V anglických novinách „Country list“ se v roce 1914 objevil text: „V roce 1858 koupil sir Dudley Marjoribanks od ruského cirkusu skupinu psů, které odvezl na své panství ve skotském Guisachanu. Jejich povahu a plavecké umění však využil zcela jinak. Začal je používat jako stopaře a přinašeče při lovu. Následně některé z nich spojil se svým oblíbeným bloodhoundem, a tak vznikl zlatý retrívr.“ Přestože tato řekněme úvaha se držela ve veřejnosti i u kynologických odborníků až do poloviny 20. století coby zaručeně pravá, nakonec se ukázalo, že pravda je zcela jiná. Zřejmě šťastnou shodou náhod, ale i velkou odhodlaností některých lidí zjistit pravdu.
Šestý hrabě z Ilchestru po zhruba sto letech (přesněji v roce 1952) objevil podrobné a zajímané dokumenty z let 1835–1890, které si vedl sir Dudley Marjoribanks (později známý jako lord z Tweedmouthu) o wavy retrívrech. Následovala usilovná mravenčí práce Elmy Stonexové a šestého lorda Ilchestra. V roce 1959 přišli na veřejnost s ohromujícími a poměrně podrobnými informacemi o vzniku a chovu zlatého retrívra, které lord z Tweedmouthu zanechal.
Přesto jsou někteří kynologové dodnes přesvědčeni o jiných faktech. Například že v jeho chovu zapůsobila krev ruských ovčáků. Či dokonce že se zlatý retrívr zrodil na Kavkaze a do Anglie se dostal už jako „hotové plemeno“, které nepotřebovalo další zásahy jiných plemen. Ať už vznikl kdekoliv, nejvíce se o jeho ujednocení exteriéru i charakteru postarali britští chovatelé.
Jestliže je flat coated retrívr na první pohled podobný černě zbarvenému hovawartovi, zlatý retrívr je podobný plavě zbarvenému hovawartovi. Jenže s hovawartem nemá ani jeden z retrívrů nic společného. Ani historii, ani povahu, a dokonce ani uplatnění.
Byly nalezeny záznamy z roku 1865, které píší o koupi psa jménem Nous. Ten měl být zakoupen od ševce v anglickém Brightonu. Jednalo se o wavy coated retrívra se zvlněnou srstí, středně zlaté intenzity. Nous měl údajně oba rodiče černě zbarvené a pocházel od myslivce lorda Chichestra. Wavy retrívr se vyskytoval v různých barevných variantách a je pokládán za hlavní pilíř chovu zlatého retrívra a flat coated retrívra.
Nousem byla připuštěna fena tweedského vodního španěla jménem Belle. Belle původně patřila Davidu Robertsonovi, který byl bratrancem sira Dudleyho Marjoribankse. Ten fenu sirovi na jeho žádost daroval. Belle byla základním kamenem Tweedmoutova chovu zlatě zbarvených retrívrů. Štěňatům Belle narozeným v roce 1868 se říkalo „anglický retrívr“ – byli v barvě hnědé a žluté.
Sir Dudley Marjoribanks se rozhodl zůstat u žlutě zbarvených jedinců, a proto si ponechal v chovu všechny – čtyři žlutě zbarvená štěňata. Jmenovala se Primrose, Crocus, Cowslip a Ada. Do svého chovu nakonec zařadil jen Cowslip a Primrose. Na svém panství si ponechal Crocuse, kterého dal svému nejstaršímu synovi. Adu daroval svému synovci, pátému earlovi z Ilchestru.
Ten se také dál snažil podle svého uvážení věnovat se chovu dalších nejlépe žlutých dlouhosrstých retrívrů. Neznámo proč však hodně připouštěl černými psy a také v tu dobu celkem dlouhosrstými labradory. Mimo jiné si nechal také štěně po Adě, psa Sweepa, který později zapůsobil zpět v chovu u lorda z Tweedmouthu. Všechny čtyři žluté feny po Belle sir Marjoribanks připustil, přičemž jednu irským setrem a ostatní wavy retrívrem černé či žluté barvy a tweed water španělem. Ti byli běžně zbarvení hnědí všech odstínů.
