Italský honič (drsnosrstý, krátkosrstý) – Segugio Italiano (de pelo forte, de pelo raso)

Italský honič, ve své domovině  s  označením ‎Segugio Italiano de pelo forte a ‎Segugio Italiano de pelo raso, vystihuje dvě plemena se samostatným standardem a uznáním od FCI. Až do konce 19. století se nerozlišovalo, zda se jedná o krátkosrstý, nebo drsnosrstý typ. Vyslovuje se: segudžo italjano. Občas se mu také říká „serg“. V základu se jedná o jedno výchozí plemeno ve dvou variantách srsti. Za první a zároveň základní typ srsti je považován typ krátkosrstý.

Je jeho původ italský?

Genetická srovnání odhalila, že Segugio Maremmano a Segugio dellʼAppennino jsou si geneticky velmi blízké a zároveň také velmi podobné plemeni Segugio Italiano.

Předpokládá se, že jeho původ je starodávný a vzešel z chrtů a honičů. Kdysi, stejně jako ještě donedávna, se používal výhradně jen jako lovecký pes. Bohužel také italský honič patří k plemenům, o jehož historii s jistotou nevíme téměř vůbec nic. Přesto se historici psích plemen a chovatelé italského honiče snaží o jeho minulosti sbírat alespoň střípky.

Existují dvě teorie, odkud do Itálie segugio přišel. Jedna tvrdí, že se jedná o potomky starověkého Keltenbracke, a druhá, že se jedná o lovecké psy starověku, které do Itálie dovezli féničtí obchodníci. S největší pravděpodobností jsou to potomci staroegyptských honičů z míst pobřeží Středozemního moře. Jedná se však pouze o předpoklady a dedukce, a pokud nebude dostatečně probádaná spojitost plemen za pomoci DNA, nic nebudeme vědět s jistotou.

Důkazy o jeho starobylosti

Ve vatikánském muzeu v Římě se nachází socha Diany s lukem a šípem a i v národním archeologickém muzeu v Neapoli se nachází sousoší s lovkyní Dianou. Obě tyto sochy mají vedle sebe psa, honiče se svěšenýma ušima velmi připomínajícího italského segugia. Tato dvě sousoší z doby starého Říma jsou považována za důkaz jeho dávné historie. 

Dalším důkazem existence italského honiče je plátno přibližně z  roku 1600, na němž jsou vyobrazeni typičtí představitelé italského honiče a které je vystaveno na zámku vévody Borso dʼEste.

V roce 1995 byly popsány dvě kostry psů, které pocházejí z lombardského pohřebiště, z Poveglianu v provincii Verona, a pocházejí ze 7. století. Tyto kostry psů vykazují výraznou morfologickou podobnost s dnešním italským honičem. Nalezený rozdíl byl pouze v kohoutkové výšce. Objevené kostry patřily psům o velikosti přibližně 64 cm v kohoutku, přičemž dnešní italský segugio této výšky nedosahuje a je o pár centimetrů menší. 

Posledním důkazem jeho dlouhé historie je předvedení psů v typu italského segugia v Miláně v roce 1886 na hospodářské výstavě. 

Po staletí byl smečkovým psem

Během italské renesance byli psi typu italského segugia používáni ve velkých smečkách společně s chrty při lovu zajíců, králíků a lišek, během kterého se pohybovali lovci na koních. Byl velmi oblíbený nejen pro svou vytrvalost a vynikající čich, ale i fakt, že dokázal zvěř usmrtit, když lovec ještě nebyl nablízku. 

Na konci 19. století začal být více používán při samostatné práci anebo v malých smečkách, čemuž se rychle přizpůsobil. Proto ani s příchodem 20. století a značnou změnou ve využívání psů zájem o toto plemeno zcela nevymizel. Zajímavostí je, že v Itálii patří do skupiny nejčastěji chovaných plemen, ale mimo svou domovinu je téměř neznámý. 

Vývoj plemene ve 20. a 21. století

V roce 1920 byla založena Societa Italiana Amatori del Segugio e del Cane da Tana. Ta krátce před vypuknutím 2. světové války vypracovala standard italského honiče. Bohužel brzy nato jakoukoli snahu o chov zmařila 2. světová válka. Po válce zůstalo jen pár jedinců tohoto plemene. V roce 1947 byl vytvořen nový spolek, a to s názvem Societa Italiana Pro Segugio. Italský segugio byl zapsán do dvou národních plemenných knih – LOI a LIR od ENCI (národní italské sdružení pro chov psů). Následovala revize standardu plemene, kterou provedl Giuseppe Solaro. Hned v roce 1948 přibylo 120 nových registrací. 

