Je proslulá svou krásnou nedotčenou přírodou plnou nejrůznějších rostlin a zvířat. Těžko si představit, že by se v takové zemi lidé obešli bez houževnatých psů. Existence norrbottenského špice je zdokumentována od 17. století. Není však pochyb o tom, že se zde psí pomocníci vyskytovali mnohem dříve. 

Zajímavé místo na zemi

Norrbotten se nachází ve Švédsku a sousedí z jedné třetiny svého hraničního území s Finskem. Švédsko se skládá ze tří zemí: Svealandu, Götalandu a Norlandu. Norland se dále dělí do 6 krajů, z nichž jeden je Norrbottenský. Ten se dále dělí na provincie Norrbotten (na východě) a severní Lappland (na západě). Zajímavostí je, že v těchto provinciích se nachází nejsevernější obdělávaná zemědělská půda na světě. Jejich území zasahuje až do Arktidy a je považováno za nejdivočejší přírodu v Evropské unii. Zpočátku bylo norrbottenských špiců využíváno především k lovu veverek a ptáků anebo také krys na statcích či v domácnostech. Postupně se jeho lovecké schopnosti a plemenné znaky upevňovaly a zároveň i rozšiřovaly.

Časem se jejich portfolio lovených zvířat rozšiřovalo. Jejich zájem směřoval především na soboly, norky a hranostaje. Protože dlouhou dobu byly kožešiny některých divokých zvířat cenným a vyhledávaným zbožím, byly používány jako měna. A norrbottenský špic pomáhal tuto měnu svému lovci získat.

Ve středověku tuto oblast obýval rod Samů, kteří se živili rybařením, lovem a chovem sobů. Ve všech oblastech své obživy často používali odnepaměti psy. Kdysi, stejně jako dnes, se jedná o poměrně málo osídlené místo světa, které dříve bylo označováno jako severní Västerbotten. O toto území usilovali až do 16. století osadníci z Finska, nakonec však nenásilnou formou připadlo Švédsku. Dodnes zde žijí jak původní Samové, tak Finové, společně se Švédy. I díky migraci a prolínání švédské a finské národnosti a kultury trval dlouhá desetiletí spor, zda původ norrbottenského špice je švédský, nebo finský. Tento spor však není možné jednoznačně rozsoudit. Stejný typ loveckých psů totiž žil jak s lidmi v Norrbottenu, tak v pohraniční oblasti Švédska a Finska, Lapplandu a Kainuulandu.

Lovec malých zvířat

Údajně jsou předci norrbottenského špice dingové, nikoli vlci. Malý lovecký špic přežil tisíce let díky přirozenému výběru – vydrželi jen ti nejschopnější. Ve velmi drsných podmínkách severních oblastí skandinávského poloostrova byl lov pro obživu a kožešiny nezbytný pro přežití lidí i psů. Norrbottenský špic je původním plemenem, které vzniklo tvrdou selekcí přírody a těžkých životních podmínek. Pochází z malých špicovitých psů typu lajky, o kterých je známo, že žili již s pravěkými lovci na nejsevernějším výběžku Skandinávie. Základem pro jeho vznik byli vzrůstově celkem malí psi s velkým množstvím různých fenotypů – od červené barvy srsti až po šedou různého stupně, a s výrazným loveckým instinktem. 

Jakmile však cena kožešin sobolů, norků a hranostajů začala klesat, klesal také zájem o jejich výkup a norrbottenští špicové začali mít malé využití. Zájem o ně se vytrácel. Vliv na to měl i příliv nových exteriérově zajímavých plemen. Přesto tito špicové následně našli uplatnění coby trädskällare, což je ve volném překladu „pes štěkající na stromy“. Lidé ze severských zemí norrbottenského špice využívali a nadále využívají zejména k lovu tetřevů, tetřívků a jeřábků lesních.

Aarne Erkki Järvinen (1891–1963), finský lesník, malíř a spisovatel, se o loveckých psech Švédska a Finska ve svých dílech nesčetněkrát zmiňoval. I díky němu se norrbottenský špic a finský špic stali symbolem severní divočiny.