Tweed water španěl běžně pracoval u řeky Tweed, odtud také má svůj název. Mnoho se o něm neví, ale existuje názor, že byl velmi podobný německému křepelákovi. Přesto Elma Stonexová objevila obraz, o němž je přesvědčená, že je na něm zobrazen tweed water španěl. Pak by byl velice podobný portugalskému, případně španělskému vodnímu psovi. Rozhodně tedy ne křepelákovi, kterého známe dnes.
V záznamech je prý někde zmínka o jednom přikřížení bloodhounda. Zda je to pravda a v jaké fázi byl připuštěn, již historikové mlčí. Po Cowslip a tweedském vodním španělovi si nechal v chovu Topsy a od ní a černě kudrnatého retrívra ještě štěně jménem Zoe. Zoe měla být zřejmě druhou a poslední fenou, u níž došlo k přikřížení irského setra. Otec štěňat od Zoe se jmenoval Samson. Sir Dudley Marjoribanks vedl poměrně přesné záznamy, jakousi vlastní podrobnou plemennou knihu, bohužel s minimem popisů. Tato kniha plná zajímavých záznamů u liniové plemenitby je dnes uložena v Kennel Clubu v Londýně.
Sir Dudley Marjoribanks vytvořil čtyři různé linie se zpětnou vazbou na Cowslip. Tento druh plemenitby byl v druhé polovině 19. století nevídaný a sir Dudley Marjoribanks byl díky propracované liniové plemenitbě fenomenálním chovatelem. Bylo těžké prosadit mezi šlechtu tyto psy, když byli tolik v oblibě fleti a labradoři, oba v černé barvě. Ale nevzdával se.
Lord z Tweedmouthu choval celou řadu psů včetně irských setrů, bíglů, pointerů, skotských jeleních psů a dalších plemen, přesto asi největší pozornost upřel na tvorbu nového plemene – dnes tolik všem známého zlatého retrívra. Poslední žluté odchovy lorda se narodily v roce 1889 a dostali jména Rose a Prim. Zřejmě to byla vzpomínka na začátky chovu. Přesto se vrcholné slávy svých psů nedočkal. Zemřel v roce 1894, takže dříve, než byl zlatý retrívr oficiálně uznán.
Když lord z Tweedmouthu zemřel, na jeho chovatelskou práci navázal jeden jeho syn, druhý lord Tweedmouth. Panství Guisachan bylo však v roce 1905 prodáno a chov ustal.
Do chovu byli částečně zapojeni snad všichni příbuzní lorda z Tweedmouthu. Ale ne všichni sdíleli jeho kynologické nadšení. Jeho nejmladší syn Archie Marjoribanks jeden celý vrh žlutých štěňat prodal MacLennanovi. Ten dvě štěňata prodal dál vikomtu Harcourtovi. A právě tato dvě štěňata se stala hlavními pilíři následujícího modernímu chovu zlatého retrívra dnešní doby.
V roce 1900 vyhrál na polních závodech hladkosrstý pes hnědé barvy. Protože jeho otec byl v záznamech uveden jako zlatý hladkosrstý retrívr Lucifer z chovu lorda Dudleyho Marjoribankse, je to mnohými kynology považováno za první velké pracovně zaměřené vítězství zlatého retrívra. Když od té doby začal získávat ocenění na poli loveckém a v roce 1908 získal výborné ocenění na jedné z prestižních výstav, začala se o něho zajímat veřejnost.
V tu dobu již byli označováni jako hladkosrstí zlatí retrívři a lord Harcourt patřil k chovatelské špičce tohoto plemene na začátku 20. století. Linie, kterou udržoval, se jmenovala culhamská. Vedli ji psi jménem Culham Copper a Culham Brass. Lord Harcourt byl zároveň prvním vystavovatelem tohoto plemene. Vedle Lorda Harcourta byla nejvýznamnější chovatelkou Winifred Maude Charlesworthová s chovatelskou stanicí Normanby později přejmenovanou na Noranby.
V roce 1913 W. Charlesworthová založila první klub pro chovatele žlutých (zlatých) retrívrů a ve stejném roce došlo k prvnímu oficiálnímu přijetí tohoto plemene. Zároveň byla na výstavách vyhlášena samostatná kategorie „žlutých a zlatých retrívrů“. Tím se stala historie zlatého retrívra v první třetině 20. století značně matoucí.