Plemeno bylo uznáno FCI v roce 1956, avšak kupodivu nejdříve jen v drsnosrsté formě. K uznání krátkosrstého typu došlo až v roce 1993. 

V roce 2015 obsahovala plemenná kniha 3 647 zápisů krátkosrstého italského segugia a 1 106 drsnosrstého segugia. O sedm let dříve však byla jejich početnost o přibližně 20 % vyšší. Budeme tedy doufat, že zájem o toto plemeno nebude stále klesat, ale bude mít dostatek zájemců, aby se mohlo udržet dál zdravé a s povahou, která tomuto plemeni náleží. 

Až v roce 2018 přijala AKC (americká kynologie) italského honiče za uznané plemeno, ovšem jako jedno plemeno dvou typů srsti.

Lovec a zase lovec

Je třeba zdůraznit, že se jedná o plemeno lovecké, ve kterém byla lovecká vášeň podporována po dlouhá staletí. Toto plemeno v roce 1933 vyhrálo Evropský pohár (v lovu).

Když se pustí po stopě zvěře, je velice hlasitý. Jeho hlas je hluboký a příjemně zní. Během lovu sleduje stopu se zvednutým ocasem a nejčastěji běží cvalem. Při lovu je rychlý, velmi obratný a neskutečně vytrvalý. Žádný terén pro něj není problém. Zvládne roviny, hory i velmi členitý terén s mokřady. I přes svou krátkou srst je díky neustálému pohybu otužilý a odolný. Bez problémů zvládne pracovat i 12 hodin denně, přičemž je po celou dobu až extrémně horlivý. Při lovu ho nic nezastaví a pojem „něco vzdát“ je pro něj nepředstavitelná a nemožná situace.

Jeho specializace při lovu jsou zajíci, králíci a divoká prasata. V dnešní době se však používá téměř výhradně k lovu zajíců, případně králíků.

Segugio zvěř vystopuje a nezastaví, jako je běžné u ohařů, ale nepřijde-li lovec včas, segugio vystopovanou zvěř rovnou uloví. Je to v něm a na jeho reakci při lovu je nutné myslet, když se za nějakou zvěří rozběhne. 

Přestože v Itálii se k lovu používá mnoho plemen, italský honič – segugio – je v této zemi ze všech loveckých plemen nejoblíbenější.

Když zrovna neloví nebo nespí

Přestože se dnes objevuje také v rodinách jako ryze společenský, rodinný pes, neznamená to, že v jeho srdci a hlavě lov zvěře není. To si musí majitel segugia neustále uvědomovat, aby se nedostal se svým psem do těžkých a nepříjemných situací. Díky tomu, že je velmi cílevědomý, náruživý lovec, který se nevzdává a je odhodlán jít po stopě i dva nebo tři dny, je velkým problémem, když se vám zaběhne v lese. Je totiž velmi malá pravděpodobnost, že se vrátí zpět na místo, kde vás ztratil, jako to dělá většina plemen.

I přes svou loveckou náruživost a vytrvalost je to v jádru klidný a pohodový pes. Samozřejmě je nejšťastnější při lovu, ale radost mu jeho majitelé udělají i dlouhými procházkami a sportováním. Je to pes, který má rád otevřený prostor, rád tráví spoustu času pod širým nebem. Na procházkách má tendenci držet nos stále u země a hledat stopy zvěře. Odnaučit se to nedá, ale vhodnou výchovou od raného věku a cíleným výcvikem se dají jeho touhy dostat pod kontrolu. 

Je nutné, aby měl dostatek volného pohybu, nejen procházek na vodítku. Ale také nelze očekávat, že by mohl být na procházkách v přírodě puštěn neustále na volno, bez vodítka. Odvolat ho od zvěře je opravdu takřka nemožné. Proto je velmi vhodné mít možnost využití pobytu na zahradě. Zde je však nutné upozornit na skutečnost, že segugio nemá problém přeskočit plot a vydat se na toulky po okolí. Proto plot musí být opravdu vysoký a pes musí mít denně dostatek zábavy, aby lákání okolí nebylo příliš silné.