Ztratil se a zase našel…

Nejdříve byl ve švédské plemenné knize vedený pod označením „nordic spitz“. Mezi prvními, kteří veřejnosti představili a uveřejnili popis norrbottenského špice, byli S. Sahlin a E. Orstadius. V roce 1910 byl norrbottenský špic schválený Švédským Kennel Clubem (SKK) pod označením Norrbottensskällande fågelhund neboli Norrbottens Barking Bird-Dog. Přesto jeho popularita stále prudce klesala. Během 1. a 2. světové války jako by se po něm zem slehla. Došlo to tak daleko, že v roce 1948 Švédský Kennel Club uzavřel pro toto plemeno plemennou knihu a doslova norrbottenského špice vyškrtl ze seznamu plemen. Protože v tu dobu již několik let nebyl do plemenné knihy zapsán ani jeden jedinec, mělo se za to, že nebyl odchován žádný vrh, a plemeno bylo považováno za vyhynulé. 

Norrbottenský špic přežil na farmách v severní části Švédska a Finska, kde si vážili jeho vlastností a neměli potřebu registrovaného chovu. Během velké hospodářské krize si lovecké práce norrbottenského špice lidé na drsném severu velmi cenili, neboť jim pomáhal s obstaráváním jídla. 

Snaha o čistokrevný, ale nepříbuzný chov

Naštěstí se na počátku 60. let našel někdo, kdo nechtěl nechat zaniknout po staletí uznávaného vynikajícího lovce a přítele v nesnázích. Tím, kdo zachránil plemeno před úplným zánikem, byl švédský lesník Stig Onnerfeld a Rune Samuelssonová. Na inzeráty v novinách, že se hledají typičtí představitelé norrbottenského špice, se ozvalo hned několik desítek lidí se svými psy. Do chovného programu bylo vybráno 15 nejtypičtějších jedinců. Několik Norrbottenspets bylo nalezeno v Pajale (Smithstown), odkud byl zahájen zachraňující chovný program. Byl sepsán nový standard a FCI v roce 1966 toto plemeno uznala. V roce 1967 je uznal i Švédský Kennel Club. Ve Finsku se norrbottenský špic dočkal registrace až v roce 1973, ale od tohoto roku se datuje spolupráce finského a švédského klubu. Poměrně dlouhou dobu byl norrbottenský špic veden jen jako varianta norského buhunda. Není se čemu divit. Vždyť v roce 1889 byl vytvořen jeho první standard tak, že bylo převzato znění standardu norského buhunda a jen mírně upraveno, zejména v pasáži zbarvení srsti. Dnes jej ve Finsku najdeme pod označením „pohjanpystykorva“ a ve Švédsku „norrbottens-skollandehund“. 

V dubnu 1973 se Olli Korhonen a Juho Perttola vydali na sever do Oulu, Rovaniemi a Sodankylä, kde našli 10 psů a 29 fen. Dalších 80 jedinců bylo nalezeno v letech 1973–1974. Do roku 1980 bylo do plemenné knihy přidáno ještě 20 dalších typických představitelů plemene. Až do konce 20. století neutuchaly snahy nalézt v zapadlých koutech další nepříbuzné jedince norrbotennského špice. 

Během 70. a 80. let 20. století bylo pouze asi 20 registrací ročně. Od přelomu 20. a 21. století je počet zapsaných štěňat 300–400 ročně. Finský klub chovatelských stanic je stále ochotný přidávat do genového fondu více psů. Ve Finsku se snaží o chov zdravých a povahově vyrovnaných jedinců s co nejmenší vzájemnou příbuzností. Chov norrbottenského špice je velmi kontrolovaný. Zdraví jedinci, kteří jsou jen vzdáleně příbuzní, se chovají s pečlivou spoluprací chovatelských poradců s chovateli a majiteli těchto jedinců. 

