Kachny pižmovky

Tyto nenáročné kachny vám odměnou za dostatečně velký výběh dají řadu kachňat, která samy vysedí a vzorně se o ně starají. Kachňata rychle rostou, dospělé kachny produkují kvalitní maso. Ve svém jídelníčku je ocení především ti, kdo se stravují dietně, maso je sušší s nízkým obsahem tuku.

Německy: Warzenente

Slovensky: Pižmovky

Anglicky: Muscovy

Francouzsky: Canard de Barbarie

Původ: Jižní Amerika

Kroužek: kačer průměr 22 mm, kachna průměr 18 mm

Vznik plemene

Předkem pižmovky domácí je pižmovka velká (Cairina moschata), jihoamerický druh z řádu vrubozobí, čeledi kachnovití, rodu pižmovka. Má tedy jiného předka než plemena kachen domácích. I přesto se s nimi může křížit. Potomci jsou neplodní, ale skvělí na produkci masa. Jako např. mulardi – kříženci pižmovek s kachnou pekingskou. 

V Americe žijí pižmovky ve volné přírodě od jižního Texasu až po Argentinu. Obývají zalesněné oblasti, bažiny a okolí volních toků. Velmi dobře plavou a dokážou se potápět. Potravu si hledají i na souši nebo v mělkých vodách, hnízdí a hřadují na stromech. 

Indiáni je domestikovali a chovali ještě před příchodem Kryštofa Kolumba na americký kontinent. Pižmovky drželi především pro maso a peří, některé kmeny jen pro peří na výrobu ozdob. Po objevení Ameriky se dostaly nejdříve do Afriky a indomalajské oblasti. Spekuluje se také o tom, že do Asie je dovezli už dříve Polynésané. Do Evropy byly dovezeny pravděpodobně v 16. století (některé prameny uvádí rok 1514), a to buď přímo z Ameriky, nebo přes portugalské kolonie v Africe. 

Používaný vědecký název Cairina moschata je odvozen od dříve používaného názvu Káhiry, tedy od Cairo. Také francouzský přírodovědec Pierre Belon (1515–1564), oblíbenec Jindřicha II. a Karla IV., či  italský lékař a přírodovědec Ulysses Aldrovandi (1522–1605) pokládali pižmovky za ptáky pocházející z Afriky. Pižmovky označovali názvy guinejská kachna nebo káhirská kachna.

Carl von Linné nazval pižmovky Anas moschata, název pižmovek pravděpodobně odvodil od anglického Muscovy Duck. Anglický název vznikl pravděpodobně v 16. století, kdy byly pižmovky dovezeny do Anglie z Ruska, Muscovy by pak bylo odvozeno od Moskvy. Další možností je, že jde o zkomoleninu názvu kolumbijského indiánského kmene Muisca nebo kmene Miskito z Nikaraguy a Hondurasu. 

R. A. Donkin napsal v roce 1989 knihu The Muscovy Duck, Cairina moschata domestika, kde uvádí, že v polovině 16. století byly do Starého světa z Ameriky přivezeny tři druhy zvířat, a to bradavičnaté kachny (tedy pižmovky), morčata a krůty. Ve své knize o ptácích z roku 1555 zmiňuje pižmovky také Conrad Gessner, švýcarský lékař a přírodovědec. Dr. Ludwig Reinhardt v knize Kulturgeschichte der Nutztiere, která vyšla v Mnichově v roce 1912, uvádí, že na své druhé cestě kolem roku 1500 objevil Kryštof Kolumbus bílé bradavičnaté kachny chované jako domácí mazlíčky.

Do Německa se pižmovky dostaly na začátku 18. století, na svůj standard si ale musely počkat až do 40. let 20. století. Oblibu našly zejména bílé pižmovky, a to mezi chovateli v bývalé NDR. 

Po pádu Berlínské zdi se počty chovaných zvířat prudce snížily. 

U nás se dříve označovaly jako kachny pižmové, pokud uslyšíte o čínských kachnách, činkách barbariích nebo husokachnách, jedná se také o pižmovky. Označují se také jako němé nebo létající kachny.

Plemenné znaky

Kačer je podstatně mohutnější než kachna. Na rozdíl od kachen, kterým byla předkem kachna březňačka, nemá kačírek. Tvář je u dospělých zvířat obou pohlaví neopeřená, zdobená bradavičnatostí. 

Dlouhý, velmi široký, ale nepříliš hluboký trup nesou zvířata vodorovně. Spodní linie musí být hladká. Trup nesmí být nesený příliš nízko, taková zvířata pak působí dojmem, že jsou zavalitá a kyprá. Tvary by měly být oblé, přechody plynulé, ne hranaté. Široká záda smí být jen velmi mírně klenutá, požadují se téměř vodorovná. Široká, dopředu vyklenutá prsa jsou mírně nadzvednutá. Břicho je hladké, bez kýlu nebo podbřišku. 

Poměrně velká hlava má klenuté temeno a ploché čelo. Prodloužená pera vyrůstající na temeni mohou zvířata vztyčit a naježit. Tato pera tvoří charakteristický účes. 

