V dnešní době si chovatelé mohou dovolit mnohem více než před takovými čtyřiceti padesáti lety. Zejména nabídka různých druhů papoušků i cenová dostupnost jsou hlavními faktory stoupajícího zájmu o tento bohulibý koníček. V současnosti se počítají chovatelé v České republice na tisíce a stále jich přibývá. Také rozšiřování chovů u zkušených chovatelů je na vzestupu a to vše s sebou nese určitá rizika zejména z pohledu veterinárního.
Již v předešlých článcích jsem psala o nejčastějších nemocích exotů, které jsou snadno přenosné na zdravé jedince. Tento článek budu věnovat zejména nemocem virového původu, jež jsou pro chovatele velkým strašákem, a to APV (aviární polyomavirus) a PBFD (psittacine beak and feather disease).
Tato onemocnění jsou celosvětově rozšířena, a to kvůli širokému hostitelskému spektru těchto virů. To znamená, že je může dostat jakýkoliv druh papouška. K jejich rozšiřování však přispívá velkou měrou člověk, protože vědomě či nevědomě obchoduje s nakaženými jedinci.
Polyomaviry (APV) a cirkoviry (PBFD) jsou viry, jejichž klinické příznaky jsou od sebe téměř neodlišitelné. Charakteristické pro tato virová onemocnění jsou například poruchy opeření, úhyn mláďat, změna barvy kůže nebo deformace zobáku. Mimo tyto pozorovatelné příznaky existují takové, které jsou chovateli skryty a poznají se až při důkladném vyšetření odborným veterinárním lékařem.
Tato onemocnění mají tři průběhové formy. První formou je perakutní průběh. Ten probíhá nejčastěji u mláďat do 14 dní věku, kdy mládě náhle uhyne bez zjevných obtíží. Největší nebezpečí však je v tom, že se tento úhyn připíše jinému onemocnění či špatným podmínkám pro odchov.
Druhou formou je akutní průběh. V tomto případě chovatel pozoruje již zmíněné charakteristické příznaky, jako je například porucha opeření.
Třetí je forma chronická. Někteří jedinci nevykazují žádné klinické příznaky a jsou v podstatě nositeli a přenašeči těchto virů. U této formy jsou příznaky chovateli skryty a mohou být pozorovány až po několika letech.
Viry se snadno přenášejí, takže při zavlečení jedince s tímto onemocněním do zdravého chovu je vysoce pravděpodobný jejich přenos na ostatní papoušky. Cesty přenosu jsou zejména perorální a inhalační. Viry se vylučují v prachovém peří, orálními sekrety a trusem. To znamená, že když na sebe papoušci v chovu nevidí, ale jsou v jednom prostoru, přenos je velmi pravděpodobný. Přenos může nastat i v případě, kdy chovatel přechází mezi jednotlivými chovy ve stejném oblečení. Právě na něm se může lehce usadit prachové peří, které je takto lehce distribuované k dalším papouškům.
Specifická terapie těchto onemocnění neexistuje. Existuje pouze symptomatická léčba, kdy jedince udržujeme v kondici, a to především podáváním podpůrných léků a vitaminů. Dále je nutné papoušky chránit před sekundární infekcí a udržovat dostatečnou zoohygienu. K tomu doporučuji alespoň tři roky nehnízdit.
Pokud chovatel pozoruje některé zmíněné příznaky a nemá papoušky otestované na přítomnost těchto virů, měl by si chov nechat zkontrolovat. Diagnostika se provádí z odborně odebraných vzorků krve nebo peří. Tyto vzorky se pak posílají do laboratoře, která je schopna analyzovat a detekovat přítomnost tohoto onemocnění. Důležité je vědět, že inkubační doba těchto virů je od několika dnů po několik měsíců. Testy jsou tedy dobré po 2–3 měsících zopakovat.
Je-li vir detekován u jediného papouška v chovu, je nutné otestovat celý chov, který přišel do styku s tímto jedincem. Papoušky, již jsou pozitivní na přítomnost některého viru, je nezbytné okamžitě oddělit od těch, kteří byli testováni s negativním výsledkem. Tyto testy se zhruba po 3 měsících musí opakovat. Pokud se najde další pozitivní kus, celé kolečko testů se opakuje. Chovatel má tedy jistotu až po dvou negativních testech v rozmezí tří měsíců.
Takovéto opatření však není úplně levná záležitost, avšak nakonec ho to vyjde levněji než časté úhyny v chovu a nekvalitní odchovy. Navíc když prodá nakaženého papouška zkušenému chovateli, zkazí si své dobré chovatelské renomé.