Hýl – nejznámější holubi 43

České holubářství se honosí plemeny s nejvýraznější barvou a leskem, mezi nimiž vynikají některé rázy moravských pštrosů a českých staváků. Podíváme-li se mezi plemena cizího původu a budeme mezi nimi hledat zástupce vynikajícího nevšední barevností, jistě narazíme na holuba hýla, který je velmi starým plemenem jednoduchých tvarů, jehož zdobí zcela mimořádné zbarvení – buď bronzové, nebo zlaté – na němž se objevují nevšední kombinace zbarvení křídel, u rázu černokřídlého provázané kovově zeleným leskem po křídelních štítech, hřbetu i v kostřci.

Historie

Chov hýla má v Evropě velmi starou tradici, již rozvíjeli již chovatelé angličtí a později též němečtí, kteří provedli postupné obohacování o nové barevné rázy. Zajímavé je, že v muzeu ve Vídni jsou dvě vycpávky hýlů z doby kolem roku 1800, jež se významně neliší od současné populace. Předchůdci plemene přišli do Evropy z Asie prostřednictvím mořeplavby, není vyloučena ani cesta po souši v souvislosti s dlouhým tureckým obléháním Balkánského poloostrova. Hovoří se o dovozu do Anglie z ruského přístavu Archangelsk na Bílém moři, jenž měl přinést i anglické pojmenování tohoto holuba, ale sami Angličané tuto teorii v některých dílech vyvrací a oponují, že kovový lesk bronzových černokřídlých hýlů, kteří se v Anglii ustálili, připomíná krásu archanděla a původ pojmenování směrují právě tam. Nejrozšířenější mýtus o původu těchto holubů v Dalmácii byl rozporován již mnohokrát, nicméně chovy hýla na Balkáně existovaly, čehož jsou důkazem i vídeňské artefakty. Pravda je, že hýl se dostal svojí nevšední barevností, vynikajícími rodičovskými schopnostmi a nepříliš velkými nároky mezi kosmopolitně chovaná plemena. Nejvíce se mu daří v sousedním Německu, kde funguje speciální klub jeho chovatelů již od roku 1908, a na tamních výstavách bývá k vidění i tisícovka hýlů.

Chovatelé

V České republice se hýlům v posledních letech věnovala asi desítka chovatelů. Jmenovat lze Ing. Zdeňka Toufara, Jaroslava Resla, Jakuba Hušku, Mgr. Šebestu, Jaroslava Vrbu, Alenu a Jaroslava Valáškovy i další chovatele. Dlouholetými průkopníky chovu všech rázů hýlů zůstávají manželé Valáškovi. S chovem započali v roce 1986, kdy převzali zbytek holubů od př. Slezáka z Petrušova na Svitavsku, jenž je dával pryč ze zdravotních důvodů. Byl to nestor chovu hýlů u nás – plemeno sám vystavoval dokonce i na výstavách v Lipsku. Valáškovi brzy zjistili, že kvalitní jedince bude možno dále získávat pouze v Německu. Před revolucí jezdili pro materiál do východního Německa a po roce 1989 začali poznávat i výstavy a chovy v západním Německu. Zpočátku byly přirozené bariéry mezi našimi a německými chovateli, ale podařilo se je postupně odstranit, též díky tomu, že tam působil jako tlumočník syn př. Slezáka, který vládl výborně němčinou. Zásadní bylo sblížení se s tehdejším předsedou německého klubu, s nímž př. Valášek začal šlechtit barevný ráz bronzový černokřídlý bělopruhý. Na speciálních výstavách, kde bylo obvykle mezi 900 až 1 000 hýly, bylo s německými chovateli občas špatné pořízení. V době výstavy byli přemotivovaní, ale při návštěvách chovů byli daleko vstřícnější a také ceny rozumnější. 