Problémem je, že žlutě zbarveným labradorským retrívrům se na začátku 20. století říkalo stejně jako zlatým retrívrům. Dokonce není vyloučeno jejich vzájemné přikřížení a záměna. Mimochodem i dnes si laická veřejnost od pohledu občas splete žlutě zbarveného labradora se zlatým retrívrem, byť především délka srsti je jasně rozděluje. Tehdy všichni žlutě zbarvení retrívři nesli označení „žlutý retrívr“, bez ohledu na délku srsti i historii.
Také do plemenných knih byla obě plemena zapisována pod stejným názvem. Dodnes tak není úplně jasné, která část historie je jakého plemene. Až v roce 1920 bylo plemeno ze „žlutý retrívr“ přejmenováno na „zlatý retrívr“ a v roce 1923 byl uznán anglickým Kennel Clubem.
V Kanadě byl uznán v roce 1927, v USA 1932 a jistě není nezajímavé, že od roku 1959 používají v Americe svůj vlastní (americký) standard, byť se jedná o britské plemeno. Zlatý retrívr v tom však není výjimkou. Američané u všech plemen zde chovaných mají své chovatelské směrnice, standardy, které jsou více či méně podobné standardům vydaných zemí původu a příliš nehledí na plnochrupost u žádného plemene. Markantně se zde od sebe liší pracovní a exteriérové (výstavní) linie.
Největší a nekonečná obliba zlatých retrívrů propukla s ukončením 2. světové války. Ve velkém množství je dnes chován jak po celé Evropě, tak v Americe. Po celém světě se stal nesmírně populárním a popularitu si drží po desetiletí. Všude však musel čekat na svůj čas – první importované jedince.
Především v 70. letech 20. století byli velice žádáni světlí, skoro až smetanoví zlatí retrívři. Tato srst byla většinou výrazněji delší a jaksi těžší než tmavší odstíny. Taková délka srsti se nelíbila majitelům lovecky používaných psů, protože byla poměrně nepraktická.
Zlatý retrívr je od začátku 20. století celosvětově považován za prvotřídního psa. Jeho všestrannost a přizpůsobivost jsou neuvěřitelné. Jsou to důvěřiví, dobrosrdeční a velice milí psi. Je ideálním rodinným psem, přičemž je vhodný i pro začátečníky. Má laskavý a zároveň okouzlující výraz. Rozhodně ale je mnohem víc než jen krásný pes.
Potřebuje však hodně pohybu, i když je to v dospělosti klidná povaha. Může žít i v městském bytě stejně jako v rodinném domě na vesnici, ale rozhodně to není pes „na zahradu“, a už vůbec ne do kotce. Tam opravdu zlaté srdce zlatého retrívra nepatří. Ať je, kde je, příliš neštěká. Je tak příjemným sousedem. Možná zabafá, když uvidí v blízkosti svého domova cizí lidi, ale u toho zůstane. Rozhodně to není ostrý hlídač a nechce nikomu ublížit. Je velice důvěřivý. Snad by byl ještě ochotný bránit svou rodinu, ale ne majetek. Je vtělením dobroty, a jak se říká, nechal by na sobě i dříví štípat.
Protože je to plemeno, které touží po kontaktu s lidmi, mohou mít zejména štěňata tendence ke kňučení a poštěkávání v době osamocení. Vhodným procvičováním je potřebné a možné psa naučit, že se má chovat tiše. Coby štěně a teenager je velice nápaditý a člověk se s ním rozhodně nenudí.
Správně vychovaný dospělý zlatý retrívr je pohodový, nenápadný, gentlemanský a klidně vyhlížející pes. Příliš temperamentních, plachých anebo nedůvěřivých „zlaťáků“ je opravdu poskrovnu. Jeho temperament je příjemný, i když štěňata bývají mnohdy řádně živá a veselá. Je mimořádně společenský, přátelský a přívětivý.
