Úspěch stopaře při pátrání po nebezpečném zločinci nebo při hledání pohřešované osoby obecně nemusí znamenat, že pes dovede psovoda až k místu, kde se hledaný člověk nachází. Stopy mohou být mnoha příčinami narušené nebo ukončené a k úspěchu akce tak často stačí, když pes určí směr, kterým se osoba ubírala. V závěru textu se dozvíme, že rozhodnost psovodů se vyplatila i ve zcela mimořádné situaci.
Jedno z důležitých pravidel psovodů zní: Věř svému psovi. Nedokončí-li pes stopu, nezřídka to bývá chyba psovoda. To když ho páníček navádí směrem, který se mu zdá nejpravděpodobnější. Jde-li o trénink, soutěž nebo pronásledování obyčejného zlodějíčka, není to žádný velký problém. Když však jde o hledání nebezpečné osoby nebo člověka, který by mohl každou chvíli zkolabovat či dokonce zemřít, pak se psovod, ať už policista či záchranář, dostává do situace, kdy se musí rozhodnout pro nejrychlejší řešení. A tím vůbec nemusí být opakované hledání ztracené stopy. Stopa opravdu mohla skončit. To jestliže hledaná osoba nasedla do nějakého vozidla, stopa mohla být přerušená zemědělskými stroji – sekáním, oráním, hnojením, postřikem apod. Zkrátka těch důvodů může být celá řada.
V tíživé situaci se tak mohou ocitnout třeba policisté, kteří pomocí psa pronásledují zločince, který by při neúspěšném pátrání mohl páchat další škodu nebo někomu ublížit. Jejich odpovědnost je velká. V posledních letech je psovod v závažných případech součástí širokého týmu policistů různých odborností. A co tedy dělat, když pes evidentně se stopováním skončil? Zmiňme proto případ, který sice nesouvisí s pátráním po zločinci, ale je učebnicovou ukázkou toho, jak důležitá je zkušenost a rozhodování psovoda pod tlakem času.
Zda stopa sledovaná psem zdánlivě nebo opravdu skončila, nelze nikdy s jistotou tvrdit. Snad jen v případech, kdy stopa končí na nádraží, na autobusové zastávce nebo u otisků pneumatik automobilu. Tam je nanejvýš pravděpodobné, že hledaná osoba odjela nějakým dopravním prostředkem. I to je však důležité zjištění pro kriminalisty, kteří už mohou rozjet další směr pátrání. Jenomže ne vždy je to tak jednoduché. Je proto lepší právě v těchto případech trvat na opětovném nalezení stopy, nebo zvolit jiné řešení? To vše prolétlo hlavou zkušenému profesionálnímu i sportovnímu psovodovi, dnes už bývalému policistovi Ladislavu Košlerovi, když se dostal do kritické situace při hledání pohřešované stařenky. Za 28 let služby se psem by soupis jeho nejzajímavějších případů vydal na celou knihu. Od pátrání po vrazích až po hledání malých dětí. Onoho chladného podzimního dne však šlo o nalezení babičky, která se vydala na procházku. Že není doma, zjistila rodina, když se nedostavila k večeři. Letmé hledání celé rodiny nevedlo k žádnému výsledku, a tak měla pomoci policie. „Operační důstojník mě seznámil se sdělením rodiny a vyslal na místo. Asi za dvacet minut jsem dorazil k domku v jihočeské obci nedaleko Jindřichova Hradce,“ vzpomíná Ladislav Košler. Pátrání začal rutinními policejními úkony pro takovéto případy ‒ získání podstatných informací o pohřešované, jako jsou místa jejích oblíbených procházek, jak rychle asi chodí, v jaké je kondici atd. Potom provedl rychlé prohledání bydliště, zda se třeba hledaná osoba už nevrátila bez vědomí rodiny nebo zda není v místnosti či v místě, kde by ji nikdo nehledal. „To vše byla otázka několika minut, ale zároveň jsem si všiml, že jsou u domku lidé z obce, kteří jsou ochotní pomáhat při hledání. Od nich jsem se také dozvěděl, že naposledy byla babička viděna odpoledne při trhání kopretin. Bylo to na louce, asi padesát metrů od cesty, a tak jsem dal Cirovi načichat pach z babiččina svetru a on během krátké doby opravdu našel stopu, po které jsme se vydali. Za loukou jsme prošli objektem zemědělského družstva a pokračovali směrem do kukuřičného pole. Tam začal Cir tápat, až stopu definitivně ztratil. Protože nás vzhledem ke zdravotnímu stavu babičky tlačil čas, nechtěl jsem riskovat opakované hledání stopy. Pachová stopa mohla být silně narušená zvěří, zvláště divočáky. A důvodů mohlo být více,“ uvažuje psovod.
