V době dovolených se majitelům psů tradičně vtírá naléhavá otázka: kam s jejich čtyřnohými miláčky. Možností je několik. Zanechat je u příbuzných či přátel (budou-li tento závazek ochotni podstoupit), nebo využít služeb nějakého psího hotelu (naštěstí je jich dnes i u nás docela požehnaně). Osobně si již po desítky let nedovedu pobyt v přírodě v Česku ani v zahraničí bez svých psů představit. Samozřejmě že jsem si tím často zkomplikoval život, ale nakonec jsem ještě nikdy svého rozhodnutí nelitoval.
Pro některé psy bezesporu ano, pro jiné nikoliv. Miloš Vávra z Fakulty veterinárního lékařství VFU Brno se domnívá, že daleko šetrnější je svěřit psa někomu, s kým se zná a jemuž důvěřuje. „Na psychiku psa působí negativně, když zůstane v psím hotelu, přestože zbytek roku se od svého pána prakticky nehne,“ tvrdí Miloš Vávra. Naopak psycholožka se specializací na zvířata Lucie Kovářová říká: „Majitelé si většinou myslí, že pes bude bez nich strádat, ale ve skutečnosti to snáší mnohem lépe, než si představují.“ Jistě. Možná někteří, jiní však absolutně ne… Lucie Kovářová radí psy s sebou na dovolenou nebrat: „Na cesty bych ho vzala jen tehdy, pokud by to pro něho mohl být fajn zážitek, anebo by odloučení nezvládl.“
Dodávám, že naše cesty vždy plánujeme tak, aby to pro ně fajn zážitek skutečně byl, ale to nepovažuji za nejpodstatnější. Se psy jsem neustále prakticky čtyřiadvacet hodin denně. Jsou to závisláci – ano, doznávám, není to ideální řešení, jak na mne nyní křičí někteří mentoři, neboť každá závislost je špatná. Ale je to tak, poněvadž to vyhovuje mému životnímu stylu. Dobře si vzpomínám, jak jsem chtěl své stárnoucí aljašské malamuty zanechat na pouhé tři dny u přítele v jeho psím útulku. Psy jsem nechtěl brát, poněvadž jsem věděl, že by takovou námahu v hlubokém sněhu ve svém věku už nezvládli. Den před akcí jsem změkl a svou účast odvolal. Kamarád Vojtěch, kterého jsem o azyl pro malamuty žádal, se mi přiznal, že si strašně oddechl. Mé psy dobře znal a obával se, že třídenní odloučení ode mne budou velmi špatně snášet.
Předcházející řádky neberte jako varování před psími hotely. Každý musí svého psa znát nejlépe a odhadnout jeho reakce. Znám mnoho majitelů psů, kteří si pobyt svých čtyřnohých kamarádů v podobných zařízeních nemohou vynachválit.
Cestování se psem v letadle není ideálním řešení, i když jsem ho v minulosti několikrát absolvoval. Ale, jak říkám, v minulosti, která byla o mnoho benevolentnější. Samozřejmě že nejde jen o cenu letenky. Malá i střední plemena mohou cestovat v přepravkách (některé společnosti povolují pouze 6–8 kg hmotnosti psa), ale u většiny leteckých společností pouze v zavazadlovém prostoru, což přináší značný stres. Velká plemena většina leteckých společností z přepravy vylučuje úplně.
Jsou-li psi zvyklí na cestování automobilem, je to ideální. Drtivá většina psů cesty autem miluje. Výhody jsou nesporné: můžeme podle libosti zastavit a pesany vyvenčit, nechat proběhnout, napojit… Naše fenka československého vlčáka Taiga cesty autem přímo zbožňuje. Musíme být při jejím venčení obezřetní: sotva Taiga někde spatří otevřené auto, okamžitě nastupuje.
Jestliže však psi na cesty autem zvyklí nejsou, mohou být ve stresu. Veterinář Miloš Vávra varuje: „Pokud zvíře není na cestování zvyklé, může se vlivem stresu přehřát, aniž by objektivně panovalo horko. Lepší podmínky mu zajistíme přerušovanou jízdou nebo cestou přes noc. Zklidnit ho můžeme i přípravky na bázi feromonů.“
Samozřejmě že psa nesmíme za vedra ponechat v uzavřeném automobilu. To už způsobilo tolik smrtelných tragédií, že by člověk mohl pokládat podobnou poznámku za nadbytečnou. Červnový úhyn dvou psů „kynoložky“ v uzavřeném autě na parkovišti před brněnským Intercanisem však dokazuje, že někteří lidé jsou prostě nepoučitelní…
Ano, některé linky nabízejí i speciální kajuty.
