Naši nejdelší hadi – Výpravy za aeskulapkami, část 2.

Konečně vysněného hada vzrušeně držím v rukou. Jeho štíhlé tělo mě dokáže sevřít s překvapivou silou; užovka je rozeným škrtičem. Bez RNDr. Mojmíra Vlašína, který provádí výzkum užovek stromových v Bílých Karpatech, by se mi moje přání rozhodně nesplnilo.

Jeho veličenstvo...

Již v prvním díle jsme si prozradili, že užovka stromová je největším, nejvzácnějším a také nejohroženějším hadem v Česku.

Mojmír Vlašín, brněnský zoolog a ekolog ze sdružení Veronica, mimo jiné organizuje také exkurze pro veřejnost nejčastěji v okolí obce Svatý Štěpán, kterou protéká řeka Vlára. Naší první aeskulapkou byl handicapovaný sameček, kterého jsme objevili pod mostem přes Vláru. „Sameček měl štěstí,“ vysvětluje Mojmír, „zřejmě byl přejet autem nebo bicyklem těsně za kloakou. Kdyby ho to postihlo o pár centimetrů dále, nepřežil by.“ Had měl staré zranění zcela zaceleno, přišel jen o krásný štíhlý ocas.

Zoolog každou ulovenou užovku změří krejčovským metrem, zváží ji na mincíři a nůžkami vydezinfikovanými nad zapalovačem jí udělá zespodu na šupinách identifikační značku. Vystřihne jí tam též nepatrné trojúhelníčky, které jdou na genetický rozbor. „Nejvíce se raduji z opakovaných odchytů,“ svěřuje se Mojmír, „mohu tak kontrolovat, jak se užovce daří, jak prospívá, jak se vzdálila od prvního odchytu atd.“

Dnes žije v České republice asi pět tisíc užovek stromových, v Bílých Karpatech z tohoto počtu přibližně tisícovka. „Na dlouhodobé přežití to není mnoho, ale zdejší populace navazuje na silnou populaci slovenskou,“ vysvětluje Mojmír Vlašín.

Černí pasažéři

Aeskulapky se do Bílých Karpat dostávají ze Slovenska podél řeky Vláry, někdy však využívají i vlakové koleje. Jindy přicestují přímo vlakem, a tak se dostanou i do míst, kde se obvykle nevyskytují – např. do Pitína nebo Nezdenic. „Mohou zalézt do dřeva naloženého na vagonech, pak se svezou a pod vlivem stresu na zastávce zase ,vystoupíʻ,“ vypráví Mojmír. „Železnice je pro ně atraktivní i proto, že se rády vyhřívají na pražcích. Silnice jsou pro ně také lákavé, ale i nebezpečné.“ Traktor nebo nákladní automobil pro hady příliš nebezpečný není – vnímají vibrace a většinou uniknou. Nejnebezpečnější jsou pro ně bicykly a tiché osobní automobily.

Jak straší kuňka

Stoupáme do opuštěného lomu nad Svatým Štěpánem. V louži na cestě objevujeme kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), která zde hlídá svou malou snůšku. Shora nenápadná žabka, která se může dožít až 15 let, má nádherně žlutě skvrnité bříško. Při odchytu se cítí ohrožena, proto udělá na dlani „most“ jako gymnastka, aby odradila výstražnou barvou potenciálního agresora.

Porodnice aeskulapek

V bývalém lomu má Mojmír Vlašín nejen studijní plochy – plachty, pod kterými se hadi mohou skrýt – ale i líhniště, učiněný babybox. V ohrádce ze sroubených klád jsou nasypány piliny, stromová kůra, větve atd. Sem užovky stromové na podzim snášejí bíle zbarvená vajíčka, která měří 3,6–5,2 cm. Mláďata po narození v Česku měří 11,6–17,8 cm, na jihu areálu však bývají mnohem delší, až výrazně přes 20 cm. 

Při kontrole plachet objevujeme i našeho druhého nejhojnějšího hada – užovku hladkou (Coronella austriaca), která pro svou kresbu bývá často zaměňována za zmiji obecnou, což jí bývá bohužel často osudné, neboť je hloupými lidmi ubíjena.

Vědec okradl strašáka

Mojmír se mi svěřil se svou kuriózní příhodou: jednou, těsně před odjezdem vlaku, odchytil aeskulapku. Neměl s sebou nic, ani metr, mincíř, plátěný pytlík, ani nůžky. Kam s ní? Naštěstí stál poblíž v poli strašák. „Měl na sobě apartní dederonku,“ směje se Mojmír. „Chudáka jsem svlékl z košile, dal aeskulapku do rukávu, zavázal ji tkaničkou od bot – a už přijížděl vlak. U dcery jsem hada změřil, označil a druhý den vypustil na stejném místě. Strašákovi jsem pochopitelně košilku s omluvou vrátil a jako odpustek za svůj ,zločinʻ mu na krk věnoval fešácký šátek.“