Během stopování dostal nadpraporčík Košler vysílačkou zprávu, že policejní vrtulník s termovizí nemůže pro špatné počasí přiletět, takže se musel spolehnout jen sám na sebe. A na místní dobrovolníky, které se také rozhodl okamžitě využít. Zorganizoval rojnici a vedl ji kukuřičným lánem, neboť podle mapy věděl, že za polem je potok. Taková místa bývají pro ztracené a dezorientované lidi, a zvláště za tmy, nebezpečná. A psovodova obava se naplnila – rojnice došla k potoku, jehož korytem šla stařenka a vůbec nevnímala, že kolem ní jsou lidé, její zachránci. Šla dál.
Pak už následovala záchranářská rutina policejního psovoda: babičku s pomocí dobrovolníků vynesl z koryta, zabalil do zateplovací fólie a na improvizovaných nosítkách ji společně donesli do vesnice. Tam už čekala záchranka, aby lékař se zdravotníky poskytli nezbytnou péči a ženu odvezli do nemocnice. Že babička byla nalezena doslova za pět minut dvanáct, potvrzuje i fakt, že už při balení do izolační fólie vlivem vyčerpání a podchlazení ztrácela vědomí. A tak díky německému ovčákovi Cirovi, který určil směr babiččina výšlapu, rozhodnosti psovoda a pomoci dobrovolníků bylo zachráněno zdraví a možná i život stařenky. Všechny zachránce jistě potěšil i děkovný dopis, který zaslal syn babičky řediteli Krajského ředitelství PČR v Českých Budějovicích.
Policisté v podání filmových tvůrců už pronásledovali zločince kdejakým dopravním prostředkem včetně ponorky. Avšak pronásledovat zločince na lokomotivě a ještě se psem, to se snad povedlo jen libereckým policistům. A nikoliv v představách filmových tvůrců. Je to už pěkná řádka let, možná desetiletí, co se dva uprchlí chovanci z dětského výchovného ústavu dopustili loupežného přepadení poblíž objektu liberecké Dukly. Naposledy byli spatřeni v Dolním Hanychově pod Ještědem, kde policisté také začali s pátrací akcí pomocí dvou psů.
Jedním z policejních psovodů byl Vítězslav Vlk. Po nějaké době našli psi za libereckou čtvrtí Ostašov souvislou stopu vedoucí střídavě podél železniční tratě a mezi kolejemi směrem na Českou Lípu. Tímto směrem se také psovodi vydali. Na následující stanici v Karlově nahlásili výpravčímu, co se na trati odehrává, a ten zajistil zastavení dopravy. Zejména proto, že další část tratě na Českou Lípu vede dlouhým tunelem. Psovodi střídali na stopě oba psy, aby vydrželi pracovat mnoho kilometrů. U tunelu z Novin do Rynoltic měli za sebou již hodně přes deset kilometrů a nikdo nevěděl, jak dlouho ještě budou muset vydržet.
V Rynolticích na stanici čekal rychlík, který pro nejasnou situaci nemohl pokračovat v jízdě. „Směrem na Českou Lípu však pomalu jela samotná lokomotiva a železničáři nám nabídli, že nás svezou ve směru našeho stopování. Nastoupili jsme do ní společně s druhým psovodem a s oběma psy. Některé okolnosti totiž nasvědčovaly tomu, že uprchlíci se chtějí dostat do České Lípy. Jedině tímto způsobem jsme mohli snížit jejich několikahodinový náskok,“ vybavuje si dávné pátrání Vítězslav Vlk. Po několika kilometrech jízdy policisté prchající delikventy skutečně zahlédli. Uprchlíci se ani příliš nesnažili ukrývat, neboť nemohli tušit, že z pomalu jedoucí lokomotivy náhle vyskočí dva psi a za nimi policisté. „Jakmile spatřili psy, dávali ruce nahoru dřív, než k nim dolehla naše zákonná výzva k zastavení,“ uzavřel vyprávění o neobvyklém případu Vítězslav Vlk, dnes policejní instruktor.