Krkonošská vlčice: příběh se smutným koncem

„Všechny příběhy jsou o vlcích. Tedy všechny, které stojí za to vyprávět. Všechno ostatní jsou sentimentální žvásty.“

Margaret Atwoodová: Slepý vrah

 

Vlčice váhavě překročila horský hřeben a strnula ve stínu kleče. Srpnový vánek k ní ze dna hlubokého údolí přinášel změť známých i neznámých pachů. Na chvíli se jí zazdálo, že navětřila nezřetelnou libou vůni neznámé vlčí smečky. Hlahol přicházejících turistů ji donutil kvapně se ukrýt pod nízké větve. Po malé chvilce však opět zavládlo na krkonošském hřebeni blažené horské ticho. Vlčice opustila úkryt a vystoupila na palčivé srpnové slunce, chňapla po dotěrné mouše a kradmo, ale odhodlaně sestupovala po koberci vřesu stráněmi dolů po stezce, z níž pro ni nebylo návratu. Kdo ví, kam by zamířila, kdyby tušila svůj osud, který ji v blízkých dnech očekával. Ale vlci, stejně jako lidé, svůj osud naštěstí či bohužel věštit nedokážou…

Past

Kdy přesně sestupovala vlčice po úbočí do údolí Labe, se nám dnes zjistit dozajista nepodaří. Kdy však dorazila na okraj horské obce Strážná, víme naprosto přesně. Ve čtvrtek 2. srpna 2018 se vedoucí kynologické brigády horské služby Pavel Smejkal vrátil z Vrchlabí domů v 8.30. Jeho dům, nad nímž se k lesu táhnou ve stráni pastviny, je zároveň penzion. „Jeden z hostů nás upozornil, že v ohradě nad domem leží dvě mrtvé ovečky,“ vzpomíná na osudné dopoledne s odstupem devíti měsíců Pavel Smejkal. „Běžel jsem na pastvinu a našel dvě ovce roztrhané. Rychle jsem propátral celý výběh a zjistil, že obětí je víc. Dvě jsem nalezl v přístřešku a dvě ležely venku až před ohradníkem u lesa. Celkem jich bylo tedy šest. Dvě z obětí ještě žily, ale byly škaredě pokousané na krku, takže jsme se je rozhodli porazit, aby se netrápily. Ostatní ovce jsem nahnal do přístřešku a uzavřel ho. Okamžitě jsem volal známému Romanu Končelovi, který se vlky zabývá po celý život a který je ředitelem zoologické zahrady v Ústí nad Labem. Ptal jsem se ho, zda to mohli udělat vlci. Roman usoudil, že to byli spíše psi, poněvadž zabili hodně kusů a málo jich načali. (Pokud vlci proniknou do stáda domácích zvířat, mohou podlehnout lovecké vášni a nadměrně zabíjet, neboť se jim domácí zvířata, která nemají možnost prchat jako jejich přirozená kořist, jeví jako nemocná či handicapovaná; vlci také občas nadměrně zabíjejí na podzim, kdy učí lovit svá dorůstající mláďata – pozn. aut.) 

Následně jsem musel odjet do Špindlerova Mlýna, kde jsem toho dne sloužil. Když jsem se večer vrátil, chvátal jsem nejprve prohlédnout všechny ohrady, abych se ujistil, že nikde není nic porušeného. S úžasem jsem zjistil, že v horní části pastviny je ještě stále vlk. Ovce se děsily jít nahoru a vlk se bál sejít dolů. Pouze jeden beránek průzkumník vždy popošel k šelmě a zase odběhl zpět.

