Když sport zachraňuje život 

Příběh statečného buldočka Morise a jeho paničky

Láska od dětství

Nikole se buldočci líbili snad odjakživa.

„Když jsem byla malá, dávali k nám známí štěňátko na hlídání. A já jsem se do něj strašně zamilovala, jak byl takový malý, tlusťoučký, chrochtal. Říkala jsem si, že to prostě potřebuju mít, že je tak trochu jako já, taková malá kulička“ vypráví dnes se smíchem. Než si ale přivezla domů to své chrochtající potěšení, ještě pár let uběhlo.

„Nějakou dobu trvalo, než jsem si mohla pejska dovolit, vzhledem k práci, bydlení a tak podobně. Ale před těmi dvěma lety jsem se dočkala a přivezla jsem si štěně, psího chlapečka Morise."

Vyšetření odhalilo krutou diagnózu

„Jenže ve třech měsících nás u veterináře čekal šok. Moriskovi zjistili díru v srdíčku (defekt přepážky, pozn. red.) v pokročilém stádiu. Prognóza byla taková, že pravděpodobně do dvou let zemře. Doktor mi tehdy řekl, že ho můžu zavřít doma, chovat jako skleníkového psa a doufat, že mu o pár měsíců prodloužím život, nebo s ním naopak začít sportovat a pořádně makat, aby se to srdíčko posílilo a vůbec aby měl dobrou kondici, to že by mohlo život skutečně prodloužit.“

Sportem ku zdraví

Nikola nezaváhala a rozhodla se udělat maximum pro Morisovu kondici a zdraví. Postupně začala s delšími vycházkami a především s běháním.

„Začali jsme asi na dvou kilometrech běhu, pak jsme dávali pět a nakonec až deset. Ráno, odpoledne i večer, třikrát denně aby měl ten pohyb a aktivitu. A on si na to potom tak zvykl, že si vypěstoval takové jeho „ADHD“. Když jsem si později říkala, že bychom mohli třeba trošku zpomalit, tak už mi to nedovolil. Vysloveně ten pohyb vyžaduje, když není pořádně vylítaný, doma s ním všechno šije a hlavně ani nespí.“

Jak přišla fenka Bibinka

Jak už se tak stává, u jednoho psa příliš dlouho nezůstalo. Jak se smečka rozrostla?

„Kvůli tomu, že bývám déle v práci, tak jsem chtěla pořídit dalšího psa, aby nebyl Moris v bytě úplně sám. Původně k nám měla přijít čtyřletá fenka, chtěla jsem už dospělého, „hotového“ psa, kvůli vrozeným vadám a podobným nemocem. Tak jsem jela na adopci pro jednu zachráněnou čubinku, ale s Morisem to vůbec nefungovalo. 

Fenka po něm tvrdě vyjela a kousla ho, i když byl ještě štěně. Takže z téhle adopce nakonec nic nebylo. Krátce poté mi ale z azylu znovu volali, že čerstvě dostali tři štěňata odebraná z nevhodných podmínek. Tak jsem se za pár dní k nim jela zase podívat, no a jedna z nich byla naše Bibi.“

Bibinka je tedy zachráněná z množírny?

„Oni jsou vlastně oba dva z množky. Moris z takové té domácí, kdy místní veterinář do paní hučel, že by měla fenu aspoň jednou připustit, bohužel, i takoví veterináři ještě někde ordinují.

Paní pak z toho taky byla nešťastná, protože porod byl komplikovaný, o fenku málem přišla, a přitom jí měla opravdu jako dítě, chtěla pro ni jen to nejlepší. Ona měla ještě jednu fenku, ta byla už kastrovaná, když jsem se u ní byla podívat na Morise a když jsem se po čase u ní zase zastavila, tak už kastrovala i tu druhou. Takže opravdu vím, že je to její jediný vrh, i ví o tom, že tam mají vrozený ten defekt na srdíčku.“

Jak je tedy na tom Moris teď, po 2,5 letech? 

„Veterinář je s ním moc spokojený, nemá žádné potíže, nekašle, nezadýchává se víc než jiní buldočci, zkrátka nic takového. Samozřejmě, je ještě mladý a ta srdeční vada tam pořád je, ale prognóza je zatím optimistická. Denně ujde standardně těch 10 km, to je taková jeho vylítací norma. Někdy jdeme i víc, třeba tuhle jsme šli 27 km Adršpašskými skalami, které v pohodě vyskákal. Rád taky tahá i mě do kopce, máme na to postroj a pás.“

Malí tahouni

„Tahání, to mají rádi. Zvažujeme vyzkoušet i některé sporty pro bull plemena (pulling, weightpull sprint atd.). Měli jsme se sejít s jednou slečnou z Brna, aby nám tyto disciplíny přiblížila, ale kvůli covidu jsme se k tomu zatím nedostali. Tak třeba teď v létě nám bude přát štěstí.

Aktuálně plánujeme začít běhat i s koloběžkou, v zimě už tahali děti na sáňkách atd. Tahají zkrátka rádi. Bíba se tedy odmalička hodně přizpůsobila Morisovi, takže automaticky začala s námi chodit na tůry, běhat a tak všechno. Ona je podle mě trochu šmrnclá s bostonem, je taková hubená, nohatá, oproti jiným buldočkům. Ale kdo ví.“

Patnáct kilo svalů

„Moris taky nevypadá jako typický buldoček - na váhu má 15 kilo, ale má to opravdu ve svalech, jak můžete vidět na fotkách. Rozhodně to nejsou typičtí představitelé plemene. Třeba na srazy a výlety s námi jezdí kamarádka s papírovým buldočkem, který je od pohledu větší a statnější než Moris, ale ve skutečnosti má o pěkných pár kilogramů méně.“

Buldočci nejsou žádní povaleči

„Musím ale říct, že když jezdíme na ty buldočkové srazy a výlety, tak naprostá většina psů v pohodě zvládá vycházkovým tempem těch 15-20 km ujít. Sice nedělají už to agility, coursingy a tyhle legrácky okolo, ale na výletech drží krok bez problémů. Nesmí ale být moc horko. Prostě pořád je to buldoček, takže v tom horku ty aktivity musíme omezit a přizpůsobit. Ideální je, když jdeme podél vody, že se můžou svlažit, napít. Děláme taky častěji pauzy s poležením ve stínu.“

Co všechno tedy spolu s ostatními chovateli buldočků podnikáte?