Tato plemena se nedoporučují k aktivitám, kde je základem výborná poslušnost (dogdancing, obedience…). I když se mohou najít jedinci, kterým tato zábava bude vyhovovat. 

Jeho problémem je rozptylování okolí. Jeho pozornost upoutá jakýkoliv rychlý pohyb (zvěř, auta, cyklisté, igelit ve větru…). Například snadno se u něj vypěstuje zlozvyk prohánět cyklisty. Jeho majitel musí s ním být opravdu ve střehu. Hodil by se však například jako sparing partner v canicrossu.

Někteří jedinci rádi běhají agility nebo běhají při frisbee. Je mrštný, rychlý, rád skáče, rád něco honí, běhá a chytá. Ale udržet segugia pod kontrolou a soustředěného jen na dráhu agility nebo na letící talíř je někdy dost složité. Ale ne nemožné. Určitě nadšený však bude z přírodního coursingu.

I když je trochu problém ho vycvičit a přimět, aby poslouchal, jeho inteligence je vysoká. To poznáte na nejrůznějších „stolních“ interaktivních hrách, které pro psy vyrábějí různí výrobci. Je schopný vyřešit složitou situaci velmi rychle.

Absenci pohybu a zaměstnání dá najevo svým ne zrovna ideálním chováním. Naopak, pokud má dostatek psychické a zejména fyzické námahy, je to společník k nezaplacení. Proto každý, kdo si jej chce pořídit, musí zapřemýšlet, jestli jeho životní styl, nebo zamýšlená změna životního stylu, bude segugiovi vyhovovat. V opačném případě budou nešťastní všichni. 

Je to pes pro aktivního majitele. Nemusí být sice jeho náplň života výhradně lovecká, ale potřebuje pohyb a zaměstnání nejen těla, ale i mozku.

Výchova a výcvik

Při výcviku segugia se člověk neobejde bez velké trpělivosti a důslednosti. Není úplně snadné ho naučit poslouchat a vychovat z něj bezproblémového společníka. Proto je doporučován majitelům, kteří mají s výcvikem jiných plemen již zkušenosti. 

Socializace u tohoto plemene je velmi důležitá. Musí být zaměřena zejména na poznávání a vhodné chování k ostatním zvířatům, v různém prostředí, a také se nesmí zapomínat na častý kontakt a pohyb mezi cizími lidmi. 

Socializace, výchova a výcvik jsou základem pro pohodový život se segugiem. Je to citlivý pes, který musí být cvičený s rozumem a důsledností, ne přílišnou silou. Potřebuje pochvalu, potřebuje cítit ze svého člověka, že je rád, že ho má. Také potřebuje mít jasno, kdo je vůdcem smečky. Drsné zacházení nesnese, potřebuje přemýšlivého a důsledného člověka, který zná jeho povahu i potřeby. Nikdy nebude stoprocentně poslušný, ale soužití s ním může být krásné, nebo také naopak – složité. Záleží na přístupu jeho majitele. 

Výcviku se někdy urputně brání tím, že dělá vše, jen ne to, co má. Vypadá pak tvrdohlavě a hloupě, ale hloupý segugio rozhodně není. Naopak. Vymýšlí všechno, jen aby se nemusel podrobit něčemu, co není z jeho hlavy. Zpravidla ví, co má udělat, ale nechce. 

Po staletí se po něm chtěla absolutní samostatnost, ne poslušnost. Až posledních 100 let se snažíme u všech plemen, v dobré víře a s dobrým úmyslem, aby tomu bylo jinak. Rád si dělá věci po svém. Jeho tvrdohlavost dává někdy jeho člověku opravdu zabrat. Pokud se však člověk dokáže naladit na jeho notu, dokáže vzbudit a udržet jeho pozornost, má vyhráno. Učí se totiž rychle, ale jen když chce.

Při výcviku základní poslušnosti je důležité, aby se nenechal rozptylovat různými pachy. Proto je důležité zejména v počátcích výcviku velmi přemýšlet nejen nad provedením cviku, ale také nad místem, kde je pes cvičen. 

Segugio v rodině

Má-li dostatek zaměstnání, bude klidným a pohodovým společníkem, který doma působí až líným dojmem. Jeho temperament je příjemný a rozhodně není přemrštěný. V domě i na zahradě je nenápadný, tichý a vcelku bezproblémový, pokud se příliš nenudí. Drsnosrstá varianta je klidnější, jemnější a působí melancholickým, až nepřítomným dojmem. Především pro krátkosrstého segugia platí, že když se mu něco povede, rád se předvádí a je mile rozpustilý.

