Bernský salašnický pes Artík se stal vítězem v anketě Statečné psí srdce v kategorii Pomáhající srdce (ocenění dlouhodobě pomáhajícího psa). V článku o vyhlášení výsledků ankety jsme slíbili, že se na stránkách iFauny budeme Artíkovi věnovat samostatně, neboť jeho vítězství nebylo náhodné a nominace neobvyklá.
Artík zvítězil díky úsilí jeho majitelky, zdravotní sestře Bc. Lence Macháčkové, která se canisterapii věnuje už mnoho let. Proto ocenění patří také jí. Lenčinou canisterapeutickou dráhou prošlo už několik psů a momentálně má doma čtyřčlennou smečku bernských salašnických psů, kteří pomáhají dětem i dospělým s různým postižením.
Canisterapii se paní Lenka věnuje velmi profesionálně, ostatně k jejímu odbornému kreditu přispělo i vysokoškolské studium ergoterapie (pohybová a edukační terapie cílená na návrat postiženého člověka do života s co nejmenší závislostí na druhých).
A proč si zvolila za pomocníky právě bernské salašnické psy? „Pro mé terapeutické záměry jsou důležité vlohy tohoto plemena. Díky vlídné povaze doslova milují lidi a zvláště děti, dále je to dobrá ovladatelnost, absence loveckých pudů, snášenlivost s ostatními zvířaty, orientují se v situaci a snesou třeba i šlápnutí na nohu,“ zazněla odpověď.
Vraťme se však do doby nominace na Statečné psí srdce.
Po vypsání ankety Statečné psí srdce za rok 2020 mě napadlo nominovat v kategorii Pomáhající srdce (SPS) fenku samojeda Mysty, která už léta odvádí náročnou a skvělou práci ve speciální škole v Ústí nad Labem. Když jsem oslovil její majitelku, učitelku Sandru Blažkovou, byl jsem překvapený její odpovědí. Jen málokdy se totiž stává, že úspěšný pejskař namísto vlastního ocenění odkáže na neméně úspěšného kolegu či kolegyni a jejich psa.
A právě toto se stalo, když mně paní učitelka Sandra odpověděla: „Moje Mysty je skvělá a maká jako mourovatá, ale já bych strašně ráda doporučila Lenku Macháčkovou a jejího téměř pětiletého Artíka. Lenka se snažila pracovat i v době covidu a Artík je opravdu úžasný pes, který si to zaslouží.“
Takže si dovolím sdělit, že bernského salašnického psa Artíka nominovala paní učitelka Sandra.
Artík už několik let pomáhá a rozdává radost dětem i dospělým lidem, kteří prožívají nelehké chvíle s různým postižením v nemocnicích, v ústavech i doma. Možná je tomu tak i proto, že sám bojoval o svůj život už po narození. Na svět se musel pro svoji velikost dostat císařským řezem, později onemocněl parvovirózou. Dlouhé léčení naštěstí nezanechalo žádné následky, a tak už v půl roce doprovázel svoji psí maminku Kessy při canisterapiích (CT).
Původní plány však měla paní Lenka jiné: „Artík měl jít do světa a na canisterapii měla být připravovaná jeho sestra Abbie. Jenomže jak berňáček rostl a ukazoval svoji povahu, bylo čím dál těžší přijmout původní myšlenku. Navíc oba souhrou různých okolností onemocněli ve čtyřech měsících parvovirózou. Ze sourozenců se stala nerozlučná dvojka, takže nakonec CT výcvikem prošli oba.“
„Artík byl tak šikovný, že dostal možnost absolvovat první canisterapeutickou zkoušku předčasně, a to již v 11,5 měsíce. Zvládl ji na výbornou. Postupně se stal miláčkem všech. Kam vešel, hned byl středem pozornosti, a pokud nepřišel, tak se hned rojily otázky, kde je Artík,“ vybavuje si dávné i nedávné vzpomínky zdravotní sestřička Lenka.
S paničkou jezdil Artík z Ústí nad Labem vlakem a pak metrem do Nemocnice Na Homolce, kde sestřička pracovala. Byl častým hostem v ústecké Masarykově nemocnici a v mnoha dalších zdravotnických zařízeních, aby dětem i dospělým pomáhal zlepšovat náladu na odděleních onkologie, paliativní péče, dětské chirurgie, neurologie, v kroužcích pro postižené děti a na řadě dalších míst.
Ačkoliv je Artík opravdu mohutný salašnický pes, až překvapivě opatrně a s citem se pohybuje u pacientů toužících po kontaktu se sympatickým chlupáčem i v obtížných situacích.
„Asi nejtěžší to měl na oddělení neurochirurgie JIP, kde se musel plně soustředit na práci a přes svoji velikost se dostat na lůžko mezi všemi hadičkami a dráty přístrojů. A samozřejmě při zachování hygienické bezpečnosti,“ dodává paní Lenka.
Není bez zajímavosti, že Artík absolvoval bez problémů také výcvik na kynologických cvičištích a zvládl několik zkoušek. Určitě také stojí za zmínku, že berňák nepřestal pracovat ani v době covidové, byť jde o příběhy, které neměly s tímto onemocněním nic společného. A tak si připomeňme alespoň ten nejzajímavější.
„Jedna dvanáctiletá slečna zažila, co neměla, a jako následek traumatu se dostavil částečný mutismus (narušení komunikační schopnosti, ztráta artikulované řeči). Samotná canisterapie neměla za úkol slečnu rozmluvit a dělat další psychické nátlaky, ale naopak sloužila jako psychická podpora.
Po necelém půlroku slečnu čekala řada výslechů a vzhledem k mutismu to byl velmi těžký úkol. Přišlo svolení od úřadů a Artík se stal součástí výslechů. Pak jsem ale měla komplikovanou zlomeninu ruky i s hospitalizací, a tak vše bylo jen na Artíkovi samotném.
Psa si pro dceru dvakrát vyzvedli rodiče, přičemž u prvního výslechu byli přítomní také rodiče a u druhého sama dívka s Artíkem. Po celou dobu Artík věděl, co je jeho úkolem. Byl součástí výslechu a tím pomohl překonat slečně mutismus. Díky jeho přítomnosti se tak mohl výrazně snížit počet výslechů.
Terapie v tomto případě stále pokračuje. Po více než půlroce byla částečně prolomena bariéra a slečna zvládla promluvit i se mnou,“ uvádí na závěr paní Lenka jeden z příběhů z doby covidové.