Lubomír Drahoš se baví chovem rejdičů již šesté desetiletí

Ve Vestci, malé obci jižně od Prahy, naleznete krásný dům Lubomíra Drahoše, a pokud budete mít štěstí, na střeše uvidíte poletovat vídeňské rejdiče a pražské rejdiče krátkozobé. Tento pohled, dříve docela běžný, se již dávno z našich obcí vytratil. S oběma zmíněnými plemeny je př. Drahoš mimořádně úspěšným vystavovatelem, sbírá s nimi četné vítězné ceny na menších, ale i celopražských, speciálních a celostátních výstavách. Věnuje se nejen šlechtění, výstavnictví, ale zejména propagaci chovu holubů. Za tímto účelem založil jako jeden z průkopníků internetové stránky https://rejdic.estranky.cz/ a spolu s kamarády chovateli z obce a okolí připravuje ukázkové expozice malých ušlechtilých zvířat na různorodé akce s bohatou návštěvou veřejnosti. Holubi se lidem a zejména dětem velmi líbí, ale získat pokračovatele není jednoduché. Čtenáře Fauny však spíše zajímají jeho zkušenosti chovatelské…

Žil jste vždy zde, ve Vestci?

Kdepak, jsem rodilý Pražan. Ve Vestci jsem měl dědu, kterého jsem často navštěvoval. Kamarádil jsem se tady s kluky, kteří měli zálibu v chovu holubů, a tak mě to chytilo taky. U dědy, který holubářem nebyl, ale pochopení měl, jsem vybudoval první holubníček na půdě. Je tomu již skoro šest desetiletí. Začal jsem s vídeňskými rejdiči, středozobými malými holoubky, kteří výborně létali i odchovávali mladé. Pro začínajícího chovatele ideální plemeno. Ještě v 60. letech byli ve Vestci holubi na každém třetím stavení. Purclíky, tedy holuby rejdiče, kteří vynikali schopností letu v semknutém hejnu, tu mělo asi sedm, převážně mladších chovatelů. Nebyli to holubi šlechtění na exteriér, ale hlavně  „do letu“. Měli jsme hejna třiceti čtyřiceti holubů, zpravidla sestavená z několika plemen, nejčastěji to byli pražští rejdiči středozobí a vídeňáci.

Soboty a neděle patřily k holubářským svátkům. Při pěkném počasí jsme v sobotu ráno čekali, až první chovatel vyžene holuby, tedy vypustí hejno svých purclíků z holubníku. V tu chvíli pouštěli hejna ostatní a nad Vestcem se objevilo sedm hejn, která se nezřídka spojila v „deku“ čítající přes 100 kusů. Holubi společně nabrali obrovskou výšku, ve které se po další asi půlhodině začali trhat a vytvářet hejna mířící směrem do svých holubníků. Vždy po dosednutí na střechu nějaký holub přebýval či chyběl. Pak přišlo odchytávání cizích holubů a k večeru jsme se sešli u př. Poláneckého a holuby měnili, případně si je za symbolickou cenu 5 Kčs prodávali zpět.

Neděle byl den trhů. Na kolech jsme objížděli trhy v Kunraticích, Záběhlicích a Hostivaři. Nikdy jsme se nevraceli s prázdnou, vždy jsme něco koupili, vyměnili či prodali. Staré nakoupené holuby jsme začlenili do hejna a zkoušeli je zakrátko i do letu. Také jsme holuby „pytlovali“, tedy zanášeli několik kilometrů od domova a tam je vypouštěli, aby našli cestu zpět. Vzhledem k dopravě na kole byli holubi někdy doma dříve než my. Pak jsme také vypouštěli holuby tzv. na půl. Mezi Vestcem a Šeberovem se nachází Hrnčíře, kde jsme naše holuby vypouštěli společně s Šeberovskými a opět šlo o závod, které z hejn dříve a v plném počtu přiletí do svých holubníků. Toto byly krásné začátky holubaření, na které můžeme už jen vzpomínat.