Jeho mírná a oslňující povaha se odráží i ve vztahu k jiným zvířatům. S ostatními zvířaty vychází zpravidla velmi dobře, a to i s cizími psy. Nemívá prakticky problémy s dominancí ani s hierarchií. Rád se stýká a hraje si s jinými psy. Opravdovým potěšením pro něj jsou procházky psím parkem. Většinou si chce hrát s každým psem, zejména v mladém věku, ale může se najít výjimka. Nevhodné chování k ostatním psům je zpravidla způsobené špatnou socializací, izolací od ostatních psů v době růstu nebo špatnými zkušenostmi v mladém věku.
Doma rychle velmi přilne k menším zvířatům a má tendence je ochraňovat, hýčkat a chová k nim mateřské city. Může být výborným kamarádem kočky, papouška, křečka stejně jako kolouška. Pozor však na štěňata zlaťáků, ti mají tendence si s nimi i trochu nešetrně hrát.
Štěňata zlatého retrívra jsou snad těmi nejhezčími štěňaty na světě. S čistým svědomím lze konstatovat, že zlatý retrívr je pes vhodný jak pro mnohočlennou rodinu, tak pro dobře se pohybujícího seniora. Je to pes pro každou věkovou kategorii. Přesto není vhodný až tak pro každého. Bezpodmínečně totiž potřebuje dlouhé procházky do přírody a zaměstnávat hlavu. Aktivní životní styl, to je to, co potřebuje.
Uvítá běhání vedle kola, běžce nebo bruslaře, ovšem to je jen monotónní pohyb pro dobrou kondičku, vybití energie, ale ne naplnění mysli. Mnohem víc bude nadšeně a donekonečna běhat za míčkem nebo pro dummy, nejlépe do vody, bude s nadšením předvádět nejrůznější cviky nebo se učit nové. Bude nešťastný v rodině, kde je čas jen na krátké procházky párkrát týdně.
Tento blonďatý krasavec je výborným psem k dětem, nekomplikovaný, mírný a láskyplný. Děti miluje a dokáže se jim trpělivě dlouhé hodiny věnovat. Přesto by toho neměli zneužívat děti ani rodiče. Je to přece jen pes, ne chůva ani hračka na hraní. Nabízené pamlsky bere opatrně, což je zejména u dětí a starších lidí či handicapovaných opravdu důležité. Křik a rychlé pohyby dětí zlatého retrívra nevyvádí z míry.
Potřebuje hodně času svého pána. Nechce být sám a chce být nějak užitečný. Když už nic, tak alespoň dělat radost. Je považován za nejklidnějšího a nejmírumilovnějšího ze všech retrívrů. Tento převelice shovívavý společník si snadno získat srdce snad každého člověka. Má zlatou nejen barvu, ale i povahu.
Je výborným rodinným psem pro aktivní rodinu, která bude ochotná svého psa brát všude s sebou. Samota mu vadí a škodí jeho příjemné povaze.
Do všeho rádi koušou a pořád berou něco do tlamy. Na to je zapotřebí myslet, aby nenastaly problémy, že bere něco, co nesmí. Musí mít neustále dostatek hraček. Až neskutečně rád něco nosí v tlamě. Jakkoli dlouho a téměř cokoli a kdekoli. Dospělí psi se ke svým i cizím hračkám chovají opatrně až něžně. Ovšem štěňata, ta nemají problém cokoli rozkousat a rozžvýkat. Proto je opravdu namístě, aby toto hravé plemeno mělo spoustu věcí na zabavení a nošení, a také samozřejmě vhodné zaměstnání.
Z nudy někteří jedinci mohou začít ničit věci, nebo se dokonce toulat. Potřebují být s lidmi, potřebují zábavu a potřebují něco dělat. Jen v tom vidí náplň života. Zlatý retrívr je vděčný za každou pozornost, hru, sport či práci, kterou mu jeho pán věnuje. Je velice vnímavý, chce poslouchat a těší se na spolupráci se svým pánem. A když u toho ještě lítá míček vzduchem, co víc si může přát? Házet aportíky do vody!
