Naši nejdelší hadi – Výpravy za aeskulapkami, část 1.

Bylo mi sotva šest let, když jsem se s královnou svého srdce setkal poprvé. Osudové rande se událo v parku bojnického zámku. Trávou kolem mne hbitě prosvištěl neuvěřitelně dlouhý had. „Aeskulapka!“ vzrušeně zvolal táta. Ač jsem po tom horoucně toužil, potkával jsem se pak se štíhlou hadí kráskou pouze na stránkách knihy Jiřího Haleše Moji přátelé hadi. Na další vysněnou osobní schůzku s aeskulapkou jsem si musel počkat dobrých šest desítek let…

Božský had

Užovka stromová (Zamenis longissimus) byla dříve pojmenována užovka Aeskulapova (Elaphe longissima). Podle starých legend zachvátila ve 3. stol. př. n. l. velká smrtící epidemie Řím. Věčné město zachránil před zničující pohromou bůh lékařství Aeskulap, který do města přišel, respektive se připlazil, v podobě hada. Oním hadem prý byla právě užovka stromová. Římané potom z vděčnosti stavěli chrámy, ve kterých tyto uctívané užovky chovali. Aeskulapova hůl s ovinutým hadem se od těch dob stala symbolem lékařů i farmaceutů.

V našich končinách bývala užovka stromová považována za hada hospodáříčka, který byl ochráncem domu i rodinného štěstí. U starých Slovanů existoval kult hada hospodáříčka. Například z oblasti Podyjí existují pověsti, které se k tomuto plazu vážou a jež jsem čerpal z knihy Jiřího Svobody Pověsti ze Znojemska: „Běda rouhači nebo surovci, který na hádka vztáhl ruku, nebo ho dokonce zabil. Než se rok s rokem sešel, sešel i on násilnou smrtí.“ Pokud si had vybral za své sídlo statek, považovali to jeho obyvatelé za velké štěstí: „Obyvatelé statku, kde hádek přebýval, se vždy těšili dobrému zdraví a byli rádi na světě, dobytek prospíval, úroda byla každým rokem hojná, a tak všichni žili šťastně až do smrti.“

Jiří Haleš v knize Moji přátelé hadi píše: „Had se musel těšit oblibě mezi místními starousedlíky. Umožňují, aby žil téměř přesně po způsobu staroslovanských hadů hospodáříčků v okolí lidských obydlí a stejně jako oni zde využíval místně zvýšené teploty, ukládal do teplého prostředí vajíčka, zajistil tím včasné vylíhnutí mláďátek, v klidu přezimoval a prodloužil tak aktivní období během ročního cyklu.“ Aeskulapky u lidských sídel samozřejmě nalézaly i hojnost potravy – myší a hrabošů.

Náš nejvzácnější had

V České republice se užovka stromová vyskytuje pouze na třech místech: na několika lokalitách v Bílých Karpatech, v Národním parku Podyjí (zejména na historické vinici Šobes) a v Čechách na malém území v okolí Stráže nad Ohří (nejsevernější výskyt užovky stromové na světě), kde žije izolovaná stovky kilometrů od ostatních příslušníků téhož druhu.

Pokus o portrét

Užovka stromová je bezesporu náš největší had. Samičky v naší republice dorůstají délky 86–120 cm (některé i více) a samečkové od 98 do 160 cm (výjimečně i více); v jižní Evropě běžně až přes 200 cm. Samečkové mají hlavu oválnou, samičky protáhle vejčitou. Oči jsou velké, hnědošedé, šedomodré, někdy až tmavě hnědé, s hnědožlutým, hnědooranžovým nebo žlutým až zlatým lemem kolem kruhové zřítelnice. Dospělci jsou shora hnědaví, od hnědožluté přes olivově hnědou, olivově zelenavou až do šedohnědé barvy. Na tomto podkladu bývají bělavé až bílé čárky. Někdy mohou být na hřbetě naznačeny dva podélné pruhy, většinou jen málo zřetelné a pouze o trochu tmavší, než je barva podkladu. Mladí jedinci bývají často i skvrnití.

Mláďata užovky stromové jsou kontrastně skvrnitá a naprosto se nepodobají dospělcům. Mláďata mají za hlavičkou výraznou půlměsíčitou žlutou, žlutobílou až bílou kresbu (podobně jako užovka obojková), ale tato kresba není v kontrastu s černým, ale pouze kaštanově hnědým nebo šedým či černošedým lemováním. V týlní oblasti mají mláďata málo odlišenou tmavší skvrnu ve tvaru obráceného V, která v přední části odděluje žlutavé skvrny a v zadní navazuje na tmavé skvrny hřbetu. Tyto skvrny jsou hnědé až kaštanově hnědé a u většiny mláďat jsou spojeny do dvou podélných pruhů. Užovka stromová dosahuje dospělosti až třetím nebo čtvrtým rokem.

Marná hledání

Po aeskulapkách jsem trpělivě pátral v Podyjí, zejména na kamenných zídkách na vinici Šobes. Prožíval jsem tam sice krásný čas, ale po užovkách jsem, kromě několika svleček, neobjevil ani stopu. Se stejným nezdarem jsem se setkal i ve svých milovaných Bílých Karpatech, které mě sice zahrnuly nádhernými zážitky, ale z tajemných hadů, po kterých jsem se pídil, jsem nezahlédl ani ocásek. Hledal jsem usilovně, ale naivně – v podstatě jsem netušil, kde hledat. Nebylo se co divit. Také někdejší známý terarista a expert na aeskulapky Ing. Jaroslav Wondreys tvrdil, že i v místech výskytu jsou tito hadi „tajnosnubní“. „Aeskulapky nejsou jako jiní hadi, aby jich bylo někde habaděj,“ říkával s oblibou Jaroslav Wondreys. „Aeskulapky jsou všude a nikde.“ Vše se změnilo, až když jsem se domluvil na společných výpravách s RNDr. Mojmírem Vlašínem, který realizuje vědecký výzkum užovek stromových.