Stračky jsou malí astrildovití pěvci, kteří se kdysi vyskytovali v klecích našich chovatelů docela běžně. Zvláště pak druh stračka malá. Starší chovatelé ty ptáky znali důvěrně, nebyla to pro ně žádná senzace. Pravda, některé druhy byly ovšem vzácnější. Všechny druhy se však objevovaly i ve větších počtech v pravidelných dovozech, které skončily tak před dvaceti léty. Od těch časů chov drobných astrildovitých ptáků skomíral. V našich klecích tak zůstaly jen druhy, které se podařilo do nějaké míry domestikovat. Zebřičky, pásovníci, amady Gouldové, případně amadiny páskované nebo červenohlavé. Druhy, které se objevovaly v našich klecích v podstatě především z dovozů, se nepodařilo stabilizovat. Neznamená to sice, že by zcela zmizely, sem tam se s nimi setkat můžeme, avšak jejich cena šla pochopitelně dramaticky nahoru. Takoví tygříčci, kteří se prodávali dnešním pohledem prakticky zadarmo, jsem viděl v inzerátu nabízené za 3 000 Kč pár. Takovou cenu u domestikovaných astrildovitých si vůbec nedovedu představit. Inu, je to docela dobrý příklad základního ekonomického zákona, totiž zákona nabídky a poptávky v praxi. Čas neúprosně běží dál, je to již dobře dvacet let, kdy jsme mohli ty ptáky v našich klecích vídat, proto je nejspíš dorůstající generace chovatelů dobře znát nebude, pokud je tedy vůbec pozná. Proto jsem se rozhodl předložit jejich fotografie z časů, kdy jsem je u nás vyfotit ještě mohl, a připojit nějaký ten text.
Aby bylo překonáno babylonské zmatení jazyků, jež bůh uvalil na rouhající se lidské plemeno, vymýšleli lidé nějaký systém, na jehož základě bychom se mohli o přírodě bavit, a to již dávno. Dnes používáme v základu systém, který vymyslel švédský lékař a přírodovědec Linné. V jeho časech jsme ale ani zdaleka neznali tolik druhů živočichů a rostlin, kolik jich známe nyní. A samozřejmě, že dnes známe mnohem více podrobností o každém živočichu či rostlině. Proto se i systém vyvíjí.
Někdy mně bohužel připadá, že mnozí, kteří se dále tomu systému věnují anebo se k němu vyjadřují, ztrácí ze zřetele to základní. Totiž, že v první řadě tento, sice veskrze umělý systém, byl vymyšlen proto, abychom mezi sebou překonali tu bariéru babylonského zmatení jazyků. Můžeme to pozorovat i v našem dnešním případě straček. Mnozí je řadí do rodu Lonchura, který se však v tomto případě stává příliš rozsáhlým, a tím snadno ztrácíte přehled. Proto je další autoři řadí do jiného rodu, aby přehled zůstal zachován, a navíc tím byly zdůrazněny jisté drobné odlišnosti, které v případě příliš rozsáhlého rodu unikají pozornosti.
České rodové jméno pro rod Lonchura je panenka. Avšak i když jsou ti ptáci řazeni do tohoto rodu, zůstalo pro několik druhů staré české pojmenování ‒stračka. Dá se říci, že v tomto případě zůstal v platnosti rod Spermestes jako podrod. Ono je to sice ještě o něco složitější, protože můžete v průběhu času narazit i na další rody, takže chci jen říci, že z chovatelského pohledu musíme počítat s jistou různorodostí.
Rod Lonchura ustanovil v roce 1832 Sykes. Rod Spermestes v roce 1837 Swains. Wolters pak v létech 1975–1982 ve svém díle řadil stračky do dvou rodů a dvou podrodů. Zmíním se o tom v popisech jednotlivých druhů, aby se případný čtenář nemusel vracet. Vcelku tedy můžeme konstatovat, že dnes jsou stračky všeobecně řazeny do čeledi astrildovitých – Estrildidae Bonaparte, 1850. Čeleď pak do řádu pěvců.
