Bylo nebylo 3
Jo, co všechno odnes čas! Ani tu kdysi populární písničku Waldemara Matušky, která se zpívávala v kdejaké hospodě i u čundráckých táboráků, si již celou nepamatuji. Možná se to dokonce jmenovalo jinak. Jestli to nebyly nakonec Růže z Texasu? A takhle to máte se vším. Pamatujete si jenom nějaké střípky. Aby to nakonec alespoň trochu zapadlo do sebe, je zapotřebí sebrat takové střípky vzpomínek od více lidí. Jinak je do ucelené mozaiky nesložíte. Proto chci co nejvíce svých střípků vypustit ven, abychom se nakonec nedívali do pokřiveného zrcadla. Aby se přemýšlelo i o záležitostech, které na veřejnost nikdy neprosákly.
Světové šampionáty C.O.M.
Ta zkratka sice zní Confédération Ornithologique Mondiale, tedy Světová ornitologická konfederace, ve skutečnosti je to však společenství chovatelů ptactva. To je malinko něco jiného než ornitologie. Zdá se mi, že u nás je tato organizace poněkud špatně chápána, to nejspíš sebelepší výklad asi nezmění. Ta organizace vykrystalizovala někdy krátce po válce, když se život dostal postupně do normálních kolejí a lidé se opět začínali věnovat svým koníčkům. V názvu té organizace je důležité slovo konfederace, které se obvykle používá ve vztahu jednotlivých státních útvarů. Ty jsou sice propojeny, avšak zůstávají právními subjekty ve smyslu mezinárodního práva. U C.O.M. je to rovněž tak.
Členy jsou jednotlivé národní organizace, a to vždy jen jedna z každého členského státu. Německo má však dvojí zastoupení, protože již v době založení byly dvě největší německé organizace natolik silné, že nebylo možné jednu z nich upřednostnit. Je to tedy mezinárodní sdružení národních organizací chovatelů exotického ptactva. Celý tenhle cirkus vznikl jenom proto, aby mohli chovatelé porovnávat svoje chovatelské výsledky, úspěchy. Aby bylo možné pořádat mezinárodní, světové šampionáty. Vůbec to není nic jednoduchého, protože se musel především sjednotit názor, jak to udělat a sjednotit kritéria posuzování. To všechno platí pouze pro světové šampionáty, nikoliv pro organizování života chovatelů v jednotlivých státech. Můžeme si pak všimnout, že je důsledně oddělena organizace těchto akcí od hodnocení ptáků, které má na starosti O.M.J., tedy organizace posuzovatelů.
U nás je však stále sbor posuzovatelů podřízen komisi ČSCH neboli soudci nejsou nezávislí. Téměř vůbec se pak u nás nemluví o tom, že při každém světovém šampionátu se koná kongres C.O.M., na kterém se domlouvá organizace následujícího šampionátu. Odvolávají-li se někteří naši chovatelé třeba na výstavní třídy na světovém šampionátu, jsou vždy nejméně o rok pozadu, spíše však o několik let. Za náš stát je členem Český svaz chovatelů, který má umožňovat jednotlivým chovatelům účast na soutěži C.O.M. Jenže tato naše národní organizace je pohrobkem jednotné totalitní chovatelské organizace a více než často se tak i chová.
U nás však v dnešní době existuje několik dalších nezávislých organizací a ČSCH by měl z pohledu C.O.M. poskytovat servis i těmto nezávislým organizacím. Tady to nějak skřípe. Sám jsem zaznamenal důsledný postoj ČSCH, respektive sekretariátu, vůči své osobě mezinárodního posuzovatele. Když si mě nějaká organizace pozvala na posuzování, okamžitě obdržela výtku! Nezávisle pozvaný, třeba německý posuzovatel nevadil, já ano. Jsem členem KPEP, nikoliv ČSCH. Ale zpět k historickým střípkům.
Jak došlo ke světovému šampionátu v Olomouci?
Tuto otázku si zatím u nás asi nikdo nepoložil. Proto se o předchozí činnosti, která nutně probíhala před touto akcí, neví zhola nic. Někoho to muselo napadnout jako prvního, někoho musela ta myšlenka přepadnout a my bychom jej dnes mohli považovat za duchovního otce té akce. Mám sice určité představy, nicméně nechci předbíhat. Datum vzniku, ustanovení C.O.M., bohužel neznám, ale v roce 1953 se konal první světový šampionát v holandském Utrechtu.
V té době měli u nás chovatelé zcela jiné myšlenky. Prioritou bylo sehnat proso ke krmení ptáků. Jen hrstka chovatelů si uchovala nějaké styky s vnějším světem, zcela jistě Zdeněk Veger a Rudolf Vít. Ti zúročili svoje poznatky z jinak dozajista cenzurovaných, soukromých zpráv ve svojí publikační činnosti. Jiní od nás zmizeli a někteří zaujali ve světě zajímavá postavení. Pan Češka se stal třeba inspektorem zoologické zahrady ve Frankfurtu, jméno zvěrolékaře, který pak působil v zoo San Diego v USA, mně již vypadlo z paměti, snad Nebeský. Pan Rudolf Vít pak napsal do Informačního zpravodaje chovatelů exotického ptactva, že navštívil světový šampionát ve městě Lorch, v Bavorsku, který se konal v roce 1967.
