Když se v roce 1971 podařilo uspořádat v Moskvě výstavu exotického ptactva, došlo také k navázání styků chovatelů tehdejšího SSSR s našimi chovateli. Byla to tenkrát opravdu zamotaná akce, nicméně se podařila. V podstatě se dá říci, že zúčastnění původem z Východu hledali cesty, jak se dostat k exotickým ptákům, ke kterým jsme měli blíže než oni. Tak se k nám dostali výměnou ptáci domovem na Sibiři. Jsou pro nás ptáky exotickými, avšak záhy se ukázalo, že pro chovatele na Západě jsou tito ptáci ještě mnohem exotičtější než pro nás. No a Němci ještě i dnes disponují mnohem větší ekonomickou silou než my. Proto jsme na cestě ptáků pocházejících z Ruska v jejich cestě na Západ přestali hrát svoji roli.
Z první vlny ptáků jsem získal několik pěnkavic severních, kromě těchto hýlů, a dosáhl i jejich odchovu. Chtěl jsem v jejich chovu pokračovat, ale k tomu jsem potřeboval nějaký ten kus pro novou krev. Nebyla k mání, prostě nebyla. Tak jsem se rozhodl, že to také prodám do Německa, jako jiní. Chtěl jsem je vyměnit za čížky ohnivé. Ti však byli tenkrát v ceně docela vysoko a zájemce přestal komunikovat. Jeli jsme na zájezd na šampionát C.O.M., vzal jsem sedm kusů pěnkavic s sebou „naslepo“. Podařilo se mi je prodat na místě za tisíc marek. To byl pro Čecha docela slušný obnos, i když jsem zaplatil předem vývozní clo. Vše bylo legální, na všechno byly papíry. Následně mně přišla domů poštou, anonymně, stránka vytržená z německého inzertního časopisu ‒ německý kupující si ponechal chovný pár a další kusy nabízel po tisíci markách. Rukou tam byla připsána poznámka: Takto sa to robí, ty chumaj! S atraktivními hýly sibiřskými se to má obdobně. Ačkoliv se k nám dostali, k jejich rozšíření v našich chovech nedošlo. Nicméně zájem o tyto ptáky u nás mezi chovateli stále existuje. Během uplynulého času se sem tam našel nějaký chovatel, který tyto ptáky vlastnil, podařilo se je i odchovat, dokonce o tom napsal do chovatelských periodik. Inu, co je vzácné, o to se lidé zajímají. V poslední době se mi donesly zprávy, že se zájem o tyto ptáky u nás zase oživuje. Proto jsem se rozhodl svoje vzpomínky oprášit.
Potřebujete-li vyhledat informace o nějakém ptáku, budete potřebovat jeho vědecké pojmenování. Mohlo by se zdát, že to bude jednoznačné, jednoduché, a to i pro laiky, kteří také sem tam nějaké informace chtějí. Není a ani nadále nebude. Prostě proto, že lidé mají rozdílné názory. Psal jsem již o těchto ptácích i do Fauny, a to v čísle 8 v roce 2003. Psal jsem, protože jsem měl jejich fotografie a nějaké vlastní zkušenosti s nimi. Koneckonců připsal jsem si i jejich první odchov. V neposlední řadě také proto, že na posuzovatelích se tenkrát požadovalo, aby psali. Doba se změnila a tištěná Fauna přestala vycházet, ale pokračuje v moderní, internetové podobě. Vydavatel však staré články uložil na síť. Jsou proto stále dostupné a také snadněji k nalezení. Pro mne to znamená, že si to po sobě budu muset sám přečíst, protože si samozřejmě nepamatuji, co jsem tenkrát říkal. Lidská paměť je, jak známo, ošidná. Proto jsem si také zadal otázku hýl sibiřský na internetu.
Hned s první větou jsem musel nesouhlasit. Stálo tam, že hýl sibiřský patří do skupiny hýlů Carpodacus. Já tedy nejsem systematik, jenom zájemce o ptáky, který se snaží postupovat co nejvíce podle daných pravidel. Proto doporučuji všem, kteří se někde vyjadřují, aby postupovali podle pravidel, jež více než dobře zpracoval pro někdejší publikaci „Přehled soustavy a české názvy ptáků“ dr. Pavel Pecina. Za prvé české třídění ptáků nezná pojem skupina. Za druhé jsem ještě neviděl uragusy, jak zní jejich pojmenování v chovatelské hantýrce, zařazené hned vedle hýlů rodu Carpodacus. Publikace Soustava a české názvy ptáků světa z roku 2003 má tyto ptáky zařazené jako předposlední druh čeledi pěnkavovitých, mezi rody Rhodopechys a Haematospiza.