Vědecké pojmenování uvádím podle Wolterse. V anglicky psaných pramenech bývá řazena do rodu Lonchura. Rodové jméno v závorce značí podrod. V evropských chovech to kdysi býval naprosto běžný pták, který byl odchováván jak ve voliérách, tak v menších klecích docela pravidelně. Přesto se je nepodařilo v evropských klecích stabilizovat natolik, aby je bylo možné považovat za domestikované. Nejspíše proto, že se jednalo o pravidelně do Evropy dovážené ptáky, a to za opravdu nízké ceny. Proto nemůže být o komerčním chovu žádná řeč. Šlo jen o ozdobu v kleci, která sice snadno hnízdí, ale nevydělá vám ani na krmení.
V Praze je kdysi odchovával chovatel Dupal ve svém vinohradském bytě v časech, kdy žádné dovozy neexistovaly. A chov exotických ptáků byl považován spíše za buržoazní, pokleslou zábavu. I přes takovou situaci se stračky malé pravidelně objevovaly na výstavách, což znamená, že odchovy se dařily. Cena ptáků byla nízká, proto byl o ně posléze zájem jen malý. Člověk vždy touží po něčem zvláštním, cenném, drahém.
Ačkoliv tedy stračky malé jsou v podstatě nenároční ptáci, kterým stačí k životu málo, jejich chov má přece jenom nějaká úskalí. Tím největším je asi rozlišování pohlaví. Samec i samice jsou stejně zbarvení ptáci a jen zkušené oko může tipovat. Pouze zpěv samců je spolehlivým znakem. Ptáci mají na ramenou tmavé, okrouhlé skvrny s kovovým leskem a samci je mívají větší. Není to však rozlišovací znak opravdu spolehlivý, jen orientační.
Také se traduje, že stračky malé mohou být agresivní vůči dalším astrildovitým ve společné kleci. Jsou to sice ve své podstatě společenští ptáci, tak jako všichni astrildovití, to však platí v době mimo hnízdění. V tomto období se v přírodě sdružují v hejna, která společně hledají potravu, a hlavně napajedla. V klecích je zapotřebí hlídat čas, kdy ptáci přicházejí do toku. Pokud jde jen o jednotlivce, je lépe je od ostatních oddělit.
Stračka malá je africkým astrildovitým ptákem, který se vyskytuje na nejrozsáhlejším území ze všech druhů svého rodu. Na západě od Senegalu, na východě od Etiopie směrem k jihu až po Transvaal a provincii Kapsko v Jihoafrické republice. Nikoliv však v celé ploše, ale na savanách všeho typu. Jsou popisovány tři formy. Forma nominátní, kterou lze nazvat česky západní, jsou ptáci, jak je známe z evropských klecí. Forma východní ‒ Spermestes cucullatus scutatus Heuglin, 1863 ‒ se liší jen minimálně. Nápadně se asi liší jen mladí ptáci v prvním peří. Dostal jsem před časem fotografii straček vyfocených na letišti v Addis Abebě a mladí ptáci byly barvy spíše jako rezavé chůvičky japonské. Nic podobného jsem se v textových popisech nedočetl. Ještě později byla popsána jižní forma, která se zase od té východní nijak zásadně neliší. Jde o formu Spermestes cucullatus tessellatus Clancey, 1964.
Stračky dvoubarvé jsou v podstatě černobíle zbarvení ptáci, kteří se sice v našich klecích objevovali po dovozech, jež se k nám uskutečňovaly v časech okolo přelomu tisíciletí častěji, ale příliš u nás nezdomácněly. Při jejich řazení do systému však panuje jistá nesrovnalost. Je totiž popisováno více zeměpisných forem, z nichž některé jsou dobře opticky rozeznatelné a nejméně jedna z těch forem bývá často považována za samostatný druh. Chovatelé proto musí při sestavování chovných párů dbát na to, aby si ptáci svým vzhledem odpovídali co nejlépe. Když ne, jde o křížence. Ačkoliv tedy podle některých autorů jde jen o křížence mezi formami, podle jiných však o mezidruhové. Kříženci nejsou při chovu astrildovitých chovatelským cílem, jsou spíše nežádoucí.
