Ebinku jsme si domů přivezli na podzim 2009. Byly jí čtyři roky a my její třetí páníčci. Předchozí dva páníčci ji prodávali kvůli stěhování. Jeli jsme si pro ni zhruba 50 km a už přes plot to byla vzájemná láska na první pohled. Ebinka nás vítala jako staré známé. Přesto (nebo snad právě proto), že jsme vnímali určité napětí mezi Ebinkou a současným páníčkem, jsme se s ním dohodli, že si pro Ebinku za dva dny určitě přijedeme.
Čekala jsem, že s námi nebude chtít nastoupit do auta, že se bude smutně ohlížet k domovu. Ale do auta s radostí skočila a rozhodně nehodlala sedět na zemi. Vylezla mi na klín a předními packami se opřela o palubní desku. Sledovala cestu a byla u vytržení, že někam jede. Chvíli jsem ji tak nechala, ale při výjezdu na hlavní silnici jsem ji stáhla z palubovky, aby nepřekážela manželovi – řidiči – ve výhledu. V pořádku jsme dojeli domů, náš nový pejsek vesele vyskočil z auta a tvářil se, že jsme se právě vrátili z výletu.
Když asi půl hodiny nato přišla moje sestra a ptala se, kdy jsme s Ebi přijeli, nechtěla věřit, že teprve před chvílí. Ebinka totiž vypadala naprosto spokojeně, aklimatizovaně a sestru radostně přivítala.
Přivezli jsme si spolu s ní vše, co nám přibalili – obojek, vodítko, hračky, misky i polštářek z pelíšku. Ebi ale rezolutně odmítla žrát ze svých starých misek, hrát si s původními hračkami i ležet na svém polštářku. Jediné, co neřešila, byl obojek. Na jednu stranu jsem tomu nerozuměla, ale na stranu druhou jsem si říkala, že si aspoň lépe zvykne. Koupili jsme tedy nové misky i hračky – a to bylo přesně to, o co jí šlo.
Ze začátku se trochu bála páníčka. Aniž by jí cokoliv udělal. Jen zvýšil hlas, už se za mne schovávala… Vlastně se bála všech mužů, kteří se u nás ukázali. Proto jsme došli k závěru, že to napětí, které jsme postřehli, když jsme se na Ebi jeli podívat, pravděpodobně nebylo jen bezvýznamným pocitem, ale bohužel mělo jakýsi důvod.
Každopádně u nás Ebinka za nějakou dobu pochopila, že se bát ani schovávat nemusí, a stal se z ní společenský a sebevědomý pes. Všem, kdo jí to dovolili, po úvodním štěkání vyskočila na klín a užívala si bezpečné pozornosti.
Také neměla ráda malé děti. Nesnášela ty prudké, zbrklé a nepředvídatelné pohyby, které děti dělají. Oháněla se po nich, zvedala pysky a cenila zuby. V krajním případě se schovávala za mne a chtěla zachránit. Protože si děti často chtěly toho hezkého bílého pejska pohladit, potřebovali jsme to nějak řešit. Bylo nám jasné, že útěk před problémem není řešením. Proto jsme Ebinku začali trénovat tím, co jí tak vadilo. Jiná cesta nebyla. Trpělivě jsme jí vysvětlovali, že je vše v pořádku a nic zlého se jí neděje. Samozřejmě jsme usměrňovali i děti a snažili se, aby je sice viděla, věděla o nich, ale aby se nikomu ze zúčastněných nic nestalo. Nakonec se neuvěřitelné stalo skutečností a Ebinka si zvykla. Zvládá to, i když úplně radost jí to většinou nedělá. Dosud ale nikoho nekousla.
Všude se dočtete, že je tato rasa výborná na agility. Ne tak naše Ebinka. Jednou (ano, vážně jen jednou) jsme ji vzali na cvičiště. Že se seznámí s jinými pejsky a že jí uděláme radost novými podněty, zážitky a zábavou. Ačkoliv udělala vše, co jsme po ní chtěli – přelezla Áčko, prolezla tunelem, do kterého za ní málem musel vlézt i páníček, aby tam vůbec šla, prošla překážky i se seznamovala s ostatními pejsky. Ale ten otrávený, trpitelský výraz – to jsme ještě neviděli. Začínala jsem o ni mít obavu, jestli jí něco není, zda ji něco nebolí… Po příjezdu domů s radostným štěkotem a vrtěním ocáskem, že je konečně doma, vyrazila z auta rovnou na pole hrabat díry a hledat myšičky. Pochopili jsme, že jí vůbec nic není. Prostě ji to jen příšerně nebavilo.
