Rehkové
V jedné vesnici na západě Čech, mezi Staňkovem a Horšovským Týnem, mají sousedé v baráku, kde se obvykle tak jednou do roka vyskytnu, hned za plotem slepičí dvorek. Za tím dvorkem otevřenou kůlnu. Pod tou kůlnou, na hřebíku zatlučeném do střešního trámku, visí starý hrnek. Někdo jej tam kdysi pověsil, aby nepřekážel a přitom se nerozbil. Už tam zůstal, uvelebil se tam. Neobyčejně se zalíbil také rehkům domácím, kteří si v tom hrnku pravidelně staví hnízdo. Poprvé již před léty, ale staví až dosud, takže to nemohou být stále stejní ptáci. Možná se z toho stala jejich rodinná tradice. Asi předloni jsem se na to malebně usazené hnízdo byl podívat, mláďata byla však ještě příliš malá, aby dostala kroužek. Tak jsem tam zanechal pár kroužků, aby je okroužkoval někdo jiný. Ono se to sice nesmí, ale příležitost ptáky dále sledovat po tom volala. Nikdy ale nesmíme zapomínat na zákony schválnosti, které okamžitě začnou působit.
Ještě než mláďata dorostla, přinesl druhý soused pověřené osobě mladého rehka, kterého našel v rozestavěné novostavbě. Dostal také kroužek, ačkoliv se s ním původně nepočítalo. Pověřená osoba mně nového kroužkovance poctivě nahlásila a já ho zase nahlásil do databáze kroužkovací stanice. Tak.
Naši rehkové jsou známí tím, že velmi lpí na místě svého narození a také se domů poctivě vrací. Vrátil se i ten donesený loňský okroužkovaný pták. Pověřená osoba se v čirém nadšení obrátila na kroužkovací stanici, aniž by o tom něco řekla mně, a tím okamžikem jsem byl za blba.
Pták se někde na zimovišti vybarvil do dospělého opeření, ale byl to jiný druh, než ta pověřená osoba v loňském roce nahlásila. Co se dá dělat? Něco by se dělat mělo, již jenom proto, že rehky okouzlení starým hrnkem ani v letošním roce neopustilo a zase tam vyvedli mláďata. Pro jistotu dostali v letošním roce i barevný kroužek, jsou proto rozpoznatelní již na dálku.
A protože jsem mezitím ulovil nějaké další fotky, mohu vám ukázat, jak se to s tím vybarvením našich rehků vlastně má. Nikdy není na škodu, když si můžete prohlédnout nějaký vzorek. A koneckonců ani o ptácích, kteří nám žijí přímo před nosem, nemusíme vědět všechno.
Samozřejmě že jsem si před tím, než jsem začal psát, také něco znovu přečetl a rovněž jsem zjistil, že studovat musíme stále a pořád dokola. Stejně vás ty zákony schválnosti doženou.
Systemetika
V češtině dnes nazýváme rehky několik druhů ptáků celkem čtyř rodů z čeledi drozdovitých pěvců.
Především však z rodu Phoenicurus. Těch můžeme napočítat celkem 11 druhů. Jsou to hmyzožraví ptáci žijící někde, spíše na západě, Palearktiky anebo v orientální zoo-geografické oblasti. Jsou obvykle tažní a zimují zčásti ve Středomoří a na západě severní Afriky, převážně však v Africe východní až někam po rovník. Ti, kteří pochází z východnějších oblastí, zimují v tropické jižní Asii.
V našich krajích jsou domovem dva druhy rehků z rodu Phoenicurus, a to rehek domácí a rehek zahradní. Samci obou dvou těchto druhů jsou snadno opticky rozlišitelní, ne tak samice a mladí ptáci v určitém období, což dokazuje příhoda popisovaná v úvodu. Ačkoliv se oba dva naše druhy rehků zdržují v blízkosti lidí, nebo právě proto, zdaleka o nich nevíme všechno. A to již od prvopočátku.
Celý systém, podle kterého dnes v naší paměti třídíme ptáky, abychom se v nich vůbec vyznali, vymyslel asi před 270 léty švédský lékař a přírodovědec Linné. První popisy ptáků uveřejnil v díle Systém přírody v roce 1758 a doplnil je v roce 1766 dílem dalším. Většina popisů evropských ptáků pochází právě od Linného a za jeho jménem se píše jeden z těchto roků. Prvně popisovaná forma druhu je považována za základní a nazývá se nominátní. Časem se obvykle přišlo na to, že mohou existovat i malinko odlišní ptáci, pořád jsou stejného druhu, ale jiné formy. Druh je popisován vždy dvěma jmény, odlišná forma třemi jmény. Za pojmenování druhu se tedy připisuje jméno třetí.
