Štraser – nejznámější holubi 44
Velmi rozšířený a ve světě populární těžší užitkový holub štraser nese společné kořeny s moravským pštrosem. Z Moravy byl do Německa vyvezen již v průběhu 19. století, aby dal vzniknout svébytnému plemeni, které se postupně od moravského pštrosa odlišilo typem i barevností, jen velmi působivá a atraktivní pštrosí kresba zůstala. Na první pohled mají štraseři hlubší a širší postavu, obvykle s načechraným opeřením, jež dojem velikosti umocňuje, mají výraznou hlavu díky vysokému čelu, ale též obvykle poměrně tenký zobák, postoj je v patních kloubech povolený a pro zapeření spodku těla opticky velmi nízký. Grácii dodává štraserovi nejen poněkud rozvážný pohyb, ale též hrdě pozvednutá hruď a elegantně nasazený krk.
Ke kořenům
Německé prameny shodně uvádějí, že předchůdci štrasera do Německa přišli kolem roku 1840 z města Nikolsburg, což není nic jiného než známé vinařské město Mikulov ležící na jihu Moravy u hranice s Rakouskem. Trasa předků tohoto holuba do Německa vedla přes Brno a Vídeň, jež byla centrem monarchie. Podobně se ostatně do světa rozšířil brněnský voláč a na sklonku 20. století se stal nejpopulárnějším voláčem světa. Za předchůdce pštrosů jsou obvykle považováni polní holubi, florentýni, modenky a voláči. Původ německého označení hledají chovatelé v termínu strasse, což česky znamená ulice.
Holubi údajně tehdy byli velmi shánčliví a běhali za potravou po ulicích, mohlo se jednat ale též o ekvivalent slova pštros, užívaného pro tyto holuby u nás, kdy název mohl vzniknout zkomolením při přenosu do němčiny. Existuje více teorií, ale důležitější je, že pod tímto názvem se podařilo štraserovi rozšířit takřka po celém světě, přičemž jeho proporce nezřídka lákají zámožné chovatele.
Okrasný holub prezentující sílu a krásu patřil zprvu mezi chloubu sedláků, podnikavců i šlechticů. Německo nejdříve dobyli červení a žlutí, posléze též modří a černí, další rázy záhy přibývaly. Do Bavorska se štraseři rozšířili až kolem roku 1875, nedlouho poté již opanovali většinu spolkových zemí a pronikli též do zámoří. Není tedy překvapením, že již v 90. letech 19. století zkrášlovali výstavy v Hannoveru, Halle nebo Lipsku, přičemž chovatelský klub byl založen během zlaté éry rozvoje chovatelských institucí v roce 1907.
Charakteristické znaky
Patří mezi větší užitkové holuby, nyní řazené mezi holuby tvaru, jenž je u štraserů opravdu výrazným prvkem. Nejnápadnější je jeho postava, která je široká, hluboká, ale též krátká, s nízkým postojem. Moderní tvar postavy připomíná nejlépe šikmo postavený kvádr. Nepůsobí tak utaženým dojmem jako třeba u texanů, ale díky bohatému a dlouhému opeření spíše volněji – jako u mondénů. I zde jsou preferováni holubi s opeřením sice bohatým a delším, ale pokud možno přilehlým a utaženým.
Základním předpokladem dosažení optické síly je široký trup, dojmu robustnosti napomáhá pozvednutá hruď s velmi dobrým klenutím a plynulým přechodem v dolní hruď a břicho. Široká a krátká záda mají mírně svažující držení, nápadný je v nasazení silný krk, který si uchovává solidní šířku. Hrdlo musí být vždy dobře vykrojené, bez náznaků lalůčku. Na široké a výrazné hlavě je nápadná vysoká až vypouklá klenba čela. Zobák střední délky by měl být poměrně široký v nasazení. Ozobí je dobře vyvinuté, ale vždy hladké. Oči jsou červené až oranžově červené, nikoliv žluté. Nedostatek červené složky je tolerován u žlutých a některých dalších rázů. Obočnice jsou úzké, spíše nenápadné a barvou odpovídající okolnímu opeření, jen u červených a žlutých jsou červené. Typickým markantem jsou silná a široká, relativně kratší křídla. Letky spočívají na ocase, jenž navazuje na linii hřbetu a je jen o něco delší než letky. Jedním z markantních rozlišovacích znaků od pštrosa je silný a nízký postoj, který u štrasera překrývá v oblasti stehen spuštěné opeření břicha.
Štraser neexistuje jako bílý, ale výhradně ve formě kreslené, v pštrosí neboli gazzi kresbě. Od nám známého moravského pštrosa nejsou z hlediska kresby žádné odchylky, a to včetně požadavku taženého hřbetu. Jiné je to s důrazem na uspořádání a kvalitu lesku, jenž není u štraserů výrazně determinován, u holubů v modré barevné řadě s preferencí světlejšího odstínu zbarvení. Odchylky od požadované kvalitní barvy nemohou být tolerovány, neboť na dlouhém opeření štrasera by byly velmi nápadné. Dalece nejpopulárnější jsou v rázu modrém bezpruhém, kterému sekundují černí. Navazují štraseři červení, u nichž nesmí být přítomny tmavé skvrnky na zobáku, a žlutí. Konstantní oblibu si uchovávají šupinatí na bázi účinku faktoru pencil, mezi kterými kralují černí. I u štraserů bývají subtilnějších postav. Výrazná je obliba červeně a žlutě plavých ve vzorcích pruhovém a kapratém, které populaci štraserů nápadně odlišují od pštrosů chovaných u nás.