Zobák se požaduje středně dlouhý, s lehce zahnutou horní částí, směrem dopředu se mírně zužuje. Špička zobáku je zahnutá. Barva je závislá na zbarvení peří. U starších zvířat je účes výraznější.

Tvář je od zobáku až k čelnímu výstupku a po stranách od zobáku až za oko neopeřená, předností je hladká, s plochými bradavicemi. Čelní výstupek mají obě pohlaví, u kačera připomíná tvar jazyka, neměl by být příliš plochý a přesahovat šířkou zobák, sahá až k nosním dírkám, ale nepřesahuje je. 

U kachny je čelní výstupek menší, tvaru ploché kapky sirupu. 

Krk se požaduje velmi silný, s lehkým esovitým prohnutím. Těsně pod hlavou se zřetelně zužuje. Krk kačera je dlouhý, kachny jej mají kratší. Péra v horní části krku jsou delší. 

Dlouhá svalnatá křídla dosahují do středu ocasu, neodstávají. Zvířata je nesou vysoko. Křídelní letky musí být velmi široké. 

Ocas se požaduje dlouhý, široký, pokud možno plochý, na konci zaoblený, vodorovně nesený. Skládá se z 18 extrémně tuhých per. Vizuálně tak umocňuje délku zvířat. 

Holeně zcela zakrývá opeření, běháky by měly být středně dlouhé, pevných kostí. Plovací blány jsou směrem dovnitř vykrojené, drápy musí být silné, zahnuté a špičaté. Barva běháků je závislá na barevném rázu. Opeření je s výjimkou hlavy a horní části krku pevně přilehlé.

Nejčastější exteriérové vady

Výlukovou vadou je nedostatečná velikost, výskyt kýlu nebo podbřišku. Trestá se nepřítomnost účesu, hrubá bradavičnatost hlavy nebo výskyt bradavičnatosti na krku. Nepřípustnou vadou je chybějící čelní výstupek nebo účes. U dospělých zvířat se trestá také opeření obličeje.

Barevné rázy

Pižmovky se chovají hned v několika barevných rázech. Původním jsou divoké, nejčastěji chované (a z hlediska škubání také nejpraktičtější) bílé. 

Osmnáct barevných rázů, ve kterých jsou u nás pižmovky uznané, lze rozdělit do čtyř skupin, a to na divoké, sedlaté, jednobarevné a bělohlavé. 

Divoké

Základní barva je sytě černá, na hřbetě s výrazným zeleným leskem, v letkách přechází do ocelové. Na spodní části trupu je lesk méně výrazný, barva přechází do purpurově hnědé. 

Velké krovky křídel jsou u dospělých zvířat z větší části bílé, s přibývajícím věkem bílé přibývá. Mladá zvířata mají jen několik bílých per, která jsou při pohledu na zvíře jako takové jen velmi málo patrná. 

U starších zvířat se připouští mírné záběly v opeření hlavy a zadní části krku. 

Tváře jsou červené, příměs černé barvy se připouští, u starších zvířat jich bývá víc. 

Oči mají světle hnědou barvu, zobák je u kořene černošedý, směrem ke špičce je barva světlejší, šedá až masová. Špička zobáku je tmavá. Běháky se požadují černé, prsty bývají světlejší. 

Vyřazují se zvířata s bílými letkami a velkým podílem bílé barvy na hlavě. 

V seznamu barevných rázů, které jsou u nás uznané, jsou také modře divoké v nepříliš tmavé modré barvě s lemy nebo bez lemů. Velké křídelní krovky jsou bílé, podobně jako u divokých. Nejsvětlejší variantou jsou šedě divoké, jejichž základní barva je rovnoměrně perlově šedá. 

Hnědě divoké

Hnědě divoké mají po celém trupu ideálně sytě hnědou barvu s měděným leskem. Obličej se u nich požaduje červený, tmavé skvrny jsou přípustné, u starších zvířat jich bývá víc. Oči jsou stejně jako u divokých světle hnědé, ale zobák je světlejší – masové až červené barvy, špička zobáku tmavá. Běháky i prsty mají tmavě hnědou barvu se světlejšími skvrnami. 

V zahraničí se chovají také divoké rázy s bílou náprsenkou. 

K jednobarevným rázům patří černé s černým lesknoucím se peřím, světle hnědýma očima, černou tváří i běháky, déle modré s rovnoměrným, intenzivním, ale nepříliš tmavým modrým zbarvením peří s lemy nebo bez nich, převážně černou tváří, světle hnědýma očima. Zobák mají šedočerný, vpředu šedý až masový, běháky i prsty by měly být téměř černé. Líbivé šedé mají rovnoměrnou světle modrou barvu po celém trupu, červené tváře a modré až šedé oči, zobák je načervenalý se světlým nehtem, běháky žluté s šedým nádechem. Zajímavé jsou také hnědé.

U všech výše uvedených jednobarevných rázů se trestá silně nerovnoměrná základní barva a přítomnost bílých per. 

Oblíbené bílé musí mít čistě bílou barvu, světlé až modrošedé oči, světlý až červeně masový zobák a sytě žluté běháky i prsty. Trestá se příměs jiné barvy v opeření, na zobáku i běhácích. 

