Stáří papouška
Cesta, jak prodloužit život zvířeti (papouškovi) i sobě, podle britského vědce biochemika Nicka Lanea (Vývoj života, Kniha Zlín, 2011) v určité míře existuje. Říká se tomu kalorická restrikce.
„Krysy krmené vyváženou stravou, která však měla o 40 % méně kalorií než obvykle, žily o polovinu déle než jejich dobře živení sourozenci a netrpěly tolika nemocemi spojenými se stářím. Stejně jako v předchozím případě se takové choroby posouvají na neurčito a je menší pravděpodobnost, že se vůbec projeví. Zda se kalorická restrikce (omezení, snížení – pozn. autora) projeví stejně u lidí i u krys, není jisté, ale podle některých náznaků tomu je skutečně tak, i když možná ne tak výrazně: biochemické studie naznačují, že v zásadě podobné změny probíhají i u nás.“
A dále: „Malá zvířata mají rychlejší metabolismus, jejich buňky hltají kyslík rychle, jak to jen dokážou, a jejich srdce dokonce i v klidovém stavu bijí s frekvencí stovek úderů za minutu. Při tak rychlé respiraci je míra unikání volných radikálů (reaktivní fragmenty kyslíku či dusíku s volným nepárovým elektronem mají krátkou střední dobu života – pozn. autora) vysoká a délka života nesmírně krátká. Větší zvířata mají oproti tomu pomalejší metabolismus, jenž se projevuje ve formě pomaleji bijícího srdce, a mnohem méně výrazného unikání volných radikálů. Žijí déle. Výjimky v tomto případě skutečně potvrzují pravidlo. Mnoho druhů ptáků například žije mnohem déle, než by podle svých metabolických výdajů mělo. Holub se tak například dožívá třiceti pěti let, tedy neuvěřitelného desetinásobku délky života krysy, přestože jsou podobně velcí a mají i podobný metabolický výdej. V přelomové sérii experimentů v 90. letech španělský fyziolog Gustavo Barja z Complutenské univerzity v Madridu prokázal, že tento rozpor lze do značné míry připsat na vrub míře unikání volných radikálů. Vzhledem ke spotřebě kyslíku uniká ptákům téměř desetkrát méně volných radikálů než odpovídajícím savcům.“
S unikáním volných radikálů se nemění jen délka života, ale také doba, po níž zůstává organismus zdravý. Například ptáci trpí jen nemnoha onemocněními spojenými se stářím, která jsou běžná u většiny savců. Kalorická restrikce v podstatě „přeřadí“ hodiny života zpět na „mládí“, přičemž současně zvýší odolnost buněk. Například papouškovi žako by mělo postačit v sušině 10–15 % bílkoviny, andulce vlnkované 7 %, což jsou jen optimální hodnoty.
Překrmování
Naproti doporučované kalorické restrikci stojí překrmování papouška bílkovinami – proteiny (pokud ho nechceme stimulovat k toku nebo nejde o mládě), které vede k poškození organismu také v podobě dny, kdy kyselina močová se jako soli usazuje v jeho těle, stává se příčinou kloubní dny a těmito uráty mohou být poškozeny nejen játra a ledviny, ale i srdce (dna orgánová). Klinickým projevem příjmu nadbytku bílkovin je pak úhyn. Organismus ke svým metabolickým pochodům využije bílkoviny, jako jsou vejce, v rozsahu až 100 %, živočišné tkáně 72–96 %, luštěniny 56–84 % a obilniny 50–65 %. Pokud druh bílkovin obsahuje dostatek esenciálních aminokyselin (lysin, metionin, tryptofan), čemuž vyhovuje právě vejce i se skořápkou (důležité pro snášející samici), a je snadno stravitelný, stačí dávku pro příjem aminokyselin doplnit jen luštěninami.
