Opakování je prý matkou moudrosti, jak říká již staré latinské přísloví. O tomto citátu pak existuje celý chumel citátů dalších, celá sbírka, která říká vše možné, od posměchu až po naprostý souhlas. Některé záležitosti se stále opakují, až se z nich stává klišé, mezi tím však se objevují nové poznatky, kterých si mnohdy jen málokdo všimne. Někdy jsou maličkosti, které nás mohou v poznání posunout hodně kupředu. Mohou však vyvolat i další, dosud nevyřčené otázky, o kterých jsme sice tušili, avšak jejich řešení jsme tak nějak odsunuli stranou. Někdy se tomu třeba říká zametat pod koberec. Pokud si vzpomínám, psal jsem o budníčcích do Fauny již vícekrát. Ani se o ně příliš nezajímám, ale oni se mi nějak připomínají sami. Jako kdyby se na mne někdo tajně díval a sem tam pošťuchoval. Přitom mě donutil k opakování opakovaného, znovu jsem četl tisíckrát přečtené. Objevily se nové drobné zmínky, které v tom tisíckrát přečteném nenajdete. A máme dnes jiné možnosti, než jsme měli, třeba jen před deseti léty. Proto také máme kromě poznatků i nové otazníky. Začnu krátce malým opakováním.
Jsou to malí drobní ptáci z řádu pěvců. Obvykle si představujeme, že jsou to ptáci, které řadíme do rodu Phylloscopus. Jenže v současnosti pod českým rodovým jménem budníček najdeme i ptáky z rodu Hylia, Seicercus, Abroscopus, Tickellia.
Jenom těch z rodu Phylloscopus je asi na 56 různých druhů a všichni jsou si podobní jako příslovečné vejce vejci. Vyskytují se hlavně v Africe, ale i u nás, v Asii i Oceánii. Protože jsou to vesměs ptáci hmyzožraví, jsou ti naši ptáky tažnými, kteří se u nás vyskytují vlastně jen v příznivé půlce roku. Pouhým okem vlastně nemáte možnost je někde v koruně stromu nebo v keři ani správně rozeznat. Splývají s okolím.
Jsou si podobní svou velikostí, zbarvením, liniemi svého těla, tedy obrysem, avšak mají obvykle jiné hlasové projevy. Ozývají se jinak, někteří tak výrazně, že si toho musí všimnout i člověk bez hudebního nadání. Jsem jedním z takových. Jak se tedy v těchto malých skřítcích, maskovaných všudybylech vůbec vyznat? Nemám na mysli celé to ohromné hejno druhů, které se vyskytuje na půlce světa, ale jenom tu hrstku, se kterou se můžeme potkat někde u nás.
Všeobecně se říká, že u nás hnízdí tři druhy budníčků, což bylo prokázáno. A to 1.budníček menší – Phylloscopus collybita (Vieillot, 1817), 2. budníček větší – Phylloscopus trochilus (Linnaeus, 1758) a 3. budníček lesní– Phylloscopus sibilatrix (Bechstein, 1783). Jak je odlišit?
Pokud se týká hlasových projevů, tedy zpěvu, není co řešit. Všichni zpívají natolik odlišně, že se dají bez sebemenších pochyb odlišit a to i lidmi bez hudebního nadání, opakuji, mezi něž se tedy také počítám. Jenže, jak známo, u ptáků zpívají jen samci. Existují sice i nějaké výjimky, které se budníčků netýkají. A hlavně, chycený pták, kterého držíte v ruce, rovněž nezpívá.
V takovém případě ty naše budníčky rozlišujeme podle tak zvané křídelní formule. Každý druh má jinak dlouhé ruční letky, počítané z vnějšku křídla, podle většiny literatury. A každá z vnějších ručních letek má na vnějším praporu tak zvané zúžení, kterému se říká emarginace, které je u každého druhu jiné. Křídelní formuli dnes rozvádět nebudu, protože si to každý může dohledat na iFauně. Abyste měli budníčka v ruce, na to musíte mít v současnosti povolení, že můžete chytat ptáky, anebo čirou náhodou.
