Španělský vodní pes – Perro de Agua Español

Dlouho se mu říkalo Turco Andaluz, Turco de Andalucia, Perro Turco, tedy také „turecký andaluský pes”, „andaluský turek“ či „turecký pes“. Zejména ve 20. století existoval ve Španělsku pod nejrůznějšími označeními. Často bylo označení tohoto psa ovlivněno místem výskytu: „la Medera“ nebo také „la Mesta“… Nezřídka se objevoval i objevuje pod označením Chien d’Eau Espagnol, Perro de Agua Español, někdy „Perro de Aqua“, v českém překladu „španělský vodní pes“, v Andalusii se i dnes nazývá „turecký andaluský pes“ a v Extremaduře „Churrino“.

Neexistuje jednotný názor

Přestože se jedná o plemeno uznané opravdu nedávno, jeho historie, dávná i nedávná, má velice málo písemného doložení o jeho vývoji. Existuje hned několik spekulací o jeho historii. Jeden vidí počátek tohoto plemene v době islámské invaze už kolem roku 711, kdy prapředky španělského vodního psa přivezli na iberský poloostrov Arabové. Následný vývoj by měl mít podobný jako barbet, a tedy tato dva plemena mohou mít i některé společné předky. Dokonce existuje historka o tom, jak se Napoleon do předchůdců španělského vodního psa natolik zamiloval, že si jich několik vzal s sebou do Francie. 

Druhý názor se přiklání k dovezení těchto psů do Španělska na tureckých lodích na přelomu 18. a 19. století. Turkové převáželi obrovské množství ovcí, a aby jejich nakládka na loď a z lodi byla bez větších obtíží, pomáhali jim se stádem ovcí jejich psi. A těmi měli být předci dnešního španělského vodního psa. Mimochodem velmi podobný typ psů najdeme v Turecku dodnes.

Každopádně původní španělští psi byli rozděleni do tří populací, podle fenotypu a velikosti. První skupina byla objevena na severu Španělska, v provincii Asturias a Cantabria. Tito psi byli od dnešního standardu neobvykle malí a byli převážně ve světlých barvách srsti. Druhou skupinu tvořili psi nacházející se v močálových oblastech v západní Andalusii. Tento typ psa měl srst vytvořenou z dlouhých a pevných provázků (dredů). A konečně se po dlouhých letech, přednedávnem, objevila největší skupina, která se nacházela v jižní Andalusii – Sierrasu. Tito psi byli nejmohutnější a nejsilnější a používali se na pasení koz a ovcí. Byli tak nejvíce podobní dnešním španělským vodním psům. Dnešní španělský vodní pes má v sobě smíchanou krev všech tří zmiňovaných skupin. 

Existují však i spekulace, že by mohly jeho kořeny sahat do oblasti Maďarska a mohl být spřízněný s plemenem puli. Jistá podobnost i využití by zde bylo. Na druhou stranu nelze dělat závěry o původu jen z pohledu na exteriér. Záznamy ukazují, že vodní psi byli okolo Pyrenejského poloostrova už od starověku. Je tak velmi pravděpodobné, že portugalští, španělští a další vodní psi mají k sobě mnohem blíž než ke geograficky vzdálenému pulimu.

Všestranný pomocník

Ať už se do Španělska dostal s kýmkoliv, dokonale se přizpůsobil nejen zdejšímu klimatu, ale i potřebám lidí. Na severu pomáhal rybářům a v jižní části země zejména na statcích s pasením ovcí a koz. Když bylo třeba, hlídal dům a pomáhal s lovem králíků a kachen. Jeho využití se tak stalo všestranným. Není však jasné, zda se stal z ovčáckého psa psem loveckým, nebo z loveckého psa psem ovčáckým.

Reinaglova kresba z Taplinova z roku 1803 pod názvem „The Sportsman´s Cabinet“ zachycuje velmi věrně nějakého vodního psa, nejvíce podobný je právě španělskému vodnímu psu nebo barbetovi. Dále pak můžeme najít jistou podobnost na obrazech La fuente de Eibar od Ignacia Zuloaga (1888) a na jednom z obrazů Rembrandta van Rijn (1631–1633). Ovšem z důvodu vyobrazení psů se zadní polovinou těla ostříhanou nakrátko nelze s jistotou říci, že se jedná o španělského vodního psa, neboť ten nebyl tímto způsobem nikdy stříhán. Tyto obrazy jasně dokazují, že se v tu dobu ve Španělsku vodní psi vyskytovali.