Vodu miluje v jakémkoliv skupenství. Vleze nadšeně do každé kaluže stejně nadšeně jako do divoké řeky nebo rozsáhlého moře. Zavděk vezme zabahněným rybníčkem nebo zahradním jezírkem. Ani teplota vody pro něj není rozhodující. Může mít 30 °C stejně jako 1 °C. Skočí tam se stejným nadšením. Jistě netřeba připomínat, že si svou krásnou srst dokáže rychle a často i důkladně umazat.
Jeho pověst skvělého rodinného psa mu však může způsobit problémy. Noví majitelé mohou nabýt dojmu, že se nemusí vychovávat ani cvičit, že vše umí od narození. Také se snadno zapomíná na to, že je i štěnětem a puberťákem, jako každý jiný pes. Teenagerovské období může být pro pejskaře začátečníka poměrně náročné. Rozhodně však zlatý retrívr patří mezi nejučenlivější a nejposlušnější psy.
Zlatí retrívři jsou velmi vnímaví a chytrost tohoto psa svádí k domněnce, že jej může vychovávat či cvičit i dítě. Není to však pravda. Zlatý retrívr snadno pozná slabé stránky a nedostatky dětí, které se pak snaží využít ve svůj prospěch, aby rozhodování nebylo na dětech. Pozná to štěně i dospělý pes. Navíc zlatý retrívr je velké plemeno, které má sílu, proto rozhodně nikdy nemůže dítě chodit na procházku ani s již vychovaným psem samo, bez dohledu starší osoby. Zato výborně a citlivě si tito psi dokážou s dětmi hrát. Například i při házení aportu bezpečně rozpoznají, zda se jedná o hru bez pravidel, či výcvik.
Ve společnosti je bezproblémový a umí se chovat. Samozřejmě bez potřebné výchovy to nepůjde. Potřebuje výchovu a výcvik již od štěněte, a to i s ohledem na jeho velmi dobrou cvičitelnost a fantastickou vnímavost, ale také rychle se zvětšující hmotnost a velikost.
Výcvik, ať je jakýkoliv, musí být pro psa hlavně zábava. Musí být veden citlivě, bez hrubého násilí, které zlatý retrívr snáší velice špatně. Je to pes, který chce dělat radost. Po zvládnutí základní výchovy a socializace se velice snadno a rád učí novým věcem. Je nadšený, když se po něm něco chce. Velmi dobře se také motivuje za pomoci míčků a jiných aportů nebo pamlsků, které miluje. Jeho ovladatelnost je doslova pozoruhodná. Do práce ho rozhodně není potřeba nutit.
Ať už si majitel vybere jakékoliv pracovní či sportovní zaměření, důležité je, aby z něj měli radost oba – člověk i pes a aby bylo prováděno dostatečně často. Stejně jako labradorský retrívr má vlastnost „will to plase“, což v překladu znamená, že má velkou snahu se zavděčit, aniž by za tím hledal cokoliv jiného pro sebe. Nuda a lelkování je zlatému retrívrovi cizí.
Správný výběr konkrétního vrhu (po jakých je rodičích a co se psem chci já dělat) je velkým plusem v následujícím soužití člověka se psem. V minulosti byl ryze psem loveckým, ale lidé velmi brzy zjistili, jak báječný je to společník, aniž by v hlavě měl jen lov. Velice brzy byl kromě lovecké praxe využíván pro nevidomé. Ostatní využití a sporty přišly až poté.
Jeho vnímání, pracovitost, ovladatelnost a vytrvalost v čemkoliv jsou u něj proslulé. Je to rozený atlet a export na cokoliv. Výcvik obedience, poslušnosti, tanec se psem, záchranářský výcvik… v tom všem může být opravdu dobrý. Zvládne i agility, flyball či frisbee, i když to nejsou jeho nejsilnější stránky. Na práci se umí maximálně soustředit.
Velmi často je k vidění jako asistenční nebo canisterapeutický pes. Ve střediscích je s výbornými výsledky cvičen coby pes pro nevidomé, neslyšící nebo motoricky postižené lidi. Dokáže hluchého člověka upozornit na zvonek, telefon, požární hlásič, křik a pláč malého dítěte, může se naučit reagovat i na další potřebné zvuky. Umí rozsvítit či zhasnout světlo, otevřít i zavřít dveře, podat telefon, sundat ponožky… To je jen malý zlomek toho, co bude rád dělat jen proto, že dělá radost člověku a cítí, že je potřebný.