Krmení

Pro lesklé zbarvení hýlů má zásadní význam způsob krmení, ale nezbytné jsou i genetické zákonitosti. Hýl by měl vždy mít dvě mazové žlázy u kořene ocasu, které produkují olejovitý výměšek, jenž slouží nejen k ochraně opeření, ale sekundárně přispívá k vynikajícímu lesku. Aby tyto žlázy mohly správně fungovat, musí být olejnaté zrniny součástí krmné dávky. V Německu jsou používány tradiční vícedruhové směsi, které obsahují též slunečnici – obvykle dva druhy – která může přinášet příliš tmavé zbarvení zobáku (až černý). 

Př. Valášek hledal recept na složení krmné dávky, jež by odpovídala české tradici a současně reflektovala požadavky lesklého a sytého zbarvení opeření hýla. Odpoledne podává krmení, které si namíchá z 56 kg pšenice, 6 kg kukuřice a 13 kg hrachu, přes zimu dává kukuřice více a ubírá hrachu a pšenice, zatímco ráno dostávají jeho holubi přiměřené množství řepky olejky a prosa smíchané v poměru 1:1. Řepka s prosem mají nejen výbornou velikost a rodiče tak jimi perfektně krmí mladé, ale zásadně též zvyšují lesk opeření. Holubům je poskytován volný prolet, kde se mohou částečně přiživit u drůbeže, pochoutkou je jim pečivo, například tvrdý rohlík. Vypouštěni jsou až kolem jedenácté hodiny, neboť ráno jsou častější útoky dravců. Hýl není nijak velký holub, a přestože se jedná o plemeno dosti ostražité, zvláště po útocích jestřába dochází k občasným ztrátám. I proto je k základnímu kmenu, který čítá 45 chovných párů všech rázů, počítáno ještě s rezervou o celkem asi 15 párech. Z těchto holubů je možno doplnit ztráty způsobené dravci na hlavním hejnu.

Zbarvení

U nejrozšířenějšího bronzového černokřídlého rázů lze poznat už ve stáří mezi dvanáctým až čtrnáctým dnem věku, jaké kvality barvy a lesku docílí v budoucnu. Mládě vyjmeme z hnízda, otočíme na záda a sledujeme folikuly per v podoocasníku. Pokud z trubiček vylézá tmavě bronzové pírko, bude to holub výtečné barvy i lesku, ovšem pokud je pero světlejší, ani po přepeření se opravu kvalitního zbarvení nedocílí. Hýl je v prvním, tzv. juvenilním, opeření poměrně neatraktivní holub. Teprve s prvním pelicháním se původní světlá barva bez zvláštního lesku, kdy na krku či v podocasníku se mnohá pera jeví spíš černě nebo šedě, modifikuje do velmi syté bronzové či zlaté  barvy. V prvním opeření postrádá hýl lesk na křídelních štítech. Někdy se na štítech objevuje zlatý či bronzový lem, což ale není na škodu, neboť po přepeření se tento lem nahrazuje správným zeleným leskem. Může ale docházet i k situacím, že jsou v prvním opeření bronzově či zlatě lesklé celé křídelní štíty a takoví holubi zůstávají nestandardní i po přepeření. 

Hýl je plemenem u kterého zbarvení ovlivňuje bronzový faktor ve specifické variantě, která působí na celém těle s výjimkou křídel a ocasu. Dominantní projev bronzu hýlů byl popsán po těle s výjimkou hlavy, kde bronz při pokusných kříženích vykazuje recesivní projev. I proto je někdy bronz hýlů řazen mezi recesivní formy bronzové skupiny, kam patří i tzv. libanonská bronz. Hýl je nejznámějším plemenem, u kterého se projevuje na pohlaví vázaný gen „bledý“(pale), jenž je přechodem mezi barvami intenzivními a rozředěnými (dilute). Právě tento gen má na svědomí zlatý efekt bronzového zbarvení. 

Základním aspektem kvality hýla je rovnoměrné a velmi lesklé barevné rozložení od hlavy až do podocasníku. Bronzové i zlaté rázy mají jednolitě zbarvenou hlavu, krk, hruď, břicho, bérce i oblast kolem podocasníku. 

