Vrbětický muniční sklad z jiného pohledu

Proč se objevuje aféra kolem muničního skladu ve Vrběticích na kynologických stránkách iFauny? Na to je jednoduchá odpověď – chyběli tam strážní a hlídkoví psi.

Následující text nebude o politice ani o přeceňování úlohy psů při ostraze objektů. Měl by být jen malou připomínkou, že ani dnes nejsou tito čtyřnožci při hlídání objektů zbyteční. Jsou však doplňkem moderních mechanických zábran a elektronických hlídacích systémů pracujících na různých fyzikálních principech. Psi je doplňují způsobem, jak to zatím žádný technický systém ostrahy nedokáže – čichovou detekcí. Mají však i další přidanou hodnotu, jak vyplyne v závěru článku.

Příběh kolem tohoto muničního skladu je notoricky známý, takže ho snad není třeba celý opakovat. Pokud ho snad někdo přece jen nezná, stačí si v internetovém vyhledávači zadat třeba: vývoj událostí v muničním skladu Vrbětice. 

Kynology však může zajímat, zda by byli psi něco platní, kdyby se nějakým způsobem podíleli na zajištění objektu v době, kdy už nepatřil armádě, ale byl součástí samostatné složky (státního podniku) Ministerstva obrany ČR. Text rozhodně není zamýšlen ve smyslu spekulace typu „kdyby bylo“, ale půjde o obecnější pohled na způsob ochrany a ostrahy významných a rozlehlých objektů, neboť v tomto ohledu psi hráli a nadále hrají jistou a nezastupitelnou úlohu.

Stručně k bezpečnosti

Z tohoto úhlu pohledu si připomeňme, že takto rozsáhlé sklady zbraní, munice a výbušnin, jakými byly ty vrbětické, ať už patří komukoliv, mají z bezpečnostního hlediska určitá pravidla pro budování. A zase uveďme jen ty, které se nějakým způsobem dotýkají ostrahy, případně obrany objektu. Jednotlivé skladové objekty/budovy jsou od sebe dostatečně vzdálené, aby v případě mimořádné situace, ať už je to požár, či exploze v jednom z nich, nezpůsobily výbuch v sousedním, nebo dokonce řetězovou reakci v celém areálu.

Z více důvodů bývají takovéto areály umístěné v lese, a pokud možno v členitém terénu, případně se zvlněný povrch vytvoří uměle. To, co zvyšuje bezpečnost v objektu z hlediska možné mimořádné situace, tak trochu komplikuje jeho střežení. Proto tam musí být dostatečný monitorovací a varovný systém, aby strážní či ochranná služba mohli včas reagovat na vniknutí a pohyb cizí osoby. To vše dokáže moderní sofistikovaná technika. Čím je technika dokonalejší, tím je komplikovanější. Aby se eliminovaly možné poruchy, jsou některé bezpečnostní systémy dublované a mají zálohované zdroje energie.

Je otázka, jak moc byl zmiňovaný sklad touto technikou vybaven. Odpovědět by na to mohli dát pouze vyšetřovatelé, nikoliv novináři, ti většinou jen spekulují. Něco o silných i slabých stránkách ostrahy mohou přinejmenším v obecné rovině vědět ti, kteří by si chtěli troufnout do takového objektu proniknout. Ale to už bychom zabíhali do přílišných detailů. S těmi však projektanti bezpečnostních systémů musí počítat.

Co dokáže technika

My se spolehněme na správné fungování technické ‒ elektronické ‒ ostrahy a připusťme, že i přesto do objektu vnikne cizí osoba. Ve Vrběticích to bylo podle řady informací velmi jednoduché, neboť chyběla mechanická zábrana v podobě dobře udržovaného oplocení. A má-li nějaký člověk špatné úmysly, nebude čekat, až ho nějaký civilní či uniformovaný strážný dopadne. Bude se skrývat.

A je otázka, zda ho v nepřehledných místech zaznamenají kamerové systémy. Ty dokážou stejně dobře pracovat ve dne jako v noci a také se automaticky otáčet za pohybující se osobou. Tak se děje, dokud si pohybujícího člověka „nepřevezme“ do své optiky další kamera.

Nemusí tomu tak být vždy a mnohdy z více důvodů ani nemůže. Pokud trénovaný „škodič“ nebo zloděj zaznamenají blížícího se strážného, mohou rozpoznat, zda se přibližuje pomocí navigace operátora bezpečnostního systému, nebo se rozhoduje sám. Navádí-li ho operátor, pak se strážný neomylně blíží k „vetřelci“. A tomu zbývá uniknout, nebo si zvolit střet. Ať už je to pomocí sečné, nebo střelné zbraně, může jít o život.

A dostáváme se ke psům. Začněme však od vnějšího zabezpečení, od plotu, přičemž ponechme stranou, že i v plotech či pod nimi mohou být další detekční systémy reagující na mechanické působení nebo otřesy. Každý rizikový areál, ať už se tam skladují, nebo vyrábí zbraně, výbušniny či jiné nebezpečné a zneužitelné komodity, má mít nejen kvalitní a neporušené oplocení, ale podle situace i další mechanické zábrany.

A proč by tedy měl mít i psy, když lze využít tolik bezpečnostních prvků? Protože když něco selže, psi to jistí. To zaprvé. 