Nedělá výrazný problém změna majitele, jako mnohým jiným plemenům. Téměř žádné změny a prostředí neřeší. Vzhled i jemné chování tohoto psa mají pozitivní vliv na lidi kolem. Psi bývají zpravidla průraznější a snaží se ve smečce více prosadit, feny pro změnu náladovější, ale často přítulnější.
Zlatý retrívr miluje lidi, dokáže kolem nich poskakovat a zejména v mládí má tendence po lidech skákat. To je zapotřebí včas odnaučit.
Vytříbený čich tohoto retrívra jej předurčuje k využívání vyhledávání ukrytých omamných látek a výbušnin. Výbornou práci zastane i při hledání ztracených lidí. Je nadšeným pracantem, a to tak dlouho, dokud to pán potřebuje. Potřebuje být v nějakém ději, na akcích a mezi spoustou lidí.
Výborně pracuje i ve skijöringu (lyžař a pes). Překvapivá je možná informace, že zlatý retrívr byl viděn také ve spřežení. Potkat před saněmi jej můžeme zejména na Aljašce a ve skandinávských zemích. A právě tam je velice oblíbeným pomocníkem v jiném směru. Zde je rozšířený lov a rybolov a retrívři pomáhají nosit stanovou výbavu, lovit, aportovat a dělat společnost v liduprázdných oblastech.
Zlatý retrívr opravdu může dělat cokoli včetně dalších nových her, jako je pasení míče nebo nejrůznější pachové hry a úkoly.
I když někteří chovatelé pořád zdůrazňují, že se jedná o lovecké plemeno, nemají všichni zlatí retrívři šanci a majitelé možnost věnovat se loveckému výcviku a loveckému využití. Proto je dobře, že je možné zlatému retrívrovi nabídnout jiné alternativy využití jeho skvělých vlastností.
Kdo však má tu možnost a chuť se věnovat loveckému výcviku a následnému užití loveckého práva, bude jistě všestranností a ovladatelností zlatého retrívra v lese nadšen. Je houževnatý, vytrvalý a odolný vůči každému počasí, což je při práci v lese velice důležité. Dokonce upřednostní plískanice, déšť a sníh před vedrem.
Miluje nejen vodu a přírodu, ale také aportování. Do vody chodí velmi ochotně a rád, avšak vchází do ní zpravidla s rozmyslem až opatrně. Jen zcela výjimečně je ve skocích do vody průrazný. Svému pánovi donese zastřelenou zvěř snad odkudkoliv. Dokáže aportovat zvěř i na 100 metrů, přičemž pokud sám neví, jakým směrem se při svém hledání vydat, stačí mu rukou ukázat. Slovo „retriever“ totiž znamená „přinášet“. A v aportování jsou opravdoví specialisté.
Existují soutěže jen pro retrívry, které přezkušují kvalitu jejich loveckého upotřebení bez potřeby využití lovné zvěře a zároveň poskytují výbornou zábavu. Jedná se o tzv. working testy, které retrívrům umožňují rozvinout pracovní vlohy. Vše je zde důsledně zaměřeno na posílení aportování v plné míře, ovladatelnost, poslušnost a týmovou spolupráci – majitel a jeho pes. Tyto vlastnosti má zlatý retrívr bezkonkurenční.
Namísto zvěře jsou používány k aportování dummy (kožený nebo látkový váleček naplněný hmotou, která zabraňuje jeho ponoření pod vodní hladinu). Při soutěži jsou psi rozděleni do jednotlivých kategorií dle stupně výcviku. Rozhodčí simulují s dummy lovecké situace.
Zlatý retrívr dobře pracuje po výstřelu. Je klidný a zároveň radostný. Výborný je na dohledávku a aportování střelené zvěře. Nutná je vnitřní inteligence, jak se vypořádat se situací, neboť je vcelku běžné, že psi do vody skočí, aniž by předem věděli, kudy je nejlepší z vody i se zvěří vylézt.
