Má vkus chovatelů ryb hranice? 

Spousta šlechtitelů vnímá živé organismy jako materiál k pokusům a umělecké seberealizaci. Je skutečně moc zajímavé objevovat, co vše je schované v genomu toho kterého druhu organismu za vlastnosti a tyto vlastnosti šlechtěním vynášet na světlo světa a studovat, o tom žádná. Problematičtější je to s chovatelskou etikou, která reaguje na poptávku trhu. Akvaristiky se týká stejně jako jiných chovatelských odvětví.

Zlato, stříbro, ploutvičky

Když se mluví o šlechtěných rybách, i úplný začátečník si jistě vybaví závojnatky. U nich to totiž asi i začalo, když se chovu jejich předků – karasa zlatého – věnovali chovatelé ryb před více než tisícovkou let. 

Kromě podchycení modifikace ve zbarvení se v Číně povedlo už v té době ustálit i jiné mutace. Prodloužené ploutve, zdvojené ploutve, zkrácené tělo, modifikace očí nebo tvaru hlavy atd. Při vědomí, že původní stříbřitě zbarvená ryba, ze které tyhle fantaskně vypadající ryby vzešly, by se vlastně mohla použít jako předloha ke kreslení „univerzální průměrné sladkovodní ryby“ když se učí děti kreslit ve školce, je nutné uznat, že jde o obdivuhodný přerod! 

Víte, jak se to stalo? Někdy v 9. století vznikaly u budhistických chrámů (ale patrně i jinde) jezírka slitování, kam byli karásci vypouštění a kde byli chránění před predátory. Když věřící rybu do jezírka pustil, učinil tak očistný skutek milosrdenství. Legendy praví, že se v těchto jezírkách začaly více vyskytovat žluté a zlaté rybky. A protože měl skutek milosrdenství větší váhu, když vypouštěná rybka byla vzácná, volili lidé nejraději zvláštně zbarvené jedince. Prostě místo aby zlaté karasy snědli, pouštěli je do těchto jezírek. Jsou dochované zdroje z roku 975 uvádějící akumulaci barevných karasů v jezírkách. Pořád to byl ale zlatý karas. Plachý a zdravý, jen jiné barvy. 

Změna přišla mnohem později, o několik století déle. Lidé už měli k dispozici velké množství zlatých rybek, ze kterých mohli vybírat jedince ke šlechtění požadovaných proporcí. Kolem roku 1500 začalo být populární držet zlaté rybky v nádobách, čímž se jejich chov stal dostupný prakticky komukoliv. Karásci se velmi rychle rozšířili po světě a nejen, že se jich chopili šlechtitelé „zušlechťující“ nově se vyskytující tvary a barvy ryb, ale také výzkumníci. Zlatá rybka je velmi často používaná jako laboratorní zvíře, takže kromě toho, že těší náš cit pro krásu, pomáhá posouvat naše poznání i ve vědních disciplínách přímo ovlivňujících naše životy.

Dnes můžete v akváriích a zahradních jezírkách pozorovat karasy roztodivných tělesných proporcí, z nichž mnohé by bylo vhodnější spíš než jako okrasu vnímat jako postižení a rybičku politovat. Oči obrácené směrem k nebi, obří vodou naplněné vaky pod nimi, tělo tvaru míčku, různou měrou deformovaná páteř, extrémní zkrácení konce páteře (ocasní násadec se pak nachází prakticky tam, kde končí břicho ryby), absence či zdvojení ploutví atd. Nedá se moc ani představit, jak by se žilo třeba kočce, která by se narodila s hendikepem takového rozměru.

Papoušci v akváriu

Trh s akvarijními živočichy si žádá novinky. Jedním z kontroverzních produktů akvaristického průmyslu je „papouščí cichlida“. Skutečná cichlida papouščí, respektive kančík papouščí, je krásná jihoamerická ryba Hoplarchus psittacus . V akváriích je držený vzácně, stejně vzácně se v zajetí i rozmnožuje. Rybička, prodávaná pod názvem cichlida papouščí je naopak ve světě velmi rozšířená. 

Původ má na Taiwanu, kde byla kolem roku 1986 vyšlechtěna křížením. Právě díky křížení druhů má ryba několik charakteristických abnormalit. Jméno si získala díky zobákovitě utvářené tlamě, kterou nedovede zcela zavřít. To může u některých jedinců vyústit v potíže s podvýživou, protože se jim špatně konzumuje potrava. Dalšími typickými znaky je hrbol na čele a deformovaná páteř a často i plynový měchýř. Ryby se díky tomu zvláštně pohybují.

