Můj pes se bojí vody, co s tím?

Za svůj dlouhý kynologický život jsem měl mnoho psích plavců i neplavců. Někteří byli plaváním takřka posedlí (německý ovčák Don, aljašská malamutka Beryl, malamut Fram – ten dokonce na jeden zátah uplaval v Jevišovické přehradě neuvěřitelných jednadvacet kilometrů), jiní se vody v podstatě štítili (irský teriér Andy, voříšek Ferda), další si v mělké vodě rádi hráli, ale byli to v podstatě „chladiči břicha“ (malamut Misha, československá vlčanda Taiga)

Eberhard Trumler ve své knize Pes mezi lidmi píše: „Za normálních okolností se každý pes vrhá, často k nelibosti svého majitele, do každé vody v dosahu, i do takové, která není zrovna podle našeho gusta a podobá se spíše stoce.“ Mnozí si však nechtějí namočit ani tlapku. Strach z vody může mít nejrůznější příčiny, prakticky všechny však tkví a mají kořeny hluboko v jejich mládí, respektive v jejich štěněcím věku v období vtiskávání.

Vratké misky

Eberhard Trumler vidí počátek mnohých strachů v plastových miskách na vodu, které štěně převrátí a pocáká se, což pro ně může být šokující zážitek. Jistě, může to být jeden z důvodů, ale nemůže zdůvodnit vše. V mládí nemůže úzkostlivý majitel bránit štěňátku prozkoumávat louže ani je chránit před sebemenším deštěm. Pro štěně totiž platí desetinásobně pravidlo „co se v mládí naučíš…“. Je výhodou, když malá štěňata vyrůstají se svou psí mámou venku a když záhy zjistí, že v kalužích lze báječně dovádět.

Strach z deště

Pokud štěně ve vtiskávací fázi zažije prudký lijavec, navíc spojený s vichrem, hromy a blesky, může to být pro ně šokující a stresující zážitek, který si ponese životem s sebou. Může se pak děsit proudu vody ze stříkající hadice či zavlažovacích zařízení.

Je zajímavé, že skvělý plavec malamut Fram v horkých dnech neměl rád osvěžení z kropicí konve (bral to snad jako ponižování), kdežto „chladič břicha“ Misha podobné radovánky miloval. Eberhard Trumler zmiňuje ještě jeden zajímavý důvod: „Nemáme zrovna v lásce, když nám mokrý pes po procházce vběhne do obýváku, zablácené tlapy zanechávají stopy na perském koberci a mokrá srst stříká na nábytek. Takovou přehnanou lidskou úzkoprsost nechápe dost dobře ani dospělý pes, a což teprve štěně! Pochopitelně se snažíme malého, který však také jednou vyroste, nejprve očistit a vysušit. Štěně, které se po první deštivé procházce vrátilo domů, však chce na své místo. Musíme ho proto násilím přidržet, ručníkem mu mačkáme tlapky, třeme jeho srst. To všechno jsou opatření, která nedokáže pochopit a která mu za daných okolností musí připadat jako naprosto nezasloužený trest. Trest za to, že venku pobíhalo v dešti! Jakou jinou souvislost by si z toho mělo vyvodit? Pokud je chytré, příště se bude snažit vyhnout tomu, aby v dešti muselo opustit dům!“

Probíhá-li ale očista rozumně a s citem, psi si na otírání lehce zvyknou. Naši na povel „nohy“ sami zvedají tlapky.

Násilná koupel

Za odpor k vodě může být odpovědná i násilná a necitlivá koupel, již psům provádějí někteří příliš čistotní majitelé. Na šamponování psů mám svůj (negativní) názor. Psí srst je samočisticí, za normálních okolností se optimálně mastí a chrání psa nejen před nepřízní počasí (např. zvyšuje imunitu, brání před kožními chorobami apod.). Koupelí psa jeho přirozené ochrany zbavujeme. Někdy však jsme okolnostmi přinuceni psa vykoupat. Musíme to dělat citlivě a přinášet našemu čtyřnohému kamarádovi co nejméně nepříjemných zážitků.

Mohou být psi neplavci?

Samozřejmě že ne. Psi se plavat nemusí učit, ovládají tuto dovednost od přírody, je zakotvena v jejich genetické paměti. Plavání je pro ně v podstatě jen modifikací běhu se zdviženou hlavou.

Silný proud

Už jsem se zmiňoval, že malamut Fram byl plavec skutečně par excellence. Přesto i on jednou skočil do řeky se silným proudem (zrovna se upouštěla Vírská přehrada) a byl šokován silou vody, která ho okamžitě snesla o několik desítek metrů po proudu. Následující den vstupoval do Svratky velmi obezřetně. Kdyby byl na jeho místě jeho pobratim Misha, už by ho do vody nikdo nikdy a nikde nedostal!

Krůček po krůčku

Budoucího psího plavce nemůžeme jen tak hodit do hluboké vody. Psík se musí nejprve seznámit s vodním živlem, prozkoumat mělkou vodu, proběhnout se potůčkem. Někteří ovšem u tohoto „mělkého“ dovádění také končí. Taiga miluje mělké potoky, běhá v nich, rozstřikuje vodu, potápí hlavu, ale… do hluboké, kde by musela začít plavat, za živý svět nejde. Nenutím ji, smířil jsem se s tím, že jí tato báječná aktivita zůstane utajena.

U jiných psů stačilo, abych vešel do hlubiny před nimi, a oni mě s důvěrou následovali. Mnohdy je ještě lepší, když jde příkladem jiný pes. Většinou to funguje. Většinou – ale u Taigy nikoliv. Náruživí aportéři zase uvítají jako pobídku aport a poté pochopitelně musí následovat odměna. Na „závisláky“ zase často platí plavání s pánečkem.

Tvrzení Eberharda Trumlera

„Strach z vody není vrozený, ale pes ho může získat.“

Post scriptum

Eberhard Trumler tvrdí: „Plachost, nebo dokonce strach z vody nejsou nikdy vrozené, ať už se jedná o déšť, otevřené vodní plochy, nebo vodní proud. Zakládají se však na nepříjemné zkušenosti s mokrým živlem. Zlepšit, jen zřídka však úplně odstranit, to můžeme jen trpělivým a chápavým přístupem.“