Letos bylo studené jaro, které je však již skoro měsíc za námi. Podle toho, co nás kdysi ve škole učili. Učili nás sice i o tom, že se v našich zeměpisných šířkách pravidelně mění počasí, a to tak, že jednou se jeho ráz blíží podnebí vnitrozemskému, aby se to potom otočilo a ráz počasí se podobal počasí přímořskému. Pravidelné cykly střídání. Něco na tom bylo. Pamatuji za svůj život jak opravdová sucha a horúčavy, tak pořádné mrazy, až jsem si musel omrzlé uši mazat ichtyolem. Nicméně všechna jara jsem prožil doma v Čechách, proto nemohu srovnávat, jak vypadá opravdové jaro vnitrozemského rázu někde v Rusku. Prý přikvačí kvapem, ze dne na den. Taková jsem zažil i u nás, nicméně jsem to nezažil někde jinde. Pokud totiž nevidíte cokoliv na vlastní oči, je to vždy jen zprostředkovaná informace. Takových máme v současnosti většinu. Na které je potom zrnko pravdy, to si musíme sami přebrat. Znovu jsem se o tom přesvědčil nedávno.
Zaobírám se ptáky od dětství, v každém životním období samozřejmě krapítko jinak. Jak život plyne, mění se i některé naše schopnosti, a nedá se nic dělat, člověk se musí přizpůsobit. Já a moji bratři jsme v okruhu svých známých považováni za příslovečné hluchouny. Asi je to dědičné, protože si dobře pamatuji na dědu, který si dělal z dlaně trychtýř, který si přikládal k uchu. Měl dvě dcery, obě byly hluché jak to poleno. My jsme tři, jakbysmet. Proto mě také vždy přímo fascinovalo, když starší literatura převáděla ptačí zpěv do písemné podoby.
Některé ptačí popěvky si sice dovedu dobře podle toho i představit, i když většinu nikoliv. Třeba takový budníček menší zpívá jednoduchý popěvek cilp-calp. V němčině se tenhle pták dokonce i tak jmenuje ‒Zilpzalp. Za nejtypičtější ptačí hlasový projev považuji kukačku. Vůbec jsem nepovažoval za možné, že by si její kukání mohl někdo splést s něčím jiným. Já tedy, bohužel, kukání již mnoho let neslyším.
Je tomu více než třicet let, kdy jsem běhal po lesích tamhle u Ledče nad Sázavou a upravoval shnilé pařezy na ptačí budky. Několikrát se mi to povedlo a díky tomu jsem získal fotky šoupálků a úhelníčků. Potkal jsem v lese tenkrát jednoho myslivce, který se ptal, jestli ty pařezy upravuji já. Jak šla řeč, povídám mimo jiné, že nějak nejsou kukačky. Teď zrovna jedna kuká, říkal. Neslyšel jsem nic. Ajajaj!
Je tomu tak tři nebo čtyři roky, zrovna si dávám poledního šlofíka ve vyřazeném křesle pod altánem, když mě vzbudilo hlasité kukání. Po létech jsem zase slyšel opravdovou kukačku! Potom jsem si uvědomil, že mně musela sedět přímo nad hlavou, jinak bych ji neslyšel. Vrtalo mi to hlavou, proto jsem se ptal manželky, jestli tam někdy slyší kukačku. Ale jo, docela často. Tak jsem všude vyprávěl, že jsem slyšel kukačku a žena je, prý, slyší často.
Jenže letos, již ke konci června sedíme pod širou oblohou u Ledče, zapíjíme se švárou jeho narozeniny, když žena říká: Slyšíš kukačku? Teď zrovna kuká. Neslyším! Ale slyším houkání hrdličky zahradní, sedí tamhle na střeše stodoly! Jak si tedy může někdo splést houkání hrdličky s kukáním kukačky, sice nejsem schopen pochopit, je to však názorný příklad toho, jak přebírané informace mají více než často v podstatě nulovou hodnotu. Proto se také snažím o to, abych to, co napíši, bylo doprovázeno nějakou fotografií, která moje slova malinko podpoří.
V minulosti jsem se zúčastnil mapování ptáků na našem území. Vzal jsem si tenkrát jen jeden čtverec, na které bylo naše území rozděleno. Takový mapovací čtverec měl rozlohu 100 km2, když jeho strana měřila vždy 10 kilometrů. Neboli celých sto čtverců o straně jeden kilometr. Že tedy nějakého ptáka na vzdálenost kilometru nejste schopni vidět, je jasné. Že tedy nebylo ani možné všechny ty menší čtverce poctivě obejít po jejich stranách a úhlopříčkách, je také jasné, ale o to ve skutečnosti nešlo.
Smyslem bylo najít co nejvíc druhů, které tam mohly být, a odhadnout jejich početnost. Protože všichni tehdejší mapovatelé postupovali stejným, doporučeným způsobem, byly získané výsledky natolik věrohodné, že je možné to brát v potaz.