Sedlaté se chovají s černou, hnědou, modrou a šedou kresbou. Na čistě bílé základní barvě jsou pokud možno přesně ohraničená pole v barvě kresby, a to na hlavě a šíji, ramenních letkách, malých a středních křídelních krovkách, na zádech, bocích a ocase. 

Boční linie kresby začíná za kořenem zobáku, přechází nad tvářemi až k zátylku. Neměla by přesahovat konec účesu, resp. může dosahovat maximálně k zúžené části krku. Kresba na bocích začíná před nebo za nohama, sahá k více či méně barevným zádům a ocasu. Jemný bílý proužek nad neopeřenou částí tváře není chybou. Žádoucí je bílá barva v oblasti kloaky a pod ocasem. 

Důležité je, aby kresba byla symetrická, ve stejném rozsahu na obou stranách trupu. 

Sedlaté pižmovky mají červené tváře, povolena je i příměs jiné barvy, ta je zpravidla větší u starších zvířat. Barva očí a běháků se řídí barvou kresby, má jen vedlejší význam. Oči mohou být šedozelené, šedé nebo světle hnědé, obě oči ale musí být stejné barvy. Zobák bývá u kořene černý nebo tmavě hnědý, směrem ke špičce přechází do modročervené až světle červené barvy. U černých sedlatých je špička zobáků černá, u modré může být černá i světlá, u šedých bývá načervenalá nebo masová. 

Trestá se silně melírovaná horní část hlavy, nepravidelná nebo příliš hrubá srdcová kresba, příliš nevýrazná kresba, bílá rejdovací pera, rušivé bílé plochy v barevné kresbě. 

U šedých je nepřípustná přítomnost žlutého nádechu. 

Divoké bělohlavé

Základní barva divokých bělohlavých pižmovek je sytě černá, na zádech a v krytu křídel s výrazným zeleným leskem. V letkách je lesk ocelově modrý a na ostatních částech těla purpurově hnědý. Na spodní části trupu je lesk jen velmi nevýrazný; také lesk kachen je méně výrazný. 

Ve velkých křídelních krovkách vytváří několik bílých per souvislou bílou plochu, která se u starších zvířat zvětšuje. Opeření hlavy je bílé, pokud možno ostře ohraničené. Ojedinělá šedá pera se v opeření hlavy a horní části krku u mladých zvířat připouštějí. 

Obličej je červený, zobák růžový až černý s tmavým nehtem, u starších zvířat bývá nehet světlejší. 

Běháky by měly být oranžové často s šedým nádechem, čistě oranžové mají při hodnocení přednost. 

Výlukovou vadou je výrazný nahnědlý odstín, nevýrazný lesk, bílá pera rozptýlená ve větším rozsahu v základní barvě nebo černé peří v opeření hlavy u starších zvířat. 

Divoké bělohlavé jsou u nás uznané také v modře divokém, šedě divokém a hnědě divokém rázu. 

Užitkovost

Pižmovky snáší 40–50 vajec s bílou skořápkou, může mít nažloutlý nebo nazelenalý nádech. Minimální hmotnost násadových vajec by měla být 70 g.

Kačer dosahuje hmotnosti 5 kg, kachna 3 kg. Maso je libové, sušší, ale velmi chutné. 

Nejčasnější doba, kdy je možné zvířata porážet, je 3 měsíce. Je lepší ale počkat až do šesti měsíců věku, kdy je maso vyzrálejší a chutnější. 

Peří lze využít na výplně polštářů.

Specifika chovu

Pižmovky se živí rostlinnou i živočišnou potravou, kterou si hledají na souši i ve vodě. Tvoří ji zelené části rostlin,  oddenky i semena a dále drobní živočichové, např. plži a žáby. K životu nutně nepotřebují vodní plochu, ale mají-li ji k dispozici, využijí ji. Dostupnost vodní plochy má také vliv na kvalitu peří. K dispozici musí mít dostatek čisté vody k napájení. 

Pižmovky jsou velmi tiché, dospělé se ozývají pouze tichým syčením. 

K jednomu kačerovi je vhodné přiřadit 3 až 4 kachny. Jsou dobrými kvočnami, kachna vysedí nejen svá vejce, ale i ta, která jí případně podstrčíte. 

O kachňata se vzorně starají. Pokud kachně první násadu vajec nebo kachňata odeberete, zpravidla snese další vejce. 

Kačeři pižmovek jsou schopni odpojímat kachny jiných druhů, není vhodné je chovat společně. 

Často se i s jinými druhy dokážou poprat i přes oplocení. 

Výborně létají a velmi dobře šplhají. Tam, kde není dostatek místa k rozletu, dokážou pletivo bez problémů přelézt. 

Na výstavách je potřeba zajistit dostatečně velké klece, v menších, kde se nemohou narovnat, nepředvedou se, navíc dochází k zalámání ocasního peří. Vzhledem k temperamentu pižmovek a k tomu, že se většinou chovají ve větších výbězích, je vhodná také klecová drezura.