Linné byl považován za nepřekonatelného znalce evropské přírody své doby. Dalo by se tedy předpokládat, že ve svém díle bude uvádět i našeho, všeobecně známého rehka domácího. Ale ono tomu tak není. Rehka domácího popsal jako první v roce 1774 S. G. Gmelin, a to formu ochruros, která je tak formou nominátní a pochází ze severního Íránu. V češtině tuto formu nazýváme rehek domácí kavkazský,Phoenicurus ochruros ochruros (Gmelin, 1774).
Většina evropských rehků domácích nese dnes svoje vědecké pojmenování Phoenicurus ochruros gibraltariensis (Gmelin, 1789), česky rehek domácí evropský. Neboli o pět let později rozpoznal Gmelin jisté rozdíly mezi evropskými a kavkazskými rehky, přičemž ty rozdíly shledal málo významnými, aby šlo o dva různé druhy ptáků. Jeho jméno píšeme do závorky, protože ty ptáky původně řadil do jiného rodu. Je dost dobře možné, že v současnosti již víme, proč Linné, takový znalec evropské přírody, rehky domácí ve svém díle opominul. Anebo to dodnes nevíme. V takovém případě by někdo měl v tomto směru bádat. Je docela dobře možné, že v Linného časech bylo rozšíření rehků po Evropě zcela jiné než dnes. To je jedna z možností. Je však také možné, že Linné na rehky domácí prostě jen zapomněl. Rehky zahradní však uvádí, a to v roce 1758.
Rehek domácí evropský – Phoenicurus ochruros gibraltariensis (S. G. Gmelin, 1774)
Náš nejobvyklejší druh rehka, který je všeobecně známý. Samci jsou nejspíše černě zbarvení ptáci s rezavým ocasem, kterým často kývají nebo třepou, čehož si všimne i naprostý laik. Tvrdí se, že samci jsou s přibývajícím věkem stále černější. Samice nesou na těle jen šedivou barvu. Také mladí ptáci, kteří již opustili hnízdo. Aby to nebylo zase tak jednoduché, někteří samci, zřejmě jednoletí, zůstávají i dalším rokem po těle jen šediví. Mluví se o takzvaném zadrženém pelichání.
Takoví jedinci se dají odlišit v podstatě jen podle zpěvu. Samice nezpívají. Jejich zpěv nijak libozvučný není, zní spíše jako chrchlání. Je však natolik typický, že si jeho záměnu nedovedu představit.
Rehkové domácí k nám ze zimovišť přilétají zjara poměrně brzy. Jejich přílet začíná již od začátku března, hlavní vrchol příletu potom probíhá v poslední čtvrtině března a do poloviny dubna by všichni měli být na hnízdištích. Samozřejmě záleží i na počasí. Všichni navrátilci jsou dospělí.
Zatímco jarní přílet se dá mnohem lépe sledovat, podzimní odlet je mnohem méně nápadný, zvláště proto, že mladí ptáci zůstávají u nás o něco déle než jejich rodiče. Rehkové, ostatně jako všichni ptáci po skončeném hnízdění, vymění svoje opotřebované opeření za nové. Říká se tomu pohnízdní pelichání. Někteří ptáci přepelichají do takzvaného šatu prostého. Bývá obvykle méně pestrý než takzvaný šat svatební. Nebo svatební opeření.
Když k se k nám na jaře tažní ptáci navrátí, vidíme je obvykle v jasných barvách. Vybarví se dopestra někde v Africe. Jenže to není jev naprosto všeobecný. U některých ptáků je tomu jinak. Například právě u rehků. Příručka Určování stáří a pohlaví evropských pěvců od autorů Raffaela Winklera a Lukase Jenniho říká, že u obou druhů našich rehků neprobíhá žádné předhnízdní pelichání. Tento poznatek přináší do pozorování našich rehků v podzimních měsících nové pohledy. A to u obou druhů našich rehků.
Až dosud jsem se tímto jevem nijak nezabýval, vůbec mně to nepřišlo na mysl. Podzimního rehka jsem chytil tak málokrát, že bych to spočítal na prstech jedné ruky. A nevzpomínám si, že bych někdy na podzim viděl plně vybarveného samce. Až letos v polovině srpna jsem zcela náhodně vyfotil samce rehka zahradního. Když jsem si fotku zvětšil, byl jsem překvapen, v jak dokonalém opeření pták je. Musel právě dokončit svoje pohnízdní pelichání.
Právě v tomto období, kdy ptáci prochází výměnou peří, někdy koncem srpna, dochází při jejich pozorování k chybnému určení jak pohlaví, tak jejich stáří. Nápadnější je to spíše u rehků zahradních než u rehků domácích. K plnému vybarvení opeření dochází u našich ptáků nejen přepelicháním, ale i takzvaným otěrem peří. Drobnější pírka, hlavně na prsou, mívají konce jiné, méně pestré barvy. Nejvýraznější odstín bývá v jejich střední části. Méně pestré špičky se časem odlamují, odřou se, a proto více vyniknou sytější barvy jejich střední části. Nápadné je to například u konopek, jejichž samci jsou koncem léta nejčervenější.