Je však pryč doba, kdy bych, s písničkou na rtech, ušel byť jen jeden kilometr. Co mám tedy dělat? Mám snad sedět na zahradě a poslouchat hukot sekaček na trávu, který se na mne hrne ze všech stran? Který ve své přirozenosti opravdu nesnáším? Víte, co jsem se v dětství nasekal trávy strojkem, který se tlačil ručně? Proto se nedivte.
Jak přijedu k Rakovníku, okamžitě zase sednu do auta a mizím. Rychle, dřív než manželka stačí nastartovat sekačku. Asi dva kilometry daleko je takové místečko, kam stehlíci, konopky, zvonohlíci a zvonci létají na grit. Fotím je tam osmým rokem a data si zapisuji. Nebýt rybářů, s kterými se musím o tuto lokalitu dělit, byla by to absolutní pohoda. Nemusím udělat krok, sedím v autě, a co vidím v okolí, vyfotím. Z mnoha věcí bych mohl udělat i časosběrný materiál.
Některé věci si člověk v takovém poklidu i uvědomí, jaksi samovolně. Letos jsem třeba pozoroval pochopa, který lovil nad polem, a okolo hejno vlaštovek, jež mu nevěnovaly sebemenší pozornost. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy v životě neviděl vlaštovky, které by dorážely na pochopa. Zatímco jsem v letošním roce viděl několikrát krahujce, doprovázeného vždy rojem dorážejících vlaštovek. Na krahujce jsem pak viděl dorážet i havrany nebo žluvy. Maličkost, kterou člověk obvykle ani nevnímá. Přesto stojí za zaznamenání.
Hlavními návštěvníky onoho místa, kam se někteří ptáci slétají na grit, jsou stehlíci. Když už máte v dnešní době fotoaparát, můžete potom již fotografovat v podstatě zadarmo. To dříve možné vůbec nebylo, naopak to lezlo do peněz a muselo se šetřit materiálem. Aby vám dříve vzali fotku k tisku, musel to být diapozitiv svítkového filmu 6 × 6 cm. Film stál 65 Kč a jeho vyvolání rovněž asi 60 Kč, přičemž na filmu bylo jen 12 políček. Chtěli jen filmy Agfa nebo Kodak. K mání byly tak dvakrát do roka. A nemusela se vám povést ani jedna fotka. Dnes zaostříte automaticky, což je rychlejší než ručně, a zmáčknete spoušť. Samozřejmě i tak spousta fotek nevyjde, ale je to zadarmo. A všechno se to vejde na jednu flešku, kterou schováte do dlaně. Tak proč nemačkat spoušť?
Viděl jsem sbírku stehlíků v Národním muzeu a byla to jedna krabice, kde bylo okolo sedmdesáti sbírkových balků. Já mám v současnosti na flešce přes dvacet tisíc záběrů stehlíků z jednoho jediného místa. Jsem docela udiven, jak mohou být stehlíci ve svém vybarvení variabilní. Mám v úmyslu zpracovat to do nějaké větší formy, ale samozřejmě nevím, zda to nakonec dovedu do konečné podoby.
Většina stehlíků má tak od konce dubna tmavé zobáky. Není to však barva zobáku, ale nalepený latex, mléko pampelišek. Dozrávající semena pampelišek jsou nejdostupnější a zřejmě i nejoblíbenější potravou stehlíků v tomto ročním období. Ale i ptáci mají zřejmě svoje vlastní, osobní chutě. Najednou přilétne na grit samec, který má zobák naprosto čistý, zatímco ostatní mají nalepené celé hroudy z mléka pampelišek. Osvojil si snad vlastní metodu zobákové hygieny? Přirozenější bude uvažovat o tom, že semena pampelišek mu prostě nechutnají.
Všeobecně sice víme, čím se stehlíci krmí, jaká semena preferují, ale zase až tak podrobně jejich potrava zpracována není. Pro chovatele by to však mohlo být více než zajímavé. Víme třeba, že stehlíci vezmou v zajetí i moučného červa, zvláště pak toho bílého, čerstvě převlečeného, ale v přírodě jsem je viděl sbírat pouze mšice, zelené. Jinak samozřejmě všemožná semena, přičemž převažují některá sezoně všeobecně dostupnější. Na jaře to začíná podbělem, pokračuje pampeliškou, řepkou, různými druhy pcháčů, aby to na podzim a v zimě končilo břízou a olší.
Samozřejmě ptáci mají zájem o bodláky a lopuch, který však vidím v současnosti pomálu. Dříve rostl všude a nebylo snad dne, kdy bych nepřišel domů se dvěma knoflíky lopuchu na ramenou, jako vyšší šarže.
Hned vedle mého venkovního odpočinkového křesla, hned vedle altánu, roste takový strom, jehož zcela správné botanické jméno ani neznám. Je to bluma. Má to takové ty větší plody barvy švestek, které většinou opadají ještě zelené, ale jinak poskytuje hojnost potravy jak pro hmyz, tak pro ptáky.
I když bylo letos studené jaro, tři dny někdy zkraje května se povedly. Bluma právě kvetla. V koruně toho stromu se často zdržují vrabci domácí, ti jsou slyšet. Jednou najednou slyším zpívat pěnici pokřovní. Samozřejmě byla jen kousek ode mne. Tak jsem koruně té blumy začal věnovat pozornost. Ukázalo se, že je tam pěkně živo.