Příbuzní s hýly rudými nebo mexickými však uragusové do jisté míry jsou, když je obvykle řadíme do čeledi pěnkavovitých – Fringillidae Leach, 1820. Někdy je tato čeleď ještě dělena na dvě podčeledi, nicméně Soustava takové dělení nepoužívá. Pro chovatele je toto dělení závažné, protože pěnkavy obecná, jikavec a kanárská krmí svá mláďata jiným způsobem, jejž musí brát chovatel v úvahu. U některých druhů však způsob krmení mláďat vůbec znám není, což je asi důvod další dělení na podčeledi vynechat a uvádět pouze rody. Zaměřme se na historii poznání těchto ptáků, protože i to může ledacos napovídat.
Ptáky poprvé popsal Pallas a stalo se tak v publikaci, která je zkratkovitě uváděna jako Reise versch. Prov. Russ. Reichs, 2, strana 711. Původ vzorku nebo životní prostředí je popisováno jako: near montane rivers and streams of southern Siberia. Tedy jako podél horských řek a potoků jižní Sibiře. Pallas byl Němec působící v Rusku. Měli bychom si proto všimnout i německého pojmenování, které zní Meisengimpel. Český překlad by zněl nejspíše jako hýl sýkoří.
Pallas původně pojmenoval tyto ptáky Loxia sibirica Pallas, 1773. Jméno Loxia překládáme dnes jako křivka. Někdo tedy ustanovil později monotypický rod Uragus, do kterého jsou ptáci řazeni nyní. Podle Wolterse to byli Keys &Blas. v roce 1840. Řazení do tohoto rodu je dosud používáno. Wolters uvádí rovněž druhová synonyma caudatus, longicauda. I v češtině existují synonyma, když tito ptáci byli uváděni buď jako hýlové sibiřští, anebo dlouhoocasí. A samozřejmě je tu hovorové uragus. Ruština je zná nejspíše právě pod tímto pojmenováním, i když se také používá dlinochvostyj sněgir.
Řekněme si nejdříve, kdo to byl Peter Simon Pallas. Byl to sice německý zoolog a botanik, který však prožil dlouhou část svého života v Rusku. Byl synem profesora medicíny a sám prošel více univerzitami. Studia dokončil na univerzitě v Leidenu ve stáří devatenácti let. Popsal několik nových obratlovců, které objevil v holandských sbírkách. To dokumentuje způsob, jakým přírodovědecké seznamy vznikaly. Do Ruska se dostal v roce 1767, kdy údajně navštívil carevnu Kateřinu II. Stal se profesorem přírodovědy v Petrohradu.
Vedl několik průzkumných cest po různých ruských provinciích a svoje poznatky také sepsal. Jmenovalo se to Cesta přes různé provincie ruské říše. Jeho průzkumné cesty vedly do Povolží, na Ural, západní Sibiř i okolí Kaspického moře a uskutečnily se mezi léty 1768 až 1774. Žil posléze na Krymu, kde mu byl Kateřinou II. věnován dům. Po smrti druhé manželky se, se souhlasem cara, vrátil do Berlína, kde posléze zemřel.
Německé pojmenování uragusů Meisengimpel pochází pravděpodobně právě od Pallase. Proč je takto pojmenoval, i když je do systému zařadil jako křivky, stojí za pozornost. Ptáci mohli svým chováním připomínat některý druh sýkor. Nejsou to sice hmyzožraví ptáci, jako jsou sýkory, ale pohybem v hustých křovinatých porostech v okolí řek mohou právě sýkory nebo mlynaříky připomínat.
Co do rozšíření těchto atraktivních ptáků jsme samozřejmě odkázáni na různé literární prameny. Většinou jde o schematické nákresy, kde v podstatě tisíc kilometrů není žádná míra. Můžeme však cestovat prstem po mapě a některé svoje představy různě poopravit. Šeptanda špitá, že se k nám dostalo něco těchto ptáků přímo z Jekatěrinburgu, a z toho se vyvozuje, že by to měla být nominátní forma.
Jenže. Ani ruské prameny nezakreslují západní rozšíření uragusů až po východní Ural, kde leží Jekatěrinburg. Oblast rozšíření by měla ležet někde uprostřed mezi Irkutskem a Jekatěrinburgem, jejichž vzdálenost činí 3 300 km. Takže uragusové by měli být nejblíže asi tak 1 500 km východně od Jekatěrinburgu. Jenže to mají být tažní ptáci, kteří se v zimě stahují směrem k jihu, ale mohou se objevovat i západně. Mohou, údajně, podnikat i takzvané invazní tahy, kdy se masově, ale zcela nepravidelně objevují opravdu daleko. Takové daleké cesty, které známe u čečetek nebo brkoslavů.
Četl jsem, že se prý kdysi objevili i v Anglii. Šlo však o ojedinělou zprávu, kterou jsem následně již nedohledal. Od střední Sibiře směrem na východ mají pak být uragusové rozšířeni až po Přímořský kraj, Sachalin, severní Koreu a nejsevernější japonský ostrov Hokkaido. Směrem na jih žijí v Mongolsku a Číně, kde je jejich výskyt zakreslován až po okrajová pohoří náhorní plošiny Tibetu. Jistý otazník pro mne znamená skutečnost, že Bjeme ve své publikaci Ptáci hor jižní Palearktiky uragusy vůbec neuvádí.