Tento jev je patrný i u samců rehků domácích. U samců přepeřujících začátkem září můžeme vidět, jak jednotlivá černá pírka na prsou mají šedivé zakončení. To se během zimy obrousí a na jaře jsou již dospělí samci černí jako kominíci.
Rehkové jsou ptáci v hnízdní době přísně teritoriální. To znamená, že si svůj hnízdní okrsek bedlivě hlídají a chrání. Vyženou každého vetřelce. V tomto smyslu je rčení volný jako pták jenom slovní hříčkou. A pozor, neplatí to jenom pro jeden jediný druh, ale právě u rehků platí, že napjaté vztahy mají mezi sebou i rehkové domácí a zahradní. U mnohých ptáků pak dokonce i mezi rodiči a mladými, kteří již opustili svoje hnízdo. Po osamostatnění jsou rodiči z jejich hnízdního okrsku vyhnáni. U stehlíků například, jak se zdá, dávají se na cesty nejprve mladíci, proto jich nevidíme nějaké zvýšené počty, které bychom měli vidět podle prostého výpočtu.
Rehkové nejspíše svoji omladinu ve svém hnízdním okrsku nadále strpí. Dokazuje to i fotka mladého rehka domácího s barevnými kroužky. Právě díky tomuto značení známe přesně jeho stáří. Opustil hnízdo právě před měsícem, ale zdržuje se ještě v hnízdním okrsku svých rodičů. Je to „hrníčkový“ mladík.
Mladí rehkové domácí, kteří opustili rodné hnízdo a jejichž peří dosáhlo konečné délky, jsou od podobně zbarvených samic téměř k nerozeznání. Mají však dlouhou dobu žlutě vybarvené koutky zobáků. To je docela spolehlivě odlišuje od dospělých samic. Jejich šedé vybarvení je však přece jenom jiného tónu, jsou malinko kropenatí. Samice mají také letky vybarvené do hnědého tónu. Můžete si to prohlédnout na fotkách.
Rehek zahradní – Phoenicurus phoenicurus (Linnaeus, 1758)
Samec rehka zahradního je jedním z nejpestřeji zbarvených ptáků našich krajů. Jako jeho příbuzný rehek domácí, i on je ptákem hmyzožravým, který od nás na zimu odlétá do teplých krajin. Na jaře k nám přilétají o něco později než rehkové domácí a na podzim se opět dospělí ptáci o něco dříve vytrácí.
U rehků domácích je každoročně zaznamenáno několik málo jedinců, kteří u nás i přezimují, u rehků zahradních takové pokusy zaznamenány nebyly. Z hnízda právě vylétlí mladí rehkové zahradní jsou bezpečně rozeznatelní od mladých rehků domácích, můžete si to prohlédnout na fotografiích.
Problém však nastává brzy. Mladí rehkové obou druhů, zvláště pak ti z prvních hnízd, začínají přepeřovat poměrně záhy. Právě v tomto období, i když krátkém, si mohou být oba druhy mladých ptáků podobné, takže může docházet k jejich záměnám. Mnozí pozorovatelé asi nevědí, že i rehkové zahradní pelichají rovnou do svatebního šatu, proto také v raném podzimu dochází k záměně pohlaví.
Pelichající mladý samec je ještě nevýrazně vybarven, ztratil však již svoje kropenaté vybarvení z raného mládí, takže se podobá dospělé samici. Jakmile však uvidíte jediné černé pírko v oblasti hlavy, je to samec.
Že existují přísně hájená hnízdní teritoria, je všeobecně známo. Mladí ptáci však trénují obhajobu území i na podzim. Často pozoruji vzájemné vyhánění ptáků i na podzim. Nebo dominantní samec rehka domácího mi vyhnal rehky zahradní ze zorného pole, když jsem se těšil na nějaké pěkné fotky.
Mám na fotografii i samce rehka, prý normálního domácího, jenže má ostře ohraničenou černou masku jako rehek zahradní. Normální tak zcela není. Přinejmenším je to jediný rehek domácí, kterého jsem s takovou maskou za svůj život zaznamenal. Jisté podezření na křížence tady existuje.
Několik poznámek nakonec. Nominátní forma rehka domácího má rezavé břicho jako rehek zahradní. Má však černá prsa. Ostře ohraničenou černou masku na lících má rehek zahradní. Oba druhy našich rehků se odlišují nejen zpěvem, ale také barvou skořápky vajec. Vejce rehků domácích jsou bílá, rehků zahradních modrozelená. To by snad pro dnešek stačilo.
