Bylo nebylo 4

Šedivé ráno. Vidím přímo z postele na olovem zatažené nebe, chvílemi prší, pak hned jako by sněžilo, z východu se přihnala tahleta mrazivá bestie. Meteorologové měli tentokrát výjimečně pravdu. Vstávat se mi tedy vůbec nechce, vestoje mě totiž bolí záda, vleže se moje stařecká tělesná schránka cítí jako zamlada. Je čas tak akorát na přemýšlení a vzpomínky. Jeden ze čtenářů mne obvinil, že tahám do našeho křišťálově čirého koníčka politiku, když jsem popustil uzdu vzpomínkám. Ani mě to nenapadlo, jen jsem popustil tu uzdu. Teď si ovšem nedovedu odpovědět na otázku, co to ta politika vlastně je? 

Může být třeba přítomná na výstavě při posuzování ptáků? Takhle někdy v sedmdesátých létech minulého století, na nějaké malé místní výstavě, ani si nepamatuji, kde to bylo, jestli Kostelní Lhota, Strančice, Veveří, nebo kde, přišel za mnou při posuzování ptáků starší a zkušenější kolega: „Hele, musíme někde dát devadesát bodů! Voni si to zasloužej, už za tu práci, že udělali tu výstavu!“ Pak ještě dodal: „Jinak ti nezaplatěj ani za vlak.“ Asi dva devadesátibodové ptáky jsme tam našli a dali nám i guláš. Dobrej, vždyť ho vařili vlastně pro sebe. Není toto právě ta politika přímo v kostce? No to víte, že ano. Takhle to funguje všude.

Významné osobnosti či vedoucí kádry

Židé, křesťané i muslimové, dříve známí více jako Mohamedáni, věří nebo spíše nevěří v jednoho a téhož boha. Rozdíl je v tom, že Židé stále čekají na svého spasitele, zatímco my jsme se již dočkali. Kristus z nás sejmul naše hříchy, tak se můžeme vesele mezi sebou dál potírat, krást, rabovat, nenávidět a tak furt dokola. Jenže to všechno nakonec vyrostlo z toho judaismu, proto také rádi neustále očekáváme nějakého toho spasitele. Neočekáváme sice již toho generálního spasitele, ale nějaký takový menší spasitel by se čas od času hodil leckde. Je lepší čekat spasitele než přiložit ruku k dílu a ještě si přitom popálit prsty. Místní spasitelé se také skutečně objevují a měli bychom si je pamatovat. Bohužel se to však hemží spíše lžiproroky nebo kvazispasiteli. Ale lokální a přitom i velcí spasitelé skutečně existovali. Jenom si je téměř nepamatujeme, a hlavně vůbec nevíme, jak to vlastně dokázali. Jak to všechno zařídili. Chcete příklad?

Možná že ještě leckdo má vzadu v paměti dvě jména. V předminulém století se takhle někdy v jeho první třetině narodili v Praze pánové Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Dokázali něco, co si dnes vůbec neumíme ani představit. Byli zakladateli tělocvičné organizace Sokol. Jak prostě se to řekne. Jenže není vůbec snadné vyjádřit, co se to vlastně stalo, když řekli: Tužme se! Spisovná čeština mně na to nestačí, proto se obrátím k té lidové. Prostě se jim podařilo „vybejkovat“ celý český prostor od Šumavy přes Prahu až po Krkonoše a Moravu natolik, že se všichni začali opravdu tužit. Sokolíci stáli na strahovských hradbách v dlouhých hustých řadách. Od měst až po malé vesnice najednou stály sokolovny a v Praze na Strahově vyrostl největší stadion na světě. Na něm se pak čas od času konaly Slety sokolů. Byla to taková síla, že se prostě musela zase zrušit. Tak tedy funkcionáři, takoví ti spasitelé menšího formátu, putovali pod zámek a Slety byly nahrazeny Spartakiádami. Nakonec to odeznělo všechno, a jelikož ten stadion již nikdo nedokáže zase zaplnit, bude se muset nakonec stejně zbořit. Národní kulturní památka. I když Sokol nebo spíše Sokolík nadále existuje. 

