Holubářův rok – únor
Zima se stále hlásí ke slovu, ale v ovzduší je již očekávání nové hnízdní sezony. Holubář zkompletoval chov a přenechal poslední přebytky jiným zájemcům, vyzvedl si kroužky z distribuce Českého svazu chovatelů a nyní ho čeká zodpovědně připravit holuby na chovnou sezonu.
Vlivy počasí
V únoru se den dále pozvolna prodlužuje a též slunce zasahuje výše nad obzor, ale v průměru panuje v tomto měsíci velmi chladné počasí. Není od věci, že v únoru byla naměřena historicky nejnižší teplota u nás, a sice -42,2 stupně Celsia, ale bylo tomu již velmi dávno, v památném roce 1929. Naopak nejteplejší průběh měsíce byl zaznamenán nedávno, v letech 2019 a 2020, zato v roce 2018 bylo přechodně naopak velmi chladno. Proto se hovoří o tom, že únor je měsícem nevyzpytatelným, kdy průměrné teploty oscilují z roku na rok od minus 5 do plus 4 stupňů Celsia. Na horách bývá v únoru a počátkem března největší sněhová pokrývka, přesto je únor v dlouhodobém horizontu nejsušším měsícem roku. Na fakt, že jednou za desetiletí bývá tento měsíc teplejší než březen, poukazují některé pranostiky obvykle se vázající na svátek Hromnic. Ten připadá na 2. února. Ze zlidovělých předpovědí počasí vyplývá, že jsou-li Hromnice studené a zasněžené, přijde brzy oteplení a bude bohatá úroda. Pokud je ale sucho a tepleji, zima si vše vynahradí v březnu a bude dlouhá. Čas Hromnic připadá do poločasu mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Ráno vychází slunce dříve a odpoledne zapadá později, oproti prosinci je den o hodinu delší. Únorový ráz často ovlivňují inverze, které přináší sice nádherné počasí na hory, ale u nás se přece jen daří chovu zvířat více v níže položených oblastech, kde bývá díky inverzi zataženo, chladno a nezřídka i vše zahaleno do mlhy.
Příprava chovné sezony
Chovu holubů se věnuji čtvrté desetiletí a i při chladném průběhu měsíce února je pravidlem, že se asi na týden výrazně oteplí. Dlouhodobě jsem toto oteplení používal jako účinný startér chovné sezony, kterou ani následné chladnější počasí nedokázalo zastavit. Pokud se vše povedlo, dala se očekávat silná březnová holoubata. Chovatelé, kteří se rozhodnou začít se zahájením sezony v únoru, zpravidla hovoří o období kolem sv. Valentýna (14. únor). Nezačíná tím přímo hnízdění, ale proces tvorby (sestavení) chovných párů, jenž do hnízdění samovolně přechází. Sestavení párů patří k nejdůležitějším činnostem celého roku, právě tam se projeví zkušenosti, cit a předvídavost holubáře. Výběr partnera můžeme nechat i na náhodě nebo na tzv. přirozeném výběru, ale obvykle využíváme metodu cílevědomého výběru formou vyrovnávacího párování, jejíž podstata spočívá ve spojení partnerů, u nichž absentují totožné nedostatky exteriéru (či povahy) a přednostmi se tito jedinci navzájem doplňují. Někdy hovoříme o skládání žádoucích znaků do mozaiky a o eliminaci vad. Přednosti mohou být u obou jedinců stejné a pak hovoříme o tzv. dvojitém dávkování žádoucích vloh, které se v genotypu odchovaných jedinců projevují zvláště silně, tzv. homozygotně.
Páry sestavujeme na základě znalosti předků, když sledujeme zejména schopnost předávání žádoucích vloh na potomstvo. Při zařazení nového jedince do chovu sledujeme vylepšení některého ze znaků, které v našem chovu zaostávají. I tam se vyplatí znalost předků daného jedince založená na osobní návštěvě chovu. Při tvorbě párů vyrovnáváme nejen morfologické znaky tzv. typu, ale též barvu či kresbu, možno i povahové vlastnosti.
V praxi jsou používány nejčastěji tradiční metody plemenitby, která mají teoretická východiska obdobná nejen u holubů, ale dá se říci, že generálně u všech zvířat. Výhodou holubaření je to, že každý rok získáme jednu (až dvě) generaci odchovů. Tento hmatatelný potenciál ke zdokonalování holubů je celoživotní motivací pro chovatele od prvních dnů chovu až do pozdního stáří.
V praxi se obvykle uplatňují nepříbuzenská plemenitba, liniová plemenitba a příbuzenská plemenitba. O nepříbuzenské plemenitbě hovoříme tehdy, pokud rodiče nemají alespoň pět generací žádné společné předky. Tato forma plemenitby může vylepšovat vitalitu chovu, užitkové vlastnosti a rodičovské schopnosti, ale v odchovu je patrná určitá nevyrovnanost a někdy se nedaří tak lehce snoubit do vrcholné míry požadavky standardu, zejména u holubic.
