Mutace tyrkysová představuje ojedinělý stav z pohledu genetického fungování mutací. Nejenom, že u ní dochází k redukci hladiny psittacinu, ale navíc má i vzájemnou interaktivní souvislost s modrou mutací, která je zcela umístěna pouze na modrém genu. Základní změnou v barvě peří, kterou můžeme pozorovat u papoušků zpěvavých v mutaci tyrkysová, je viditelná redukce žlutého a červeného psittacinu do světlejších forem.
Snížení této hladiny psittacinu přibližně v rozmezí 40-60%, má zcela zásadní vliv na výslednou barvu peří.
Zde je vhodné zdůraznit, že redukcí psittacinu se chovatelům barevných kombinací otevírá značně široká variabilita odchovů. Redukovaný psittacin v peří vytváří i předpoklad vzniku nerovnoměrně mnohobarevných odchovů. Tyrkysová je umístněná na stejném genu jako gen modrý, který je zodpovědný za vytvoření standardní modré mutace. Modrý gen musí být ale částečně aktivován (sdílen) s genem zeleným. Výsledkem je barevný ráz, který nelze jednoznačně zařadit ani do zelené, ani do modré řady.
Když vezmeme v úvahu existenci zákonů dědičnosti o nezávislosti segregaci genů a zároveň i nezávislost těchto genů ve smyslu jejich vlivu na výsledný fenotypový projev (tj. jakou výslednou barvu bude mít papoušek v dospělosti), pak je potřeba konstatovat, že tyrkysová mutace nabízí velmi velké kombinační možnosti při tvorbě nových barevných kombinací.
V minulosti byly chovateli papoušků zpěvavých pozorovány, bez hlubšího zkoumání, různé procentuální odchylky v štěpných poměrech odchovů od párů, kde pouze jeden z rodičů byl tyrkysového zabarvení. V některých případech docházelo k ojedinělým odchovům tyrkysových jedinců a odchovů mláďat s pozměněným fenotypem. Záhadou bylo, proč u stejně sestavených párů, není možné docílit přibližně stejně barevných odchovů.
S odstupem času bylo zjištěno, že se nejedná o žádnou záhadu, ani o výjimku ze zákonů dědičnosti. V případě tyrkysové mutace se pravděpodobně jedná o stav, který je popsán ve statích o volné kombinovatelnosti genů a jejich vzájemného spolupůsobení neboli interakce genů. Když si uvědomíme, že geny jsou umístněné v jádře jediné buňky, pak není překvapením, že projev jedné alely genu ovlivňuje projev jedné, i vícero alel jiného genu. Podle vztahu, který následně mezi zúčastněnými geny existuje, se mění i štěpný poměr u odchovů. Můžeme tedy říci, že jev, kdy jeden znak vzniká spolupůsobením dvou či vícero genů, je způsoben jejich vzájemným působením. Tento stav nazýváme genová interakce.
Tyto poznatky o genové interakci byly pak s úspěchem využity při dalším šlechtění papoušků zpěvavých ve vzájemné kombinaci mutací tyrkysová a modrá – viz kapitola modrá tyrkysová (uranová) vznikla kombinací tyrkysové s modrou při využití poznatku, že tyrkysová je multialelou modrého genu.
Lze tedy říci, že zde existuje jistá odlišnost od „normálu“ z pohledu zařazení základních barevných struktur, kdy představuje tyrkysová mutace přechod mezi zelenou a modrou. Zmíněná odlišnost spočívá především v tom, že zatímco u předchozích kombinací byly všechny barvy každá na jiném genu, v tomto případě jsou obě, tj. modrá i tyrkysová, na společném jednom (modrém) genu, ale každá z nich se nachází na jiné alele. Takový stav se nazývá mezi alelovou interakcí.
Tento fakt má zcela zásadní dopady na další šlechtění barevných kombinací s tyrkysovou. Obecně známým faktem je, že modré mutace jsou vždy z hlediska své dědičnosti autozomální recesivní. Tyrkysová mutace je vůči ostatním mutacím kodominantní. Existují i názory některých chovatelů, kteří nepopírají výše uvedené tvrzení a navíc jej doplňují o vlastní zkušenosti, kdy dokládají, že tyrkysová se přenáší na jednotlivé potomky vždy (100% případů), ale s rozdílným stupněm genové imprese (s různou škálou barevností).
Z vlastních zkušeností mohu potvrdit výskyt takovýchto odchovů, které v době po odstavení, vykazovaly značně pozměněný fenotyp. Všichni po přepeření získali zpět zbarvení přírodních ptáků s menšími trvalými odchylkami ve svém zbarvení. Tito jedinci dál úspěšně přenášeli tyrkysovou barvu na své potomky.