„Je toho docela dost, od klasických buldočích srazů, přes charitativní akce, kdy potom ty peníze posíláme na nějaký vybraný spolek, třeba právě na podporu psů zachráněných z nevhodných podmínek. Pořádáme i společné pobyty, delší výlety a tak dále. Pokud to situace dovolí, tak v září plánujeme po dlouhé době nějakou větší akci i s odbornými přednáškami a také se soutěžemi.“

Když se vrátíme k tomu zdraví, zaznamenala jste u svých psů nějaké další zdravotní problémy? 

U buldočků jsou totiž celkem časté třeba  problémy s páteří, luxace patelly a další potíže. 

„Ne ne, to mají všichni okolo, ale my jsme na nic takového zatím nenarazili. Aktuálně máme jen u Morise to srdíčko. Uvidíme až přijdou víc do let, musíme to samozřejmě hlídat. Pravda je, že na začátku to bylo zajímavé i s Bíbou. Brala jsem si jí s tím, že je úplně hluchá, asi kvůli celobílému zbarvení. Skutečně úplně, ona neslyšela vůbec nic. Potom jsme přeléčili těžký zánět uší, a nevím, co se tam zvrtlo nebo nezvrtlo, ale najednou slyší. Ne tedy úplně dobře, třeba na větší vzdálenost je to pořád problém, ale když nejsem moc daleko, tak slyší a hezky reaguje.“

Traumata z množírny se hojí dlouho

„Ony ty začátky s ní celkově vůbec nebyly jednoduché, to bylo úplně jiné než s Morisem. Na něm bylo vidět, že je z láskyplného prostředí, nebyl bojácný, od začátku hezky komunikoval a spolupracoval. Na 3 měsících uměl asi 20 povelů a nebyl problém s ním cokoliv podniknout.

Naproti tomu Bíbě trvalo víc než rok, než se dala trochu dohromady, protože ti psi z množíren mají špatné zkušenosti s lidmi, chybí jim socializace a tak jim často trvá, než s rodinou navážou nějaký vztah a hlavně než k lidem opět získají důvěru. Bíbu navíc opakovaně vrátili z adopce (že je hluchá, že se pokakávala doma atd.), takže ten start do života měla opravdu hodně těžký. S tím nácvikem venčení venku, to bylo vůbec taky složité, celkově jí chybí hodně klasických návyků - například najíst se v jedné nebo dvou denních dávkách a tak podobně."

Jak buldočky vychováváte a motivujete ke spolupráci? 

„Oni jsou oba od přírody aktivní a taky na mě hodně fixovaní. Tedy hlavně Moris, Bíba je trochu jako kočka - lpí spíš na známém prostředí a trvá jí, než si zvykne někde jinde. Od začátku se ale s Morisem hodně vezla, napodobovala ho. On jí, myslím, celkově psychicky hodně pomohl. Takže s motivací my problém nemáme.

Výhodou také je, že ani jeden z nich není zvyklý moc pamlskovat. Odmalička jsem je držela v tomhle směru zkrátka, protože jsem měla strach z překrmení. Že když budou tlustí, budou špatně dýchat, špatně se hýbat a hlavně kvůli tomu srdci, pořád bereme hodně ohled na to srdce. Když tedy dostanou výjimečně nějaký ten pamlsek, tak pak jsou jako střely a mohou se přetrhnout. Moris třeba dokáže i salto vzad, ale nejradši předvádí mrtvého psa. To je jeho specialita - lehne si, nic nemusí a dostane odměnu.“

Agility a dalším sportům se věnujete jak intenzivně? 

„Agility děláme čistě rekreačně, už kvůli jejich bezpapírovému původu, ale oni stejně buldočci nemají svou kategorii. Chodíme i na coursing, i tam ale máme domluvené kratší vzdálenosti, prostě pro radost. Navíc stejný problém jako v agility - k buldočkovi nejsou vhodní partneři, respektive soupeři.

Když jsme na tom hřišti na agility, tak vypadáme asi zajímavě, všichni se tam zastaví, třeba když okolo jedou koňáci, tak si dají chvíli přestávku. I ta paní co to hřiště pronajímá se ráda jezdí dívat, jak tam cvičíme, bere to jako ukázku toho, že agility je vhodné v podstatě pro každé plemeno.“

Pokud chcete vidět více fotek i videí, můžete sledovat dobrodružství Morise a Bíby i na instagramu.

I společenské plemeno může mít sportovní kondici

Jak je vidět na Morisovi a Bíbě, i v rámci ne příliš atletického plemene je možné mít aktivně žijící psy ve sportovní kondici. Je-li fyzická zátěž přiměřená zdravotnímu stavu a fyzickým možnostem zvířete, je možné zkusit téměř cokoliv. Nikdy nevíte, co bude bavit zrovna vašeho psa a samozřejmě i vás.

A co vy, podnikáte něco s vašimi buldočky? Pochlubte se nám v komentářích, na facebooku nebo na redakce@ifauna.cz!