Norrbottenský špic se na celém světě vyskytuje poměrně ojediněle, ve větším počtu je chován jen ve Švédsku a ve Finsku. Zde existuje silná národní hrdost, že tyto psy vlastní. Norrbottenský špic patří do rodiny s islandským špicem a finským špicem. Finskému špicovi je velice podobný svým uplatněním i chováním a částečně vzhledem. Někteří staří kynologové dokonce tvrdí, že norrbottenský špic je vlastně stejné plemeno jako finský špic, ale v jiné barvě srsti.

Rodinný pes

S dětmi si rozumí velmi dobře, je k nim velmi ohleduplný a jemný. Někteří jedinci můžou být posedlí jejich hlídáním. Pokud ho dítě škádlí nebo obtěžuje, norrbotten jednoduše odejde. Je znám svou absolutní neagresivností. To z něj dělá výborného rodinného společníka. 

Je to pes, který miluje celou svou rodinu a umí to dávat najevo. Je jako stín svého pána. Je mu věrný a stále chce být parťákem po jeho boku. Svému majiteli chce dělat radost a snaží se vyhovět. Právě jeho dobrá povaha pro rodinný život ho zachránila před vyhynutím. 

Hodí se však do sportovní rodiny, pro člověka, který má rád pohyb a nejrůznější aktivity venku. Norrbottenský špic je pes, který se nerad nudí. Potřebuje často nějakou činnost, zaměstnání, pohyb a zapojení své inteligence. Má stabilní temperament. Výbuchy emocí u něj nečekejte. Umí se však radovat, stejně jako být smutný. Je to pohodový a vlídný pes, mazaný a zároveň rozvážný. 

Je uštěkaný?

Ano. Poměrně rád štěká. Ale s jeho vnímavostí a chutí vyhovět to není nic nezvladatelného. Jen je potřeba se na to zaměřit od štěněcího věku a psa naučit, že na povel musí se štěkáním přestat. Zároveň i výchova musí být směrována k malé toleranci ke štěkání. Přestože s oblibou štěká a upozorní na sebemenší pohyb nebo nepatřičný zvuk v blízkosti svého teritoria, není hlídačem v pravém slova smyslu. Výstižnější slovo by bylo: „oznamovatel“ nebo „živý zvonek“. Norrbottenský špic je i přes svou velkou statečnost zcela neagresivní. K cizím a lidem doma i kdekoli jinde je přátelský a důvěřivý. Nikdy není nervózní ani plachý. 

Většina lidí si při slově „špic“ představí plemeno „německý špic“. Štěkání možná mají společné, ale jinak jsou povahově výrazně rozdílní. Severští špicové, tedy i norrbottenský špic mají výrazné lovecké pudy a hlídání je pro ně okrajovou záležitostí. Kdežto německý špic neprojevuje žádné lovecké pudy, zato má v krvi hlídání někdy i s ostřejším chováním. 

Norrbottenský špic a okolí

Ideální prostor pro jeho bydlení je zahrada s dobrým plotem a s občasnou pozvánkou do domu. Má rád čerstvý vzduch a prostor. Rád kontroluje své teritorium a sleduje, co se kolem děje. Pokud se však dlouhodobě nudí, může mít sklony k toulání mimo zahradu. 

Jeho ubytování v domě či bytě sice není vyloučeno, ale o to více mu musí být poskytnuto pozornosti a procházek. Jinak by mohl mít sklony k destrukci bytového zařízení nebo zbytečnému již zmiňovanému štěkání.   

K jiným psů je většinou kamarádský, ale někteří jedinci mohou mít občasné problémy s jedinci stejného pohlaví. K jiným domácím zvířatům se chová zpravidla přátelsky, ale protože se jedná o plemeno po dlouhá staletí chované pro lov malých kožešinových zvířat a ptáků, je nutná velmi důkladná raná socializace tímto směrem. I tak by měl být majitel norrbottena hodně na pozoru při zahlédnutí cizí kočky nebo drůbeže. 

Má výrazný, ale zvladatelný lovecký pud. S chutí se pustí po stopě, rozběhne se za zvěří nebo vyhledává v křoví ptáky. Jeho milý až sladký vzhled rozhodně neprozrazuje povahu lovce. Ale je potřeba na to myslet a zapracovat zejména na dobrém přivolání.