Mnohem větší příležitosti vidět nějakého budníčka v blízkém detailu se vám naskytne třeba v dalekohledu, ale hlavně na fotografii. Tak jsem si nedávno udělal radost a koupil si digitální fotoaparát, který přibližuje 125x, neboť je dobře známo ono české přísloví: Udělej si radost, nikdo jiný to za tebe neudělá! Také se však říká: Nejvíc se utratí při placení! Přitom mě sice polil studený pot, ale překonal jsem to. Vidím teď i náhodně vyfocené budníčky 125x lépe než dříve. Proto, na základě ulovených fotografií, se mohu nověji vyjádřit i k budníčkům.
Kupodivu jsem zjistil, že jsou některé skutečnosti, které nebyly dříve vůbec zmiňovány, jsou však patrné i bez toho velkého zvětšení. Neustále se můžeme zdokonalovat, získávat nové poznatky, uvědomovat si dříve přehlížené, všímat si něčeho, co jsme si dříve vůbec neuvědomovali, prostě vzdělávat se. Současně si však opakovat dříve poznané, přičemž může vyplavat na povrch i nějaký omyl. Tak tedy co lze vidět, nejlépe druh po druhu.
Je to u nás nejobvyklejší druh budníčka. Dr. Mlíkovský ve svých tabulkách z roku 2003 uvádí, že u nás hnízdí 800 tisíc až milion 600 tisíc párů. Tyto budníčky najdete v podstatě všude, kde jsou nějaké stromy, anebo keře. Pouhým pohledem je však od budníčka většího neodlišíte. Ten je sice skutečně o malinko větší, nicméně i velikost udávaná v podobě hmotnosti, alias váhy, se může v krajních hodnotách překrývat.
U budníčka menšího je udáváno 5,5 až 9 gramů, u budníčka většího pak 7 až 14 gramů. Tvar hlavy a těla jsou shodné. Hlasový projev, zpěv budníčka menšího je natolik výrazný a jednoduchý, že v mnoha jazycích se ti ptáci i tak jmenují. Čeština jej do psané podoby převádí jako cilp-calp, v němčině se jmenuje Zilpzalp, v angličtině Chiffchaff.
Pokud se týká zbarvení, je popisováno nejvíce jako olivově zelené, anebo olivově hnědé a to dokonce i v jedné pasáži. Pravdou je, že jejich odstín šedozelené barvy je velmi variabilní a to i u jednoho a téhož ptáka v průběhu jednoho roku. Mám na fotografiích budníčky, kteří byli určeni podle zpěvu, který je nezaměnitelný. V jenom případě u hnízda, ve druhém na podzim, kdy se ozval a přímo přede mnou vletěl do sítě. Ten podzimní měl výrazný hnědý nádech. Určovat tyto naše dva budníčky podle barvy peří spolehlivě tedy nelze. Nicméně existují také některé znaky, které nám mohou dobře napovídat.
V roce 2004 vyšla v Knižním klubu knížka Ptáci Evropy, autor Rob Hume. Šlo o překlad knihy Birds of Britain and Europe. V tom se skrývá drobná zrada, protože tedy v Anglii mnozí ptáci vypadají jinak než ti naši. Na fotografii zde představený budníček menší je natolik žlutý, že takového jsem u nás ani neviděl, alespoň si to nepamatuji.
Důležitější však je, že je tu představen jeden ze znaků, kteří další budníčci jaksi nemají. Tedy rozhodně ne budníček větší a budníček lesní. Je jím bílý srpek pod okem. Jinde jsem se s tímto zde uváděným znakem nesetkal. Nejspíš proto, že na muzejních vzorcích vidět není, kůže v okolí oka bývá poškozená. I na fotografiích může být tento světlý srpek někdy jen málo viditelný. Záleží na úhlu pohledu a osvětlení. Jindy může být naopak výrazný. Budníček menší má vždy tmavé nohy, téměř do černa.