Ačkoliv jsem choval vídeňské rejdiče, bylo nemyslitelné jet si pro ně do Rakouska nebo jinam do zahraničí. Žilo se z toho, co bylo tady. Až posuzovatel Pavel Soukup jezdil ven a občas něco přivezl. I vídeňáky dovezl a dal nám z jejich odchovů, byť si to lepší nechal. Dnes se zejména změnila skladba chovaných plemen, hodně chovatelů se inspirovalo zahraničními plemeny. Dříve to bylo o pražských rejdičích krátkozobých a středozobých a o českém rejdiči. Po otevření hranic se nám otevřela cesta do Rakouska, kde jsem chtěl osvěžit krev svých vídeňských rejdičů. Byli tam ale holubi buď velmi drazí, nebo neprodejní. Objevil jsem tam ale také vídeňské rejdiče v rázu punčoškatém, kteří mě velmi zaujali. Nakřížil jsem je do původního chovu hladkonohých a nyní mám napůl hladké a napůl punčoškaté. Ti mají prsty opeřené krátkým rouskem, pěkně vyvinutá jsou i supí pera. Celkem držím kolem 11 párů. K nim přibyly tři páry pražských rejdičů středozobých ve vzácném rázu černých bělokosých. 

V jakém chovatelském zařízení chov provozujete?

Původně jsem měl holubník na půdě nad garáží a na zahradě za domem jsem choval exotické ptactvo. Před asi třiceti lety jsem exoty zrušil a nastěhoval do ptačince holuby. Holubník není velký, skládá se ze dvou oddělených sekcí o celkové výměře asi 10 m2. Před zděným holubníkem jsou dvě oddělené voliéry o celkové výměře 20 m2 z vnějších stran chráněné plexisklem. Na každé voliéře je umístěna vypouštěcí klec umožňující občasný prolet. Před voliérami je zastřešená chodba s chovatelskými pomůckami, krmením a pozorovacím křeslem, kam chodím po práci nejraději relaxovat. Přistavěl jsem z druhé strany oddělení pro výletky, které považuji za velmi důležité, neboť mladí holubi potřebují pro zdárný vývoj především klid odrážející se také na jejich výborné kondici v budoucnu.

V každém oddělení mám individuální policové sedačky. Hnízdní krbce mám v obou odděleních vždy pro 15 párů, jsou rozděleny na dvě samostatná oddělení s užším vstupem. Mimo chovnou sezonu rozděluji holuby podle pohlaví. Holuby krmím v holubníku, kde mají i gritník, kdežto vodu a také pochoutku – řepku s prosem – jim podávám do voliéry. V chovné sezoně už léta nepoužívám klasické hnízdní misky, ale pouze kroužky z novodurové roury o průměru 20 cm, výšky asi 6 cm. Pod tyto kroužky vkládám podložku z koberce jekor a do kroužků dávám trochu hoblin. Zbytek si holubi nanosí sami z voliéry, kde jim předkládám seno. Z tohoto hnízda mladí nemohou vypadnout a je velmi praktické i během čištění. V zimních měsících holubům prodlužuji den ranním přisvícením asi od šesté hodiny.

Jak dlouho se zabýváte chovem pražských rejdičů krátkozobých?

Asi dvacet let. Začal jsem s nimi vlastně náhodou. Kamarád Honza Svoboda mi tehdy daroval pár tmavohrotých běloušů (šimlů), od kterých nemohl nic odchovat. Měl jsem vždy zalíbení v holubech s dominujícím bílým opeřením. Tento barevný ráz je skoro celý bílý, tmavé má  jen hroty křídel a ocas. Jedná se o tzv. čistokrevné neboli homozygotní bělouše. Ve stejném zbarvení mám i vídeňské rejdiče. Přikoupil jsem další pár a z obou párů získal díky chůvám, kterými se stali mí vídeňští rejdiči, početný odchov, jenž se stal základem mého dnešního chovu pražských rejdičů krátkozobých (PKR).