Bronzové zbarvení je v populaci rozšířenější. Tato barva připomíná čerstvě vyleštěný bronz, čím více svitný a lesklý barevný efekt bronzové je, tím je holub cennější. Zapovězeny jsou matné plochy nebo zelený lesk. Bronzová je tmavší u bělokřídlých. Základními variantami na bronzovém základu jsou černokřídlí, vyznačující se kovově zeleným leskem na štítech křídel, na hřbetu a v kostřeci. Hýl disponuje recesivní vlohou, která původní tmavý vzorek ztmavuje na efekt černé barvy, kdy černě se jeví nejen křídelní štíty, hřbet a kostřec, ale i ocas. Pozorný pozorovatel identifikuje na ocase stopy po ocasním pruhu (minimálně při pohledu zespodu), a velmi často i jeho namodralé zbarvení, ale snahou je, aby byl co nejvíce černý. Bronzové efekty se u holubů projevují jen na rázech plavých. V rozšíření jsou na druhém místě modrokřídlí, nejčastěji ve vzorku bezpruhém, ale mohou být i pruhoví a kapratí. Velmi kontrastně působí též nejméně rozšíření bělokřídlí, jenž mohou být čistě s bílými štíty, hřbetem, kostřcem a ocasem, ale také pruhoví nebo kapratí. Obecně platí, že jen u  modrokřídlých a bělokřídlých bývá tolerován slabý zelený lesk na krku, u černokřídlých je nepřípustný. 

Zlaté zbarvení je připodobňováno ke zlatožlutému. U černokřídlých jsou křídelní štíty, hřbet a kostřec černé s kovově zeleným leskem, vyústění letek a ocas černé. Zlatí mají světlejší, svitný lesk, kdežto červený či moučný lesk, též příliš zeleného lesku na krku nebo prosvítání tmavého základu per, vyvolávající potemnělý efekt na krčních perech i jinde, též nevýrazná zlatá barva, jsou zapovězeny. Vadný je fialový lesk a též příliš modrý ocas. Ideální je světle rohová barva zobáku, ale tolerována je plně i tmavá jehla na zobáku, jež obvykle koreluje s výbornou barvou a leskem.

Čistotu barvy může narušit načernalé opeření na krku, na hlavě, někdy třeba jen v příuší, i kdekoliv jinde, třeba v již zmíněném podocasníku. Všechny negativní jevy je nutno přísně postihovat, neboť se jedná o holuba, který je šlechtěn se zvláštním důrazem na jednolité a lesklé zbarvení. Pokud se na hýlovi nachází černé partie, tyto by měly být co nejintenzivnější, bohatě lesklé, s výraznými zelenými lemy. Může docházet k nevhodné kombinaci lesků, kdy se obvykle v prostoru dolního břicha a za nohama může promíchávat lesk zelený s červeným, což je velkou vadou. Pro správné posouzení kvality barvy je důležité vynést holuba na denní světlo, jak to léta prováděl třeba posuzovatel Ludvík Rybička na speciálních výstavách našeho klubu chovatelů hýlů a norimberských skřivanů. 