Liniová plemenitba není u chovatelů okrasných holubů příliš často zmiňována, přesto se uplatňuje mnohem více, než si lidé připouští. Je založena na práci s výjimečnými jedinci, kteří zakládají chovné linie s podobnými morfologickými a fyziologickými vlastnostmi a podobným dědičným založením s cílem tyto pozitivní vlastnosti v potomstvu upevnit. Pokud je zakladatelem linie holub (šampion výstav nebo jiný zvláště cenný jedinec), zpravidla se do linie počítají jeho synové, vnuci, pravnuci atd. Tito jsou pářeni s nepříbuznými holubicemi nebo jen vzdáleně příbuznými (maximálně bratranec × sestřenice). Nejsou ale výjimkou ani linie založené na výjimečných holubicích, zvláště u plemen, kde holubice obecně vykazují horší kvalitu.
Příbuzenská plemenitba je metodou, která je někdy zatracována, ale přináší mnohdy mimořádné výsledky. Zastáncem této metody byl například nejlepší chovatel pávíků Dani Falcone z Kanady, jehož chov byl založen na spojování odchovů s mimořádnými znaky, a to bez ohledu na příbuznost. Vzešlé odchovy měly překvapivě slušnou vitalitu, čemuž ale u pávíků do určité míry napomáhají možnosti spojení jedinců rozdílného (jakéhokoliv) zbarvení do páru. Příbuzenská plemenitba má vynikající potenciál zlepšení kvality třeba u krátkozobých plemen, kde ovšem až na výjimky může vyplynout na povrch i její negativní stránka, do které se počítá snížení vitality, plodnosti a životaschopnosti. Existují různé stupně příbuzenské plemenitby, rozlišujeme úzkou, blízkou příbuzenskou a vzdálenou příbuzenskou plemenitbu. Při zpětném páření na rodiče se zvyšuje genetická podobnost, avšak nikoliv „homozygotnost“. U spojení sourozenců a polosourozenců se zvyšuje „homozygotnost“, kdy se genotyp rozkládá na více homozygotních genotypů s vyšší variabilitou znaků. Přes bezpochyby kladné výsledky může dojít k opačnému jevu, kdy se utužují i vlohy negativní a může dojít až k tzv. inbreedingové depresi. Nežádoucí jevy se vyskytují méně, jsou-li spáření jedinci příbuzensky vzdálenější.
Jaké metody plemenitby chovatel využívá, je pouze na jeho uvážení, v souladu s jím zvolenými cíli. Dlouhodobé zkušenosti hovoří o tom, že se vyplatí pracovat spíše s průměrnými jedinci ze špičkového chovu než s výbornými jedinci z průměrného chovu.
Párování
Nejlépe se s fenoménem spojování do párů vyrovná chovatel, který umožňuje přes klidové období oddělení holubic od holubů. Samci by měli zůstat v chovném holubníku, kde odpočívají na sedačce před svým krbcem, holubice jsou v jiném oddělení (například v oddělení pro výletky). Po vpuštění holubice k samci dochází prakticky ihned k odpáření, k tomuto účelu se dá použít krátkodobé uzavření do budníku. Po vypuštění druhý den se samci automaticky vrací tam, kde jsou zvyklí, a holubice se jim snadno přizpůsobí.
Pokud jsou holubi obou pohlaví spolu celoročně, existuje vícero možností. Osvědčené páry mohou zůstat u sebe, postačí, že se jim otevře budník. Nově poskládané páry je nejlepší pářit ve dvoukleci, kde si na sebe nejprve pár dní zvykají a posléze jsou vpuštěni k sobě, třeba již v budníku, který je jim přidělen. Přiděluje se jim buď volný budník, nebo budník, jejž opanoval v předchozím roce samec. Holubici můžeme dát s jiným partnerem do starého budníku zpravidla jen tehdy, je-li původní holub pryč z holubníku. Jinak to nedělá dobrotu a šarvátkami o budník přichází posléze holubář o cenné první a leckdy i druhé snůšky. Pokud dáme holuby v páru do společného prostoru, nezapomeneme tam vložit na první dny i cihlu či špalek, který umožňuje holubici si odpočinout před někdy dotírajícím samcem. Ten by jí mohl v extrémních případech i ublížit. Do společného prostoru se dávají partneři navečer, kdy je utlumena jejich aktivita. Usazování v budnících se obejde bez obtíží málokdy, zejména temperamentní samci jsou schopni obsadit i několik okolních budníků a pak je nutné krátkodobé uzavření problémového páru v budníku. I na „střídačku“ vypouštíme z budníků přepárované páry mající tendenci se vracet k původním partnerům. Po složení páru se za týden až dva dočkáme první snůšky.
Práce s pernatými ozdobami
Jak různorodé mají okrasní holubi pernaté ozdoby, se mohou čtenáři iFauny dočíst například v 25. dílu seriálu Začínáme s holubářstvím, který naleznou v archivu článků na webu. Pernaté ozdoby jsou vysoce atraktivní ozdobou holubů, ale během hnízdní sezony u plemen s jejich větším rozvojem přináší spíše potíže než pohodu. Proto se na dobu hnízdění zastřihují (nikoliv obligátně). V srpnu, po ukončení hnízdění, dochází k jejich přirozené obnově v rámci každoročního pelichání. Zkrácení pernatých ozdob ovšem vyžadují jen plemena s jejich mimořádným rozvojem, všude jinde se ponechávají a na holuba je plnohodnotný pohled celoročně.