Zvláštní způsob lovu

Jedná se o typické severské plemeno, velmi houževnaté a nenáročné, plně přizpůsobené dlouhým zimám. Mráz, vítr ani hluboký sníh jej neodrazuje od plného zaujetí do lovu. Dokáže se dobře orientovat ve členitém terénu. 

Nyní je norrbottenský špic chován lovecky jako tzv. stromový pes pro lov tetřívka lískového, tetřívka černého, jestřábka lesního a tetřeva hlušce. Je však také velmi úspěšný při lovu kožešinových zvířat i např. losů, mývalů, veverek, nezalekne se ani medvěda. Toto plemeno je vyhledáváno především severskými lovci, kteří se chtějí určitým způsobem vrátit do minulosti a cítit jednoduchost života.

Norrbottenský špic má ojedinělý styl lovu a loveckému umu jej netřeba učit. Má ho v sobě a byl po mnoho generací upevňován. V lese tiše vyhledává zvěř a naslouchá zvuku ptáka v letu. Jakmile ji objeví nebo zažene na strom, začne pronikavě štěkat a štěká neustále, až do příchodu lovce. Norrbotten svým štěkotem upoutává pozornost lovené zvěře na sebe, a tak se lovec může nepozorovaně dostat ke zvěři velmi blízko. Při loveckých zkouškách je nutné, aby štěkal minim. 100× za minutu. Často však štěká i 120× za minutu. Výborní jedinci jsou údajně schopni za jeden den najít až 40 drobných kožešinových zvířat.

Nejen pes do lesa

Jedná se o psa extrémně agilního, svérázného, odolného a velice vytrvalého. Jeho dobře vyvážená fyzická směs vytrvalosti, rychlosti, síly a zároveň lehkosti z něj dělá výborného společníka k lovu, k procházkám do přírody i k nejrůznějším sportům a kynologickým aktivitám. Je velmi univerzálním plemenem. V současné době je držen častěji jako společník než lovec.

Jeho výchova a výcvik musí probíhat pozitivním způsobem, důsledně, ale s klidem. Zároveň výcvik musí být pestrý, protože opakování povelů ho brzy přestane bavit. Někteří jedinci jsou trochu tvrdohlavější, ale přesto zvladatelní.

Každopádně tento pes ocení, když se mu jeho člověk bude věnovat a vymyslí mu nějakou práci nebo zábavu. A čím víc u toho pes bude muset běhat a myslet, tím lépe. Dobře se učí, pokud ho to baví. Zvolit správný postup při výcviku a výchově je tak stěžejní. Norrbottenský špic má přezdívku „vychytralá liška“. Ani ne tak pro svůj vzhled jako mazanost.

Je velmi energický, veselý a hravý. Norrbottenský špic je výborným společníkem při turistice, joggingu, ale také třeba kempování a dalších outdoorových aktivitách. Je velice mrštný, aktivní, ale ne hyperaktivní. To jej předurčuje k některým kynologickým sportům, jakými jsou třeba agility, tanec se psem nebo výcvik poslušnosti. Protože má výborný čich, sluch i zrak a také má rád lidi, může dobře zastat práci záchranářského psa – jak na sněhu, tak v sutinách. 

Potřebná péče

Péče o tohoto psa není prakticky žádná. Snad jen občasné překartáčování a pročesání srsti, které musí být intenzivnější v období línání, což je 2× ročně. Jednou začas je potřeba zkontrolovat a upravit délku drápků a vyčistit zevní zvukovod. Je to pes téměř bez pachu. Koupání by mělo být prováděno, pouze když je to nezbytně nutné. 

Nejsou u nich známy žádné genetické defekty a nemoci. Poměrně běžně se dožívají až 20 let. Je to velice houževnaté a zdravé stvoření.