Ovečky, které byly po celý den v ohradě s vlkem, jsem neprodleně zahnal do přístřešku a zajistil je tak, aby se k nim vlk rozhodně nedostal. Navíc jsem ještě horní část ohrady oddělil dalším elektrickým ohradníkem, aby vlk nesestoupil dolů. Potom jsem ihned zatelefonoval na správu Krkonošského národního parku a sdělil, že mám v ohradě vlka, ať se na něj přijedou podívat, případně mu nasadí telemetrický obojek, pokud by ho chtěli dále monitorovat. Večer však nikdo nepřijel. V pátek ráno jsem svou výzvu znovu telefonicky urgoval, poněvadž vlk byl na pastvině stále. Přijeli konečně někdy po osmé hodině. Odpovědný pracovník rozhodl, že vlka pustí a že mu obojek nasazovat nebudou, poněvadž jeho smečka by ho poté nemusela přijmout.“

(Na tomto místě si neodpustím malou vsuvku: Všichni, kdo byli o případu informováni – včetně mne – se zákonitě domnívali, že vlk, respektive vlčice, která uvízla na pastvině mezi elektrickými ohradníky, patří ke krkonošské vlčí smečce. Jiná alternativa se prakticky ani nenabízela. Skutečnost ale byla jiná, vlčice neměla s lovící smečkou nic společného, sama se dokonce ovcí bála. Ocitla se prostě v nesprávný čas na nesprávném místě. Obavy, že smečka nepřijme svého člena opatřeného telemetrickým obojkem, považuji za lichou. Skutečnosti z Bělověžského pralesa, z Pyrenejí, a především z Yellowstonu tomu rozhodně nenasvědčují.) 

„Pracovníci KRNAP dostali nápad, že se pokusí naučit vlka skákat přes ohradník – aby, pokud by se příště dostal do ohrady, mohl sám prchnout,“ vysvětloval Pavel Smejkal. „Snažili se vlka natlačit k ohradníku, ale šelma se drátů děsila a přibližovala se raději k lidem a za žádnou cenu nechtěla ohradník přeskočit. V té době jsem měl již elektrický ohradník dávno vypnutý. Navrhl jsem, že snížím dva horní dráty. Začal jsem je rozvazovat, ale oni již v horní části vlka natlačili na ohrazení, na které položili tyč, aby ho snížili, vlk proskočil a zmizel v lese.“

Když jsem se tehdy o této události dozvěděl od přátel z Hnutí DUHA, ulevilo se mi. Vlčice je na svobodě, spojí se se svou smečkou a bude po dramatu. Ó, bože, jak jsem byl naivní… Drama mělo teprve následovat!

Vlčice v krkonošských hvozdech nezmizela a vlčí smečku nehledala. Naopak. Pohybovala se po obci Strážná, typicky horské osadě s rozptýlenými usedlostmi. Odpočinula si před kostelem v Herlíkovicích, pak napadla kolemjdoucího psa a několik lidí pěkně vyděsila. Nakonec ulehla na louku a pozorovala procházející ustrašené turisty. „Konflikt měla i s několika dalšími psy, místní lidé se jí docela báli,“ vzpomíná Pavel Stejskal. „V pondělí 6. srpna 2018 byla viděna na rušné silnici mezi Vrchlabím a Špindlerovým Mlýnem. Od nás jsou to pouhé tři kilometry, daleko tedy nedošla.“

Hlad

Zmatená vlčice klusala se staženým ocasem po rušné vozovce za bílého dne; překvapení řidiči šlapali na brzdové pedály a snažili se jí vyhnout. Nakonec mladá šelma odbočila na most přes řeku Labe, kudy se návštěvníci dostanou k hotelu Velveta. Minula hotel a zamířila výše směrem k lyžařským vlekům V Soutěsce. V té době jí již šlapala v patách přivolaná policejní hlídka. „K nám ji patrně přilákal pach hospodářských zvířat, musela být k smrti vyhladovělá,“ vyprávěla mi s ročním odstupem tehdejší ředitelka Velvety Lucie Obranská, která bydlí s rodinou o několik set metrů výše nad hotelem. Paní Obranská je další důležitou aktérkou našeho vlčího příběhu…

„Policie tlačila vlčici kolem naší farmy vzhůru,“ vzpomíná Lucie. „Dokonce si natočili video, jak se snažila ulovit našeho kocoura Bukvičku, ten však prozřetelně uprchl na strom. Policajti z toho byli nesmírně pobavení, mně to zas tak vtipné nepřipadalo, protože všechna naše zvířata – psi, kočky koně a oslík – jsou členy naší domácnosti.“