Na lempla, co věčně chrápe v tom křesle, byli ptáci již zvyklí, věděli, že pro ně nepředstavuje žádné nebezpečí. Za to všichni s nevšedním zájmem prohlíželi květ po květu. Myslel jsem si, že vybírají z květů nějaký drobný hmyz. Prohlížel jsem si ty květy několikrát a nenašel ani jednoho broučka. Také žádný poškozený květ. Pozoroval jsem ten cvrkot tři dny. Museli pít nektar. Nějakou šťávu, která se čas od času v květu shromáždí.
Vrabci domácí i polní, sýkory modřinky i koňadra, budníčci menší, pěnice černohlavé a pokřovní, rehci domácí. Měl jsem tu spleť větví proti světlu a z ptáků viděl ponejvíce jen siluety, přesto jsem nějakou tu fotku i ulovil.
Poslední týden v polovině července jsem zaznamenal opět zvýšený zájem ptáků o korunu té blumy. Tentokrát je lákaly zelené mšice a nějaké drobné píďalky, které se právě rojily. Prostě lahůdky.
Ti ptáci se pohybují třeba jen metr od vás, oni o vás vědí, ale dovedou předvídat každý váš pohyb. Řeknu vám, že sedět si v takovém vysloužilém křesle je lepší než sedět někde v kině s vydýchaným vzduchem.
To příhodné místečko pro pozorování leží na hrázi menšího rybníčku a ta hráz je spojená se silnicí, která probíhá podél. Podle rybářských údajů má ten rybníček rozlohu něco málo přes tři hektary. Jak přibývá rybářů, ubývá vodních ptáků. Stane se, že rybářských aut stojí na hrázi tolik, že se ornitolog nemá kam postavit.
Kupodivu stehlíkům, kteří tam létají na grit, to v podstatě ani moc nevadí. Jsou někteří, jež nevyplaší ani auto jedoucí sotva metr od nich. Ještě v roce 2013 tam vyvedla labuť osm mladých a v loňském roce ve špičce, kde již není revír, hnízdil v rákosí moták pochop.
V roce letošním jsem viděl jen jednu kachnu vodící pouhá dvě mláďata. Hladina se od ptáků vyprázdnila. Stehlíků a konopek však létá na grit větší počet než dříve. Také počet přilétajících zvonohlíků šel nahoru. Na druhou stranu jsem až do 11. července neviděl ani jednoho mladého, nevybarveného stehlíka. V loňském roce mám zaznamenaného prvního pozorovaného mladíka 16. června. K úspěšnému hnízdění stehlíků a konopek došlo v letošním roce asi o něco později, než bývalo obvyklé.
Díváte-li se na přírodu pravidelně z určitých míst po delší dobu, nemůžete si nevšimnout, že jedno a totéž místo bývá určitým druhem ptáků obsazeno jen v jakýchsi cyklech. Moc se mi nepovedla fotka rákosníka zpěvného, nevadí, příští rok tam bude zase. Nebyl. Ale byly tam pěnice hnědokřídlé a bylo jich plné celé okolí. To trvalo dva roky, letos jsou tam ťuhýci.
Dva roky hnízdily konopky v keři zlatice, dva roky v břečťanu. Letos je vidím jen v ozdobném jehličnanu, vedle něhož roste jalovec, což je kombinace, které nemohou odolat. To je tak dobrá adresa, že se musí obsadit, něco jako pro americké herce Beverly Hills.
Rostou počty strnadů lučních, začínají se pravidelně objevovat na Rakovnicku, kde jsem je dříve vůbec neviděl. Když mi rybáři obsadí místečko, udělám kolečko a jedu se podívat jinam, kde jistojistě uvidím skřivany. Letos jich bylo nejméně dvakrát tolik, jsou však stále hodně plaší, proto jsem neulovil ani fotku, se kterou bych mohl být spokojen.
V loňském roce oseli asi dvacet metrů široký pás pole, přilehlý k silnici, trávou. Nevím, jaká to měla být sadba, ale v jeden čas to bylo nádherně barevné, rudé pole vlčího máku. Letos je z toho monokultura srhy řízňačky. Náhodou jsem si uvědomil, že tam nevidím ani jeden vlčí mák, a to ani v příkopu přilehlé silnice. Že by nějaký postřik?
O patnáct kilometrů jinde se ve stejný čas mísila rudá barva vlčího máku se žlutou kvetoucí řepky v tak fantasmagorické kombinace, že jsem měl chuť udělat si fotku. Neodvážil jsem se ani zpomalit, aby ze mne šňůra kamionů neudělala hromádku šrotu.
Koukám, že se mi naplnila norma délky textu, proto končím. Nekončí však rok, který začal studeným jarem, a nikdo neví, jak se bude všechno dál odvíjet. Chci dál o svých pozorováních referovat, aby to všechno bylo malinko čerstvější. Žijeme rychleji a měli bychom i rychleji myslet a lépe se naučit předvídat. To nám nějak moc nejde, zdá se mi.