Nový světový řád ukázal se hospodářsky nadále neúnosným a masa lidí si myslela, že teď všechno pokvete samo od sebe. Jenže růst je proces pomalý, poznenáhlý. Obilí dozraje každoročně, strom jednou za sto let. A člověk? Dozraje vůbec? A ještě i tohle je plné zmatků. My ty pány vnímáme jako jedny z největších Čechů, národní buditele, a oni byli oba dva vlastně po tatínkovi genetičtí Němci!

Ono se všechno na světě děje v nějakých periodách, cyklech, pravidelných etapách, od vzrůstu civilizací a jejich pádu, od globálního oteplování přes doby ledové až po dění mezi chovateli exotického ptactva. Vracím se tedy mezi chovatele, vždyť i my jsme zrnkem všeho toho, co se točí okolo nás, toho nekonečného vesmíru. Měli bychom si pamatovat s pokorou všechno, co se již stalo. A můžeme čekat i na svého spasitele, byť může být i hodně menší, než byli pánové Tyrš s Fügnerem. Já chci jenom oprášit malinko paměť. 

Dění okolo ptáků od začátku

Takhle okolo roku 1880 žil v Praze MUDr. Šír, který dokázal okolo sebe shromáždit milovníky ptactva a uspořádali celkem čtyři výstavy. Potom to nějak zase zaniklo, ale neví se vlastně proč. Ono právě začínalo období jakéhosi blahobytu, začínalo architektonické období secese. Mohutně se stavělo, v Praze třeba i budovy škol, do kterých chodí školáci dodnes. Z toho blahobytu narostly lidem roupy tak vehementně, až z toho byla první světová válka. Když se to nějak uklidnilo tak akorát, založili chovatelé v roce 1930 KPEP. Zase se to semlelo, KPEP znovu vstal z mrtvých. Podruhé byl zrušen, ale pořád potajmu existoval. Zanedlouho tomu bude sto let, kdy vznikl poprvé. Ještě stále se chová zodpovědně, dokonce vede i nějaký svůj archiv a jeho péčí vyšel tiskem náznak jeho dějin. Tyto tištěné vzpomínky končí zatím rokem 1980. To byl rok největšího vzepětí chovatelské aktivity, kdy se také konal světový šampionát chovatelů exotického ptactva v Olomouci. Je to ovšem dnes již neuvěřitelných čtyřicet let. Drobné poznámky k tomu jsem již i sepsal, měl by se však připojit i někdo další, aby celkový obraz byl komplexnější. 

Je spousta lidí, na které by se nemělo zapomenout. Třeba dole v sále šéfoval tenkrát výstavbě regálů s klecemi pan Plaček, nenahraditelný mistr polír, jak jsem se na to díval shora z ochozu. Bez něho by tam dole byl jen bordel. Kdo si na tohle všechno vzpomene? Pak to začalo pomalu nějak slábnout, odumírat, což se sice čekalo, ale nedokázalo se tomu zcela zabránit. V té době byl cítit vrchol aktivity i na tradiční výstavě v Praze, v botanické zahradě. Přišlo se podívat okolo třiceti tisíc návštěvníků a katalogů se prodalo téměř 3 000. Pokladník, klasicky držgrešle, sice hřímal, že spolek na katalogu prodělávat dál nemůže, což jsem očekával. Proto jsem měl připraveno, kolik se vydělalo jen na tom katalogu, i když stál pouhých 5 Kč. Dočasně se všechno uklidnilo.

