Bylo nebylo 2

Při opatrném ranním probouzení, kdy hlava ještě neví, jaké problémy bude muset řešit, myšlenky bloudí kosmem samovolně sem tam. Stává se mnohokrát, že váš polonastartovaný mozkový systém se vrací stále dokola k jedné myšlence. Často nepodstatné. Prostě máte smyčku. Něco se zadrhlo a nemůžete si pomoc, stále se to vrací. Když to není černé svědomí, není to životu nebezpečné, ale může to být pěkně otravné, protože to nevyřešíte, ani kdybyste svoje mozkové závity rozžhavili do běla.

Náš slovutný tisk kdysi napsal o jedné sečtělé dámě, která se stala až ministryní zahraničí USA, paní Condoleeze Riceové, že na svojí vysokou pozici vystoupala proto, že je znalkyní komunismu. Samo sebou, že ona musela mít daleko více informací, než jsem já kdy získat mohl, to dá rozum, když kdeco bylo tajné, ale na druhou stranu jsem celý život prožil v tomto mimořádně hospodářsky neúspěšném systému a vůbec tomu nerozumím. Ona ano, já ne. Navenek ten systém sice myšlenkově, propagandisticky a vůbec ze všech stran působil jako ucelený, kompaktní, žulový balvan bez jediné trhlinky, který se ale nakonec zcela rozsypal. Rozsypal, ale pozor, nevzdal! Nikdy se nevrátí pohádka mládí, komunismus máme však stále za dveřmi. Jak jsem řekl, nikdy tomu zcela nebudu rozumět, ale mohu, díky bohu, dnes říkat to, co jsem tedy v tom systému, kde zítra znamenalo včera, viděl na vlastní oči. Budu tedy pokračovat ve vyprávění o oboru, který je sice pro holé přežití nicotný, ale dělá život příjemnějším.

Jak jsem se stal aktivním chovatelem

Jak se ve mně probudil, v dětství, zájem o ptáky, vím dodnes docela přesně, a dokonce jsem o tom i napsal. Ten zájem mě dodnes neopustil, zpočátku však nebudil v mém okolí žádné nadšení, dokonce jsem za to dostal i dvojku z mravů. Jak jsem se stal opravdu chovatelem, si zcela jasně nevybavím. Ono to vlastně rostlo postupně, samovolně. Avšak úvodní sen mě přepadl na konkrétním místě.

Bylo to tak nějak asi v roce 1959, na podzim, v Doupovských horách. Ráno byly již zamrzlé louže a já se choulil v zákopu v lehkém oblečení, protože v teplejším bych se zhroutil. Atleti také neběhají závody v kožichu. Hráli jsme si na válku, bylo to cvičení, kde všechno muselo vypadat dokonale, taková spartakiáda, divadlo pro čepice, na kterých se třpytilo zatraceně zlatých označení. Cvičilo se dva týdny do úmoru, aby se ti pomazaní mohli pokochat pohledem na nové zbraně předváděné v dokonalém, vítězném útoku, avšak bez protivníka. Koncové atrakci přihlíželi generálové všech možných východních národností, ale konalo se to pro ty ze severního Vietnamu. Právě se zatápělo pro tamní válku. V jednom zákopu se klepal zimou jakýsi desátník Podpěra a snil o teple domova, kde si bude v kleci chovat pásovníky. A helemese. Obojí se stalo. Ve Vietnamu se to pak skutečně pěkně semlelo, leckdo z toho má mindráky ještě dodnes. Mě zase, pro život v podstatě nicotný koníček, provedl životem vcelku příjemně, a dokonce jsem udělal i jakousi kariéru. Stal jsem se nakonec i mezinárodním posuzovatelem, díky čemuž jsem mohl navštívit i kapitalistickou cizinu.