Zvěř neničí škubáním ani kousáním nebo příliš silným stiskem. Měkká morda je podmínkou pro dobře pracujícího zlatého retrívra. Ostrost na škodnou absolutně postrádá. Výborně zvládá i tzv. značení. To znamená, že po dopadu 5–6 kachen (případně maket nebo dummy) je schopen sledovat, kam spadnou, a posléze je všechny postupně svému lovci nanosit.
K lovecké práci má velké vlohy, ale vše se musí teprve naučit. A to nezvládne sám. Na to potřebuje člověka. Chce-li budoucí majitel vyloženě pracovního loveckého psa, je velmi vhodné vybírat z pracovně vedené linie.
Už 8týdenní štěně musí projevovat ochotu k nošení předmětů. Se zlatým retrívrem je pak možné skládat nejrůznější zkoušky, např. zkoušky vloh, podzimní zkoušky, všestranné zkoušky, speciální vodní práce, doménou retrívrů jsou field trialy.
Problémem v chovu tohoto plemene bylo, že několik let se jednalo o doslova módní plemeno a množitelé se předháněli, kdo bude mít víc štěňat a tím i větší zisk. Zlatý retrívr má většinou velmi početné vrhy. Není výjimkou 10 i více štěňat, a to mnohým imponovalo.
Při výběru mladičkého jedince pro chov je potřeba se vedle správného skusu a celkové vyváženosti zaměřit i na pigmentaci a velmi tmavé oči.
I když by měla být nosní houba černá, u zlatých retrívrů se často vyskytuje její depigmentace. Je to však věcí jen estetickou a u tohoto plemene běžnou. Barva nosní houby se může měnit podle ročního období – čím více je slunečního záření, tím je černější. Vliv může mít i věk – stářím u některých jedinců světlá. U některých fen má vliv na sytost zbarvení pigmentu na nose také hárání.
Srst je delší, respektive středně dlouhá, hladká (proto pojem hladkosrstý), přecházející do mírných až nenápadných vln. Je potřeba občasné pročesání, krizová místa jsou za ušima a pod lokty. Těmto místům je potřeba věnovat zvýšenou pozornost. Česání zabere málo času, ale je vhodné každý týden nebo alespoň každý druhý týden. Dobře poslouží drátěný kartáč a kovový hřeben. Línání je často velmi intenzivní, chlupů je všude hodně a je potřebné častější česání. Nezřídka se stane, že během línání anebo v době kojení zlatý retrívr ztratí velmi mnoho srsti najednou.
Koupání se neprovádí příliš často a je zapotřebí si správně načasovat den koupání před výstavou. Není totiž dobré koupat zlatého retrívra jen jediný den před výstavou. Srst dlouho schne a má snadno „neposlušný“ vzhled. Čím je srst hustější, tím více času potřebuje na přípravu srsti na výstavu. I několik dnů. Musí se dostat do přirozeného tvaru. Srst je zapotřebí často pročesávat, dokud zcela neuschne.
Pro výstavní předvedení se zlatý retrívr upravuje zastřiháváním srsti do ladných křivek. Bez úpravy to dnes už na výstavě prostě nejde. Ideální je požádat chovatele o podrobnou ukázku jak na to. Zároveň velmi pomůže sledování výstavních jedinců, kteří se umísťují na předních místech.
K úpravě srsti je zapotřebí kovový hřeben nejlépe dvou typů mezer mezi jednotlivými zuby, efilační nůžky, nůžky se zakulacenou špičkou, kartáč se železnými hroty, někdy se používá i trimovací nůž.
Efilačními nůžkami se upravuje srst kolem uší na krátko, aby vypadaly úhledně. Dále se jimi srst vystříhá na pánevních končetinách od hlezenního kloubu směrem dolů a na hrudních od prstu na zápěstí směrem dolů. Tyto nůžky pomohou zastřihování zjemnit do přirozeného vzhledu nenásilných tvarů, bez výrazných „zubů“ v srsti. Srst musí mít všude nenápadné přechody. Za pomocí obyčejných nůžek se tvaruje vlajka ocasu, prapory na zadní části stehen, a to až po hlezenní kloub (někdy pomohou i efilační nůžky), prapory na zadní části hrudních končetin a přečnívající chlupy na tlapkách. Trimovacím nožem se v některých případech upravuje hrudník a krk. Vždy se mají zvýraznit klady psa. Je krásný, je-li srst hustá, příjemně úhledná a čistá.
