Podívejme se na další zajímavý druh domácí drůbeže – kachny. Je poměrně snadné se o ně postarat, když je pustíte na zahradu nebo do sadu, seberou spoustu škůdců, spotřebují i kuchyňský odpad. Kachny se chovají zejména pro maso, vedlejším produktem je peří, některá plemena dobře snáší. Vyšlechtěna byla i okrasná plemena kachen. Navíc je zábavné je sledovat.
Kachny a pižmovky jsou často považovány za jeden druh, pro pižmovky se často používá pojmenování kachna pižmová. Kachny i pižmovky ale mají rozdílné předky, liší se způsobem života i vlastnostmi.
V zoologické systematice řadíme pižmovky k řádu vrubozobých (Anseriformes), čeledi kachnovitých (Anatidae) a rodu pižmovka (Cairina).
U pižmovek je kačer větší než kachna, kačer má výraznou bradavičnatost na obličeji a účes na krku. Plovací blány nezasahují až ke koncům prstů, mají velmi silné drápy, díky nimž výborně šplhají. Jsou i dobří letci.
Kachňata pižmovek rostou zpočátku o hodně pomaleji než např. kachňata pekingská. Tuku se jim ukládá jen málo, protože jejich předkové pocházejí z teplých oblastí, a navíc se nezdržují na vodě, ale v noci hřadují na stromech. Vyžadují pastvu. Vydávají jen syčivé zvuky, nejsou hlučné.
Předkem dnešních pižmovek je pižmovka velká (Cairina moschata), druh pocházející z Jižní a Střední Ameriky. Jako domácí zvířata je chovali místní obyvatelé ještě před objevením Ameriky. Do Evropy byly dovezeny pravděpodobně v 16. století přes přístavy Afriky a Asie, už tehdy byly známy i pižmovky bílé a strakaté.
Kachny domácí a pižmovky lze křížit, kříženci rychle rostou, jsou ale neplodní. Koncem minulého století se začaly používat spolu s kachnami pekingskými jako rodičovská linie kachních brojlerů.
Také kachny patří do řádu vrubozobých (Anseriformes) a čeledi kachnovitých (Anatidae), ale k rodu kachna (Anas). Zdomácňována byla kachna divoká (Anas platyrhynchos), která žije téměř na celé severní polokouli – vyskytuje se v Evropě, Asii, severní Africe i Americe. Nejčastějším poddruhem, který žije i u nás, je kachna divoká holoarktická (Anas platyrhynchos platyrhynchos), další poddruhy obývají menší území, např. na pobřeží Grónska hnízdí podobná, o něco větší kachna divoká grónská (A. p. conboschas), v Severní Americe žijí kachna divoká mexická (A. p. diazi), kachna divoká floridská (A. p. fulvigula) a kachna divoká texaská (A. p. maculosa), Anas melleri obývá Madagaskar.
Zdomácnění proběhlo pravděpodobně na více místech, uváděna je Mezopotámie, jižní Evropa, Čína a Indie. Jasné není ani období, kdy byly kachny zdomácněny – některé zdroje je datují na začátek našeho letopočtu, jiné do období 5. tisíciletí př. n. l.
Ve starověkém Egyptě kachny byly součástí obřadu uctívání mrtvých. Rytina zobrazující bajku o kočce a drůbeži pochází z let 1300–1100 př. n. l. a napovídá, že kachny tehdy již byly domestikované.
Ze starého Řecka jsou první prokazatelné zprávy o chovu kachen ze 4. století. Tehdy je chovali na malých vodních nádržích krytých sítěmi. Podobně je chovali i staří Římané, kteří si jich mimořádně cenili. Také Keltové a Germáni začali velmi záhy s chovem – jednak na maso, ale i pro okrasu.
Naši předkové chovali kachny polodivokým způsobem, kachny byly (a jsou) lovnou zvěří. Vyskytovaly se jen v původním divokém rázu, ojedinělé zmínky jsou o bílých či okrových kachnách. Důkazy o jiné než divoké barvě kachen podávají malby nizozemského malíře ze 17. století. První plemena byla vyšlechtěna teprve v 19. století, během 2. poloviny 20. století se kachny začaly vykrmovat i na farmách. Koncem 19. století byla do Evropy a Spojených států amerických dovezena také asijská plemena kachen.
Domácí kachny lze rozdělit na původní typy domácích kachen – vodorovné evropské a vzpřímené asijské, které zřejmě prošly daleko delším vývojem a byly lépe přizpůsobeny pohybu po souši.
Průběh růstu se odvíjí od podmínek, z nichž pocházejí jejich předkové. Kachňata kachny divoké se zpočátku zdržují na vodě, nelétají. Proto ukládají velké množství podkožního tuku, který je má chránit proti podchlazení, má izolační vlastnosti. Nejrychleji rostou v prvních 3 týdnech, kdy rychle roste i jejich trávicí ústrojí, jsou velmi žravá, přijímají z 80 % živočišnou potravu. Prsní svalovina se ale rozvíjí pomaleji. Ve 3 týdnech obrůstají peřím, v 50 dnech začínají létat. Jídelníček dospělých kachen je tvořen rostlinnou a živočišnou potravou v poměru 1:1. Na jaře stoupá podíl živočišné potravy, před zimou zase rostlinné.