V žádném jiném oboru jsem nic takového docílit nemohl, to měli ti rudí kluci z Karlína pohlídaný. Koneckonců jsem za to i rád, protože podle Murphyho zákonů by mě jistojistě na jiném poli čekal nějaký velký malér. Nepotkal jsem se sice v životě s těmi opravdu nejvyššími potentáty, až na malé výjimky, ale s těmi o něco níže postavenými, kterým se říká tak krásně česky fraucimor, jsem měl setkání nakonec docela častá. Někdy, aniž bych věděl o tom, s kým vlastně hovořím, jindy zase, aniž bych o to stál, ale nedalo se nezájem dávat najevo. A všechno zase prostřednictvím chovu exotických ptáků. Začínal jsem tak, jak se začínat má, pěkně od píky. Ještě si pamatuji tu radost, když se mi v kleci po stehlících vylíhly první chůvičky.

No a pak jsem se za okolností, které si již nepamatuji, stal chovatelem organizovaným. Důvod je sice nad slunce jasnější, ale kdy a jak se to stalo, dnes již důležité není. Být organizovaným chovatelem byla v podstatě jediná možnost, jak sehnat proso – a bez prosa nemůžete chovat jak astrildovité, tak papoušky. Ve staré legitimaci ČSSCHDZ mám zapsán rok vstupu do této organizace 1966. Asi jsem někdy někde projevil ochotu něco udělat, takže zakrátko to bylo podle toho pořekadla: Podáte-li prstíček, utrhnou vám celou ruku. Stovky pytlů prosa, sehnaných po celé republice a skládaných do klubovny, cítím na zádech dodnes. Když byl z klubovny sklad krmení, musely se schůze výboru konat někde v hospodě, což bývalo příjemnější.

V roce 1968 padl starý výbor základní organizace, ten výbor, jenž byl v podstatě dosazený odněkud shora. V této době však mnozí z funkcionářů, kteří zastávali vysoké funkce někde u policie nebo na ministerstvu vnitra, dávno propadli kouzlu chovu ptáků, což bylo nakonec pro chovatelskou organizaci dobře. Oni o nás věděli všechno. Věděli, že onen desátník, kterému se tenkrát zdálo o teplu domova, je pro režim v podstatě neškodný červíček, jenž je naopak pro ně užitečným mouřenínem, když nosí ty pytle prosa na zádech, staví výstavu v botanické zahradě a vůbec se točí okolo chodu té organizace. A právě ta vždy úspěšná výstava v BZUK, jak ji vytrvale jmenoval letitý pokladník organizace, mě seznámila s dalšími, zatraceně vlivnými osobami, které bych označil za vyšší patra fraucimoru.

Šéfredaktor časopisu chovatel

V roce 1969 jsem působil na výstavě v BZUK v mnoha funkcích, mimo jiné i jako živý poutač, když jsem se procházel na chodníku před vchodem s ochočeným lori ozdobným na rameni. Mělo to obrovský úspěch, návštěvníci se na výstavu jen hrnuli. Na výstavu se přišel podívat i šéf tehdejšího časopisu Chovatel, který vydávalo Státní zemědělské nakladatelství. Tomu se reklama také líbila, dokonce tolik, že si udělal barevné fotky. V roce 1970 pak vyšel ten barevný papoušek na obálce časopisu, jak mi sedí na prstě a já mu dělám křoví. Dneska by museli ten můj obličej krapítko vyretušovat, aby to bylo možné dát na obálku, tenkrát jsem byl in.