Budníček větší má mít nohy světlé, na fotografiích, kdy byl určen podle zpěvu, až výrazně světlé. A zmiňovaný bílý srpek nemá. Náš budníček lesní má natolik výrazné zbarvení na hlavě, že jeho správné určení nedělá potíže.
Všichni naši budníčci mají ocas, jehož ukončení má tvar vidličky, tedy krajní rýdovací péra jsou vždy delší jak ta prostřední. To je další znak, který naše literatura nezmiňuje, je přitom více než důležitý. Jsou druhy budníčků, kteří mají kulatý ocas, neboli nejdelší rýdovací péra jsou ta prostřední.
Nakonec ještě jeden znak budníčka menšího, který lze vystopovat i na fotografiích. Je jím první ruční letka (vnější), která je u pěvců vždy zakrnělá, neboli viditelně kratší než letka druhá, bývá však různě velká, respektive dlouhá. U budníčka menšího má být vždy, ve složeném křídle, delší, než jsou krovky křídelní! U budníčka většího potom zase kratší než jsou krovky křídelní.
Jestliže tedy budníčky menší potkáme téměř všude, kde jsou nějaké stromy nebo keře, budníčky větší pak spíše sporadicky. Neznamená to však, že nejsou rovněž téměř všude. Podle tabulek Dr. Mlíkovského jich má být u nás asi půl milionu až milion hnízdících párů. To zdá se mi, je výrazně menší počet. Vlastně jsem znal jen dvě místa, kde jsem slyšel jejich zpěv pravidelně. To jedno místo byla znovu zalesněná paseka, se stromky asi metr a půl vysokými, uprostřed pak rozlohou menší porost starší, ve kterém se zdržovali. Druhým místem pak stráň porostlá hustě hlohem, dříve suchá louka.
Dva dny jsem tam lelkoval s 12 metrů dlouhou sítí, ale chytal jen budníčky menší. Nakonec jsem jej vyfotil u rybníka Katlov, když mě zpíval přímo nad hlavou. Odletěl tenkrát někam příliš daleko.
Ten někdo, kdo mě pošťuchuje, probudil mě z poledního šlofíka a já jsem začal sledovat korunu blumy, která roste hned vedle altánu. Byla plná ptačích siluet. Vyfotil jsem jeden list, abyste se mohli přesvědčit, proč se to tam ptáky jenom hemžilo. Zelené mšice. Ptačí cukrárna.
V jednu chvíli jsem napočítal hned osm přítomných budníčků a samozřejmě i další druhy ptáků. Všechno jsem fotil a samozřejmě téměř všechno zase vymazal, protože to bylo jednak proti světlu a v hustém větvoví, takže se to ani nemohlo zaostřit. Nicméně jeden z těch budníčků měl světlé nohy, musel to být ten větší a jednou se opravdu výrazně podařilo vyfotit ty bílé srpky pod očima budníčků menších, i když zbytek fotky za moc nestojí.
Budníčka lesního potkáte, řekl bych, opravdu jen v lese, pokud tedy není zrovna na tahu. A to spíše jen v lese listnatém. Podle tabulek jich má hnízdit u nás asi 80 až 160 tisíc párů.
V oboře Hvězda v Praze, která má mít 78 hektarů jsem jich nacházel tři až čtyři páry. Pro představu. Jak podle zpěvu, tak i podle svého výraznějšího vzhledu, nedělá jeho určení potíže. Proto jej také vynechávám.
Kdysi kroužkoval ptáky i tehdejší hospodář KPEP Václav Jakubíček. Měl v Čimicích domek se zahrádkou, na které měl voliéry, orla stepního a nejméně jednu samici jestřába. Odchovával sýčky, i další ptáky. Měl také neustále nataženou nějakou síť a platil za znalce budníčků. Hele, když chytneš nějakého a nejseš si jistým? Tak nekroužkuji a pouštím. Jak často se ti to stává? Každoročně.