Vstup české organizace chovatelů do C.O.M.
Nejdřív se však musela naše chovatelská organizace stát členem C.O.M. Bohužel, kdy se tak stalo, vůbec nevím. Předpokládám, že k tomu došlo někdy začátkem sedmdesátých let minulého století anebo někdy během politického uvolnění v roce 1968. V roce 1971 je Česko již uváděno jako člen. Stalo se tak asi přes sekci zpěvných kanárů. Za klíčovou osobu pro získání pořadatelství šampionátu pokládám Emila Antonína. A řeknu vám proč. Byl rodákem ze Sadské, ale Adresář, celostátní, chovatelů exotického ptactva, vydaný v roce 1968 jej uvádí již v ulici U Krbu 3 v Praze 10. Byl zaměstnancem podniku Tesla a jako jeho zaměstnanec působil i na zahraniční montáži v Alžírsku. Uměl francouzsky – jak dobře, nedovedu ocenit, protože já sám dovedu počítat v tomto jazyce jen do deseti. Jak se řekne francouzsky jedenáct si ne a ne zapamatovat. Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval.
Když si dnes hraji na historika, je jeho znalost francouzštiny důležitým faktorem. Pamatuji se, že se zúčastnil, a dokonce tam i něco vyhrál, na světovém šampionátu v roce 1974 v Antibes ve Francii. V té době působil jako předseda odborné komise chovatelů exotického ptactva ÚV ČSCHDZ. Protože jak jsem již napsal, na každém šampionátu se koná i kongres, mohl tam víceméně vystupovat jako oficiální představitel. A ono se tam mluvilo francouzsky. Jednak proto, že tato řeč je považována za jazyk diplomatů, a za druhé – všichni nejvyšší představitelé C.O.M. té doby byli francouzsky mluvící. Prezident byl Belgičan a generální tajemník rovněž.
Předpokládám, že první kroky k uskutečnění šampionátu v Olomouci byly podniknuty právě v Antibes. Jenže cesta k uskutečnění bude ještě dlouhá a vůbec ne jednoduchá. V první řadě musí obě strany nabýt přesvědčení, že ta akce dobře dopadne. Ze strany C.O.M. tady byl zájem uspořádat šampionát někdy někde na Východě, protože jen tak bude opravdu světový. Daleko obtížnější bylo přesvědčit naše orgány, aby se to u nás konalo. V první řadě to stálo peníze, a to část ve valutách, které prostě nebyly. Jenže naše schvalovací orgány zjistily, že akce je do jisté míry rozjednána natolik, že zamítnout to celé by představovalo ohromnou ostudu. Prostě to kvůli vysokému stupni rozjednání zamítnout nešlo. Tudíž se muselo pracovat na tom, aby to tedy bylo, a celý kolotoč se dal do pohybu. Vzhledem k těmto okolnostem považuji Emila Antonína za autora myšlenky uspořádání světového šampionátu, tehdy ještě v ČSSR, a tudíž i za duchovního otce této akce. Mírně se to ještě zašmodrchalo, protože pan Emil Antonín změnil adresu a usadil se v Mnichově. Stěhoval se asi v roce 1979. Bez povolení samozřejmě. Jeho jméno se pak delší dobu nikde nesmělo objevit.
Protože rok 1968 byl rokem docela významného uvolnění naší blokády okolního světa, mohli i chovatelé načerpat významné poznatky toho, jak je organizován chovatelský život jinde. A mělo to i významné dopady. Byl třeba založen Klub chovatelů výstavních andulek. Posléze byly organizovány i celostátní výstavy exotického ptactva. Ta první celostátní výstava se konala v Hradci Králové, kde se jednak našly vhodné prostory pro její uspořádání a navíc v tomto městě a okolí byl značný počet chovatelů, a tudíž i lidí „na práci“. Druhá výstava byla uspořádána v Ostravě. Obě výstavy byly úspěšné, zájem chovatelů rostl, ale hledaly se vhodné prostory. Třetí výstava byla již na výstavišti v Olomouci, kde se vhodné prostory našly, a navíc tady byl opět výjimečný lidský potenciál.
V roce 1974 byla celostátní výstava v Olomouci zvláště úspěšná a předběžné přípravy na šampionát v plném proudu, i když ta myšlenka kolovala ještě stále v zákulisí. Větší skupina zájemců tady skládala domácí posuzovatelské zkoušky. Zkoušky mezinárodních posuzovatelů ve větším měřítku se konaly v Olomouci až později. Tehdy se na světových šampionátech posuzovalo vždy ve dvojicích, jeden domácí a jeden zahraniční posuzovatel. První naši posuzovatelé získali posuzovatelské zkoušky v roce 1975 v Mechelenu.