Zvykání na samotu je nutné segugia učit od štěněcího věku, i když by třeba první roky nikdy sám nebyl. Psí život však zpravidla trvá 10–15 let a nikdy nevíte, kdy bude potřeba segugia nechat delší dobu o samotě. A toto plemeno je velmi nerado samo. Někdy však velmi pomůže přítomnost druhého psího kamaráda.

Bude rád, když v domácnosti nebude jediným psem. S jinými psy, ani s těmi, které nezná, zpravidla nemívá problém. Nevyhledává konflikty a působí neutrálně. Život v psí smečce mu vyloženě vyhovuje. I když se jedná o původně smečkového psa, má rád lidskou společnost a je moc rád se svou rodinou. 

K dětem se chová ohleduplně a umírněně. Je s nimi kamarád a je zlatým středem. Není ani chůvou, která si nechá všechno líbit, ani se k nim nechová nepřátelsky nebo před nimi neustále neutíká se někam schovat. Dominantní jedinci se u tohoto plemene prakticky nevyskytují. Přesto i u něj, stejně jako u ostatních plemen, platí, že nemůže zůstat s dětmi bez dozoru.

Je lepší, když v jeho domově nejsou kočky ani domácí mazlíčci – hlodavci. Přesto pokud s nimi vyrůstá od štěněcího věku a jejich vzájemné chování je od počátku kontrolováno a vhodně směrováno, dokáže s nimi žít v harmonii.

Někteří jedinci štěkají více, než je přípustné. Za hlučnějšího se považuje krátkosrstý italský segugio. Italští honiči mají velmi rozmanitý hlasový repertoár a neomezují se pouze na štěkání či kňučení. Hlasitý je zejména v momentě frustrace, vzrušení, při lovu a během hlídání.

Je to věrný pes, který nadšeně a svědomitě hlídá svou rodinu a svůj domov. Je nezávislý, ale také jemný a citlivý, zároveň je výborný hlídač, který však není agresivní. Někteří jedinci rádi skáčou po lidech, zejména po návštěvách a lidech z rodiny. Cizí lidi v neutrálním prostředí však většinou přehlíží, jsou zdrženliví a netouží po kamarádství a hlazení od kdekoho. 

Ubytování, péče a zdraví 

Krátkosrstého italského segugia je potřeba čas od času překartáčovat, aby nebylo doma zbytečně mnoho chlupů. Drsnosrstý italský segugio potřebuje 2× ročně trimovat. Drsnosrstá forma tak líná minimálně. Koupání za pomoci šamponu se doporučuje 1–3× ročně. A to i v případě ubytování psa v domě či v bytě. 

Průběžně je zapotřebí kontrolovat délku drápů a dle potřeby je zkrátit. Stejně tak často je potřeba kontrolovat čistotu zvukovodů a v případě většího znečištění nebo zápachu je potřeba uši vyčistit. Jestliže si pes uši často škrábe a zdají se vám zanícené, vždy je velmi vhodné nechat je zkontrolovat veterinářem.

Každopádně jeho tělo není opatřeno srstí, která by v době „nicnedělání“ zvládla 20stupňové mrazy či sychravé počasí bez možnosti se schovat. Při lovu je považován za psa odolného vůči rozmarům počasí, ale v době odpočinku potřebuje mít možnost se v chladných měsících schovat do zateplené boudy v závětří. Může však bydlet i celoročně v domě/v bytě. I kdyby byl celoročně ubytován venku, je důležité ho naučit, jak se v domě má chovat. Je potřeba ho i vychovávat k dobrému soužití, nejen cvičit. 

Jinou péči než dostatek pohybu nepotřebuje. 

U těchto dvou plemen není známa žádná genetická zátěž, onemocnění ani problémy, které by tato plemena mohly v životě potkat a provázet. Ojedinělé případy však nejsou nikdy vyloučeny. Snad je jen důležité myslet na možnost torze žaludku. Proto je velmi vhodné, aby měl segugio po naplnění žaludku a střev dvě hodiny klidu. Také se doporučuje celoživotně rozdělit krmnou dávku na ranní a večerní. 

Jak by měl Segugio Italiano vypadat?