Československý svaz chovatelů drobného hospodářského zvířectva spadal pod řízení ministerstva zemědělství. Nejdůležitější osobou této organizace býval profesionální tajemník. Bývali to staří soudruzi, kteří přicházeli odněkud z ministerstva, kde je nahrazovala nová krev. Ta funkce byla jakýmsi odkladištěm starých soudruhů. Soudruh Boháček odcházel do penze a dostal vyznamenání za zásluhy. Předával mu je tajemník Ústředního výboru národní fronty Vacík. Protože chtěli ušetřit, rozhodla tajemnice Ústřední odborné komise, že tu slávu budu fotit já. Jéžišmarjá, vždyť já to neumím a ani na to nemám foťák! Když umíš ptáky, tohle uděláš taky. Tak jsem tam musel. Přitočil jsem se k soudruhu Vacíkovi a potichu mu vyložil situaci do ucha. Že to nemusí dopadnout. Nemáte tady nějakýho profesionálního fotografa, který to zná v téhle místnosti? V tomhle byl soudruh Vacík profík. Řekl jen dvě slova: Rozumím, zařídím. Ta místnost patřila dříve nějakému uhlobaronovi, tak měla obložení v černém dřevu. Pro černobílou fotografii ta nejhorší kombinace. Malé pohoštění, vodka, předání metálu a vzpomínání, co všechno soudruzi společně vybojovali. A hned další soudruh, co si přišel pro metál. Jen chvíli jsem uvažoval o tom, že by soudruh Vacík mohl vypít tolik vodky za dopoledne. Ono se to dělá jinak, připíjející obvykle pije vodu. Když budete chtít někde poctít kapelu a přitom se jim i pomstít, pošlete jim griotku. To budou muset pít sirup. 

Přišla změna generací i režimů. I tohle období bude muset někdo s historickou pamětí a nadáním historika někdy zpracovat. Sice jsem se toho nějak rámcově zúčastnil, ale ještě méně si toho rovnou z hlavy pamatuji. Původně jsem míval ke všemu nějaké kopie. Nejsem však vyučen archivářem, abych bordel okolo sebe dokázal neúnavně, neustále a účinně organizovat. Navíc se v tom neustále přehrabuji. Protože to nakonec stejně někdo po mně všechno vyhodí, může být i malá zmínka cenná. Tak po řadě.

Takhle koncem listopadu v roce 1989 začalo být lidem to válečné, přídělové hospodářství najednou nějak podvědomě proti srsti a začali zvonit klíči. Vůbec jsem nevěřil, že by to k něčemu vedlo. Až najednou se ukázalo, že StB někde na Vysočině pálí dokumenty. Soudruzi nevěděli jak dál. A v televizi běželo živě vysílání ze zasedání ÚV KSČ. Utkvěl mi v paměti záběr, jak jeden ze soudruhů navrhoval okamžité inkognito vyslání zástupců soudruhů do řad Občanského fóra. Což se nepochybně stalo. Začalo se pracovat na onom starém římském heslu: Rozděl a panuj! 

Jak to bylo po tom sametu

Jak tak v tom roce 1989 situace pomalu houstla, soudruzi začali nenápadně sondovat situaci. Do budovy ÚV ČSCH v Kobylisích byl svolán jakýsi seminář nebo sezení zástupců jednotlivých odborností, a to vždy dva lidé. Dva lidé za exotáře, dva za králíky, dva za rybičky a tak. Byla nás plná ta zasedačka. Podle čeho to soudruzi vybírali, je ve hvězdách. Za ty exotáře jsem tam byl já a pak Ing. Petr Ždimera. V té době jsem nebyl členem žádného výboru, možná v ZO Praha 2 – Vinohrady. Proto je mi vlastně záhadou, proč jsem dostal tu pozvánku. Obvyklé projevy funkcionářů a nakonec otázka do diskuse, co bychom si představovali my, ti zdola, vlastně lid. Hrobové ticho. Tak jsem si vzal slovo a řekl jsem v podstatě toto: ČSCH je organizován stejně jako orgány KSČ, tedy jako politická strana, kdežto my jsme zájmová organizace. Chceme se nadále organizovat podle svých odborností, abychom mohli svou činnost dále rozvíjet. Jako kouzelným proutkem když zamáváš, najednou se osmělili všichni a nastala vřava. Nedohodlo se nic, nicméně soudruzi pocítili situaci.