Bohužel není možné určit, čí prapředci vyobrazení psi jsou, neboť v tu dobu ještě nebyla plemena přesněji rozlišována. Je však důležité poznamenat, že se k těmto kresbám hlásí i chovatelé jiných plemen. 

Podobní a přitom jiní

Dodnes, stejně jako kdysi, se v největším počtu vyskytuje na jihu Španělska v Andalusii, kde plní práci především ovčáckou. Zde je také třeba hledat jeho raný historický rozvoj. Byl považován za velice užitečného a přizpůsobivého psa. Pomáhal s pasením koz a ovcí, hlídal dům nebo i vytahoval uplavané sítě a podával, co bylo potřeba. Mnozí pomáhali rybářům dostat lano z lodě – úvaz k molu – kde pak bylo dalším člověkem přivázáno. 

Třebaže se často vyskytuje názor, že se jedná o variantu portugalského vodního psa, zřejmě to pravda nebude. Má vlastní vývoj, spletitou historii, a i když se rozhodně nevylučuje jejich příbuznost, pravděpodobně bude mít více společného např. s francouzským barbetem. Blízká spojitost na barbeta je pravděpodobná, ale rozhodně nelze tvrdit, že jeden z druhého vzešel, jen kvůli podobnosti. Podobný totiž je také italský lagotto romagnolo. Velkou roli jistě hraje i vliv předků katalánského ovčáka.

Bohužel historie španělského vodního psa ještě není dostatečně probádaná a momentálně není více podrobností přístupných veřejnosti. 

Cesta k uznání plemene

I když je zřejmé, že tento pes existoval jak v 18., tak v 19. století, o čistokrevném chovu můžeme mluvit až v druhé polovině 20. století. Přesněji až od roku 1973, kdy náhodně vzbudili pozornost ovčácky vedení psi na jedné ze zemědělských usedlostí v Morón de la Frontera, u skupiny kynologicky smýšlejících lidí. Těchto pár nadšenců se pustilo do těžkého úkolu. Začali shánět typově vyhovující jedince a snažili se vzbudit zájem veřejnosti.   

Znovuobjevený španělský vodní pes tak dostal šanci na záchranu. Ovšem až do roku 1980 nevzbudilo toto plemeno u oficiální španělské kynologie žádný zájem. Následně se však objevil jeden zástupce Turco de Andalucia na výstavě psů v San Pedro v Alcántaře v západní části Španělska, který u mnohých rozhodčích vzbudil velkou pozornost. A to bylo velice důležité. 

Mezitím byl vypracován standard. V roce 1985 uznal toto plemeno Royal Canine Society Španělska a dal žádost k FCI (Mezinárodní kynologická organizace) na jeho mezinárodní uznání. FCI uznala španělského vodního psa v červenci 1989 nejdříve prozatímně a až v roce 1999 bylo toto plemeno oficiálním právoplatně uznaným plemenem. Prvních registrovaných psů a fen do plemenné knihy bylo zapsáno 49 a pocházeli především z Cadizu, Sevilly a Malagy. Dále bylo několik málo jedinců z Kantaberského pobřeží a Extremadury.

K uznání plemene se největším dílem zasadil holandský chovatel koní Klaas Mesdag. Ovšem za hlavního průkopníka v chovu španělského vodního psa je považovánAntonia García Pérez, ekolog a učitel anglického jazyka, který je zároveň autorem oficiálního standardu plemene. Za první chovné psy, kteří dali základní pilíř chovu, jsou považováni pes Tarzan a fena Mora. Ti byli v majetku prarodičů A. G. Peréze, kteří s nimi pracovali. Údajně psi tohoto typu na statku jeho rodiny pracovali již 300 let. A vykopávky kosterních ostatků nalezených na jejich pozemku tomu nasvědčují. Téměř všichni španělští vodní psi mají genetické kořeny v chovatelské stanici De Ubrique chovatele A. G. Peréze. 

