O ptácích a zdrojích poznatků pro jejich studium

Chcete-li studovat ptáky, musíte se je nejdříve naučit rozeznávat. Jenže je jich na světě tolik, že to stejně do konce života nestihnete. A to ještě někteří z nich jsou si natolik podobní, že je obtížné se v nich vyznat, i když je držíte přímo v ruce. Jsou to však tvorové pro člověka natolik zajímaví, ze všech stran, ať již jen pro potěšení oka, anebo jako chutné sousto, že nás nikdy zajímat nepřestanou. Proto také všemožné pomůcky, knihy, návody, atlasy, klíče, které nám pomáhají v orientaci, jsou stabilním, dobře prodejným zbožím.

Knih o ptácích je bezpočet a stále vycházejí další. Jsou stále lepší, avšak nedovolil bych si tvrdit o nějaké, že je skutečně dokonalá. Jsou však i různé kategorie takové literatury. Nejdůležitější je asi kategorie cenová. Můžete si pořídit líbivou knihu za pár stovek, ale může být třeba i jiná za pět tisíc ve slevě. Na několika knížkách jsem se i podílel aktivně, jako pasivní konzument jsem za takovou literaturu utratil majlant, a až to po mně budou likvidovat, budou si muset vzít trakař. Základní rozlišovací obrázky obsahují všechny takové knížky, samozřejmě v různé kvalitě provedení, jsou však i obrázky, které nejsou z prodejního hlediska důležité, proto je téměř nikde nenajdete. I texty musí být kráceny na takovou míru, aby se všechno vešlo do nějaké cenové relace. Načrtl jsem náznakem úskalí, jež čekají případného studenta, který se rozhodl, že ptáky chce opravdu lépe poznat.

Možnosti a disciplíny

Dnes máme vlastně dvě základní možnosti ke studiu ptáků, dvě disciplíny, které se však stále více od sebe vzdalují. Jedna z těchto možností by se dala nazvat terénní ornitologií, pozorováním, ta druhá chovatelstvím. Kdysi bývalo nemyslitelné, aby ornitolog neměl alespoň jednoho nějakého ptáka doma v kleci. Tenkrát mně řekl někdejší významný funkcionář České společnosti ornitologické Václav Kruis: „Jak byste chtěl rozumět ptákům, když se na ně dnes a denně nedíváte?“ Jsou okolnosti, otázky a není jich málo, které nakonec bez chovu v kleci nerozřešíte. Mohou se týkat i vzhledu ptáka. Někde v terénu nemáte žádnou možnost pozorovat, jak jeden a tentýž pták vypadá den po dni. Takovou možnost máte jen v kleci, tam máte opravdu jistotu, že jde o jednoho a téhož ptáka jak na začátku roku, tak na jeho konci.

To, co se dočtete v knížkách, může být pravda, ale také vůbec nemusí. Většina základního obsahu se přebírá, je to prostě klišé. Jako všechno na světě, ani tohle není jednoduché. K nějaké zakázce ke knížce o ptácích se dostanete náhodou a ve většině případů nemáte ani čas udělat všechno pořádně. Vydavatel chce obvykle knížku dostat na trh v tom nejvýhodnějším čase, což bývá před Vánoci. Ve zrychleném čase pak musíte použít něco již někde řečené, co se považuje za něco tak samozřejmé, že se na tom nic měnit nemusí. Zbytek pak doplníte, aby to vypadalo originálně. Přebírají se celé partie textu, o kterých panuje přesvědčení, že to stejně nikdo nečte, protože si každý myslí, že to již dávno zná. Pak můžete celá desetiletí číst, že stehlík má bílá záda, i když je má hnědá. Taková situace ovšem panuje v mnoha oborech, třeba i v systematice anebo i při projektování, a to čehokoliv.

Asi před patnácti léty prohlásil dr. Hudec, významný ornitolog, v jednom dopise: „Uvidíme, co na to Joseph del Hoyo.“ Tenkrát se vědělo, že tento španělský lékař a ornitolog si předsevzal vypracovat jakousi ilustrovanou systematiku, respektive obrázkový seznam všech ptáků. Dnes je něco podobného již na světě a můžeme se na prezentaci toho díla podívat na internetu. I začal ve mně hlodat červ, jestli bych si neměl koupit díl, kde jsou snovači a astrildovití. Jestli to má pro mne význam, když to stojí majlant. Zjistil jsem však, že stále je rezohlávek mravenčí řazen mezi astrildovité, což je nesmysl. A tudíž že ušetřím. Místo toho vám ukážu nějaký ten příklad, jak se může vyvíjet takové klišé. 

