Husy tuluské

Impozantní vzhled, masivní trup, dvojitý vzadu uzavřený podbřišek, pevný krk a široká krátká hlava. Takto lze ve zkratce charakterizovat husy tuluské. Tyto hrdé, silné husy dokážou vyprodukovat spoustu kvalitního peří a kvalitní, jemné maso. Ocení je milovníci paštik, játra jsou mnohem větší než u jiných plemen. Výhodou může být i klidná povaha a důvěřivost. V současné době jsou husy tuluské chovány jako hospodářská zvířata i pro výstavní účely. 

Německo:Toulouser Gänse

Slovensko: Hus tulúzska

Anglie:Toulouse

Francie:Oie de Toulouse

Původ: jihovýchodní Francie, zušlechtěny v Anglii

Kroužek: průměr 27 mm u obou pohlaví

Zařazení: Skupina A1 – velká plemena

Vznik plemene

Plemeno bylo pojmenováno po městě Toulouse, které leží v jihozápadní Francii na řece Garonně. Předkem je husa šedá (Anser anser). Právě ve Francii byly chovány jako hospodářská zvířata, pro maso a ztučnělá játra, která dosahují hmotnosti až 1 kg a používají se k výrobě paštiky. Zmínky o šedých husách nevšedních vlastností, předchůdkyních dnešních hus tuluských, pocházejí již ze 14. století. 

Ve Francii se rozeznávají dva typy, a to těžký průmyslový typ s lalokem (francouzsky Oie de Toulouse à bavette) a o něco lehčí zemědělský typ bez laloků (Oie de Toulouse sans bavette).Oba typy jsou velké, s hmotností až 9 kg. Ptáci chovaní ve Spojeném království a ve Spojených státech výhradně k výstavním účelům jsou ještě větší.

Do podoby, jak je známe dnes, byly tuluské husy prošlechtěny v Anglii. Do Velké Británie je přivezl hrabě z Derby v roce 1840. Právě Edward Smith-Stanley, 13. hrabě z Derby (1775–1851) hrál klíčovou roli při zavádění a udržování exotických domácích plemen v Británii. Od roku 1831 byl prezidentem Zoologické společnosti v Londýně, udržoval si také vlastní zvěřinec v parku Knowsley poblíž Liverpoolu. Tuluské husy byly prezentovány jako středomořská, pyrenejská nebo toulouseská husa, díky svým užitkovým vlastnostem byly považovány za jeden z nejcennějších přírůstků do sbírky. Uvádí o nich: „S výjimkou své velké velikosti připomínají naše běžné domácí husy, ale mnohem mírnější, klidnější povahy. Převládající barva je modrošedá, zdobená hnědými pruhy. Hlava a krk až k ramenům jsou tmavě hnědé, prsa jsou břidlicově modrá; břicho je bílé, stejně jako spodní část ocasu; zobák je oranžovočervený a nohy masité barvy.“ 

V roce 1894 představili Angličané masivní husy, kterým se původní francouzské váhou nemohly rovnat. Křížením s místními šedými husami vznikli jedinci s hmotností až 13,6 kg (30 liber).

V roce 1901 zaznamenal Lewis Wright popis slečny Campainové o jejích husách tuluských: „Začala jsem tím, že jsem koupila pár oslavovaných hus od pana Fowlera z Aylesbury, který měl tehdy stejně dobré ptáky jako kdokoli, ne-li nejlepší v té době. Myslím, že houser byl bez výjimky nejdelším ptákem ve všech směrech, které jsem viděla, a husa měla pozoruhodně dobrou barvu, byla velmi široká a hluboká a nevykazovala nejmenší nádech hnědé barvy v opeření, ale nádherně stříbrně šedou. Tato odrůda by měla být masivní a těžkého vzhledu, hlava by měla být široká a hluboká v obličeji, zobák by měl být v přímé linii od temene hlavy ke špičce, velmi silný a bez jakýchkoli zářezů horní části zobáku. Zobák by měl mít hnědě masovou barvu, lalok by měl dobře viset. Krk by měl být dlouhý a půvabný. Jak pro přehlídky, tak pro chov by měli být ptáci vepředu výjimečně hlubocí, s výraznými kýly, těly by se měli téměř dotýkat země pod sebou. V barvě by měly být na hlavě, krku, zádech a křídlech tmavě šedé; světlejší na prsou, barva je postupně světlejší směrem k bříšku, kde končí čistě bílou.“