Policejní hlídka doprovázela vlčici až nahoru k vlekům, kde se ztratila v lesním podrostu. „Jakmile jim zmizela z dohledu, považovali celou záležitost za vyřízenou,“ vypráví Lucie Obranská. „Policisté i pracovníci KRNAP tvrdili, že je to plaché zvíře a že se k nám určitě nevrátí. Já jsem absolutně nevěřila, že by se vlčice vzdálila někam dál. Chovala se nepřirozeně, neměla vlčí plachost, byla zmatená a mně jí bylo v podstatě líto.“

V deset hodin pustila Lucie Obranská a její druh Karel Novák na venčení velké psy (německého ovčáka, dvě borderky a labradora), o chvíli později i malé psy (čtyři phalény), které hlídal labrador. „Jen na chviličku jsem zašla do domu pro čtyřletou dcerku Aničku,“ vzpomíná Lucie, „byl to mžik. Psíci seděli na lavičce na zápraží, když jsem oknem zaslechla Karlův křik: Vlčice ti zakousla Sambu! Šelmu neodradil ani labrador. Oknem jsem zahlédla vlčici, jak odnáší Sambu v tlamě pryč. Vyběhla jsem ven, zamkla Aničku, pustili jsme velké psy a pokusili se phalénku zachránit. Německý ovčák skutečně vlčici záhy vystopoval. Když jsme přiběhli, vlčice se lekla a fenečku upustila. Sáhla jsem po Sambě, vlčice zavrčela a cvakla po mně. Bylo to pochopitelné, byla vyhladovělá a chtěla si ochránit svou kořist. Chytila jsem Sambu do náruče a pádila s ní domů. Její záchrana však byla marná: měla prokousnutý hrudník. Obrečeli jsme ji a Karel bez prodlení volal na KRNAP a na policii, že se vlčice pohybuje už příliš blízko obydlí a že je potřeba s tím konečně něco udělat. Kontaktovali jsme také zoo ve Dvoře Králové nad Labem, kde mají zkušenosti s imobilizací zvířat.“

Šelma v hotelu

Vlčice si z policistů ani z pracovníků parku pochopitelně pranic nedělala. Obešla farmu zadem přes potok a zamířila si to přes parkoviště k hotelu Velveta. V pátek 6. srpna 2018 byl nádherný letní slunný den – všichni hosté byli na zahrádce a spokojeně slavili nějaké narozeniny. Hubená šedá vlčice prošla zahrádkou kolem stolů s dobrotami a kolem veselících se hostů. Žádný rozruch nezpůsobila, všichni si mysleli, že kolem nich prochází zatoulané psisko. Vlčice otevřenými dveřmi vešla do restaurace. „Naše servírka naštěstí okamžitě pochopila, že se nejedná o psa,“ vysvětluje mi Lucie Obranská. „Bez váhání uzamkla restauraci, vyhnala personál, popadla mobil a zavolala mi. Vlčice zatím byla uvězněná v prázdné restauraci. Když jsem běžela dolů do hotelu, potkala jsem ,krnapáckéʻ auto a přijel i veterinář ze safari parku ve Dvoře Králové. Vlčice nervózně pobíhala po restauraci. Když se někdo přiblížil k oknu, ze strachu vrčela a chovala se agresivně. V uzavřeném prostoru se samozřejmě komfortně necítila, obíhala místnost a hledala možnost úniku.“

Veterinář vlčici foukačkou uspal přes pootevřené okno a ta si nakonec ustlala přímo v dětském koutku. Veterinářka s veterinářem ji umístili do přepravní klece, odebrali jí krevní vzorky na testy a poté byla vlčice převezena do zoo ve Dvoře Králové nad Labem.

