Kachny saské

Toto líbivé německé plemeno kachen se chová v atraktivním jemném modrožlutě divokém zbarvení. Patří k největším plemenům kachen. Navzdory své velikosti jsou kachny saské čilé a hbité, poměrně nenáročné na chov, vhodné pro drobnochovy, rychle rostou, jsou dobře zmasilé. Vynikající jsou také po kulinářské stránce. Na stránkách německého klubu je výstižně uvedeno: lahodí oku i hrnci…

Slovensky: Kačice saské, německy: Sachsenenten, francouzsky: Canard de Saxe, anglicky: Saxony Duck

Zkratka: kS

Zařazení: Skupina:B1

Původ: Německo, Sasko, Chemnitz – Saská Kamenice

Kroužek: kačer i kachna průměr kroužku 18 mm 

Vznik plemene

Šlechtěním kachen saských se zabýval Albert Franz, a to nejprve ve třicátých letech devatenáctého století. Se svou prací začal v roce 1924 a teprve po osmi letech se zvířata přiblížila vzhledem jeho šlechtitelskému cíli. Tím byla obratná rychle rostoucí kachna s vynikající masnou užitkovostí v modrožlutém zbarvení. Vznikající plemeno bylo určeno pro drobné chovy a menší zemědělské farmy s možností přístupu na vodní plochy. 

Ke šlechtění použil A. Franz selské kachny z oblasti Saska, kachny pomořanské a ruánské francouzské, později německé pekingské. Zmiňuje se i použití orpingtonských kachen, ale to je kontroverzní. 

Na výstavě v Chemnitz-Eltendorf byly kachny saské představeny roku 1934. Snahu o jejich uznání přerušila druhá světová válka, ke svému úsilí se Albert Franz vrátil v padesátých letech. Po válce měl k dispozici už jen několik zvířat, a tak v roce 1952 začínal znovu téměř od začátku. Kachny saské byly jako samostatné plemeno uznány v roce 1955. Do standardu bývalé NDR byly zařazeny v roce 1957. V roce 1958 byl založen klub-SZG Sachsenenten. V roce 1970 bylo na výstavě mladých zvířat v Lipsku prezentováno 111 mladých kachen tohoto plemene. Albert Franz byl v Lipsku vyznamenán Zlatým odznakem cti BDRG Heinrichem Brusem, který dříve přivezl saské kachny právě od Franze z bývalé NDR do NSR. Přijetí tohoto ocenění ale přineslo A. Franzovi potíže, na přelomu let 1970/1971 mu nebyly uznány saské kachny hnědožluté, také nemohl uskutečnit záměr vyšlechtit zdrobnělé saské kachny. 

Plemeno se rozšířilo a v drobnochovech je oblíbené po celém světě. Již v roce 1965 byly kachny saské přivezeny do Švýcarska, v roce 1968 do Francie, do Anglie se dostaly o něco později, a to v roce 1982. Do USA byly přivezeny v roce 1984, do standardu byly zařazeny až v roce 2000, jsou zde na seznamu ohrožených plemen, v roce 2013 bylo v Severní Americe evidováno 1 173 kachen. 

V Německu je dnes evidováno 263 chovů saských kachen, 52 těchto chovů a v nich 23 % chovaných zvířat je v Sasku. Také u nás jsou kachny saské jedním z nejčastěji chovaných plemen. 

Plemenné znaky

Typický pro kachny saské je velký tělesný rámec, dlouhý, široký, válcovitý trup, který je poměrně nízko nesený. I přes to, že tělesný rámec má být velký, nechceme kachny dosahující např. 5 kg. Kachny saské by měly zůstat čilými, aktivními, svalnatými kachnami. Nežádoucí je ztučnění, příliš těžká zvířata bývají nemotorná a líná. 

Hlava kachen saských by měla být delší, čelo ploché, temeno jen lehce klenuté, oči výrazné, tmavě hnědé. Středně dlouhý, široký zobák má rovnou horní linii, u kačera oranžově žlutý se žlutavým nehtem, u kachny žlutý až oranžově žlutý s příměsí hnědých tónů, nehet je žlutavý. 

Jak již bylo uvedeno, typický pro kachny saské je dlouhý, široký, dobře zmasilý, jen lehce zvednutý trup. Záda by měla být dlouhá, široká, lehce spadající dozadu, prsa plná, široká, dobře osvalená, jen lehce zvednutá. Břicho dobře vyvinuté, plné, prostorné. 

Spíše silnější středně dlouhý krk nesmí zdobit účes. Nepříliš dlouhá křídla by měla těsně přiléhat k tělu. Uzavřený, vodorovně nesený ocas je v porovnání s linií zad jen mírně zvednutý.   