Chov norrbottenského špice

Je nejmenší ze všech severských psů. Ve Švédsku se počet zapsaných štěňat norrbottenských špiců do plemenné knihy od roku 1990 do současnosti stále pohybuje mezi 100–200. Ve Finsku naopak jeho obliba výrazně stoupá. Jestliže v roce 1990 jich bylo zapsáno 43, v roce 2005 už 181 a v roce 2015 neuvěřitelných 377.

Je zajímavé, že švédský chov oproti finskému spíše stagnuje. Každopádně finský chov je velice přísně střežen a je zde vyvíjeno velké úsilí pro kvalitní odchovy. Nepřipouští se příbuzenská plemenitba a k chovu tohoto plemene je nutná spolupráce s tzv. konzultantem chovu.

Přípustné jsou všechny barvy srsti, ale preferuje se bílá se žlutými nebo červenohnědými ostře ohraničenými skvrnami. Za ideální zbarvení se považují skvrny na bílém podkladu. Bílé barvy by mělo být 30–90 %. Naopak na zádech by neměla být barva skvrny celistvá, ale na kohoutku by bílá barva měla skvrny rozdělovat. Výrazně barevní psi jsou žádáni, ale bílá barva by měla na pohled dominovat. Ideální množství tmavých ploten na bílém podkladu se pohybuje kolem 30 %. Někdy jsou však norrbotteni celí bílí. Je však žádoucí, aby alespoň uši a malé místo u kořene ocasu byly zbarveny tmavě. Symetrie není podstatná. 

Za vážné vady je považována např. masová nebo játrová barva nosu, tříslové znaky na srsti, smíšená bílá nebo tečkování srsti. Dále chybějící zuby, přičemž chybějící P1 jsou zpravidla tolerovány. 

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?

Norrbottenský špic je malý kvadratický pes typu špice, kompaktně stavěný, přičemž rozdílná stavba těla obou pohlaví má být dobře patrná. Ideální pes má působit dojmem typického malého špice.

Jeho hlava je silná, suchá, při pohledu ze strany a shora klínovitého tvaru. Čelo je mírně vyklenuté, lebka poměrně plochá a nadočnicové oblouky jsou dobře vyznačené. Stop je dobře, ale jen lehce vyznačený. Tlama je středně dlouhá a ostře se zužuje. Její délka je rovna polovině délky hlavy nebo o něco kratší. Hřbet nosu je rovný a nosní houba černá. Skus je vyžadován nůžkový. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru a šikmo posazené. Mají tmavě hnědou barvu. Uši jsou vysoko nasazené, mírně větší než střední velikosti a pevně vztyčené. Špičky uší jsou mírně zaoblené. Krk je středně dlouhý, suchý, mírně vyklenutý a nesený vztyčeně. Hřbet je krátký, silný a pružný. Při pohledu ze strany mírně spáditý v kohoutku a pak rovný. Záď je středně dlouhá a široká a mírně spáditá. Hrudník je středně hluboký a dlouhý. Při pohledu zpředu je hrudní koš oválný. Předhrudí je dobře vyvinuté. Při pohledu ze strany má nejnižší část hrudního koše dosahovat těsně pod lokty a plynule přecházet v linii břicha, které je mírně vtažené. Ocas je poměrně vysoko nasazený, nesený v poměrně vysokém oblouku, volně zatočený, přičemž špička ocasu se dotýká strany stehna. Ocas nemá být delší než k hleznu. Končetiny jsou rovné, se silnou kostrou, suché, rovnoběžné. Tlapky jsou malé, dobře klenuté a kompaktní. Směřují přímo vpřed.

Norrbottenský špic má ve cvalu i klusu vykazovat plynulý, pravidelný pohyb s velkým posunem a dobrým pokrytím prostoru. Hřbetní linie musí zůstat pevná. Srst je tvrdá, krátká, rovná a poměrně přiléhající, s jemnou a hustou podsadou. Krátká na nosním můstku, lebce, uších a přední straně končetin, delší na krku, zadní straně stehen a spodní straně ocasu. Všechny barvy srsti jsou povolené. Ideální barva je bílá se žlutými nebo červenohnědými znaky. Ideální výška v kohoutku je u psů 45 cm a u fen 42 cm.