Aby ryba snad nepřestala trh bavit, dochází nadále k jejímu šlechtění a úpravám. Některé úpravy jsou dokonce mechanické povahy. Ryby se dají sehnat i uměle obarvené. Injekčně je jim vpravena barvička do podkoží, nebo dochází dokonce i k tetování. Jako by to nestačilo, dají se sehnat (především v Asii; leckde ve světě jsou naopak zakázané) papouščí cichlidy, kterým jsou v juvenilním věku odstraněny ocasní ploutve. Mají pak totiž tvar srdíčka.

V barvách duhy? Není problém! 

Už jsme si řekli o barvení papouščích cichlid. Dobře, řeknete si, že když je ta rybička jako „umělecké dílo“ vyšlechtěná, tak je asi jen otázka času než jí někdo bude mít potřebu zdobit i jinak než skrze šlechtění. 

Jenže barvení ryb se nevyhnulo ani jiným druhům, přičemž v přírodní formě se jedná o druhy vyloženě atraktivní a svým vzhledem působivé. Barvení se provádí opět injekční aplikací barviva. Takto vylepšovaní jsou pak k sehnání například okouníčci (rod Parambassis).

A protože zářící displeje, do kterých koukáme celé dny (i noci) v nás patrně už tlumí barvocit, našli obchodníci se zábavou a rybami mezeru na trhu. GloFish. Možná jste již o fenoménu geneticky modifikovaných rybiček, které původně měly sloužit pouze pro vědecké účely, slyšeli. Pokud ne, pak vězte, že GloFish je firma produkující ryby (dánia pruhovaná, parmičky čtyřpruhé, tetry černé a bojovnice pestré) nesoucí vlohu pro fluorescentní světélkování pod UV osvětlením.

U nás tyhle rybičky legálně neseženete, zato v USA je poptávka po nich obrovská. Rybičkám jejich zvláštní genetická výbava asi v životě nijak nepřekáží. Těla mají správný tvar, chovají se adekvátně svému druhu a jejich požadavky nejsou nijak odlišné od těch, které mají jejich nemodifikovaní příbuzní. Pod normálním osvětlením mají zářivé neonové barvy. Ve tmě je však můžete osvítit UV světlem a budou zářit jako medúzy (což není náhoda, geny medúz nebo také třeba korálů a sasanek byly pro získání těch ryb použity).

Jen pro zajímavost: V práci z roku 2015 (Howard R. D.; Rohrer K.; Liu Y.; Muir W. M. (2015). "Mate Competition and Evolutionary Outcomes in Genetically Modified Zebrafish (Danio Rerio)". Evolution. 69 (5): 1101–1360 ) byste se mohli dočíst o experimentu, který měl odhalit preference GloFish dánií při výběru partnera. Vyšel z toho zajímavý výsledek, kdy modifikované samičky preferovaly modifikované samce před přírodními. Přírodní samci přitom jsou podle též studie agresivnější při námluvách.

Balónky

Rybky s geny medúz u nás legálně nekoupíte. Výše zmíněné závojnatky nebo papouščí cichlidy klidně. A stejně tak i jiné ryby s podchycenými mutacemi tvaru těla. Pamatuji si, že jsem jako malé děvče - začínající chovatelka - chodila v 90. letech do obchodu v Machoňově pasáži v Pardubicích žasnout nad balónovými živorodkami (Poecilia sphenops). 

Přišly mi tak absurdně ošklivé až se mi skoro i líbily. Ve vodě se skutečně spíše vznášely jako balónky, než že by plavaly. Ale pak vedle nich byly ty samé s normálním tělem, které u mne nakonec vyhrály. Tehdy by mne asi nenapadlo, že dnes se různě po světě bude tahle mutace šlechtit i u jiných zvířat. Třeba u čichavců perleťových (Trichopodus leeri), teter paraguayských (Moenkhausia sanctaefilomenae), cichlidky Ramirezovy (Mikrogeophagus ramirezi), u mečovek (Xiphophorus helleri) v kombinaci s extrémními ploutvemi a dalších druhů ryb. Zkrácená a deformovaná páteř a s tím související změny tvaru nebo aspoň umístění orgánů jako kdyby nestačily.

Jen si zkuste zapátrat ve vyhledávačích sami, možná budete žasnout tak, jako jsem žasla já, když jsem tak učinila.