Sameček korely mých příbuzných se neživí nikterak předpisově, přesto se v současnosti dožívá dvaceti dvou let. Poletuje si po bytě a projevuje zájem o všechno dění v rodině, kam přišel jako mládě. Dokonce s ním každé jaro ještě cloumá rozmnožovací pud, což se projevuje na jeho podrážděnosti, když se někdo přiblíží k dřevěné skříňce na uchovávání chleba, kterou si vždy obsadí ve stejný jarní čas jako náhradní hnízdní budku. Nemá žádnou zvláštní péči, ale naprostou volnost, když je někdo doma. Jí komerčně namíchanou směs zrnin, přednost dává senegalskému prosu a pečenému kuřecímu masu. Nedostává žádný vitaminový přípravek ani zeleninu či ovoce, které nejí, a přiživuje se na tom, co jí rodina. Jeho „domácí hejno“ ho obdivuje a miluje a také on jeho členy.
Délka života
Bylo by jistě možné nalézt příklady ve zvířecím světě, kdy se zvíře v péči člověka vlivem vhodného životního prostředí a odpovědné péče dožilo bezbolestně a bez chorob naprogramovanými geny i mnohem vyšší než obvykle udávané délky života – kakadu molucký ze zoo v San Diegu se prokazatelně dožil 65 let. Obvyklá doba dožití se uvádí například u korely kolem 18 let, u andulky asi 7 let, u agapornise 10–15 let, u neofémy tyrkysové 12 let, rosela Penantova se dožívá 25 let, papoušek senegalský 30 let. Papoušek žako, amazoňané, kakaduové, arové dosahují délky života kolem 40–50 let i více.
To je samozřejmě ideální předpoklad, skutečnost bývá mnohdy jiná. Podle MVDr. Heleny Vaidlové: „Většina papoušků v lidské péči chovaných jako domácí mazlíčci umírá před dovršením deseti let. Je to smutný důkaz nevhodné péče pramenící z mylných informací.“ Často se stává, že papoušek, který potřebuje péči v podobě kvalitní výživy, častého prolétnutí, citlivého kontaktu se svým opatrovníkem, udržování čistoty ve své ubikaci a který je schopen žít velmi dlouho, má-li takovou péči, po několika letech omrzí, a není-li utracen, putuje z ruky do ruky, než na špatnou péči předčasně zahyne.
Pokud se papoušci dožijí vysokého věku, bývají obvykle už ve špatném zdravotním stavu podobně jako starý člověk – trápí je dna, artritida (zánětlivé onemocnění kloubů), artróza (degenerativní změny na kloubní chrupavce), což má dopad na sílu úchopu prstů, která vlivem stáří a kloubních změn poklesla, a pták začne nejen v noci padat z bidla. Bidlo by proto mělo být umístěno co nejblíže u dna klece. Stejné změny v kloubech křídel znemožňují létání. Mnohá onemocnění spojená se stářím provází dlouhodobě zánětlivá složka a bolesti. Papouška může postihnout i šedý zákal, hluchota a jiné neduhy stáří, nádorové bujení nevyjímaje.
Jak a kde končí
Dále se naskýtá otázka, co se děje se staršími papoušky v chovech komerčně zaměřených na produkci mláďat, když takový rodičovský pár zestárne a začne být v plození neproduktivní. Zabírá cenné místo ve voliéře či v kleci a zvyšuje náklady na krmivo a péči. Obrátil jsem se proto s tímto dotazem na spolkově a chovatelsky renomovaného profesionála L. Ž., abych se dozvěděl toto nikdy nikým nepublikované tajemství – můj dotaz byl shledán jako zajímavý a zajímavá byla i odpověď: „Pokud je chovatel normální, nechá papoušky dožít. Praxe je většinou bohužel jiná – ve většině případů ptáci končí někde ve výkupu, sundají se jim kroužky a tvrdí se o nich, že jsou jinak staří (podobná praxe jako u tachometrů ojetých aut). Pokud jsou už opravdu staří a nemocní, v ojedinělých případech bych nevylučoval ani utracení, bohužel.“
A jak také může vypadat takové humánní utracení papouška? Opravdový milovník zvířat se už od samého začátku obává ztráty svého zvířecího přítele a společníka, který pro něj tolik znamená. Tento čas však jednou musí přijít a člověku sdílejícímu se svým miláčkem společný život nezbývá než čelit jeho smrtelnosti. Pták se jednou začne chovat apaticky, přestane pečovat o peří, nehybně sedí načepýřený s přimhouřenýma očima, přestává jíst, ztrácí rovnováhu a padá z bidla. Příznaků vážného stavu může být více. Rozhodne-li zvěrolékař specialista na exotické ptactvo, že na úspěšnou léčbu je již pozdě, a dochází k selhávání základních životních funkcí, nezbývá než se rozhodnout pro humánní ukončení papouškových útrap – pro eutanazii.