Otevřu si tlustou knihu Fauna ČSSR, Ptáci 3/II. Na straně 1 016 vidím kresbu dvou peříček, a, b. Obrázek 577. Třetí svrchní ruční krovka stehlíka obecného, Carduelis carduelis – a (samce), b (samice). Odkud je to převzato, nevím. Mnohokrát jsem se pokoušel tuto krovku najít, ale nezdařilo se. První zrada je v tom, že nevíte, odkud autor takového prvotního popisu vlastně počítá letky v křídle. Někdy se totiž počítají letky a tím i krovky od kraje křídla. Říká se třeba: Pěvci mají deset letek ručních, z nichž letka první je zakrnělá. Jiní autoři však počítají tyto letky zevnitř křídla, protože pelichání začíná od prostředka. V takovém případě je zakrnělá letka tou desátou. Jenže takové počítání je zatraceně nevýhodné při samotném počítání, a to hned z několika důvodů. Snadno se můžete splést, odkud máte začít počítat, a to zase hned z více důvodů. A samozřejmě vůbec nemůžete počítat letky na fotografiích, protože ty vnitřní vůbec na fotce nevidíte. Vnější bývají nejdelší a na dostatečně ostré fotce je spočítáte a rozeznáte i jejich délku, což je důležité při určování druhu, třeba u budníčků.

Ve většině odborné literatury jsou přebírány údaje určování podle křídel bez toho, aby bylo řečeno, jaký způsob počítání byl použit. A ve většině případů zjistíte, že byly použity oba způsoby, aniž by to bylo řečeno. Krovku stehlíka, podle níž se má spolehlivě určit pohlaví, jsem prostě nenašel. Abych si to mohl ověřit, bylo by nutné nějakého stehlíka oškubat. Samozřejmě v čase, kdy právě nepelichá. Když pelichá, bude podle Murphyho zákonů právě tohle peříčko chybět. To jsem tedy neudělal, jenom jsem si toho posledního, který mi pošel v kleci, raději dal vycpat. Pokusím se tu vycpaninu vyfotit, abych vám mohl předložit úkaz, nakolik lze počítat letky na fotkách. Samozřejmě nemám tušení, kdo přišel s tím poznatkem, že se dá pohlaví určit podle té krovky. Možná že ano, jenže pokud si to neověříte na vlastní oči, zůstává to stále jen neověřenou teorií. Klišé.

Případ rezohlávka

Toho ptáka našel v západní Africe americký přírodovědec Cassin v roce 1859. Pojmenoval jej po svém příteli, který byl něco jako zálesák. Popis byl uveřejněn v Proceedings Acad. Nat. Sciences Philadelphia, 11, strana 40. Rod Parmoptila ustanovil rovněž Cassin, a to opět v roce 1859. Přibližně na přelomu tisíciletí mě postihl badatelský záchvat, a že bych si přečetl ten původní popis. Občas se mi to stává. Snadno zjistíte, že bádání není nic jiného než tvrdá řehole, u které pak více než často k cíli ani nedojdete. Proto mě takové záchvaty, díkybohu, obvykle přejdou.

Tohle byla výjimka. Podařilo se mi zjistit, že původní popis by měly vlastnit dvě instituce v Česku. První bylo Národní muzeum. Tam mi knihovník sdělil, že to má vypůjčeno ornitologické oddělení. Na oddělení o tom nikdo nic nevěděl. Vrátil jsem se do knihovny, jestli nevědí, kdo konkrétně zápůjčku podepsal. To vám říci nemohu. Takže se dá říci, že to třeba i někdo písknul? Podíval se na mne přes brýle a s mírným úsměvem odvětil: I tak se to dá říci! 

Napochodoval jsem tedy do knihovny Akademie věd. Tam chtěli nějaký nekřesťanský peníz za to, že budu moci bádat až do konce roku. Tam to měli, ale v depozitáři. Za takové peníze jsem v bádání chtěl přestat, ale paní, když viděla můj ztrápený obličej, se nabídla, že tu jednu stránku ofotí a pošle mně ji poštou. Slib splnila. 

Byl jsem překvapen, jak málo stačí, aby se nově objevený druh dostal do systému. Byla to kratičká zpráva, asi tak na čtvrtinu stránky. Načrtnutý popis, nově vymyšlené jméno a jedna důležitá věta: Je to jediný květozob ze západní Afriky, kterého jsem kdy viděl. Tak. Mnozí další o tom květozobovi následně pochybovali, takže během času se tenhle pták objevoval třeba mezi sýkorami i jinde. Na vlastní oči, z té řady pochybovačů, toho ptáka nikdo další neviděl. V lepším případě nějaké vycpaniny z Britského muzea. Jak se tedy, proboha, dostal mezi astrildy? Tady pomohla náhoda. Získal jsem kopii klasifikace snovačů, tuším že z roku 1926 z pera amerického ornitologa Chapina, který uvažoval o tom, že až se najde hnízdo rezohlávků (těch květozobů), bude stejné jako hnízda astrildovitých. Proto je řadí mezi astrildovité. Do dnešních časů se jejich hnízdo nenašlo a dnešní klasifikace již dávno neřadí astrildovité jako podčeleď snovačů, ale jako vlastní čeleď.