Vystavování je možné „volné“ – na vodítku a v přirozeném postoji, ale mnohem častěji se praktikuje „figura“ s pomocí majitele. Hlava se drží výše, „hrdě zvednutá“, s mordou ve vodorovné linii. Ocas má být během vystavování ve statice v plynulé linii se hřbetem. Jelikož málokterý pes toto v klidu a po dlouhou dobu dokáže, vystavovatelé jednou rukou drží špičku ocasu (většinou poslední chlupy) a přidrží ocas v požadované linii kdykoli během vystavování ve statickém postoji. Výstavní „obojek“ ve výstavním postoji vede jaksi ležérně přes hrudník, rameno, lopatku a kohoutek.
Největším strašákem zlatého retrívra jsou potíže s klouby. Všechny ostatní nemoci jsou považované za méně časté. Je tak velice důležité psu poskytnout zejména v období růstu co nejkvalitnější potravu. Problémem je především dysplazie kyčelních a loketních kloubů, osteochondróza, v pokročilejším věku artritida. Ta se ve výjimečných případech objevuje i ve velmi mladém věku, kdy ještě zlatý retrívr ani nedojde do úplné dospělosti. Tomuto problému je možné částečně předcházet nebo zmenšit možné potíže uvážlivým chováním – nepřetěžovat štěně ani mladého psa dlouhými túrami, minimalizovat pohyb po kluzkém povrchu, zamezit skákání přes překážky i nadměrnému běhání po schodech.
Někteří jedinci mohou trpět obezitou. Zde je ale na vině člověk. Průměrná hmotnost 27–32 kg je zcela adekvátní. Majitelé by měli dbát na dobrou kondici bez zbytečného překrmování.
Dále se u zlatého retrívra může objevit epilepsie, nádorová onemocnění, srdeční potíže, problémy s močovými kameny, torze žaludku, von Willebrandova choroba (problémy s krví), kožní alergie např. na potravu, bleší kousnutí nebo i alergie na pyl. Je zaznamenáno několik případů tzv. lízacího syndromu, přičemž si pes líže donekonečna jedno místo, zpravidla na některé končetině, až si udělá tímto chováním špatně se hojící ránu. Tento syndrom ještě není dostatečně probádán a vyskytuje se u mnohých plemen, převážně krátkosrstých.
Není vyloučeno oční genetické postižení entropium, ektropium, šedý zákal (katarakta) a progresivní atrofie sítnice. Všechny oční genetické nemoci jsou však v chovu zlatého retrívra na ústupu.
V neposlední řadě je potřeba upozornit na potřebu pravidelné kontroly zvukovodu, neboť zlatý retrívr má dispozice k jeho zánětům.
Mozkovna zlatého retrívra je široká, aniž by působila hrubým dojmem, stop je dobře definován, tlama je široká, silná a hluboká. Délka tlamy přibližně odpovídá délce od stopu k týlnímu hrbolu. Nosní houba je přednostně černá. Čelisti jsou silné, s dokonalým, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem. Oči jsou tmavě hnědé, široce posazené a jsou lemovány tmavým okrajem očních víček. Uši jsou střední velikosti, nasazené zhruba ve stejné výšce jako oči. Krk je dobré délky, suchý a svalnatý. Hřbet je rovný, hrudník hluboký, žebra hluboká, dobře klenutá. Ocas je nasazen a nesen na úrovni hřbetní linie, dosahuje k hleznům a na konci není zatočen. Končetiny jsou rovné, se silnými kostmi.
Kravský postoj je vysoce nežádoucí. Tlapy jsou kulaté. Krok je dlouhý a volný, bez nadměrného zvedání končetin vpředu. Srst je hladká nebo zvlněná, s dobrými praporci a je opatřena hustou podsadou odpuzující vodu. Zbarvení srsti je ve všech odstínech zlaté nebo krémové barvy, nikdy však ne červené ani mahagonové. Povoleno je několik málo bílých chlupů na hrudníku, nikde jinde.
Výška psa se pohybuje od 56 do 61 cm a kohoutková výška feny mezi 51 a 56 cm.