Pravděpodobně jako první přišli s myšlenkou využití fyzioterapie u zvířat lidé pečující o dostihové koně. Protože mnoho pracovníků stájí a hřebčínů vlastní zároveň psy, velmi rychle se povědomí o blahodárném vlivu masáží, zdravotních cvičení nebo akvaterapie rozšířilo i mezi kynology. Vzhledem k oblibě psů u široké veřejnosti nastal prudký rozvoj tohoto typu služeb a veterinární fyzioterapie během několika let získala trvalé místo mezi metodami léčby malých zvířat, zejména psů.
Práce fyzioterapeuta může mít dvě roviny – léčebnou, jejímž cílem je vymizení nebo zmírnění potíží, a preventivní, která slouží k uchování zdraví pohybového aparátu a ke zlepšení kondice. Jednu funkci od druhé však nelze beze zbytku oddělit, často totiž volně přechází jedna v druhou.
Během terapie, obvykle hodinové, se využívají manuální techniky (například hmaty na uvolnění měkkých tkání, mobilizace, Dornova metoda, strečink), fyzikální terapie (magnetoterapie, laser, elektroterapie) a aktivní cvičení s pomůckami, jako jsou balanční podložky a míče, kavalety nebo nakloněná rovina.
Na pomezí mezi aktivním cvičením a fyzikální terapií se nachází akvaterapeutická vana. Jedná se o podvodní pohyblivý pás umístěný v prosklené vaně, takže pes neplave, ale kráčí ve vodě. Podle toho, čeho chceme cvičením docílit, regulujeme jak rychlost pásu, tak především výšku vodního sloupce.
Napustíme-li vodu zhruba po kyčel zvířete, dosáhneme maximálního odlehčení těla, kdy kosti a klouby nesou jen asi 20 % hmotnosti psa, zároveň svaly jsou více namáhány, protože voda má vyšší hustotu než vzduch, a pohyb v ní je tedy náročnější. Tento stav je vysoce žádoucí třeba u pacientů po úrazech a ortopedických operacích, kdy potřebujeme brzy začít posilovat svalový korzet, ale opěrný aparát si nemůžeme dovolit příliš zatížit. Mnoho pacientů začíná s akvaterapií již krátce po vyndání stehů.
Naopak pro preventivní a kondiční cvičení sportujících nebo výstavních psů můžeme hladinu vody snížit a zvýšit rychlost pásu, ve vodě je možný i klus či běh.
Preventivní a kondiční fyzioterapii vyhledávají zejména majitelé intenzivně sportujících psů nebo psů s vyšším rizikem rozvoje ortopedického onemocnění (starší psi, predisponovaná plemena).
Nikdy nezapomeňte před návštěvou fyzioterapie nahlásit veškeré potíže a onemocnění, které zvíře momentálně má. I když zdánlivě s „cvičením“ nemají souvislost, mohou limitovat některé metody fyzioterapie nebo ji zcela kontraindikovat:
Většina akutních onemocnění (kašel, zvracení, horečka, zánět) vyžaduje klidový režim, u chronických zánětů nebo boulí nejasného původu jsou vedle magnetoterapie nevhodné i některé manuální techniky, protože dochází ke stimulaci lymfatického systému a patogeny či nádorové buňky se tak mohou snáze a rychleji šířit. Kožní problémy nebo choroby močových cest zase mohou omezovat použití akvaterapie. Z hygienických i provozních důvodů většina pracovišť neprovádí fyzioterapie během hárání.
Při léčebné fyzioterapii je nezbytná úzká spolupráce s ošetřujícím veterinárním lékařem, který rozhodne, kdy může fyzioterapie začít, případně vydá konkrétnější doporučení. Některá větší pracoviště se zaměřením na neurologii a ortopedii již mají vlastní fyzioterapeuty, což je pro rehabilitace ideální, protože je zajištěna hladká komunikace mezi lékařem a rehabilitačním pracovníkem. Hodit se může i možnost okamžité konzultace v případě, že se fyzioterapeutovi „něco nezdá“.
Nejčastěji docházejí na rehabilitace psi po ortopedických operacích (zlomeniny, poranění vazů, vrozené deformity a dysplazie atd.) a neurologičtí pacienti (např. neuropatie, výhřez meziobratlové ploténky). Zvláště u starších nebo chronicky nemocných psů je často fyzioterapie jednou z mála nemedikamentózních možností na zlepšení pohyblivosti a zmírnění bolesti, protože jejich zdravotní stav vylučuje radikální operační řešení.