Než jsem chov běloušů vyčistil, měl jsem tzv. mramorované bělouše, heterozygoty, kterým se říkalo maďaři. Trvalo mi dost dlouho, než jsem z těl, hlav a krku odstranil mramor. Moje snaha, aby to byli holubi co nejvíce bílí a měli jen tmavé hroty a ocas, byla po čase korunována úspěchem. Ve věku dvou tří let ale dochází u šimlů k obnově tmavých per, což se projevuje drobným stříkáním zejména na hlavě a krku. Je dobré vědět, že jsou tu zákonitosti genetické. a přistupovat k tomuto jevu citlivě i během posuzování. Protože není v posledních letech jiný chov, ze kterého bych mohl čerpat, udržuji u šimlů dvě vzájemně takřka nepříbuzné linie. Varuji se opětovného použití mramorových, ale též klasických tmavohrotých běloušů s ojedinělými bílými pírky v ocase nebo letkách, kteří jsou občas dostupní. Jejich použití by přineslo v dalších generacích úporné vracení vad v barvě a to mi za to nestojí. 

Časem jsem začal pokukovat po jiných rázech PKR. Na zkoušku jsem si bral jeden či dva páry plnobarevných, tzv. malovaných, ale u černých byly potíže s čistozobostí, červení měli kovové ocasy, žlutých bylo málo a měli nevýrazné hlavy. Začali mě přitahovat sedlatí. Sehnal jsem postupně holuby od př. Vohralíka z Hostivaře, př. Kalouse z Brna, př. Sýkory z Měcholup a od př. Trojánka i dalších. Brzy se dostavily výstavní úspěchy, které pro mne byly motivací do dalšího šlechtění. Dvakrát jsem byl v Brně u př. Kalouse, když rušil svůj obrovský chov. Byli to ohromně hlavatí holubi, ale také velmi dlouzí a dost velcí. Vybral jsem si dva páry černých sedlatých, ale když jsem je doma pustil mezi své hejno modrých sedlatých, byli strašně mohutní a přestali se mi líbit.  Sedlaté jsem udělal do výstavně úspěšné kvality v barvě modré a pak i v barvě žluté.

Jakou chovatelskou metodiku vyžaduje chov obou vámi zvolených rejdičů?

Odchov vídeňáků je jednoduchý, kdežto odchov PKR je pravým opakem. Chovná sezona začíná od půli března a trvá do začátku září. Cíleně sestavené páry nechám spářit přímo v holubníku v jim přidělených krbcích. Protože jsou přes zimu rozdělení podle pohlaví, bývají spáření během dvou dnů. Oplozenost vejcí je vynikající. U krátkozobých se vyplatí zkontrolovat klubání holoubat, případně jim pomoci. Dále je nutné kontrolovat, zda rodiče holoubata krmí. V případě, že ne, musíme je podsadit pod chůvy, které mají přibližně stejně stará holoubata.

Jako chůvy používám vídeňské rejdiče, na které nedám dopustit, a mohu-li porovnat jejich kvality s chůvami u kamarádů, v naprosté většině parametrů je předčí. Navíc se dají jako čistokrevné a líbivé plemeno vystavovat. Pokud se chůvy z nějakého důvodu nechytí, je dobré holoubata podsadit pod jiný pár chův. Chce to jen trochu času. Minimálně dvakrát za sezonu nechávám PKR vykrmit po jednom vídeňáku, jinak by neustále nasedávali.

Pražských rejdičů krátkozobých mám asi 14 párů, mám modré sedlaté, žluté sedlaté a tmavohroté bělouše. Sedlatí krmí mnohem lépe než bělouši. Občas je nutno dokrmit mladé nejen u PKR, ale i u chův v době nanášení další snůšky nebo krátce po odstavení, kdy holoubata běhají po zemi a rodiče se věnují již krmení dalších mláďat. Jakmile umí mladí sami přijímat potravu, putují do oddělení pro výletky. Mladé pouštím k volnému proletu asi dvakrát týdně. Otevřu jim v 16.00 hodin, a když jdu za hodinku krmit, výletci přiletí zpět, pak výlet zavírám, jsou tu dravci a mám strach je pouštět déle. Po vypuštění se drží převážně na našem domě, občas udělají kolečko, ale daleko nezalétají.

