Pozoruhodná strašilka Epidares nolimetangere
Mezi strašilky (řád Phasmatodea) patří několik tisíc druhů hmyzu, který fascinuje vědce i chovatele. Kdysi u nás byla v chovech zastoupena hlavně pakobylka indická (Carausius morosus) a strašilka australská (Extatosoma tiaratum) někdy označovaná jako palupenitka australská. V průběhu let se však dostupnost těchto zajímavých tvorů stále zlepšovala a dnes můžeme vybírat z mnoha druhů, jejichž chov už bývá poměrně dobře rozpracován.
Názvosloví
Z hlediska českého názvosloví může být někdy určitý chaos v rozdělení tohoto hmyzího řádu. Někteří chovatelé ho dodnes striktně rozdělují na strašilky a pakobylky. Před lety se mi dokonce stalo, že mě na chovatelské burze jeden prodejce nabízející nějaký druh pakobylky opravil s tím, že tohle není strašilka, ale pakobylka. Je to něco podobného, jako by někdo uvedl, že sklípkan není pavouk, ale sklípkan. Všechny druhy pakobylek, strašilek i lupenitek samozřejmě patří do jednoho řádu. Jen jsme zkrátka zvyklí označovat tenké vyzáblé druhy, které připomínají větvičky, jako pakobylky a ty druhy, co se podobají spíše oschlým listům, jako strašilky. Některé druhy vynikají tak velkou rozmanitostí, že z tohoto pohledu může být takové rozdělení poněkud obtížné.
Nároky
Tak jako tak představují strašilky zajímavé a ve srovnání třeba s chovem plazů poměrně nenáročné chovance. Dalo by se říci, že patří mezi nejméně náročná exotická zvířata, která můžeme doma mít. Po ekonomické stránce je jejich pořízení včetně chovatelského zařízení málo nákladná záležitost a ani jejich následný chov nás nezruinuje. I času na svou péči vyžadují o něco méně než některá jiná zvířata v teráriích. Ale i strašilky mají pochopitelně svá specifika a určitou péči přece jen potřebují. Nicméně pro svou dostupnost a značnou nenáročnost si stále více nalézají místo u chovatelů bezobratlých živočichů. Přestože se obvykle jedná o hmyz relativně velký, terária nebo plastové boxy pro jejich chov nemusí být příliš velkých rozměrů. Většinou stačí, když výška odpovídá zhruba trojnásobku délky chovaného druhu. Pokud se časem rozhodneme chovat více druhů, nezaberou nám tedy nádrže tolik místa, jako kdybychom chovali třeba několik druhů ještěrů či hadů.
Vzhled
Právě velikost dělá z tohoto hmyzu vedle často velmi bizarního vzhledu atraktivní živočichy. Přestože řada druhů dorůstá na hmyz značných rozměrů (některé i přes dvacet centimetrů), najdou se i mezi strašilkami trpaslíci. Strašilka Epidares nolimetangere (čeleď Bacillidae) patří mezi nejmenší zástupce – samičky dorůstají zhruba 4 až 5 cm, samečci bývají o něco menší a subtilnější. Na atraktivitě jí to však nijak zvlášť neubírá. Naopak. Díky nevelkým rozměrům stačí pro chov poměrné malé terárium nebo plastový box. A také vzhledově patří k zajímavějším druhům. Část těla má pokrytou nápadnými trny.
Nedotýkej se mě
Pozoruhodné jsou rovněž svými projevy. Někdy mohou upadnout do kataleptického stavu. To se stává třeba při vyrušení, manipulaci v teráriu nebo i při dotyku. Už se mi v mém chovu několikrát stalo, že jsem otevřel nádrž, abych například vyměnil větvičky živné rostliny, a některou ze strašilek jsem nalezl na dně ležet zcela nehybně na zádech. I když jsem měl o tomto jevu jisté povědomí z literatury, poprvé jsem si skutečně myslel, že je strašilka mrtvá. K mému překvapení a radosti se začala pohybovat, když jsem ji přendal na papírový ubrousek – brzy bylo jasné, že je v naprostém pořádku. Od té doby se něco podobného občas opakuje. Někdy, když je nutné s nimi manipulovat, je možné některého jedince bez problému odebrat z větvičky nebo stěny nádrže – ten mi pak pochoduje po ruce. Jindy některý na chvíli předstírá smrt. Stačí ho na dlani opatrně otočit na nožky a zase se dá do pohybu. Na tento jev by ostatně měl odkazovat vědecký druhový název, kdy „nolimetangere“ znamená „nedotýkej se mě“.
Chov
Svou skupinku strašilek Epidares nolimetangere chovám v plastovém boxu o rozměrech cca 20 × 20 × 20 cm. Na dně je vrstvička lignocelu neboli kokosové drti. Do budoucna uvažuji, že ji možná nahradím terarijní rašelinou. Tento druh má raději vyšší vlhkost, proto je dobré denně mírně rosit rozprašovačem. Jako potravu podávám listy ostružiníku a divoké šípkové růže. Podle dostupných informací by měly přijímat také maliník, dub, hloh, lísku a zřejmě i další druhy. Jsou to spíše soumrační tvorové, kteří by se během dne měli schovávat, ale v mém chovu jsou někteří jedinci dobře pozorovatelní i během dne na listech či stěnách a stropu boxu. Jiní se raději schovají pod list.
Mezi velkým druhovým bohatstvím tohoto hmyzu, kdy dnes můžeme v odborné inzerci nebo na chovatelských burzách vybírat z mnoha zástupců různých rozměrů, tvarů i barev, představují „epidarky“ taková malá něžná hmyzí monstra, která rozhodně stojí za pozornost chovatelů.