Je-li příčina nemoci vedoucí k eutanazii neznámá, je možné se dohodnout na provedení pitvy k odhalení její příčiny. Injekčně zavedený uspávací prostředek do těla ptáka je vyroben tak, aby účinkoval rychle a bezbolestně, během několika sekund. Po aplikaci nastane hluboké bezvědomí a exitus. Zpravidla nikdo není připraven nechat odejít bez soucitu svého zvířecího společníka, a je proto normální dát ještě v ordinaci volný průchod svým citům, jestliže jsme se rozhodli celého aktu se zúčastnit.
A co když papouška opustí jeho člověčí přítel a opatrovník, co si počne, jestliže o něj z příbuzenstva nikdo neprojeví zájem? V mnoha vyspělých zemích existují pro podobné situace a případy, kdy se někdo chce papouška zbavit, útulky pro opuštěné papoušky, kde ptáci buď dožijí, nebo si je někdo vybere pro své potěšení. Takové zařízení například vzniklo v Německu ve Weilrode, kde se v roce 2006, kdy jsem se o útulku dozvěděl, nacházelo asi 700 převážně velkých papoušků ve voliérovém komplexu budov z kamene připomínajících starý hrad.
Také u nás existuje jakási možnost – Český svaz ochránců přírody v rámci své národní sítě záchranných stanic umožňuje příjem některých druhů exotického ptactva. Jde většinou o nalezence a handicapované ptáky, kteří se ocitli v životní nouzi (úmrtí majitele apod.) – svaz je umisťuje do náhradní péče podle statutu neziskové organizace Exota o. p. s.
Nešťastná náhoda
Nejsmutnější chvíle nastane, když je nečekaně zmařen život milovaného papouška vinou nešťastné náhody. Bohužel však na každé takové náhodě se nějakým způsobem často podílí člověk. Moje třináctiletá samička mníška šedého za mnou každé ráno přiletěla ještě za šera do ložnice a tiše čekala, až se obléknu. Po snídani mi nehnutě a trpělivě seděla při čtení novin či při práci u stolu na koleni, přitom se tiskla k mé ruce, kterou si přála mít vedle sebe. Velmi ráda se mazlila, následovala mě na každém kroku a vždy poznala, kdy mě má nechat pracovat a nevnucovat se. Seděla se mnou u počítače, a když jsem skončil, přišla si pro pohlazení. Byla neobyčejně vnímavá, inteligentní a hodná. Přijali jsme ji jako bezdomovce v osmi letech, rychle si zvykla na nové prostředí a byla zjevně šťastná, že má své „hejno“. Nikdy v bytě nic nezničila, a proto měla naprostou volnost, často i když jsme nebyli doma. Seděla u dveří a čekala.
Bohužel jsem jí i na noc nechával otevřenou klec, což se ukázalo jako neprozřetelné. Té osudné noci, kdy zahynula, mě slyšela potmě projít bytem a rozhodla se v přítmí sporého osvětlení z ulice letět za mnou. Nevěděl jsem o tom. Setkala se v letu s nepřekonatelnou překážkou a ráno jsem našel její bezvládné tělíčko ležet daleko od klece. V takové situaci pak tisíckrát probíráme v duchu všechny příčinné souvislosti a drtí nás výčitky. Papoušek nemá stereotypní chování, stále se vyvíjí a mění své zvyky a často nás může překvapit svým nečekaným nápadem, je tedy nezbytné předvídat a myslet na to, co by se mu mohlo v nestřežené chvíli přihodit. Proto se také o této smutné příhodě zmiňuji. Smrt není před námi, číhá vedle nás…