Chovatel by měl své holuby dobře znát, při prohlídce v ruce před sezonou by měl nejen zkontrolovat jejich kondiční stav, ale také se podívat, zda nemají třeba přerostlé drápky či příliš dlouhé a husté opeření kolem kloaky. V kladném případě chovatel zastřihne drápky v poslední třetině a opeření kolem kloaky zkrátí na minimum tak, aby nezůstaly ostré stvoly. U holubů s bohatými předními vrkoči, parukou, rousy nebo supími pery je možno pera rovněž zkrátit, díky tomuto opatření má pak chovná sezona stejně hladký průběh jako u méně zdobených plemen. Zkrátit se mohou i krajní rýdovací pera holubů s vějířovitým ocasem. Dalším prvkem přípravy je značkování chovných párů. U holubů hladkonohých se používají různobarevné snímatelné bužírky (plastové kroužky), které mají u každého páru a posléze jejich odchovu identickou barvu. U holubů rousných se místo bužírek může použít označení potravinářskou barvou, kdy pár chovatel poznačí barvou na stejném místě.
Téma měsíce – vakcinace proti salmonelóze
U ptáků nepatří onemocnění salmonelózou (paratyfus) mezi vzácná onemocnění. Souvisí to s jejich způsobem života a obstaráváním potravy. Pro úspěch v chovu holubů je důležité zamezit kontaktu chovu se zvířaty, kde se salmonely vyskytují mnohem častěji. Jsou to zejména myši a (vodní) drůbež, ale i volně létající ptáci. Pokud se zbavíme možných přenašečů (deratizace, stavební úpravy atd.), provádíme karanténu nově zakoupených jedinců a udržujeme potřebnou zoohygienu chovu, udělali jsme takřka vše důležité pro zdárný průběh odchovu. Salmonely mají jedno zvláštní specifikum: je odpozorováno, že se častěji vyskytují u plemen velkých, těžkých či bohatě rousných, zatímco menší a lehká plemena okrasných holubů na ně takřka netrpí. Očkování proti tomuto onemocnění není povinné, ale vyplatí se. Proočkování celého chovu zajistí, že každý jedinec si vytvoří protilátky a původce nemoci nemá dostatek neočkovaných holubů k přežití na holubníku. Specifikem salmonel je schopnost infikovat zárodky ve vejcích, kde se rodí již oslabená holoubata, případně tato se nedolíhnou či hynou těsně před vylíhnutí či po něm. Jsou-li rodiče očkováni, zárodky ve vejci jsou chráněny a u vylíhlých holoubat se vytváří pasivní imunita pro důležité první týdny života.
Při aplikaci je možno využít jak vakcín živých, lyofilizovaných, mezi které patří u nás nejdostupnější Salgen nebo Zoosal T, tak injekčních vakcín, kde se nejčastěji využívá slovenský Salmovac, někdy též u nás neregistrovaný polský Mycosalmovir. Mezi vakcínami živými a inaktivovanými je docela velký rozdíl.
Známější Salgen patří mezi vakcíny rozpustné ve vodě, obsahuje oslabený kmen Salmonella typhimurium. Dospělé jedince očkujeme po rozpuštění dávky vakcíny ve vodě (prosté chloru) buď individuálně třemi kapkami do zobáku (tento postup je doporučován), nebo hromadně do pitné vody, kterou do tří hodin po podání vypijí (není tolik efektivní). Obsah větší lékovky 50 ml je určen až pro 200 holubů. Účinek je dlouhodobý, až 12 měsíců. Před podáním těchto vakcín se vyplatí chov přeléčit, když kúru (enrofloxaciny, amoxyciliny apod.) končíme ideálně asi týden až pět dní před plánovanou vakcinací. „Živými“ vakcínami můžeme očkovat i holoubata, a to ve stáří jednoho týdne jednou kapkou, a revakcinujeme stejnou dávkou za týden.
Náročnější je aplikace injekčních inaktivovaných vakcín, které se jeví bezpečnější. Nejpoužívanější Salmovac obsahuje inaktivované jednotky serovarů Typhimurium i Enteritidis, kdy se podává v dávce 0,3 ml na holuba do podkoží na šíji nebo do stehenního svalu. Mláďata se očkují nejpozději ve věku čtyř týdnů, po dalších třech až čtyřech týdnech by měla následovat revakcinace. Malé balení je určeno pro 50, větší pro 100 holubů. V obou případech se nesmí očkovat holubi nemocní nebo z nemoci podezřelí, přičemž vakcína by se měla aplikovat nejpozději tři týdny před snáškou.
K nezbytné prevenci patří i dezinfekce chovatelského zařízení po každém čištění chlorovými přípravky, jejichž oblibu dohánějí bezpečné přípravky s peroxidovým základem (např. Virkon S). Chovná sezona může pozvolna začít.