Ve Španělsku je dobře znám a je rozšířený. Zejména v jižní části Španělska a na Kantaberské pobřeží na severu. Ovšem jinde ve světě je stále raritou nebo zcela neznámý. Rozhodně stále platí, že se jedná o vzácné, málopočetné plemeno. 

Asi trochu nešťastné zařazení u FCI

I když je díky zařazení do VIII. skupiny FCI (slídiči, vodní psi a retrívři) mnohými kynology automaticky řazen mezi plemena lovecká, jeho povaha se nejvíce podobá ovčáckým plemenům. Je to pes, který chce poslouchat, chce se učit a spolupracovat. Velmi často je dobrým aportérem, ale samozřejmě je potřeba ho k tomuto vést od štěněcího věku. 

Je všestranně využitelný. Je schopen pomáhat při lovu králíků a kachen, třebaže to není jeho pravé poslání. Přesto práce v hustém porostu pro něj není nejvhodnější, protože je-li jeho srst ponechána především na středně dlouhou či dlouhou délku, velmi lehce se do ní nachytá velké množství větviček a snadno se zamotá např. do ostružiní. Pak není schopen se bez pomoci hnout z místa. Využití jeho schopností, i směr zábavy, je proto lepší hledat jinde. 

Z vody je nadšený

Je výborným pomocníkem rybářů. Pomůže s vytahováním sítí, vyloví cokoliv, co do vody omylem spadlo, nebo dotáhne ke břehu přivazovací lano lodě. Dokáže se potopit i 3 metry hluboko a údajně pod vodou vydrží až 2 minuty. Jeho obratnost a elán v plavání a potápění jsou úžasné. Ne každý mladý pes se však vrhá do vody střemhlav. Potřebuje čas na poznání a důvěru k tomuto živlu. Aby nebylo zničeno kouzlo: španělák nikdy nesmí být do plavání nucen silou. Každý má jiné načasování, kdy najde ve vodě oblibu. Některý již jako 4měsíční štěně, jiný třeba až v úplné dospělosti. 

Nejlepší je španělského vodního psa seznamovat s vodou společným plaváním s jeho pánem. Tomu bezmezně věří a snadno tak překoná počáteční možnou nedůvěru ve velkou vodní plochu. Často pomůže i bezprostřední nadšení skotačit ve vodě u jiných přítomných psů. Když španělák zjistí, jak je plavání báječné, naučí se ve vodě dělat neuvěřitelné kousky. Mnozí do ní skáčou s rozběhem, někteří se nebojí skočit ani z velké výšky, žádná voda pro ně není studená ani nebezpečně dravá. Potápění a plavání si dokážou užívat. Díky tomu se hodí pro záchranářské vodní práce, i když menší velikost v určitých cvicích může být handicapem.

Učenlivost a spolupráce, to je španělský vodní pes

Pro svou dobrou učenlivost je vhodný i k dalším druhům záchranářských prací. Protože má i dobrý čich a může tak být dobrým vyhledávačem omamných látek, bez problémů zvládne rozlišování osob a věcí. Nečiní mu problémy ani sledování lidského pachu – stopování. Je vhodný k výcviku obedience, různým cvikům poslušnosti a zdolávání nejsložitějších překážek. Protože je poměrně temperamentní, má rád pohyb a skákání, osvědčil se i na dráze agility, kde je schopen konkurovat i těm nejrychlejším plemenům. Může vynikat také ve flyballu a dalších podobných sportech. Ve Španělsku byl členem flyballového reprezentačního týmu. 

Je poměrně závislý na svém majiteli a chce být neustále po jeho boku. To může být někdy na obtíž. Velmi nerad je separován anebo dlouhé hodiny bez povšimnutí. Má tendence se zavděčit a mnozí nespustí ze svého pána oči. Je pro ně vším. Snaží se s ním komunikovat, někdy i za pomoci různých zvuků.

Je dobrým pomocníkem při pasení menších hospodářských zvířat, naučí se reagovat na posunky či píšťalku. Je zkrátka schopný jakékoli práce či spolupráce.