Dokonce i ve velké knize Prachtfinken – Afrika profesorů Nicolaie a Steinbachera z přelomu tisíciletí není vyobrazení toho ptáka. Jedno se musí uznat. Řazení Chapinovo má tedy výdrž, i když je založeno na mylném předpokladu. Silnějším argumentem je chování mláďat po vylíhnutí a jejich žadonění o potravu. Takové chování je opravdu nejhlouběji geneticky zakotveno a mláďata rezohlávků o potravu specifickým způsobem astrildovitých prostě žadonit nemohou. Rezohlávci jsou totiž hmyzožraví ptáci z korun stromů, nikoliv požírači travních semen, která loupají ze slupky. To chovatelé vidí na vlastní oči, systematik zkoumající mršiny to vidět nemůže. 

Mohou být v odborné literatuře chyby či omyly?

Chyby se vyskytnou vždy. Všichni vědí, že v tiskárnách řádí tiskařský šotek. Chyby, které jdou na jeho účet, chci pominout. Může se však mýlit ornitolog věhlasného jména? I tohle je docela běžné, nikdo není dokonalý a ptáků je tolik, že je prostě všechny na vlastní oči vidět nemůžete. Jelikož se však hodně poznatků traduje, aniž by si je jeden ověřil na vlastní oči, dochází také třeba k chybnému určení ptáků. Zajímavé je, že staří znalci bývají opatrní, mladé pušky naopak sebejisté.

Asi tak před dekádou jezdila skupina mladých ornitologů do Kamerunu, jak se kdysi říkalo na zkušenou. Ukazovali i diapozitivy ptáků. Na jednom bylo hejno astrildů černotemenných. Má někdo dotaz? Ptám se tedy. Jak poznáte astrildy černotemenné? Odpověď: My to poznáme! Na tu dálku to nejde, protože se odlišují od astrildů černohlavých jen podle rozdílné barevné kresby na zobáku. 

Z evropských ptáků jsou největším oříškem budníčci. Oni jsou si všichni podobní jako příslovečné vejce vejci. Jenže každý z nich se ozývá jinak. Přesto se dají vypozorovat drobné odlišnosti, podle kterých se dají správně určit i ve chvíli, kdy mlčí. U nás se obvykle vyskytují jen tři druhy, o nichž si myslíme, že je známe. Budníčci menší, větší a lesní neboli sykavka. Pak tu s největší pravděpodobností řídce hnízdí i budníček horský. Jenže jej pořádně neznáme, a to ani jeho hlasové projevy. Někdo si bude myslet, že určil budníčka horského. Jenže komis to neuzná. Jeho hlasový projev je přece nahraný. Skutečně? Tu nahrávku jsem si koupil a ptal se autora, kde byla pořízena. V Turecku. Jenže v tom Turecku nejde nejspíš o budníčka horského, ale balkánského nebo eventuálně o jinou formu, podle názorů toho kterého systematika. 

Více druhů budníčků však žije na východ od nás, někde v Rusku. Čas od času se některý z nich zatoulá na tahu až k nám. Mezi ruské budníčky můžeme řadit i budníčka druhu Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842), který se v současnosti česky jmenuje budníček temný. Má se vyskytovat v oblasti východní Palearktiky až Orientu ve třech zeměpisných formách. A kdo by asi měl toho ptáka znát lépe než Rusové? U tohoto ptáka můžeme narazit hned na více problémů najednou. Dříve se také česky jmenoval budníček hnědý. Rusky zase hnědý, buryj. Respektive buraja pěnočka. Podle ruských klíčů, a on je to vlastně ruský pták, ani ne moc evropský, je snadno k určení. Jednak podle té hnědé barvy, ale hlavně podle tvaru ocasu. Naši budníčci mají na konci ocasu spíše malou vidličku. Čili krajní ocasní péra jsou ta nejdelší. Budníček temný má mít konec ocasu okrouhlý, nejdelší péra ta prostřední. Také má nápadně velkou první (nebo desátou) letku, i když je také zakrnělá, jako u všech pěvců. Byl však chycen a kroužkován budníček, který byl jaksi temnější, ale správný ocas neměl. Jak jste určili toho budníčka? My jsme jej tak určili! Asi podle Svenssona. Ten pán je již podle jména Švéd. Toho budníčka živého nemusel na vlastní oči nikdy ani zahlédnout. Jaký vzorek dal kreslíři, je ve hvězdách. Nehledě na to, že v českém vydání toho atlasu je nazýván budníčkem tmavým, ne temným. Dalmácie jako decimálka, říká se. Jaký budníček je na obrázku v jeho atlasu, si netroufám ani naznačit, ale P. Fuscatus to nebude. Byl však u nás chycen a kroužkován, údaje byly otištěny, proto je další klišé na světě. Ten údaj se bude táhnout dál. Nic se nedá dělat. 

Jedině kdyby proti tomu vystoupil pan Klápště, který žil nějaký čas i v Austrálii a vlastnil největší sbírku ornitologické literatury u nás, což všichni věděli. Proto měl obvykle poslední slovo a nikdo na něho neměl. Což si také všichni uvědomovali. Bohužel již není mezi námi. Ten červíček ve mně zase nějak ožil. Asi si toho del Hoya přece jenom koupím. Začínám šetřit, již takhle si dopřávám jen lacinější pivo, i když mi z toho začíná jít huba šejdrem. Nebo se dát radši na politiku?