Britští farmáři si libovali ve dvou excelentních, ale velmi rozdílných těžkých plemenech hus. Klidné husy s hlubokým trupem – husy tuluské – dobře snášely a křížené s emdenskými housery produkovaly rychle rostoucí, dobře osvalené potomky, které vyžadoval trh. Základní vliv těchto dvou plemen byl vidět ve většině chovných hejn. 

Na počátku padesátých let 19. století byly tuluské husy přivezeny také do Severní Ameriky, kde se staly populárními na horním Středozápadě. Poprvé byly do Amerického standardu zařazeny v roce 1874. Dnes se jedná o nejoblíbenější komerční plemeno prodávané v Americe. Pro Američany jsou zajímavé zejména vynikajícími výnosy peří a kvalitním masem. 

V USA jsou American livestock breeds conservancy uznávány tři typy tuluských hus, a to:

Produkční typ: Velcí užitkoví ptáci o hmotnosti 18–20 liber, kteří se chovají na malých farmách a usedlostech. Jsou vhodní k chovu ve velkých zahradách, na pastvinách nebo v sadech. Snáší 25–40 vajec ročně. Vyžadují chráněný úkryt v noci a při delších deštích. K jednomu houserovi lze přiřadit tři nebo čtyři husy. Husy byly šlechtěny tak, aby rychle rostly, zejména pokud mají dostatek vhodného krmiva a omezené možnosti pohybu. 

Standardní typ: Husy s lalokem a hmotností mezi 20–30 liber i více. Jsou chovány pro svou schopnost rychle přibírat na váze a produkovat foie gras (tučná játra) při nuceném krmení. Tyto husy snášejí 20–35 vajec ročně. Jsou jedním z nejnáročnějších domácích husích plemen, plodnost a životaschopnost zárodků je často podstatně nižší než u jiných plemen.

Výstavní typ: Husy mají velké laloky, kýl a podbřišky. Jsou chovány jako dekorativní výstavní ptáci.

Také v Německu byly velmi oblíbené. Do standardu byly zařazeny v roce 1909. Po druhé světové válce byly vzácné, v osmdesátých a na začátku devadesátých let se počet chovaných jedinců výrazně zvýšil. V současnosti vystavuje tuluské husy na velkých výstavách jen okolo deseti chovatelů, populace je kvalitní, vyrovnaná. 

Dovezeny byly i k nám, ale pro požadavky na chov a ošetřování i kvůli choulostivosti v našem podnebí se od chovu upouštělo. I dnes jsou na našich výstavách tyto husy spíše raritou. 

Plemenné znaky

Husy tuluské jsou velkého tělesného rámce, mohutný trup je poměrně krátký, široký, velmi hluboký. Zvířata jej nesou vodorovně. Hloubku trupu zvýrazňuje výrazný kýl, který probíhá po celé spodní části trupu. 

Také záda se vyznačují šířkou, jsou téměř rovná, neklenutá, po stranách zaoblená, nesená vodorovně. Široká musí být také hluboko nesená plná prsa. Břicho se požaduje plné, s dvojitým, vzadu uzavřeným podbřiškem, který sahá až na zem. 

Středně dlouhý, velmi pevný a silný krk je rovný, zvířata jej nesou vzpřímeně. Zdobí jej výrazně tvarované peří. 

Poměrně velká, krátká, široká, vysoká hlava má ploché čelo, výrazné líce a dobře vyvinutý podbradní lalok. Zobák by měl být krátký, silný, vysoký, s plynulým přechodem do čela. Zobák husy je o něco jemnější. Barva je oranžová, nehet světlý. Velké jasné oči mají tmavě hnědou barvu. Jsou posazeny hlouběji, výraz se jeví jako zachmuřený. Ohraničuje je úzká oranžová očnice. 