Protože je velice otužilý a houževnatý, je výborným psem na statek či k domku se zahradou, přičemž bude rád celoročně venku. Nevylučuje se však ani ubytování v bytě, ovšem pak je nutné poskytnout psovi ještě více pohybu a zábavy. Je ostražitý, ale ne agresivní, oznámí všechny cizí osoby, ale zbytečně neštěká. 

Výborný rodinný pes

Vztah k cizím lidem je různý. Někteří jedinci jsou kamarádští, jiní nevšímaví, ale najdou se i nedůvěřiví, podezíraví a v kontaktu opatrní španěláci. Velmi záleží na socializaci a výchově, jaký si pes udělá názor na okolí v mladém věku, ale je také pravdou, že mnohé chování je věcí genetickou. I když není příliš odtažitá, prchlivá a tak trochu plachá povaha žádoucí, může se v chovu objevit. Proto je potřeba se dívat na povahu rodičů štěněte, podle kterých je pak možné si udělat přibližnou představu, jaké chování k okolí se u vybraného štěněte dá předpokládat. 

Je přizpůsobivý k programu rodiny, počká, až na něj bude čas. Ovšem bez pozornosti velmi strádá a mohou se u něj začít projevovat různé zlozvyky. Proto potřebuje být v takové rodině, která ho nejen bude mít ráda, ale také mu bude věnovat dostatek času, poskytne mu nějakou kynologickou aktivitu a rovněž ho začlení do běžného dění v rodině. Stane se jeho neodmyslitelnou součástí, členem rodiny.

Sám se nevychová

Je to pes nekomplikované a zpravidla velmi vyrovnané povahy, přizpůsobivý, milý, přítulný a veselý. Nadšeně si hraje a skotačí, naopak nerad dělá problémy a nemá rád napjatou atmosféru. Rád se učí něčemu novému a rád si vymýšlí hry, které následně svému pánovi nabízí. Pokud porozumí povelu či přání svého člověka, poslechne rád a jen z dobrého pocitu, že chce vyhovět a potěšit. Kladná reakce a příjemná nálada jsou pro něj velkou odměnou. 

Jeho výchova je poměrně snadná, ale nutná. Je sám velmi iniciativní a je považován za multifunkčního, užitečného psa. Nepohrdne snad žádnou nabídnutou hrou, kterou mu člověk předloží, vysvětlí a naučí. Jako rodinný pes je bezproblémový, stačí vhodná socializace, výchova a samozřejmě také dostatek pohybu a zábavy. Nechtějí nic víc, než aby je jejich majitelé měli rádi a věnovali jim alespoň trochu času. S dětmi rád komunikuje, je k nim docela tolerantní a někdy má snahu větší skupinu dětí „pást“ – shánět je dohromady a mít je pod dozorem.

Ke známým, a dokonce i k cizím psům je většinou kamarádský nebo neutrální a s ostatními zvířaty vychází dobře. Dokonce by se dalo říci, že žije rád po boku dalších domácích zvířat a mazlíčků. 

Pro jakou srst se rozhodnete, taková bude

Pro někoho velká výhoda, pro jiného třeba i jen jediné minus španělského vodního psa jsou zvláštnosti jeho srsti. Srst španělského vodního psa se nikdy nečeše, na úpravu se nepoužívají kartáče ani hřebeny, jen se přibližně dvakrát do roka stříhá nebo se nechá narůst dlouhá a pak se upravuje do jednotlivých šňůrek. Záleží pouze na vkusu majitele, pro jakou variantu se rozhodne. 

Zpravidla se poprvé mladý pes kompletně ostříhá, respektive snadnější řešení je strojkem oholí na délku srsti 1 cm, ve věku 5–6 měsíců. Tím se zbaví štěněcí srsti a další kompletní ostříhání celého těla ho pak čeká přibližně ve 12–14 měsících života. Samozřejmě se stříhání provádí s ohledem k ročnímu období, pakliže je pes celoročně ubytován venku.