Nelze vyloučit, že při dalším studiu dojde ke změnám v počtu zeměpisných forem. Některé z forem mohou být považovány za přechodné mezi formami jasně opticky rozeznatelnými. Vyjmenujme si nejprve formy, které rozeznatelné jsou. Forma nominátní stračka dvoubarvá západní ‒ Spermestes bicolor bicolor (Fraser, 1848) ‒ je v podstatě skutečně dvoubarevný pták. Na svrchní straně těla černý, na spodní bílý. Pouze na horní straně boků, v okolí ramen, má několik okrouhlých skvrn. Několik per má černé konce. Samec se od samice neliší, rozlišení pohlaví je možné podle zpěvu samce. Forma je rozšířena na západě Afriky podél Guinejského zálivu až asi po východní hranici Nigérie.
Dále na východ, přes Kamerun až po západní hranice Ugandy a směrem k jihu po sever Angoly, se má vyskytovat forma stračka dvoubarvá mřížkovaná – Spermestes bicolor poesis (Fraser, 1843).Je to opět černobíle zbarvený pták, má však bíle kropenaté, mřížkované letky a horní krovky ocasní. Je to výrazný znak, který nelze přehlédnout. Je rovněž drobně skvrnitá na bocích.
Postoupíme-li opět k východu, má se na území Ugandy vyskytovat forma stračka dvoubarvá ugandská – Spermestes bicolor stigmatophorus Reichenow, 1892.Tuto formu lze považovat za formu přechodnou mezi stračkou dvoubarvou mřížkovanou a hnědohřbetou. Má být podobná mřížkované formě s tím, že na horní straně těla není čistě černá, ale jen hnědočerná.
Směrem k východu a jihu se vyskytují další formy, jež lze přirovnávat k jasně odlišitelné formě, která je někdy považována i za samostatný druh, totiž forma stračka dvoubarvá hnědohřbetá – Spermestes bicolor nigriceps Cassin, 1852.
Celá situace je jen málo přehledná. Třeba práce Soustava a české názvy ptáků uvádí stračku hnědohřbetou jako samostatný druh, který ale nevytváří žádné formy. Další hnědohřbeté formy pak řadí pod stračky dvoubarvé. Jenže další formy jsou podobné hnědohřbeté formě. Ani profesoři Nicolai a Steinbacher si neodpouští poznámku, že situace vyžaduje další potvrzení. Další formy jsou totiž hnědohřbeté a jsou to tyto: stračka dvoubarvá Woltersova – Spermestes bicolor woltersi (Schouteden, 1956), stračka dvoubarvá jižní – Spermestes bicolor rufodorsalis Peters, 1863, a forma stračka dvoubarvá menší – Spermestes bicolor minor Erlanger, 1903.
Tento druh je největší ze všech straček a je nápadný velkým zobákem. Samec se od samice opět neliší zbarvením peří a pohlaví lze rozeznat jen podle zpěvu samce. Nutné je však zdůraznit, že zpěv všech astrildovitých není nijak výrazný, nelze jej srovnávat se zpěvem třeba kanárů nebo stehlíka. Je však možné vypozorovat, když samec zpívá, i když podle lidských kritérií jen vrže.
Samice bývají sice o něco menší postavy a také ptáci bývají rozdílní ve slabém čárkování na ramenou, ale tato pozorování dosud nevedla k žádným doporučením, jak rozeznat pohlaví. Někteří autoři považují tento druh straček za monotypický, nevytvářející žádnou zeměpisnou formu, jindy je popisována forma Spermestes fringilloides pica Clancey, 1986, kterou je možné považovat za formu jižní. Ptáci mají být o něco světlejší, ale liší se jen mírně od popisované nominátní formy.
Tento druh straček, který je opravdu svou postavou ze všech straček nejmenší, je také u našich chovatelů nejméně známý. Nebyl ani, pokud je mi známo, k nám nikdy dovezen ve větších počtech. Získal jsem někdy okolo roku 1980 tři páry těchto ptáků z Maďarska, a protože ptáci byli kroužkovaní pevnými kovovými kroužky různých barev, sám jsem je již pro svoji potřebu neznačil. To byla chyba. Ptáci totiž tyto kroužky postupem času poztráceli a já jsem ztratil přehled (původně se ve společné kleci držely určité dvojice pohromadě). Nakonec jeden pár i zahnízdil a odchoval jsem jedno mládě.