Široká křídla nesmějí být příliš dlouhá, jsou nesená vysoko a pevně přiléhají k tělu. Letky musí být široké. Krátký široký ocas nesou zvířata vodorovně.

Krátké silné holeně jsou zcela zakryté velmi bohatým opeřením, krátké silné běháky mají oranžovou barvu, drápy jsou tmavě rohové. 

Opeření se požaduje bohaté, nepříliš tvrdé, nejlépe přilehlé, často bývá volnější. Vyšší je podíl prachového peří. 

Nejčastější exteriérové vady

Výlukovými vadami jsou malý tělesný rámec, znaky jemné konstituce, chybějící kýl a lalok, dále jednoduchý nebo chybějící podbřišek. Záda nesmí být úzká, břicho slabě vyvinuté, krk slabý ani esovitě prohnutý. Trestají se slabé, dlouhé běháky, vysoký postoj i řídké opeření.

Stará zvířata nesmí mít světlý nehet na zobáku. 

Barevné rázy

Uznány jsou v jediném barevném rázu, a to divokém. 

Základní barva je pokud možno sytě šedá, pera jsou zakončená jemným bílým lemem. Ocas je šedý s bílými okraji per, opeření břicha a okolí kloaky jsou bílé. Mladá zvířata jsou světlejší než stará. 

Housata pokrývá zelenošedé peří. Mají černé zobáky i běháky.

Užitkovost

Vzorník požaduje snášku 25 vajec s bílou skořápkou a minimální hmotností násadových vajec 150 g. Snáška bývá vyšší, uvádí se až 50 vajec. Zahraniční standardy požadují minimální hmotnost násadových vajec 160 i 170 g. 

U mladých houserů (do 1 roku stáří) se požaduje hmotnost 8,5–9,4 kg, u starších 8,9–10,3 kg. Mladé husy by měly vážit 7,5–8,4 kg, starší 7,9–9,3 kg. Evropský standard uvádí hmotnost housera 9–10 kg, husy 8–9 kg. Ve Francii se hmotnosti pohybují od asi 7 do 9 kg. Britský standard požaduje průměrnou hmotnost asi 10 kg pro husy a téměř 13 kg pro housera. 

Peří tuluských hus je kvalitní, měkčí, vyznačují se vyšším podílem prachového peří. 

Specifika chovu

Husy tuluské jsou velmi klidné, ke svému chovateli důvěřivé, bývají označovány jako nejpokornější plemeno hus. Není vhodné je chovat ve společnosti jiných hus. Ač jsou velké, často jimi bývají utlačovány. 

Pro správný růst a vývoj je velmi důležité zabezpečení správné výživy. Důležitá je kvalitní pastva s mladou pící, tráva musí být mladá a křehká. Ale jen pastva nestačí, je nutné zahrnout také zrniny. V zimě by měla být plemenná zvířata krmena stravou bohatou na vitaminy, vhodná jsou například jablka nebo mrkev, v malých dávkách se přidává obilí, vhodný je oves. Větší dávky zrnin nejsou vhodné, protože zvířata mají sklon tučnět. K dispozici musí být trvale grit. 

Opeření tuluských hus je měkčí, zejména u větších výstavních ptáků. Za trvale vlhkého počasí se může stát, že peří není schopné odpuzovat vodu a je trvale mokré. Pak je nutné zabezpečit suché, zastřešené prostředí, kam by se zvířata mohla schovat. 

Způsobem, jak zvířatům zajistit kvalitní peří, které snadno nepromokne, je zajistit přístup k vodě ke koupání po celý rok a udržovat je v čistotě. Husy si koupáním a roztíráním vlastního tuku z mazových žláz udržují peří v dobrém stavu. Koupou se velmi rády, ve vodě si hrají a také se zde páří. 

Oplozenost vajec je díky hmotnosti zvířat a velikosti podbřišků někdy problematická. Přední chovatelé proto doporučují v prvním roce nechat husy jen v páru, a pokud je oplozenost alespoň 40 %, v dalším roce přidat houserovi ještě druhou husu. Nejlepší oplozenost bývá v březnu a v dubnu, v květnu začíná pomalu, ale stabilně klesat.