Vyhrabat a ulovit (případně sežrat) myšičku z díry na poli nebo louce je sice dřina, ale taky ohromná zábava. A to hlavně po dešti! Co na tom, že jsou pak na louce díry až po kotník (nebo i nad), že má pes místo tlapek papuče z bahna a tlamu plnou hlíny, že ji ani nedovře, má zvednuté pysky a vypadá, že se směje. Vždy, když se nám takto vrátí, zadýchaná, vrtící ocáskem a snažící se odstranit si hlínu z tlamy, mám sílu se jen zeptat: „Našla jsi myšičku?“ Zrychlením pohybů vrtícího se ocásku potvrzuje naprostou spokojenost!
Je to vodník, ohromně ráda plave a aportuje klacky z vody – když je loví, dělá krokodýla: plave, při tom klape zuby a sbírá, co jí připlave před nos, až potká to, co jsme jí hodili. Vydržela vždy neuvěřitelně dlouho. Nás už od házení bolely ruce, ale tento neúnavný šílenec stál na břehu a vyštěkával: „Tak dělej, hoď už něco, co stojíš?“ Teď už tu výdrž nemá. Stárne nám…
Jednou jsme si na přehradě půjčili lodičku a vzali na ni i Ebinku. To bylo něco! Naštěstí jsem jí dala postroj a připnula ji na vodítko. Stála na přídi a tvářila se jako kapitán. Řekla jsem jí: „Ebi, skoč!“ Myslela jsem si, že nezareaguje, že bude mít strach. To jsem si ale myslela úplně špatně. Ebinka totiž skočila. Vrhla se po hlavě do vody a já měla co dělat, abych ji vodítkem přitáhla ze předku loďky na bok, abychom ji nepřejeli. Chvilku jsem ji nechala plavat vedle nás a pak jsem ji vytáhla na palubu. Díky za postroj a vodítko! Ebi si na přídi trošku odpočinula a bez pobízení si skočila ještě jednu šipku do vody. Užila si to tenkrát snad víc než my.
Už mockrát nám ukázala, že její srst je opravdu tzv. samočisticí. Což samozřejmě neznamená, že ji nekoupeme vůbec, ale že ji nemusíme koupat vždy, když přijde „jako prase“. Někdy jí stačí hodina, někdy dvě, záleží na míře zašpinění, ale dokáže se očistit sama bez vyčesávání či mytí. Až potom ji vezmeme domů, protože samozřejmě bydlí s námi.
Před pár lety jsme měli tři morčata. Venku, ve staré králíkárně. A protože jsem chtěla, aby se mohla pást, pořídili jsme přenosnou klec pro králíky, která nemá dno a lze v ní spásat čerstvou trávu. Když je spaseno, klec popotáhnete a je zase nová tráva. Výborný nápad. Ebince se to opravdu moc líbilo. Takové veliké myšičky, fakt super! Jak se k nim jen dostanu?
Pár dní se nám dařilo jí vysvětlovat, že jsou to naše morčátka: „Ebi, nechej! Ebinko, nesmíš!“ Samozřejmě si našla nestřežený okamžik, a že to vymyslela! Rozškubala králičí pletivo, rvala je zuby jako šílená. Přiběhla jsem až v okamžiku, kdy se morčata snažila rozprchnout do prostoru a bezpečí vysoké trávy opodál. Jedno z morčat Ebinka úspěšně škrtila, ale jakmile jsem ji začala hystericky okřikovat, pustila je a morče stihlo také utéct. Dostala hodně vynadáno a do druhého dne jsem na ni nepromluvila.
V roce 2011 jsme se rozhodli, že bychom rádi zažili štěňátka, a že tedy zkusíme Ebi nechat nakrýt. Ta však nestála o nikoho, jen o našeho Baryčka, což byl ohař. On naštěstí nestál o ni, takže se nakonec podařilo u našich známých spojení JRT × JRT. Na poprvé se zadařilo, a tak se Ebince narodila čtyři štěňátka.