Zmiňuji se o tom proto, že šéfredaktor byl veskrze zajímavá osoba, o které jsem sice tušil, že to je velice vlivné „zvíře“, ale ani zdaleka jsem netušil to, co začalo vyplouvat na povrch až po roce 1989. Trochu jsem přispíval i do tohoto časopisu, proto jsem se s panem šéfredaktorem znal. Jednou jsem s ním strávil asi dvě hodiny v rozhovoru o všem možném za redakčním, návštěvním stolkem. Neměl jsem z toho rozhovoru vcelku dobrý dojem a dodnes si blahořečím, že jsem celou tu dobu zůstal ve střehu a dával si dobrý pozor na to, co vypustím z úst. Většinou mluvil pan šéfredaktor a neostýchal se říci, že je agentem KGB. Dokonce ukazoval jakousi legitimaci, což ale mohla být třeba tramvajenka z Užhorodu. Až po roce 1989 jsem si víceméně ověřil, že tomu asi tak skutečně bylo. Opravdu tedy měl dobré spojení až do Moskvy. On ten rozhovor nebyl vlastně žádný rozhovor, ale výslech. Pan šéfredaktor byl profesionál. Pak ze dne na den zmizel a začal působit na ČÚTI, což byla mnohonásobně vyšší pozice.

Výstava v Moskvě

Někdy v roce 1970 se začalo v naší organizaci přemýšlet o tom, že bychom mohli udělat výstavu v Moskvě. Napadlo to nejspíše našeho tehdejšího předsedu, ale podrobnosti o prvotních kontaktech a vůbec vzniku té myšlenky neznám. Nicméně to muselo být již v nějakém stadiu jednání, protože jsme předseda a já šli na jednání s tehdejším tajemníkem ÚV ČSCHDZ. Ten s celou akcí nechtěl mít nic společného, byla to jakási aktivita zdola, a tak nás prostě a jednoduše vyhodil. Vraceli jsme se z toho jednání a jdeme takhle pražskou ulicí Na Poříčí, když tu proti nám jde pan bývalý šéfredaktor: Nazdar, kluci, co máte tak kyselý ksichty? Tak jsme mu to na tom chodníku všechno vysypali. Trochu zvážněl a pak povídá: Jděte tam zítra v jedenáct znovu, já zavolám do Moskvy! No, já jsem tam tenkrát jít nemohl, byl jsem čerstvě v novém zaměstnání, když v tom předchozím jsem před komisí řekl, že tedy se vstupem vojsk nesouhlasím. Tak tam šel předseda sám a já mu to dodnes závidím, protože si to opravdu užil.

Oproti včerejšímu dni bylo všechno naruby, na schodech stál již uvítací výbor a výstava v Moskvě skutečně byla. Nakonec tam v plné slávě jel i uvítací výbor funkcionářů, který nás původně vyhodil. Takovou slávu si nemohli nechat ujít. Já jsem v novém zaměstnání ještě neměl nárok na dovolenou, proto jsem o tuto akci přišel. Nakonec to byl manažersky dokonalý podnik. Exponáty byly v Praze vykoupeny a hotově zaplaceny a v Moskvě po výstavě prodány. Všechno klaplo tak, že to snad lépe klapnout ani nemohlo. Vynikající byly i následné kontakty s jejich chovateli. Vozili na oplátku ptáky zase na výstavy k nám, a co se dalo urvat, urval jsem i do svého chovu. Zájem byl veliký a bylo více jaksi movitějších chovatelů, než jsem byl já. Sice jsem paběrkoval, ale přece jen…. Ptáci se obvykle dobře přeprodávali dále do Německa. Já si mohu připsat prvoodchovy pěnkavic severních, hýlů dlouhoocasých, hýlů šedavých, hýlů mongolských, kříženců zvonohlíků červenočelých s kanárem a bratr pak prvoodchov hýlů červenokřídlých.

Předchozí působení pana šéfredaktora

Když potom došlo k onomu státnímu bankrotu v roce 1989, který se s nadmutými prsy obvykle nazývá sametovou revolucí, začaly se také objevovat kusé poznámky o předchozím působení tehdejšího šéfredaktora Chovatele pana Andreje Kepperta. Když si položím otázku, jestli byl komunista, a dívám se na to z úhlu oficiálního pohledu nerozborného žulového balvanu, většinou si odpovídám, že se mi jevil z povrchního pohledu spíše jako klasický anarchista. V žádném případě se před ním nesmělo vyslovovat jméno Lubomíra Štrougala, protože jej přivádělo k zuřivosti. V takovém okamžiku jsem si říkal panebože, klasický cholerik.