Cestování se psy autobusem je většinou celkem příjemné. Ovšem je třeba zjistit, zda příslušná autobusová společnost, zajišťující konkrétní dálkový spoj, psy „na palubu“ skutečně bere. Někdy narazíte na případ, kdy řidič tvrdí, že může vzít pouze jednoho psa. Nám se to stalo s manželkou v Lázních Bělohrad. Zdálo se, že řidiče nezajímá, že jsme cestující manželé se dvěma psy. Regule jsou prý regule… Naštěstí se nakonec dal obměkčit.
Tento způsob cestování je, alespoň pro mne, naprosto ideální. Pes má dostatek prostoru, cestující se zavazadly rovněž. Se psy jsem nacestoval po kolejích tisíce kilometrů. Nejdelší cestu jsem absolvoval se třemi psy z Moskvy do Vladivostoku (9 300 km) po Transsibiřské magistrále (cesta trvala necelých čtrnáct dní).
Na našich železnicích jsou psi vítáni a průvodčí jsou většinou velmi uznalí. Často se mi v horkém letním období stává, že mě průvodčí vyzve, abych psu sundal náhubek.
Pozor: dopravní společnost RegioJet velké psy nepřepravuje. Nám se to stalo na trase z Pardubic do Brna, naštěstí brzy nato jel další spoj Českých drah.
V letních žárech je pro psy velmi nepříjemná rozpálená betonová dlažba a horký asfalt. Rada „snažme se takovým místům vyhýbat“ je často iluzorní. Pobyt na takových místech zkraťme, pokud možno, na minimum. Psům je třeba ošetřovat tlapky a preventivně je např. mazat, podobně jako v zimním „prosoleném“ období.
Jak známo, psi nemají potní žlázy (kromě maličkých mezi prsty na tlapkách). Proto se ochlazují vyplazeným jazykem a zrychleným dýcháním. Handicap mají především plemena se zkrácenou čenichovou partií (mopsové, boxeři, angličtí buldoci, bostonští teriéři, francouzští buldočci atd.); pro ně znamená zrychlené dýchání velkou zátěž srdce. Z horka ale může zkolabovat jakýkoliv pes. Psa musíme neprodleně umístit do stínu a chladit ho. Nikoliv teplotním šokem, tedy žádné vhození do studené vody nebo ledové pití. Velmi pomáhá chlazení mokrým ručníkem (chladit především na tlapkách a v tříslech, rovněž pod pažemi, kde probíhají velké tepny a kde je největší kontakt s holou kůží. Při vážnějších případech pomůže hadr namočený do slabého roztoku octové vody, který dáme psovi do tlamy.
Některé cestovní kanceláře už zavedly ve svých katalozích položku „se psem“. (Nutno přiznat, že malá a střední plemena jsou vítanější. Kdo vyráží na vlastní pěst – a takových pejskařů je většina – a chce si pronajmout chatu, chalupu nebo se ubytovat v penzionu či v hotelu, zadá do vyhledávače heslo „pes povolen“. Nabídek najde skutečně požehnaně.
Při cestách do přírody a do hor, do národních parků atd. je při bivacích nutno respektovat pravidla dané lokality.
Nejsem zrovna plážovým typem, se psy takřka vždy míříme do lesů a do hor. Při zahraničních cestách však naši chlupáči poznali i pláže. Nejlepší přátelé člověka ale nemají přístup všude. Nutno přiznat, že drtivá většina letovisek psí pláže má (jsou většinou příjemně méně zaplněné). Po koupeli v mořské vodě je dobré psa osprchovat.
Při cestách budete potřebovat psí pas platný v EU = očkovací průkaz i s číslem čipu.
Pes starší 12 týdnů musí být očkován proti vzteklině a očipován; v některých zemích se vyžaduje i veterinářem ověřené odčervení, a to 120 až 24 hodin předem.
Na jihu Evropy se vyskytují střevní a krevní parazité, proti nimž je nutno podat speciální přípravek; případná infekce by totiž mohla ohrozit psa na životě.
Mimo Evropskou unii platí podmínky jednotlivých států, které lze získat u veterináře nebo na zastupitelském úřadě dané země.
Před cestou je dobré nechat si psa pojistit.
Sháníte-li informace o cestách do zahraničí, nezapomeňte, že váš veterinář určitě nemusí znát vše. Ani není jeho povinností vědět, jaká očkování a v jakých intervalech daná země vyžaduje. Většinu informací lze získat na Státní veterinární správě – na stránce https://www.svscr.cz/cestovani-se-zviraty-v-zajmovem-chovu/.
Cestujeme-li do vzdálených zemí na jiném kontinentu, je třeba zjistit aktuální podmínky dovozu zvířat na webových stránkách příslušného úřadu konkrétní země.
Ze srdce přeji vám i vašim čtyřnohým parťákům šťastné kilometry a nádherné zážitky plné společných dobrodružství a pohody.