Dehydrovaná a podvyživená 

Jakmile jsem se dozvěděl, že krkonošská vlčice byla převezena do safari parku, okamžitě jsem se spojil s ředitelem zoologické zahrady RNDr. Přemyslem Rabasem, abych se o jejím osudu dozvěděl více. „Vlčice byla fatálně dehydrovaná, zesláblá, ale odmítala vodu i potravu,“ informoval mě Přemysl Rabas. „Nasadili jsme jí infuze, po nich pookřála a už potravu přijímá. Vlčice je umístěna u nás v karanténě, my jí ovšem poskytujeme pouze azyl. O jejím dalším osudu bude rozhodovat KRNAP.“

Překvapivá zpráva

Když jsme 27. srpna 2018 nastupovali v Kumburském Újezdu s manželkou a našimi psy po dovolené na chalupě do autobusu směr Jičín, neměl jsem tušení, že osud vlčice byl již dopsán. Řidič s potěšením pohlédl na naši vlčandu (fenku československého vlčáka) Taigu a hned mi pověděl – to je ale škoda, že tu mladičkou krkonošskou vlčici zabili. Zalapal jsem po dechu, byl to pro mne šok. Teprve po návratu domů, do Brna, jsem se dozvěděl podrobnosti.

Krevní testy vlčice prokázaly zvýšenou hladinu protilátek na vzteklinu. To bylo velmi závažné – a mohlo to znamenat jen dvě možnosti: buď vlčice vzteklinu má, nebo proti ní byla vakcinována. Lucie Obranská s dcerkou Aničkou, které přišly do styku se slinami vlčice, musely bez prodlení navštívit infekční oddělení nemocnice v Hradci Králové, kde se podrobily speciálnímu vyšetření. Desetidenní inkubační doba, kdy je člověka po kontaktu s virem vztekliny možno zachránit, se však kvapem krátila. Veterináři se nakonec s KRNAP dohodli na utracení vlčice, neboť testy, které přítomnost viru vztekliny buď vyloučí, nebo potvrdí, je možno provést pouze z mozkové tkáně. Výsledky testů nakonec prokázaly, že vlčice byla proti vzteklině vakcinována. Tento fakt však dokazoval jediné: vlčice byla chována v zajetí. Když dospěla, buď ze zajetí unikla, nebo byla vypuštěna nezodpovědným chovatelem (nejpravděpodobněji polským), kterému přerostla přes hlavu. Dlužno zdůraznit, že tato na výsost pravděpodobná hypotéza nebyla s konečnou platností ani potvrzena, ani vyvrácena, neboť se původ vlčice a okolnosti její minulosti nepodařilo vypátrat.

Lucie necítí zášť

Lucie Obranská nemá na vlčici dobré vzpomínky. Zabila jí milovanou a chovatelsky velmi nadějnou fenku vzácného plemene phaléne (phaléne je variantou kontinentálního toy španěla) Sambu. Kontakt s vlčicí a nebezpečí nákazy vzteklinou zkomplikoval život nejen jí, ale i její dceři. Lucie musela na své náklady dezinfikovat celý hotel. Přesto se žádné finanční náhrady nedočkala a dnes zvažuje, zda se neobrátí na soud. Přes všechny škody však Lucie Obranská k vlkům zášť nepociťuje. „Byla chyba vlčici z ohrady ve Strážné pouštět na svobodu,“ tvrdí Lucie Obranská. „Zazněla spousta názorů, že se chová nestandardně. Ovcí se prakticky bála, nepokoušela se je lovit, jen zmateně pobíhala po ohradě. Patrně byla zvyklá na kontakt s lidmi i se psy. Byla však jako duch – nedokázala by žít v divočině a v zajetí by byla asi nešťastná. Divokého svobodného vlka ohradník nezastaví, jako nezastaví naše borderky. Divocí vlci nás – kromě našich ovcí – neohrožují. Musíme se naučit vedle nich žít.“

Post scriptum

Mediálně sledovaná krkonošská vlčice prokázala divokým vlkům, kteří se navracejí do naší přírody, medvědí službu. Její nezvyklé a nečekané chování vyvolalo řadu dohadů a podezření. Bohužel je prakticky jisté, že příčinou jejího tragického osudu byl, jak už to obvykle bývá, nezodpovědný člověk.

 

Poděkování

Děkuji správě KRNAP, RNDr. Přemyslu Rabasovi, Lucii Obranské, Karlu Novákovi a Pavlu Stejskalovi za ochotu, informace a vstřícnost, kterou mi věnovali. Děkuji také Jiřímu Dvořákovi, správa KRNAP, za poskytnutí fotografií.