To asi souviselo s činností takzvané Kolderovy komise, jejímž členem Štrougal byl, zatímco Andrej Keppert byl komisí zkoumanou osobou. Z mého pohledu nezúčastněného mouřenína asi někomu přerostl přes hlavu a byl načas uklizen. Ale jak to s ním původně bylo, zřejmě komplexně známo nikdy nebude. Jeho jméno se objevuje sporadicky ve spojení se jménem mnohem známějšího jména Pich-Tůma. Ten byl původně partyzánem, respektive jediným Čechem sovětského partyzánského výsadku na Vysočině v roce 1944 a komisařem partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Po válce byl politikem, předsedou Svazu partyzánů, poslancem, členem StB a vyšetřovatelem, kterému bylo prokázáno, že ve společnosti dalších osmi osob fyzicky zlikvidoval nejméně tři osoby, neboli byl usvědčeným vrahem. Byl spatřen i na místě smrti Jana Masaryka, což nikdy nedokázal vysvětlit. Dokonce byl krátký čas za tyto činy uvězněn, ale protože i jeho proces nebyl veden podle zásad práva, jen z pozice síly, byl v devadesátých létech rehabilitován. Zcela nakonec jej dohnalo jeho černé svědomí k sebevraždě.

V jeho blízkosti ovšem působil i Andrej Keppert. Znal jsem jej, řekněme, z té jeho lepší stránky. O tom, jak se stal členem StB, samozřejmě nevím zhola nic. Jen v Pelikánově publikaci Potlačená zpráva nacházím úryvek: Každý příchod některého vedoucího pracovníka doprovázel příchod dalších pracovníků a vyvolával nedůvěru k těm dosavadním. Odchodem Št. Plačka padl stín nedůvěry na jeho spolupracovníky, se zatčením velení v roce 1951 je na jedné straně spojen návrat L. Janouška, dr. Mudry (byl v TNP) a příchod B. Klíchy, Samce, A. Kepperta do bezpečnosti… Text mluví samozřejmě o StB. Další úryvek mluví o okolnostech procesu s R. Slánským. Cituji: Další skupina byla vedena J. Hoškem, patřil k ní A. Keppert, M. Nekvasil a rovněž (A. Keppert) měla styky se sovětskou bezpečností. Nebo cituji: Navíc po zatčení K. Švába se vedoucím úseku, v němž se soustřeďovalo šetření směřující k odhalení nepřátel ve straně, stal A. Keppert, o němž se ve zprávě z roku 1963 píše, že vynikal „zejména pudovým antisemitismem“.

Pak musel nutně nastat nějaký strmý pád, protože pozice šéfredaktora nepolitického časopisu je mnohonásobně nižší než pozice vedoucího úseku StB. Šeptá se o jakémsi uklidňujícím lékařském zařízení. Docela mě překvapovalo, že pan Keppert mluvil plynně německy, a také mě překvapovalo, že mluvil velmi vstřícně o Američanech. Nezapomínejme však, že nešlo o hospodský rozhovor, ale vlastně o výslech. Také jsem po roce 1989 koketoval s myšlenkou, že bych si rád zopakoval rozhovor s ním o nově vzniklé situaci a co tomu právě on říká. Nenašel jsem k tomu však odvahu! Být o samotě s člověkem, kterého jsem považoval za cholerika a o kterém se dalo předpokládat, že by mohl být i ozbrojen, jsem se tedy opravdu neodvážil. Co kdyby se náhodou rozzuřil? Odešel asi před dvěma léty a vzal si s sebou asi hodně tajemství, o kterých bude zřejmě lépe, že je ani netušíme. Chovatelé? Ti odpouštějí.

Škoda že nemluvím anglicky jako můj táta. Nechal bych si od Američanů vysvětlit, jak asi mám rozumět komunismu.