Podobně jako plemena slepic, také plemena kachen se dělí do několika skupin, a to podle velikosti tělesného rámce či typu.
Ve vzorníku plemen drůbeže jsou kachny a pižmovky zařazeny do skupiny B. Skupina se pak dělí do čtyř skupin podle velikosti:
B1 – kachny, velká plemena
Patří sem plemena kachen velkého tělesného rámce, hmotnost všech plemen překračuje 3 kg.
Kachny pekingské americké, pekingské německé, elsberské, ruánské anglické, ruánské francouzské a saské.
B2 – kachny, středně velká plemena
Kachny se středním tělesným rámcem – kachny čárkované, holandské křivozobé, kajugy, kampbelky, německé, selské, pomořanské, orpingtonské, overberžské, starorýnské, velští harlekýni a také indičtí běžci. Hmotnost se pohybuje v rozmezí 2 až 3 kg.
B3 – kachny, malá plemena
Kachny s malým tělesným rámcem – kachny smaragdové, divoké, vysokohnízdící létavé a zakrslé. Jde o plemena s hmotností pod 1,6 kg.
B4 – pižmovky
Členění plemen kachen podle typů:
Typ divoký: kachny jsou podobné divoké kachně, mají vodorovně nesený trup, těžiště je uprostřed trupu, krk je kolmo nesený k ose trupu, ocas je nesený v ose trupu. Patří sem kachny smaragdové, vysokohnízdící létavé a kachny zakrslé.
Typ selské kachny: trup je lehce zvednutý, těžiště mírně posunuté dozadu, jejich břicho je plnější. Jde o užitková plemena jako: kachny americké pekingské, ruánské světlé, saské, holandské křivozobé, kajugy a kachny pomořanské.
Typ nosný: na osu vysoko zdviženého válcovitého trupu navazuje ocas. Nohy jsou posunuté vzad, břicho je jen mírně vystouplé. Zařazujeme mezi ně kachny kampbelky, orpingtonské, čárkované, overberžské a harlekýny.
Typ obdélníkový: má obdélníkové tělo, hluboký kýl, klenutý hřbet, hluboko spuštěné břicho a ocas nesený v ose trupu. Zařazujeme sem kachny elsberské a ruánské.
Typ kolmý válcový: mají kachny pekingské kolmé. Trup je velmi vzpřímeně držený, ocas je nesený kolmo k ose trupu, krk se jen mírně nahoru odchyluje od osy trupu, běháky jsou silně vzad posunuté. Specifický typ mají indičtí běžci, jejichž běháky jsou posunuté daleko vzad.
Uvádí se, že chov kachen je snadnější než chov slepic. Jestliže se pro ně rozhodnete, můžete si koupit násadová vejce a nechat je vylíhnout, nebo koupit kachňata či dospělé kachny.
Chovná hejna sestavujeme nejlépe na podzim. Přidáme-li však později kačerovi další kachnu, většinou ji přijme bez problémů. K jednomu kačerovi počítáme 3–5 kachen. Optimální je nechat v chovu kachny 2 roky, kačery 2–4 roky.Malá plemena se většinou chovají v páru. Většina plemen kachen ale nekvoká. Vejce si nevysedí samy, je proto potřeba pořídit si i líheň, popř. spolehlivou kvočnu. Výjimkou jsou kachny zakrslé, smaragdové a vysokohnízdící létavé. Nasednout mohou některé kachny pomořanské a chocholaté.
Kačer se kachně dvoří velmi nápadně. Když mají možnost, nejdříve se oba partneři obeplouvají, kačer se skloněným zobákem, načepýřenou hlavou a s neustálým vrtěním usiluje o přízeň kachny. Ta k páření svolí pohyby hlavy přes rameno. Oplozenost vajec je lepší, mají-li kachny přístup k vodní ploše.
Hlasové projevy kachen i kačerů se kolem 10. týdne mění, kačeři vydávají sípavé tlumené zvuky, kachny kvákají. Po úplném přepeření, které začíná kolem 10. týdne věku, jsou už vidět veškeré plemenné znaky – kačeři jsou ve svatebním šatu, nad ocasem se jim vytvoří stočené peří (kačírek). Je patrné utváření účesů, lící apod. u plemen, pro něž je toto typické. Po přepeření můžeme provést další výběr.
Kačera od kachny lehce rozeznáte, je-li ve svatebním šatu. Nad ocasem je u kačera stočené peří – kačírek, který je tvořen čtyřmi pery krytu ocasu, z nichž dvě jsou jen mírně zahnutá, dvě jsou stočená do kroužku. Kačírek je výrazným druhotným pohlavním znakem, ale v letním peří kačírek chybí. Vzácně může kačírek chybět i ve svatebním šatu.
U některých barevných rázů lze pohlaví snadno rozeznat podle zbarvení, jež je opět ve svatebním šatě jiné u kačerů a jiné u kachen. Ideálně by měl být kačer o něco větší než kachna, ale tomuto znaku se nedá věřit… Bezpečně pohlaví – zase u některých rázů – rozeznáte podle zbarvení zobáku, nebo prohlídkou kloaky (kačer má penis). Pohlaví bychom mohli rozeznat také podle hlasu – kačer sípá, kachna káchá.
Nechcete jejich chov také vyzkoušet?