Tělesná stavba

Často se v souvislosti s plemenem hovoří o barvě jeho zobáku, kterou si posuzovatelé obvykle přejí světlejší. Faktem je, že u černokřídlých je preferována barva světle až tmavě rohová, kdežto jedinci s černým (tmavým) zobákem jsou záměrně vyřazováni. Přesto vzorník upozorňuje na výraznou toleranci přísnosti posuzování barvy zobáku. Bělokřídlí mají zobák masový a modrokřídlí tmavě rohový. Oči jsou u všech rázů tmavé, jen při efektu bílého zbarvení hlavy jsou tmavé. U bělotemenných mohou být buď oranžové nebo tmavé.  Hlava těchto silnějších holubů polního typu, kteří se nám jeví štíhlí, elegantní a velmi živí, je jen mírně klenutá a úzká. Dojem ploššího čela souvisí s obligátní přítomností špičaté chocholky, na niž navazuje v zadní části krku kratší, ostrá hříva. Zobák je svým tvarem typický pro barevné holuby, tedy horní čelist končí mírným zahnutím a síla zobáku není nijak důležitá. Pro správné zbarvení se počítá s dostatečnou velikostí křídelních štítů, u kterých je povolený mírně delší tvar. Ocas navazuje na mírně se svažující linii zad, je tvořen z dvanácti rýdováků, které jsou pečlivě složené. Postoj je střední výšky, nohy neopeřené, krk je poměrně tenký a hrdlo bezvadně vykrojené. Na šířku hrudi a zad se nekladou přehnané nároky, neboť plemeno by mělo působit spíše elegantně než silově. 

Postava hýla se vyvíjí do věku tří let, přičemž holubičky jsou jemnější. Hýl má jednoduchou tělesnou stavbu a zachoval si i proto naprosto vynikající rodičovské schopnosti. Není problém se zimními odchovy, které rodiče perfektně zahřívají, jakož i s výchovou mladých. Není výjimkou, ale je spíše pravidlem, získat 12 mladých od páru. Vybrané výstavní chovné jedince je vhodné zařadit do kratší periody hnízdění, aby si před pelicháním odpočinuli a přepeřili v co nejlepší kondici. To je pak na výstavách obrovským bonusem. Příprava na výstavu spočívá v možnosti uvykání na prostředí klece, kde pak hýl působí sebevědomým dojmem. Upravit lze špičku horního zobáku, u rázu černokřídlého černé opeření na bércích, běháky a prsty se umyjí v teplé vodě a poté potřou stolním olejem. Vyplatí se též potřít olejem zobák, ale vždy se musí postupovat směrem od ozobí dopředu, aby nedošlo ke kontaktu oleje s ozobím, které musí vždy zůstat bíle ojíněné. Chocholka se nijak neupravuje, měla by vždy mírně přesahovat temeno hlavy. Její hodnocení nelze provádět až při posuzování v rukou, kdy je kůže na krku nepřirozeně povolená či napjatá a hýl ji obvykle stahuje dolů,  ale posuzovatel si jí musí všímat již při prvotním hodnocení celkového dojmu v kleci. Při našem způsobu posuzování v kolekcích se uplatňují k vystavování zejména samci, ale kvalitní holubice jsou v lesku i barvě s nejlepšími samci plně konkurenceschopné a pokud přihlédneme k pohlavnímu dimorfismu, jsou mnohdy v této kvalitě chovatelsky cennější. V zahraničí, kde je pečlivé dělení na pohlaví, nezřídka právě holubice vyhrávají výstavy. 

Vlastnosti

Obrovské pozitivum na hýlovi lze shledat v jeho obdivuhodných vlastnostech. Zatímco jiná hladkonohá lehčí barevná plemena jsou divokého až plachého temperamentu, hýl je poměrně krotkým holubem, který po příchodu chovatele na holubník zůstává sedět na vejcích, nechá si zkontrolovat snůšku a ani jinak se neprojevuje plaše. Při volném proletu je samozřejmě ostražitý, zvláště v oblastech s útoky pernatých dravců, ale nikoliv lekavý. Drobným nešvarem je, že hnízdí rád na zemi, což se obecně u holubů nedoporučuje.

Šlechtění

Na celém světě jsou hýlové šlechtěni do nových barevných rázů. Populární jsou bílé vzorky na bázi genového komplexu toy stencil, ale též přenos některých pernatých ozdob, například rousků. V chovu Karla Zausingera bylo zbarvení hýla přeneseno na střední hladkonohé voláče a vznikl dolnobavorský voláč. V chovech pávíků i jiných plemen bylo zase zlatého rázu hýla využito k zintenzivnění recesivně žlutého zbarvení, které podbarvené genem pale vyvolává tzv. zlaté zbarvení.