Chov PKR vyžaduje chovatele zkušeného, ale především trpělivého. Ani na pohled vynikající chovný pár vám u nich nezaručuje, že odchováte hejno špičkových mladých. Mohou být potíže s kresbou, objevují se bílé podocasníky, kapky na hlavě apod. Základem je mít štěstí při složení páru. Když něco nepasuje, je nutno složení páru obměnit.

Jaké holuby preferujete?

Nemám rád pražské rejdiče s šídlovitým zobákem. Upřednostňuji jedince s širokým, krátkým zobákem. Když se k tomu přidají pěkné obočnice, dobrá šířka a výška hlavy, nepříliš dlouhá zadní partie, vše působí harmonickým dojmem. Nedávno se mi podařilo vylepšit barvu u žlutých, která dosáhla sytějšího odstínu. Jsem spokojený, že kvalitou se holubice dotahují na samce, a dokonce vyhrávají výstavy. Barva modrých sedlatých je přirovnávána k blankytné barvě oblohy, i tady se poměrně daří.

PKR je holubem, který se velmi zajímavě vyvíjí s věkem. Speciálně sedlatí vypadají na hnízdě zpravidla velmi dobře. Když se odstaví, opticky se jim vytáhne zobák, neboť prvotní blanitý zobák holoubat se stahuje a holub vypadá naprosto nevýrazně. Poté přichází první pelichání a obrovský kvalitativní skok. Dá se říci o dvě třídy. Udělá se jim hlava, postava, obočnice… A pokrok obvykle pokračuje ve druhém třetím roce a někdy i déle. Holub získá úplně jiné kvality, proto vždy čekám až do prvního pelichání ve věku asi čtyř pěti měsíců, než se rozhodnu, zda výletka nechám v chovu, nebo ho nabídnu k prodeji.

Každý měsíc jezdím na trhy či výstavy do Libčic nad Vltavou. Velký trh se tam koná během výstavy Klubu rejdičů a racků v listopadu a pak v únoru před chovnou sezonou, kdy přijíždějí holubáři z celé republiky. Libčická setkání jsou pro chovatele rejdičů ideální příležitostí si pohovořit. Stabilně nás tam jezdí asi třicet, kolem deseti chovatelů má pražské rejdiče krátkozobé.

Při každé návštěvě u vás obdivuji kvalitu vašeho krmení…

Když chcete odchovat, nesmíte šidit krmení, které je důležitým faktorem úspěšnosti chovu. Naprosto nezbytné jsou během hnízdění řepka a proso, jež dávám třikrát denně do krmítka ve voliéře. Pohmatem u holoubátek poznáte, že jsou nakrmena právě těmito malými zrninami. Základní krmení tvoří čištěná drobnozobá směs, která obsahuje mnoho oblíbených komodit, třeba kukuřici ve velikosti hrachu a jiné složky, jako je peluška, pšenice nebo hrách. Holubi ji rádi přijímají, ale kdyby nebylo řepky a prosa podávaných zvlášť, úspěch při odchovu by zdaleka nebyl takový. Voliérový chov vyžaduje i poskytování gritu ad libitum, též kamenné soli, písku na trávení a vhodné je i zelené krmení, zejména salát, ptačí zob nebo  pampeliška.

Mezi mnoha domácími i zahraničními plemeny, která jsou dnes prakticky neomezeně dostupná, vynikají čeští a pražští rejdiči skromností, otužilostí, a hlavně krásou. Mám u nich rád, když se snoubí kvalita typu i zbarvení, ale hlavně dbám na vynikající kondici a živý temperament. Chci, aby to byli holubi veselí nejen doma, ale i na výstavách a aby dali vědět o tom, že v České republice vznikla tak nevšední a cenná plemena, na která můžeme být hrdí.