Ve své legitimaci mezinárodního posuzovatele mám sice jako datum složení zkoušky rok 1975, ale ve skutečnosti to není pravda. Emil Antonín měl pravděpodobně zkoušku mezinárodního posuzovatele z roku 1974 z Antibes, v kategorii papoušků, a v Mechelenu si zkoušku rozšiřoval i na další kategorie. V Mechelenu se okolo zkoušky motalo povícero lidí, protože tady byla ta jazyková bariéra. V roli překladatele působil pravděpodobně doktor Schnapka, který ovládal jak francouzštinu, tak němčinu. Kroužil jsem okolo coby nápověda drobných exotů, když ostatní byli již tenkrát v podstatě papouškáři, a zkoušející si mne asi pamatovali a byl jsem zapsán coby posuzovatel, ačkoliv jsem zkoušku oficiálně vykonal až později.
Zájezd na světový šampionát v roce 1975
V roce 1974 byly, řekl bych, startovní přípravy k realizaci myšlenky uspořádání světového šampionátu u nás v plném proudu, ale jak taková akce ve skutečnosti vypadá, viděl na vlastní oči v podstatě jen Emil Antonín. Podařilo se však prostřednictvím Čedoku zorganizovat zájezd na šampionát v Mechelenu, který se konal v lednu 1975. Zúčastnil jsem se jen shodou náhod. V první řadě jsem na to neměl peníze. Ve výboru ZO Praha 2, která se považovala za následovníka původního KPEP, seděl tenkrát policejní major J. B., který přednesl návrh, že by se měl někdo z naší organizace zúčastnit a podat zprávu, jak to vlastně vypadá. Nikdo o to neměl zájem, a tak přišel s novým návrhem. Navrhl mne, a to s tím, že by mně organizace polovinu zaplatila. No, pokladníka mohl tenkrát trefit šlak, ale J. B. byl osobnost, které se neodporovalo, a tak jsem tam jel.
Viděli jsme tedy poprvé světový šampionát na vlastní oči a dobře si uvědomuji, že Emil Antonín to měl u C.O.M. dobře předjednané. Dneska by se řeklo, že byl prvotřídní lobbista. Na všechny účastníky toho zájezdu si již nevzpomenu, nicméně všichni později sehráli nějakou roli. V mojí paměti zůstaly tyto osoby: Emil Antonín, MUDr. Jiří Schnapka, Antonín Hanel, Jiří Sita, Jan Popelínský, Mirek Tomáš. To je sotva polovina účastníků, ale co se dá dělat? A. Hanel tam tenkrát získal za pět prstů dva vzorky výstavních klecí, což bylo důležité. Jenže typů výstavních klecí pro postavové kanáry bylo více, posléze chyběly v Olomouci a byl z toho malér, který však utlumil doyen našeho posuzovatelského sboru Walher Wiener. Jen další důkaz toho, jak jsou důležité jazykové znalosti a styky. Ten, kdo má styky, může vyřešit ledacos.
V té době měli chovatelé opravdové štěstí na různé osobnosti, které přiložily ruku k dílu. Kromě otce myšlenky byla asi nejdůležitější osobností tajemnice odborné komise ČSCH Ing. Eva Hrubešová. Byla to ona, kdo protlačil tu myšlenku u nadřízených orgánů té doby. Ona byla prvotřídním manažerem a organizátorem celé akce. Celou akci musela nakonec schválit vládní komise, která k definitivnímu schválení vyžadovala předložení naprosto detailního scénáře. Dostal jsem ten scénář tenkrát k připomínkám, proto vím, o čem píši.
Musíme si třeba uvědomit, že se celé akce musely zúčastnit i jiné státní organizace. Bylo zřízeno detašované, zvláštní pracoviště Národní banky, aby bylo možné zaplatit zahraniční posuzovatele. Bylo zřízeno zvláštní, detašované pracoviště celní správy. Všichni vystavovaní ptáci museli projít celní kontrolou a zase pod celním dohledem republiku opustit. Anebo se musel zaplatit celní poplatek. Přesto se volný obchod točil ve vysokých obrázkách a vlastně od doby světového šampionátu se o hodně zvedla kvalita chovů, zvláště barevných kanárů, ale třeba i andulek. Chovatelé prostě získali lepší chovatelský materiál.
O co jednodušší život máme nyní, kdy si takové problémy vůbec neuvědomujeme, protože prostě neexistují! Sedneme do auta, jedeme do Zwolle na burzu, koupíme si to, co potřebujeme, a hotovo. Přitom si toho neumíme vážit.
Jak tak koukám, vydalo mi to vzpomínání tak akorát na jeden článek. Přitom jsem plánoval napsat i o nějaké té přidružené zábavě, aby bylo veselo. Budu to muset nechat až na příště. Vždyť nejen prací a vážnými záležitostmi živ je člověk.