Na výstavy pes musí být čistý a zároveň přírodně upravený. Rozhodně úprava nesmí být do nějakého střihu. Jakákoliv estetická podoba úpravy je na výstavě doslova zakázána. Stříhání psa musí mít ryze praktickou podobu. Při posuzování musí být na srsti vidět kvalita kudrlinek nebo šňůrek, proto nesmí být kratší než 3 cm. Nejen že se nemá, ale nesmí se česat, neboť česáním by se srst vyrovnala. Protože srst nelíná, lidem s některým typem alergie tento typ srsti nemusí činit problémy. Tím, že nelíná, uvolněná srst zůstává v srsti a tvoří se tak dredy, které se pak případně upravují do šňůrek. Španělský vodní pes i přes svou velkou odolnost nemá podsadu.

Pokud se ponechá dlouhá srst, po druhém ostříhání, tedy po jednom roce života, se začnou vytvářet šňůrové dredy. Ty je pak nutné udržovat rozplétáním jen za pomocí prstů až ke kůži, kousek po kousku. Je-li srst udržovaná v dlouhém stavu, je zapotřebí ji trochu zkrátit kolem genitálií z důvodu lepší hygieny a předcházení zápachu, který by mohl nastat potřísněním srsti močí. Je-li dlouhá srst správně udržovaná, vypadá zajímavě a hezky. Ovšem je problematické ji udržet čistou. V přírodě se na ni snadno zachytávají větvičky, bodláky, semínka rostlin a další přírodní bohatství i nečistoty.

Když se majitel rozhodne srst udržovat krátkou, tedy ji stříhat, srst se pak stává prakticky bezúdržbovou. Může se tak činit několikrát ročně a buď ji může majitel stříhat sám, nebo si nechat psa ostříhat v psím střihačském salonu. Stříhání by mělo být minimálně dvakrát ročně, a to na jaře a na konci léta. Nikdy se nestříhá na kratší délku než 1 cm, aby nedošlo k popálení kůže od slunce.   

Pes se koupe tak často, jak je potřeba. Neexistuje žádné pravidlo početnosti koupelí ročně. Když pes bydlí v bytě s rodinou, bude zřejmě častěji koupán-šamponován než pes trvale žijící venku. Může se tak jednat o jedenkrát za měsíc, ale třeba také za rok. Samozřejmě na výstavy, stejně jako na doma, nebo má-li být pes reprezentativní, je potřeba mít psa čistého a upraveného, bez ohledu na délku srsti.

Různé názvy pro různou barvu srsti

1. Negro – barva srsti je černá, může mít různý odstín černé až po hnědou (spodní krycí srst musí být po odkrytí rukou vždy viditelně černá).

2. Marron – barva srsti je hnědá v různých odstínech, štěňata se rodí čokoládová až tmavohnědá, postupem času barva bledne až do bledě kávové barvy (srst musí blednout).

3. Blanco – je to bílá barva, bez nádechu žluté, nos je černý; existuje ještě béžová barva, s hnědým nosem.

4. Blanco y negro – jsou to černé fleky na bílém podkladě nebo uznané barvy i hnědé fleky či béžové fleky na bílém podkladě.

Chov a jeho zvláštnosti

Vedle popsané úpravy srsti není u španělského vodního psa téměř žádná potřeba další péče o zevnějšek. Je to na údržbu i místo ubytování velice nenáročný pes. Snad jen je vhodné kontrolovat čistotu zvukovodu a udržovat zde krátké chlupy v co nejmenším množství, aby se předešlo možnému zánětu zvukovodu. 

Někteří jedinci se rodí s krátkým ocasem. Zpravidla se ocas u jedinců s přirozeně dlouhým ocasem zatím stále kupíruje. Ale jsou k vidění i jedinci s ponechaným přirozeně dlouhým ocasem, což je dnešní celosvětový trend. Nikdy se však nesmí křížit dva jedinci s přirozeně krátkým ocasem, protože by se ve vrhu narodila štěňata s poškozenou páteří.

Je velmi podobný plemenům barbet a logatto romagnolo (francouzskému a italskému vodnímu psovi).