Ploutve, se kterými se nedá žít

Závojové formy jsou fenomén. Každý, kdo občas zajde na burzu nebo do akvaristiky, viděl závojové koi, karasy, ancitrusy, skaláry, kardinálky, mečovky, ramirézky a kdoví, co všechno. Jsou dokonce i takové rybičky, které si většina neakvaristů dokonce představí výhradně ve šlechtěné dlouhoploutvé variantě. Řeč je o legendách, jako jsou gupky a bojovnice. 

Když se podíváme po sociálních sítích a prohledáme obrázky, které vám vyhledávače nabídnou, když do nich zadáte hesla „guppy“ nebo „Betta splendens“, mezi prvními desítkami nejspíš nenajdete obrázek divoké formy té ryby. Můžeme to vnímat jako známku popularity těch ryb, staly se součástmi našich domovů natolik, že jsou pro spoustu lidí možná i symbolem současné sladkovodní akvaristiky. Ale tak, jak to známe i u jiných zvířat, i tihle tvorové poněkud trpí svou popularitou. 

Dlouhé ploutve většině z nich do určité míry nevadí. Zvlášť při dobré péči a vhodném životním prostředí. Naopak, velké a barevné ploutvičky samců jsou pro samičky často atraktivním symbolem dobré kondice potenciálního otce jejich potomků a dají jim i přednost. Kdo četl kapitoly z etologie, zná dobře hypotézu dobrých genů (nákladný samčí znak je známkou samcovy kondice) a princip handicapu (i přes handicap výrazně zbarvené a objemné ploutve sameček dokázal čelit predačnímu tlaku – samičku nezajímá, že v akváriu predátor není). Pokud se chovatelé rozhodnou tyto rybičky šlechtit, musí u toho ale být ve střehu.

Bojovnice se šlechtí už skutečně dlouho. Vypadá to, že snad i o pár set let déle, než se doposud předpokládalo. Ale vzpomenete si, jak vypadaly bojovnice, když jste byli malí? A vidíte, jak vypadají dnes? Za posledních pár desítek let udělali chovatelé na svých miláčcích obrovský kus šlechtitelské práce. Mezi akvaristy celého světa dnes jednoznačně vítězí halfmoon dlouhoploutvá forma bojovnice „pestré“ (která už nemá se skutečnou Betta splendens mnoho společného).

V akvaristice krátkoploutvou formu prakticky nemáte šanci sehnat, pro ty musíte k chovatelům a na výstavy. Většina začínajících chovatelů bojovnic sáhne nejprve po této formě. A teď, ruku na srdce, kolik z nich/vás napadlo kontrolovat větvení paprsků v ploutvích chovných ryb? Při jejich nadměrném větvení dochází k jevu, který je mezi chovateli označovaný „rosetail“. Bojovnice má ocasní ploutev, jejíž tvar připomíná květinu. Taková ryba má ploutvičky těžké, špatně prokrvené a náchylné k chorobám. Takové ryby bývají geneticky zatížené i jinak, zpravidla nežijí moc dlouho. Ale bohužel, na první pohled jsou velmi atraktivní, a tak je po nich poptávka. 

Netrvalo dlouho a vznikla forma zvaná „feathertail“, s ještě větším větvením které evokuje vzhled peříček. Je jasné, že tyto rybičky žijí podobně mizerné životy jako jejich o kousek méně postižení příbuzní. Navíc jsou hezké skutečně jen chvíli, ploutve rychle degenerují a rybička ve věku, kdy krátkoploutvé bojovnice začínají rozvíjet své přednosti, začíná chřadnout a vypadat nehezky.

Je velice těžké stanovit hranici, kdy je pro rybu benefitem vypadat „jinak“ (protože zaujme chovatele, který jí pak rád dá dobrý domov a péči) a kdy už je zátěž tou jinakostí spíše problém. Problematika chovatelské etiky je stará jako chov zvířat sám. Akorát, že psi, kočky nebo koně mají oproti rybám velkou výhodu v tom, že jejich chov je velmi nákladný, žijí dlouho a s člověkem přímo interagují a mají často vliv na jeho vlastní kvalitu života. 

Kdo by si vědomě pořídil psa, který za rok umře nebo koně, který nemůže běhat? Jistě, některá plemena k takovému stavu také nemají daleko, ale obchodníci si u nich nemohou dovolit to, co si bez problému mohou dovolit u šlechtění ryb. 

Tento článek nemá za úkol pobuřovat nebo vyvolávat odpor ke šlechtění rybiček. Cílem bylo upozornit na existenci zvláštností a vývoj u některých populárních zvířat, podpořit zamyšlení nad popularizací akvaristiky. Kdo ví, o jakých zvláštnostech populární akvaristiky budeme psát v příštím desetiletí.