Zejména při komorbiditě (souběhu onemocnění) je zapotřebí maximální opatrnost a přizpůsobení terapie celkovému zdravotnímu stavu zvířete – chladnější voda a nižší zátěž pro kardiaky, cvičení bez akvaterapie pro psy s kožními problémy atd.
Zvláštní a komplikovanou kapitolou je paliativní péče o těžce nemocné nebo přestárlé psy, kdy je hlavním cílem udržet co nejlepší životní pohodu zvířete v čase, jenž mu zbývá. V tomto případě některé kontraindikace a omezení přestávají být absolutní. K sestavení individuálního plánu terapie je vždy zapotřebí domluva lékaře, fyzioterapeuta i majitele zvířete.
V České republice zatím chybí státní studijní program oboru veterinární fyzioterapie, navíc podmínky pro provozování této profese jsou stanoveny velmi neurčitě. Lze tedy narazit na více či méně erudované odborníky, v nejhorších případech bohužel i na sebevědomé nedouky, kteří mohou mnoho pokazit.
Víkendové semináře zaměřené na různé metody a cvičení jsou sice přínosné, ale ani ty nejkvalitnější nemohou nahradit delší, a především systematické a navazující studium. Mnoho seminářů je navíc určeno spíše laické veřejnosti a má sloužit ke zlepšení domácí péče o vlastního psa.
V každém případě je tedy dobré věnovat výběru pracoviště a terapeuta čas, poptat se po jeho reputaci a prostudovat případné recenze. S výběrem může pomoci i Asociace fyzioterapie a rehabilitace zvířat České republiky, která se snaží také o systemizaci vzdělávání v oboru. V současné době nabízí 18 měsíců dlouhý kurz s víkendovou výukou a povinnou praxí zakončený zkouškou. Seznam úspěšných absolventů včetně adres a kontaktů je zveřejněn na webových stránkách Asociace, poznáte je také podle titulu CertCAAPR uváděného za jménem. Podobným příslibem určité úrovně znalostí a péče je také certifikát CCRP/CCRT (Certified Canine Rehabilitation Practitioner/Therapist) z americké University of Tennessee, který však lze získat pouze v zahraničí.
Poměrně spolehlivým způsobem, jak zajistit svému psovi skutečně odborné ošetření, je rehabilitace na renomované veterinární klinice. Vedle výše zmiňovaných výhod je tu nízké riziko nekompetentní osoby na místě terapeuta, protože dobré nemocnice si svůj personál pečlivě vybírají. Nevýhodou je, že takovýchto pracovišť je málo a jejich kapacita stačí právě na péči o vlastní pacienty v pooperačním či léčebném režimu a nemívají prostor pro kondiční cvičení a prevenci.
Druhou možností je tedy návštěva samostatného rehabilitačního centra. V současné době je dobře vybavených provozoven veterinární fyzioterapie v ČR sice stále nemnoho, ale jejich počty narůstají a dají se najít i mimo Prahu a Brno.
Rozvoj veterinární medicíny přináší stále nové postupy a fyzioterapie má mezi nimi zcela jistě své místo. Tím spíš je zapotřebí, aby se v České republice rozvíjely možnosti studia tohoto mladého oboru, tak aby zájemci o práci fyzioterapeuta dostali potřebné vzdělání a majitelé psů určitou záruku, že jejich zvíře má v rukou erudovaný člověk.
Prudce stoupající poptávka po fyzioterapii pro psy totiž přivedla na profesionální dráhu i lidi bez uceleného vzdělání, kteří z neznalosti nebo přehnaných ambicí nabízejí své služby po absolvování víkendového kurzu či několika seminářů. Bohužel, neodborně provedená fyzioterapie může mít v některých případech závažné a těžko řešitelné následky, což způsobí utrpení psa a v jeho majiteli vyvolá pochopitelnou nedůvěru k veterinární fyzioterapii obecně.
Ačkoliv je tento obor v České republice ještě v plenkách, kvalitní a vzdělaní terapeuti stále přibývají a jejich služby se stávají dostupnější i mimo největší města. Doufejme, že fyzioterapie (nejen) psů se bude i v naší zemi nadále rozvíjet.