Jedná se o psa kvadratického rámce a štíhlých tvarů. Stálý mimochod je považován za velkou vadu, ale ne vylučující z chovu. Kohoutek nesmí být výrazný. 

Hlava má podlouhlý tvar, čelní rýha není výrazná, týlní hrbolek je u drsnosrstého typu jen lehce zřetelný, u krátkosrstého typu výraznější. Stop je lehce vyznačený a horní linie hlavy stoupá od nosního hřbetu v mírném sklonu směrem k lebce. Nosní houba je velká a vždy černá. 

Tmavá pigmentace patra je žádoucí. Tlama měří polovinu délky hlavy, postupně se zužuje, ale není špičatá. Nůžkový skus je korektní, ale klešťový je přípustný. 

Oči jsou vcelku velké, tmavě okrové barvy, mandlového tvaru, přičemž okraj víček je vždy černý. 

Uši jsou svěšené, nasazené na úrovni jařmových oblouků, ploché téměř po celé své délce, trojúhelníkového tvaru a jsou velmi široké. Jsou zakončeny špičkou a na konci se vtáčí lehce dovnitř. 

Krk má tvar komolého kuželu, je velmi suchý, bez volné kůže a působí jako málo osvalený. 

Horní linie hřbetu je rovná od kohoutku až po bedra, kde se velmi mírně klene směrem k ocasu. Hloubka hrudníku tvoří polovinu kohoutkové výšky a hrudník dosahuje až k loktům. Hrudník je dobře vyvinutý, ale není sudovitého tvaru. 

Břicho je tzv. suché, ale ne vtažené. 

Ocas je nasazen na úrovni zádě, u drsnosrstého segugia je při nasazení silnější, než je tomu u krátkosrstého typu, je stejně tenký při nasazení jako na konci. Výjimkou je zakončení ocasu, špička je velmi tenká. V klidu ocas visí a dosahuje téměř k hlezennímu kloubu. Při akci je nesen nad linií hřbetu. U drsnosrstého typu standard uvádí, že na konci je ocas ve tvaru šavle, je pokrytý delší srstí, ale nesmí tvořit vlajku. 

Končetiny jsou rovné, tlapy na všech končetinách oválné, přičemž na pánevních končetinách jsou méně oválného tvaru. Drápy jsou černé, ale některé mohou být bílé. 

Kůže těsně přiléhá na celém těle a standard u drsnosrstého typu požaduje silnou kůži a u krátkosrstého jemnou a tenkou kůži. Srst u drsnosrstého italského honiče je dlouhá do 5 cm, avšak na hlavě včetně uší, končetinách a ocasu je méně drsná. Výjimku na hlavě mají pysky, kde je drsná stejně jako na zbytku jeho těla. Pod pysky se tvoří delší srst – bradka. Srst u krátkosrstého honiče je krátká, přiléhavá, rovná, uzavřená a hustá. Téměř kdekoli na těle se může místy vyskytovat hrubší srst, ale to není považováno za vadu. 

Zbarvení drsnosrstého a krátkosrstého typu je stejné, může být jednotně plavé, v odstínech od tmavě červené (popř. s několika černými chlupy) po světle plavou. Druhým přípustným zbarvením je černé s pálením. Pálení v tomto zbarvení je na stejných místech, jako je obvyklé u jiných plemen s tímto zbarvením. Plavé zbarvení může mít bílé znaky na tlamě, lebce (symetrická maska i bez ní), dále se může vyskytovat hvězda na hrudi, bílé zbarvení se také může vyskytovat na krku, na nadprstí a nártu, na tlapkách a na špičce ocasu. Celkově však platí, že upřednostňováni jsou jedinci bez bílé barvy. Pokud bílá barva v srsti převládá, jedná se o psa s vylučující vadou. Zbarvení černé s pálením má pouze povolenou bílou hvězdu na hrudníku. V tomto případě se daný jedinec označuje jako tříbarevný.

Velikost určená pro drsnosrstého italského honiče:

Psi 52–60 cm, feny 50–58 cm, s tolerancí +- 2 cm, hmotnost se pohybuje u psů od 20 do 28 kg a u fen od 18 do 26 kg.

Velikost určená pro krátkosrstého italského honiče:

Psi 52–58 cm, feny 48–56 cm, s tolerancí +- 2 cm, hmotnost je uváděna pro obě pohlaví současně: 18–28 kg.