Když psi chybí

Psovod chodící se psem podél oplocení snadno zjistí, že někde došlo k jeho narušení. Mohou se o to postarat divočáci nebo člověk (za dob Československa se jednou do muničního skladu pod Malou Fatrou dostal i medvěd). V takových případech pes zaznamená něco neobvyklého a podle toho poučený psovod reaguje.

Proč ve vrbětickém skladu napěchovaném municí, výbušninami a samopaly nebylo lepší zajištění objektu včetně využívání psů, se asi nedozvíme. Dokud však tento objekt využívala armáda, byly tam vzhledem k rozlehlosti areálu dvě stráže, kolem patnácti psů a oplocení nepochybně v dobrém stavu. Žádný velitel (tehdy Vojenského útvaru 3755 Bohuslavice nad Vláří) by si nedovolil riskovat a nechat díry v plotě.

„Riskoval by nejen narušení muničního skladu, ale znamenalo by to i nepříjemné dopady na jeho osobu od našeho nadřízeného velitelství. Nechával jsem provádět ve všech našich podřízených muničních skladech pravidelné kontroly, a to včetně připravenosti psů. Ta se prováděla metodou cvičného narušení objektu,“ vzpomínal bývalý šéf nadřízeného velitelství plukovník v. v. Josef Šmerhán († 2017).

To vše vědí i stovky vojáků základní služby, kteří tam sloužili v nejrůznějších pozicích, takže i jako psovodi nebo figuranti. Od doby, kdy sklad armáda opustila, a ten byl začleněný pod Vojenský technický ústav, se mnohé změnilo. Na způsob zabezpečení objektu proti jeho narušení od roku 2006 by mohli odpovědět jen jejich tehdejší šéfové či ministerští úředníci. 

Neměli to jednoduché, neboť na rozdíl od dřívějšího striktního vojenského režimu a provozu byly některé části areálu pronajaté civilním firmám obchodujícím se zbraněmi a municí a možná tam měla být i nějaká výrobní jednotka. A jelikož šlo o byznys, proč „vyhazovat“ peníze za bezpečnostní prvky, tedy alespoň konkrétně za opravu nebo zcela nové vnější oplocení? 

A to nemluvě o využívání služebních psů, neboť jejich pořízení, výcvik, ustájení a udržování v pracovní kondici stojí rovněž nemálo peněz. Samozřejmě že dobře připravený musí být i strážný – psovod. To jsou další náklady na jeho přípravu. Možná i tento prvek chybějící při ostraze (využití psů) přispěl ke sledu událostí, kterým se doteď mnozí podivují. Tím nejmenším bylo, že si do rozlehlého lesního areálu chodili lidé sbírat houby a borůvky, a podle místních obyvatel tam někteří chodili i na dříví.

Psi nejsou jen hlídači

Vraťme se k tomu, co zmínil uznávaný odborník na ostrahu objektů, plukovník Šmerhán – ke cvičnému narušení objektu. To neorganizovali jen důstojníci tehdejšího nadřízeného velitelství, Muniční základy Chotěboř-Bílek, aby se přesvědčili o připravenosti psů. Cvičné narušení se provádělo poměrně často na rozkaz velitele skladu a nazývalo se aktivizace.

Psi byli v objektu využívaní třemi způsoby, a to útokem na volno z automaticky otvíraného kotce po narušení signální stěny, při pochůzkové/hlídkové službě a v hotovostní/zásahové skupině. Ta vybíhala do místa narušení. Pokud by se aktivizace neprováděly, psi by mohli být pasivní a službu by mohli brát jako chvíle pohody. Aktivizací se docílilo toho, že pes nosem, sluchem a zrakem pozorně sledoval, zda se v okolí nepohybuje cizí osoba nebo jestli pochůzkovou trasu či strážní stanoviště (koridor) nepřekřížil lidský pach. Jakmile něco takového zaznamenal a byl-li na volno (v koridoru po automatickém vypuštění z kotce), zareagoval štěkotem, případně zadržením, u hlídkového psa tahem za vodítko.

Psovod následně postupoval podle strážních pravidel. My si pro jednoduchost můžeme uvést, že si dal psa na dlouhé vodítko a následoval stopujícího psa. Aktivizace vždy končila zadržením na rukáv či jinou část ochranného oděvu. Tento závěr aktivizace byl pro psa/šelmu velkou odměnou – ulovil kořist! A na takový moment se psi těšili, a proto byli při výkonu služby aktivní. Nutno podotknout, že aktivizace se musela konat vždy na jiném místě, v jinou dobu a s jiným a různě oblečeným figurantem. To proto, aby nedošlo k nežádoucímu návyku na čas, místo a figuranta.

Zbývá jen dodat, pokud by ostraha vrbětického skladu využívala psy, nikdo by se za plot nedostával bez odhalení. A jakou další přidanou hodnotu mají psi ve strážní službě? To když už se někdo dostane přes oplocení a dispečinku se ztratí z kamerových záběrů, pes i sebelépe ukrytého člověka odhalí. Pachové stopy se zahladit nedají.

A kdyby narušitel objektu chtěl použít zbraň, je první na mušce pes. Na rozdíl od člověka je mnohem těžším cílem. Nejenže je menším terčem, ale navíc běží rychle a přitom se ještě vlní. A to je velká šance pro psovoda, aby se ukryl a opětoval střelbu, když pes už útočníka nezpacifikoval.