První skutečně celkovou publikací, kde jsou všechny druhy takových ptáků i barevně vyobrazeny, byla kniha Finches &Sparrows z roku 1994, jejímž autorem je Peter Clement. I tady však ilustrace vzbuzují jisté otazníky, a to ve vzhledu samic.
Protože jsem dosáhl odchovu, viděl jsem na vlastní oči, jak vypadá samec v toku, jak v zimním opeření a jak vypadá samice. Někteří, zvláště pak mladí samci jsou v prvním zimním opeření od samic k nerozeznání. Podařilo se však vypozorovat, že samice mají od koutků zobáků šikmo dolů tmavší vous, který samci nemají. Ti mají světlejší líce. Potvrzuje to ve svém textu i úspěšný chovatel Petr Malinský. Také by samice neměla mít výrazněji růžový kostřec.
Uragusové jsou ptáci ze Sibiře a jako takoví nejsou na zimu citliví. Můžete je proto držet ve venkovních voliérách celoročně. Nezamrzlou vodu však potřebují nejméně dvakrát denně. Problémem je začátek toku. Teritoria drží samci a také je hájí. U tažných ptáků to bývá tak, že nejprve na hnízdiště přilétají samci a obsadí teritoria. Až potom přilétají samice a přidružují se k vybraným samcům. I když držíte uragusy celoročně venku, na jaře je musíte přeobsadit. Samec musí být nejméně deset dnů ve voliéře sám, teprve potom k němu vpouštíte samici. Nikdy naopak.
Krmíme směsí pro divoké ptáky a krmení by nemělo obsahovat příliš slunečnice. Ta je pro uragusy moc tučná. Petr Malinský je nazývá bylinkovými ptáky. I na internetu najdete fotky, jak ze sněhu zobou vysypaná semena kopřiv. Drobná semena černobýlu, čekanky, kopřiv, ptačince, to je to pravé krmení. A pupeny. Jakékoliv na jaře ostříhané větve jim můžete předložit. Ale i z větví smrků sebraných po zemi v lese po jarních bouřích ožerou zelené špičky.
U evropských ptáků v klecích a potažmo u ptáků severských, mezi které můžeme uragusy počítat, mohou být problémem kokcidie. To jsou prvoci, kteří bývají v zažívacím traktu obvykle přítomní. Jejich přemnožení způsobuje onemocnění zvané kokcidióza. Údajně to většinou jsou parazité hostitelsky specifičtí. Většina zdravých jedinců v přírodě dokáže držet počet těchto parazitů na přijatelné míře. Pokud je však držíme v zajetí, chybí jim právě to něco, aby kokcidie jejich organismus na té přijatelné míře udržel. Zvláště patrné to bylo z ruských ptáků u hýlů křivčích, kteří hynuli právě na kokcidiózu, přičemž obvyklé léky na jejich kokcidie nezabíraly. Kokcidióza také způsobuje jistou variabilitu červeného vybarvení. Jedna studie ze Španělska například zjistila, že všichni stehlíci se slabší červenou maskou měli zvýšený počet kokcidií. U hýlů sibiřských se rovněž vyplatí preventivní přeléčení kokcidiózy, tak jako se to dělá u papoušků s odčervením.
U evropských ptáků může ve venkovních voliérách způsobovat uhynutí mláďat napadení jakýmisi roztoči, kteří mláďata doslova vysají. Staří ptáci se jich, asi koupáním, dovedou zbavit. Po úhynu tito parazité vychladlé tělo napadeného hostitele okamžitě opouští. Stalo se mi to třeba u zvonků.
Kdysi se v doporučeních chovatelům, někde, vyskytovala rubrika „udělátka“. Byla to různá, netypicky vyrobená zařízení určená k různým účelům. Vzpomněl jsem si na svoji první sklopku na chytání vyrobenou z bezinkových prutů. Doporučoval bych to pro hnízdění uragusů. Do voliéry zavěste nejprve klec z bezinkových prutů bez dna a teprve do ní hnízdní košíček. Nařežte bezinkové pruty na potřebnou délku a před koncem vždy kolmo provrtejte. Potom je můžete navlékat na plotový drát nebo i tlustší špejli tak, že vám vznikne jakoby srubová stavba. Někde na jedné straně jeden prut vynecháte a máte to nejpřirozenější roští pro hnízdění uragusů. Nahoře je nějaký kryt, střecha vhodná jako ochrana před deštěm.
Těším se, že na podzim, pokud má šeptanda pravdu, si přečtu nějakou tu nabídku odchovu uragusů na iFauně.