Ne všechny husy zasedají na vejce. Jistější je líhnout v líhni nebo pod náhradní kvočnou. Pokud ale zasednou, bývají spolehlivými, i když poněkud nemotornými kvočnami. Díky hmotnosti a podbřiškům může dojít k poškození vajec. Ztráty pomůže minimalizovat vhodné hnízdo bohatě vystlané senem. 

Po 30 dnech inkubace se housata líhnou během šesti až osmi hodin. V prvních šesti hodinách po vylíhnutí by měla být držena blízko sebe, protože fyzickým kontaktem rychleji ztrácejí kuřecí prach a rychleji oschnou. Po vylíhnutí mohou housata žít ze žloutkového váčku až pět dní, okamžité krmení proto není nutné. Mnohem důležitější je napájení. Vhodná je plochá nádoba s čistou pitnou vodou obohacená kapkou vitaminu K1. Ke krmení je vhodné přidat najemno nasekané kopřivy a pampelišky. 

Housata potřebují zdroj tepla alespoň prvních 14 dní, teplota se postupně snižuje. Správné teploty okolí je dosaženo, když housata volně sedí ve středu zdroje tepla. Později záleží na podmínkách, v každém případě by stelivo mělo být suché. Také poté, co jsou vypuštěna na svou první pastvu, musí být tráva i půda suchá. I když je venku hezky, nesmí zpočátku zůstat venku příliš dlouho. Housata velmi rychle rostou a ke svému vývoji potřebují hodně koncentrovaného krmiva. Poruchy způsobené během odchovu v prvních 6 týdnech nelze později napravit. Ve věku 5–6 týdnů je potřebné první odčervení, to je potřeba pravidelně opakovat.

Housata je vzhledem k mohutnosti kostry potřeba kroužkovat dříve, uvádí se věk 3 týdnů. 

Spolehlivé určení pohlaví je u mladých hus možné pouze prohlídkou kloaky. To však vyžaduje určité množství zkušeností. Nesprávná manipulace může způsobit poškození. U starších zvířat lze housery poznat podle vyššího postoje, delšího krku a velkých kostí. Houser má pronikavý hlas, husy na druhou stranu drsný, temný tón. Pohlavně dospělé jsou kolem 9 měsíců.

Příliš vysoký podíl koncentrovaného krmiva může způsobit vyvracení letek. „Oprava“ je v počáteční fázi možná lehkým, volným přivázáním křídla k trupu lepicí nebo kobercovou páskou. Po 48 hodinách křídlo zaujme přirozenou polohu a lepicí pásku lze odstranit.

Dalším problémem, který se může vyskytnout, je průlom jazyka, kdy se jazyk posune do rozšířené kůže pod dolní částí zobáku. Stav zabraňuje zvířeti přijímat potravu, ošetřit se dá 2–3 stehy. Postižení bývá dědičné, zvířata proto není vhodné používat k dalšímu chovu. 

Při přepeřování jsou zvířata náchylná k dalšímu problému. Tím je visící rozšířené vole, ve kterém se potrava hromadí a nepřechází dál do žaludku. Vole je na omak tvrdé, vzniká kyselý, nepříjemný zápach. 

U hus, které jsou do chovu použity poprvé, se občas vyskytne „vaječná horečka“. Mají problém se snášením vajec, což se projevuje dvojitými vejci a hrubými skořápkami. Zvířata jsou zpravidla obézní, vejce neoplodněná. 

Mezi čerstvě vylíhlými housaty se občas vyskytne „klavírista“ – house s rozjetýma nohama. Pomáhá fixace páskou nebo gumičkou, zpravidla postačí 24 hodin. 

Také se do zraněné kůže mohou dostat larvy hmyzu, poranění jsoučasto maskovaná bohatým peřím.

Tuluské husy se dožívají nižšího věku než jiná plemena. Uvádí se 8–12 let. Nejstarší houser dosáhl věku 15 let. Přibližně od 8. roku u houserů prudce klesá schopnost oplodnit vejce. U hus věk, kdy jsou plodné, téměř nehraje roli.