Za nejmenší druh astrildovitých jsou sice považovány zlatoprsky, ale stračky zakrslé se protáhnou i z klecí, odkud mi žádná zlatoprska neuletěla. Odchov se také zdařil v kleci, kterou jsem musel upravit. Ačkoliv jsem tyto ptáky držel asi tři roky, mnoho se mi vypozorovat nepodařilo. Například jsem nikdy ani neviděl zpívat samce. Odchov se nakonec podařil jen v malé kleci původně určené jen pro chůvičky. Hnízdní budka i skleněná koupelnička byly zavěšeny zvenku. Drátěná byla jen přední stěna a ptáci se zřejmě cítili v tomto prostoru v bezpečí.
Jejich krmení se ve srovnání s dnešními možnostmi jeví jako nedostatečné, nicméně to jedno mládě vykrmili na vaječné míchanici, naklíčeném žlutém prose a nedozrálých klasech trav, hlavně ovsíku vyvýšeného. Toť vše. Ze snůšky pěti vajec byla jen dvě oplozená, ale jedno se nakonec nevylíhlo. Svou postavou a nakonec i vybarvením mně stračky zakrslé připomínají spíše trpasličí pásovníky krátkoocasé.
Jsem toho názoru, že stračky představují docela vyhraněnou skupinu afrických astrildovitých. Asijské panenky rodu Lonchura mají zcela jiný typ postavy než stračky, nehledě na to, že další autoři je ještě dále dělí. Na živých ptácích je to docela dobře viditelné. Většina systematiků bohužel studuje neživé vzorky nebo zkoumá zcela jiné komponenty, jako třeba DNA. Mohlo by se předpokládat, že takové zkoumání bude poskytovat nezvratné důkazy, ať již budou ty důkazy jakékoliv.
Dostávám se k takovým pramenům jaksi náhodně a nesystematicky, a jsem proto překvapen, jaké roztodivné závěry to přináší. Dokonce mívám pocit, že první pohled, avšak poučeného oka, ať již při posuzování, anebo nějakém třídění, bývá nejblíže pravdě. Z toho titulu tvrdím, že stračky jsou prostě stračky a panenky jsou panenky. Mezi nimi je pak několik druhů, které stojí i osamoceně.
Stračky jsou tedy africkými obyvateli savan, kde se živí převážně travními semeny. V období, kdy nehnízdí, žerou převážně semena suchá, tvrdá, která loupou. V období hnízdění mají k dispozici převážně semena dozrávající nebo již naklíčená. Svá mláďata krmí potravou, kterou jim vyvrhují z volete přímo do zobáku. Samy mohou sice konzumovat i hmyz, ale nikdy ho nedávají přímo do zobáku mláďat. Pokud některé prameny zdůrazňují potřebu hmyzu při odchovu mláďat v chovech, musí jít spíše o podmíněný reflex. Nasycený rodič cítí potřebu nakrmit i svá mláďata.
V evropských chovech je nejdůležitější poskytnout ptákům pocit bezpečí a udržet je v příznivé kondici, když v letních měsících jsou obvykle překrmováni, vzhledem k delšímu dni. Ti ptáci pochází z krajin, kde je celoročně stejně dlouhý den jako noc. Mohou se proto u nás každým dnem déle krmit a vesele tloustnout. Jde-li o krmení, v současnosti by to neměla být problematická záležitost. Ke koupi je v podstatě všechno. V přírodě ptáci však konzumují vždy něco, co je nejsnáze k dispozici. Různé směsi jsou sice výhodné pro obchod i pro chovatele, nicméně ptáci si stejně vybírají. V tomto směru je vhodné experimentovat. Žádný postup ale stejně není směrodatný.
Pokud by se na trhu někde objevily stračky v příhodné ceně, být mladší, asi bych investoval a pokusil se vybudovat úspěšný chov. V kleci i ve voliéře je na ně příjemný pohled.