Napsal jsem tenkrát článek do novin. Mladá fronta jej odmítla otisknout ústy vedoucího vydání. Nicméně to otiskly Zemědělské noviny. Sešli jsme se na dalším jednání na jejich půdě. Již si nepamatuji, kdo všechno. Já, bratr a asi dva další z pražské organizace. Za ČSCH předseda Kratochvíl a další. Generalita. Pan předseda měl vizi, že základem jsou ty nejmenší vesnické smíšené organizace, kde všichni pospolu, sousedsky chovají slepice, králíky a někteří snad i andulky. Proto na celkové struktuře svazu nic měnit nehodlají. Viděl jsem v té jednotné organizaci jinak opravdu velký potenciál, pokud by měla modernější organizaci podle těch odborností. Naivně, samozřejmě. Spousta starých, zasloužilých soudruhů by přišla o svoje zavedené pašalíky.

Takže se tedy nic neměnilo a Svaz chovatelů se proměnil v opravdovou politickou stranu, která kandidovala ve volbách, pod praporem starých soudruhů. Jak jinak? Pokud si pamatuji, dostali asi 0,3 % hlasů, takže neměli nárok ani na státní příspěvek. Svaz ovšem udrželi pod svými představami. ZO Praha 2 se okamžitě odtrhla a přeskupila se ve starý KPEP. Stalo se tak na výroční členské schůzi, kde bylo opravdu nabito. Proti byly jen dva hlasy. Samozřejmě se ví, kdo proti hlasoval. Jeden z těch hlasů byl naprosto pochopitelný, když patřil vyššímu, placenému funkcionáři ČSCH. Kdyby hlasoval pro, přišel by nejspíš o zaměstnání. Ten druhý hlas byl již méně pochopitelný. Hlasovalo se samozřejmě tajnou volbou. Zúčastnilo se tolik členů, že schůze byla podle řádu usnášení schopná. Mám za to, že by se ještě našla i prezenční listina, která by byla nad míru zajímavá, protože s největší pravděpodobností hlasovali pro i jinak docela vysoce postavení kovaní soudruzi. Tenkrát jsme nad tím neuvažovali. ZO Praha 2 měla při přeměně v KPEP jaksi volnou cestu, když od ČSCH nedostala nikdy nic, ani co by se za nehet vešlo. Naopak odevzdávala svazu členské příspěvky. 

Dalším organizacím dokázal svaz účinně bránit v osamocení prostřednictvím hrozby ztráty majetku. Dostali jste příspěvek na klubovnu? Dostali! Není vaše, ale svazu. Přesto je dnes již několik životaschopných organizací, které se vymanily z pod křídel svazu. Já sám jsem dnes členem KPEP a se svazem nemám nic společného. Jsem mezinárodním posuzovatelem C.O.M., i když již dávno neposuzuji, a do toho zase nemá svaz co mluvit. Ještě tak asi před osmi léty jsem třeba posuzoval támhle v Plzni a okamžitě dostal pořadatel výtku ze svazu, jak je to možné? Německý posuzovatel nevadil. Takže můžete dobře vidět, že celá ta situace dodnes nějak vyřešená není. Ne že by mě to nějak bolelo, jsem spokojeným důchodcem. To posuzování je totiž spíše řehole, na které není co závidět. Vlastní chov ptáků mi také zrušili při opravě střechy a nemám sílu začínat znovu. Jenom mě krapítko může překvapit, když jsem nařčen z toho tahání politiky do chovatelství. Jako kdyby již ČSCHDZ nebyl členem Národní fronty. Copak já jsem snad kandidoval ve volbách jako za chovatele? Takže kdo tu politiku do chovu exotů zatáhnul? Věřím však, že i tohle časem nakonec vyšumí.