Svalnaté holeně jsou skryty v peří, oranžově žluté až žluté středně dlouhé jemné běháky jsou umístěné téměř uprostřed těla, jen mírně dozadu. 

Opeření se požaduje bohaté, ale těsně přilehlé, hojně zastoupené je i prachové peří. 

Nejčastější exteriérové vady

Výlukovou vadou je malý tělesný rámec a s ním související drobný, krátký nebo úzký trup či krátká záda. Trup také nesmí být vysoko nesený. Saské kachny nesmějí mít žádný náznak kýlu ani podbřišek. Nežádoucí jsou dlouhá křídla, výrazně zvednutý ocas, vystupující holeně či hrubé běháky. 

Hlava nesmí být hrubá, krátká ani kulatá, nepřípustný je olivově zelený zobák, nežádoucí jsou skvrny na zobáku nebo černé čárkování v nehtu. Poměrně časté jsou zobáky hrubé u kořene. 

Krk nesmí být slabý. Poměrně častou vadou je krční účes, který se objevuje jako pozůstatek po přikřížení pekingských kachen. Tato zvířata je nutné z chovu vyřadit. 

Barevné rázy

Kachny saské se chovají jen v modrožlutě divokém rázu, dříve byly známy pod označením modrožluté nebo hrachově žluté. 

Kachna a kačer jsou rozdílně zbarveni. Zatímco kačer má hlavu a krk až k bílému uzavřenému krčnímu proužku v holubí modři, spodní část krku, prsa, ohbí křídel a ramena jsou rezavě červené, s lehkým stříbřitým koncovým lemováním. Břicho, ruční letky, záda, boky a ocas mají barvu žitné mouky. Dolní část zad, kostrč, kačírek a podocasník jsou v holubí modři. Kryty křídel mají mít bledě modrošedou barvu, křídla jsou světle modrošedá se zrcátky barvy holubí modři z obou stran ohraničená světlými proužky. Prachové peří by mělo být světlé. 

Základní barva kachen je sytě hrachově žlutá, v této barvě jsou hlava, krk, prsa a břicho. Hrdlo by mělo být světlejší až krémové barvy. Záda, kryty křídel, kostřec a kryt ocasu jsou hrachově žluté s namodralými redukovanými prvky divoké kresby, ty vytvářejí dojem lehkého modrého tónování. Na zrcadlech je jemná holubí modř ohraničená úzkými světlými proužky. Na hlavě zaujmou dva souběžné bílé proužky nad okem a kratší pod ním. 

K vadám ve zbarvení kačera patří zahnědlá nebo tmavší kovově lesklá hlava, chybějící stříbřité lemy na prsou, neuzavřený krční proužek, bílá náprsenka, tmavé peří na bocích nebo tmavé prachové peří. U kachny je to nevyrovnaná základní barva, okrově hnědá prsa, chybějící či nevýrazné proužky na hlavě, bílá náprsenka nebo tmavé prachové peří. 

Užitkovost

Požaduje se snáška 80–100 vajec s bílou skořápkou, nejmenší hmotnost násadových vajec je 80 g. Některé zdroje uvádějí až 190 vajec. 

Kachny saské mají výborné maso s menším podílem tuku a poměrně rychle rostou. Nejvyšší přírůstky jsou do 8. až 9. týdne života.

Specifika chovu

Kachny saské jsou temperamentní a shánlivé, využijí pastvu i vodní plochy, pokud je mají k dispozici, velkou část potravy rostlinného i živočišného původu si dokážou nasbírat samy.

I malá kachňata musí být správně krmena, aby měla pevnou, správně narostlou kostru. 

Výkrm není vhodný, překrmená zvířata jsou líná a pomalá. Aby kachny správně rostly, musí mít dostatek pohybu. 

Doporučují se sestavit kmeny, kde má jeden kačer tři až čtyři kachny. Chovná zvířata je nutné pečlivě vybírat, ověřené kmeny se nechávají i více let. Mezi kachňaty je poměrně velké procento nesprávně zbarvených jedinců.

Začátek snášky je závislý na podmínkách chovu. Při prodloužení světelného dne a v teplejších krytých prostorách snášejí kachny dříve, začátek snášky se může posunout až na leden. Většina kachen saských nekvoká, vajíčka nevysedí a kachňata neodvodí. 

V létě je potřeba zajistit dostatek stínu, pokud se kachny pohybují na plném slunci, peří poměrně rychle bledne.

Nechcete toto zajímavé plemeno vyzkoušet také vy?