Začala rodit v noci. Běžela jsem vzbudit manžela, protože já jsem u psího porodu nikdy nebyla. Odběhla jsem v rozhodnou chvíli, a tak jsme bohužel první štěňátko nestihli zachránit. Novopečená psí mamina nevěnovala dostatek pozornosti novorozencům, zabývala se placentou a lůžkem, byla lehce vyděšená a trošku zmatkovala. Nevěděla jsem, nakolik jí mám do průběhu porodu zasahovat, ale když se nevěnovala ani dalšímu narozenému, které nemohlo dýchat, protože zůstalo v neporušené placentě, bez rozmyslu jsem ji roztrhla, aby se taky neudusilo. Další dvě už byla v pořádku. Mrtvolku jsem mohla odnést, až když se přeživší mimina začala hemžit, dožadovat jídla a Ebinka se jim plně věnovala. Bylo mi z toho smutno. Hlavně proto, že jsem možná mohla pomoci nejen jednomu štěňátku, ale dvěma. Nicméně už to nešlo změnit. Už mi nezbylo než to přijmout.
Bylo nádherné pozorovat, jak ta malá stvořeníčka den ode dne rostou a přibývají, kulatí se a daří se jim. Měli jsme je v obýváku a jedno odpoledne po návratu domů jsem nevěděla, jestli se mám zlobit, nebo smát. Vypadalo to u nás jako v reklamě na jeden ze supermarketů prodávajících bytové doplňky a potřeby pro kutily. Možná si ji vybavíte – uprostřed zdemolovaného obýváku sedí pes, tváří se, že „on nikdy nic“, a příchozí páníčci jen pokrčí rameny a zase odejdou – nakupovat nové vybavení bytu… Tak nějak to bylo u nás, jen my tam měli tři nic netušící štěňata, kterým ani vynadat nemůžete, když si tak krásně celý den hrála. Obzvlášť když už se zase zabývají něčím úplně jiným. Naštěstí jsme nemuseli jít nakupovat, jen jsme se dali do úklidu.
Když jsme pejsky předávali novým majitelům, měla jsem s tím samozřejmě největší problém já, ale nechat jsme si je nemohli. Ebi jich, na rozdíl ode mne, měla plné zuby, protože mimina už měla zuby a maminu parádně kousala, když se k pevné stravě dožadovala ještě i mléka.
Pokud jste si doteď mysleli, že pes není závistivý, napíšu vám, že i to umí. Když nechce sežrat, co jí dáme, protože si zrovna postavila svou tvrdohlavou hlavu, stačí jí říct: „Ebinko, vážně to nebudeš? No, dobře, jak myslíš, dáme to slepičkám.“ (Nebo prasátkům.) Většinou si to hned odnese na místo a raději spořádá, než aby to dostal někdo jiný. Funguje to i na naše další dva pejsky, které máme. A nejsou to jackové.
Letos na podzim bude mít Ebi 14 let. Je na ní už hodně vidět, jak stárne. Hůř slyší (i když máme občas pocit, že slyší jen to, co se jí hodí), vidí zatím relativně dobře, ale co je pro ni nejhorší, přestávají jí sloužit nožičky. Má totiž moc ráda výlety. Výlety, nová místa, nové lidi. Ona by tolik chtěla chodit, ale nejde to. Už nevydrží, kolik by ráda. Vymyslela jsem proto (opět k velké manželově radosti), že si pořídíme batoh, abychom ji mohli brát na výlety, a když už nebude moct, poponesli bychom ji. Tedy abych já ji mohla nést. Přece to nemůžu po manželovi chtít, když jsem si to vymyslela… Ale občas ji dobrovolně nese i on. A musím říct, že je to pro Ebinku opravdu pomoc. Chvilku jde, chvilku ji neseme. Když do batohu opravdu nechce a hodlá ještě ťapkat sama, prostě se nenechá vzít na ruce. Když je unavená, počká si – a opět si nesena ráda odpočine.
Přestože již máme s manželem oba s chovem psů různých plemen a velikostí určité zkušenosti, Jack Russell teriér nás učí stále. Je to úžasně inteligentní tvor. Společenský a hravý. Ale také tvrdohlavý, vypočítavý a svérázný. Jakmile k němu budete příliš shovívaví (jako třeba někdy já, protože přece „chudák pejsek“) bude si s vámi dělat, co chce on. To je pak úplně jedno, kdo je v očkovacím průkazu uveden jako majitel. Potřebuje důslednou přísnost (platí u všech plemen)!
Je to norník, lovec, aktivní pes, který potřebuje pohyb a vaši pozornost. Prosím, berte to na zřetel, všichni, kdo se rozhodnete si toto plemeno pořídit. Pokud se mu budete dostatečně věnovat a budete se ho snažit unavit (s jistotou unaví dřív on vás), budete mít úžasného a spokojeného parťáka pro každou situaci, do každého počasí. Necháte-li ho ale „ladem“, protože máte málo času nebo nedej bože chuti, dá vám to „sežrat“. To si pište!