Španělský vodní pes se považuje za zdravé plemeno málo zatížené genetickými nemocemi. Přesto se tu a tam, třebaže zřídkakdy, může objevit zdravotní problém. Z důvodu malé populace se však prozatím nestačilo výrazněji rozvinout, ale ani pořádně prověřit, nakolik je populace určitými nemocemi zatížena. Rozhodně patří mezi dlouhověká plemena, přičemž se dožívají běžně v průměru 15 let, ovšem jsou i 18letí jedinci.

Mezi občas se vyskytující nemoci může patřit dysplazie kyčelních kloubů, progresivní atrofie sítnice zvaná PRA, dále se může objevit šedý zákal, distichiáza (oční onemocnění), syndrom Addison (způsobeno nedostatkem adrenokortikotropního hormonu), kardiomyopatie a folikulární dysplazie (atrofie). Posledně jmenovaný problém způsobuje vypadávání srsti a není nijak neobvyklý u mnohých kudrnatých plemena.Vypadávání chlupů se vyskytuje především na hrudníku, bocích, zádech, břichu, kolem řitního otvoru, případně kolem jednoho nebo obou očí.

Jak by měl vypadat typický představitel plemene?

Španělský vodní pes je spíše obdélníkového rámce a atletické postavy. Jeho hlava je mohutná, nesená s elegancí. Mozkovna je plochá, s nevýrazným týlním hrbolem, stop je opravdu málo výrazný. Pysky těsně přiléhají. Nosní houba je stejná nebo jen o něco tmavší, než je nejtmavší odstín srsti, nejčastěji hnědý. Oči jsou mírně šikmo uložené, velice výrazné, přičemž spojivky nejsou viditelné. Barva duhovky je od oříškové po játrově hnědou a musí ladit se zbarvením srsti, stejně jako nosní houba. Uši jsou středně vysoko nasazené, mají trojúhelníkový tvar a jsou dolů svěšené. Povolen je jak nůžkový, tak klešťový skus. Předkus a podkus jsou vylučujícími vadami. Krk je poměrně krátký a bez laloku. Tělo je celkově robustní, kohoutek nevýrazný, hřbet rovný a silný, záď mírně skloněná. Je kladen důraz na široký a hluboký hrudník. Břicho je mírně vtažené. Ocas je krácen v místě od druhého ke čtvrtému ocasnímu obratli. Někteří jedinci mohou být vrozeně krátkoocasí. Je nasazen středně vysoko. Končetiny jsou silné a rovné, bez paspárků, zaúhlení pánevních končetin není příliš výrazné. Tlapky jsou kulaté, se sevřenými prsty, a drápy jsou různě zbarvené.

Kůže může být pigmentována hnědě nebo černě, případně bez pigmentu, v závislosti na zbarvení srsti. Totéž platí i pro sliznice. Srst je buď kudrnatá, krátká a má strukturu vlny, nebo je dlouhá a pak vytváří šňůrky. Ostříhání srsti se připouští. Střih pak má být vždy kompletní a stejnoměrný, nesmí být nikdy dělán pro „estetický“ účel. Maximální povolená délka srsti pro prezentaci na výstavě je 12 cm (15 cm, pokud natáhneme kudrnky), na druhou stranu minimální délka srsti pro posouzení je stanovena na 3 cm, aby bylo možné ohodnotit kvalitu kudrlin. Mírně zvlněná srst je nedostačující a považuje se za vadu vylučující z chovu. Již štěňata mají kudrnatou srst. Zbarvení může být buď jednobarevné, a to bílé, černé, nebo hnědé, vždy v různých odstínech těchto barev. Nebo dvoubarevné, a zde se připouští bílá a černá, nebo bílá a hnědá, a opět v různých odstínech těchto barev. Zbarvení tříbarevné, stříkané, kropenaté, černé s pálením, červené a oříškově hnědé, stejně jako albinismus, není dovoleno. 

Kohoutková výška u psů je stanovena na 44–50 cm a fen 40–46 cm, přičemž u obou pohlaví je povolena odchylka v toleranci maximálně 2 cm v případě, že celkový vzhled jedince je v souladu s jeho výškou v kohoutku. Hmotnost psů se pohybuje mezi 18–22 kg a u fen mezi 14–18 kg.