Nelze přehlédnout výrazné tendence v Německu svědčící o snaze šlechtitelů přenést právě červeně plavé či žlutě plavé zbarvení ze štraserů na pštrosy. Bezpruzí v těchto barvách se takřka nevyskytují, kdežto zcela běžní jsou modří pruhoví a kapratí včetně rozředěných (stříbřitých) ve všech vzorcích. Velmi atraktivně působí modří bělopruzí na bázi dominantního opálu, kteří vytváří blankytně modré zbarvení doplněné kontrastními bílými pruhy s tmavým olemováním. Ve světě, ať už širokých oblastech Orientu, nebo v anglofonních zemích, se objevují i štraseři ovlivnění modifikátory toy a orient stencil a v košatější formě účinků dominantního opálu i jiné varianty.
Způsob chovu
Jedná se o velkého holuba, který příliš nelétá, ale pokud je mu umožněn volný chov, velmi rád prozkoumává okolí voliér, kde sbírá vše možné. Poměrně temperamentní povahu a teritoriální chování omezí větší chovné prostory a zcela jim zamezí individuální boxový způsob odchovu, který někteří chovatelé s úspěchem praktikují. I při něm ale většinou nechávají přes den dvířka boxů otevřená, aby se páry mohly projít. Budníky musí být prostorné, a pokud jsou i vysoké, dá se dovnitř umístit police, na které holubi mohou odpočívat i se pářit. Na polici lze vložit hnízdo pro tzv. patrové hnízdění, kdy nahoře sedí holubi na vejcích a v hnízdě na podlaze budníku čekají na osamostatnění kolem 30. dne věku mláďata. Vyplácí se hnízda hlubší a dobře vystlaná, aby nedocházelo k vynášení či rozmačkání vajec.
Úspěšnosti hnízdění napomáhá zamezení zbytečného vyrušování holubů a také vytvoření pevné stěny před hnízdem, která zamezí, aby sedící holubi mohli být znervózňováni vizuálním kontaktem s jinými holuby nebo lidmi. Produktivitě pomáhá snaha o tzv. samičí výraz holubiček štraserů a jejich nižší hmotnost, která byla avizována v publikacích již před třiceti lety, ale skutečné finalizace docílila až v posledních letech. Je-li to jen trochu možné, pokračovat v chovu by se mělo výhradně s dobrými a spolehlivými matkami, bez dlouhodobé přísné selekce to není možné. Obvykle se nedoporučuje chov s jinými plemeny.
Krmení je důležitou oblastí úspěšného chovu štraserů. Jsou to silní, ale nepříliš létaví holubi – a z této podstaty připadá možnost snadného získání zatučnění. Proto někteří chovatelé nekrmí tyto holuby ad libitum a plnými náručemi kukuřice a luštěnin, ale stále ještě věří v dietetické schopnosti ječmene a (loupaného i neloupaného!) ovsa, na které naši chovatelé moravských pštrosů obvykle zapomínají se slovy „oni mi to nechtějí brát“… Je nabíledni, že ječmen a neloupaný oves zůstávají v krmítku jako poslední, ale dokud se nevyzobou, musí se s dalším krmením počkat. Obvykle se používá takové množství zrní, jaké holubi do deseti minut vyzobou. Na další nakrmení se musí těšit. Štraseři jsou velmi vhodní do současných voliérových chovů, které jim bez nadsázky naprosto vyhovují.
Štraseři zůstali dodnes velmi populární v Německu, kde na speciálních výstavách bývá k vidění až dva tisíce holubů dodávaných ve všech 29 barevných rázech. V Evropě se dále ve velkém zastoupení nalézají v Rakousku, kde funguje společný klub s moravskými pštrosy. Z dalších zemí žije nejhlasitější komunita v Maďarsku, jež obhospodařuje i pěkné internetové stránky, bohužel jen jednojazyčné.
Štraser v České republice prožívá nárazovou oblibu, vystavován bývá spíše vzácně. Občas je využíván, a to zejména v barvě černé či černé šupinaté, na vylepšení postav moravských pštrosů, kdy k tomuto záměru jsou vhodné obvykle holubice s utaženějším opeřením, ale bohužel se v dalších generacích přenáší užší a delší zobáky, což je výraznější problém než nižší kvalita barvy a lesku. V současné době úbytku členské základny holubářů je dobře, že naši chovatelé dávají přednost šlechtění národního plemene před jeho německým příbuzným, ale proti gustu žádný dišputát. I štraser je velmi zajímavý holub.