Opravdu se stává více než často, že vidíte nějakého ptáka, musí to být některý z budníčků, ale nedokážete jej určit. Většinou se tvrdí, že pokud si nejste jisti, je to stejně budníček menší, ti bývají hodně variabilní. Jenže když vidíte 125x lépe než dříve, musíte si všimnout i něčeho důležitého. Ale mohou být i chyby v základní literatuře, třeba. Anebo mladé pušky ovládají bezchybně angličtinu, zatímco některé druhy budníčků by měli studovat spíše v azbuce.
Onehdá byl představován na schůzi ČSO odchyt budníčka temného a já se chtěl poučit. Podle čeho jste určili takhle tohoto budníčka? My jsme jej tak určili! Zněla arogantní odpověď. Ne jak, ale my. Přitom již dříve byl vyfocen v Českém lese budníček, který mnohem lépe odpovídal vzhledu budníčka druhu Phylloscopus fuscatus (Blyth, 1842) než ten představovaný, ale komise to neuznala.
Tento druh byl dříve znám v češtině jako budníček hnědý a jeho barva je skutečně natolik hnědá, že by to poznal snad i barvoslepý, nicméně autoři nového názvosloví jméno hnědý nepoužili. Možná použili anglický překlad, co já vím, v ruštině je to buraja pěnočka. Ti ptáci se vyskytují převážně v Rusku.
Všichni budníčci, které jsem viděl na vlastní oči, jsou drobní skřítci v neustálém pohybu, odění do maskovacích barev, které není vůbec snadné objektivem najít a zaostřit. To nějakou tu chvíli trvá a než se vám to podaří, bývají většinou dávno zase pryč.
Stalo se mi v posledních létech již dvakrát, že jsem si zcela náhodou všimnul nějakého ptáka a podle jeho vzhledu si myslel, že fotím pěnici slavíkovou. Tak na dálku deseti až dvaceti metrů. Velikost, linie těla i celkový dojem, vypadal ten pták jako pěnice slavíková. Měl jsem fotku pěnice slavíkové i v knížce pana Dr. Hudce, což vlastně znamená, že vědecky bylo potvrzeno, že to opravdu na tom snímku byla pěnice slavíková.
Když jsem si nyní vyfocené ptáky potom doma zvětšil, byl to nějaký budníček. Velikostí i tvarem těla budníčka ovšem nepřipomínal. Jednou to bylo u Rakovníka, jednou u Ledče nad Sázavou. Vždy hned na začátku července, tedy ještě v hnízdní době. Ani jednou jsem nestihnul dokonalou fotku, přesto je mohu ukázat. Podle velikosti by to mohl být budníček severní. Budu muset pátrat. Ačkoliv jsem z ruštiny ve škole nepropadal, jde mi dnes azbuka jen ztuha a chvíli trvá, než něco správně přečtu. Možná, že i někdo další zahlédnul něco podobného. Poslat to na komisi? Z toho jsem vyléčen.
Před padesáti léty napsal Jan Werich pohádku O kybernetické babičce. On těch pohádek napsal nejméně dvě celé knížky. Psal dokonale. Nejméně dvě jeho pohádky byly i zfilmovány, což se jen tak někomu zase nestane. Z té jeho pohádky si dovolím citovat jednu část, protože lepší se to prostě napsat nedá:
„Máme na světě v jednom velikánském městě Neustálou Poradu, na které nejchytřejší a nejpoctivější muži ze všech, úplně ze všech koutů světa se sešli, aby buď souhlasili, anebo vůbec ne. Na popud Vědce, který ze všech věděl nejméně, Vědecké město, Asistentstvo a Žactvo zaslalo Poradě návrh, aby se prozkoumala podstata…“
Při vědomí všech těch komisí na všechno, od parlamentních a směrem dolů přes hafo komisí nižších, až po ty nejméně významné, tento jev prostě neberu na vědomí, aby mi snad z toho nepřeskočilo. Ale podívejme. Werich o tom psal již před padesáti léty. A jak! Proč furt melete něco o nějakém Nostradamovi!