Jakou má pes chuť?
Šelmami psovitými se zabývám více než šest desítek let. Vždy mě neodolatelně zajímalo vědět, jak vlkovi chutná krev jeho kořisti, jak vnímá chuť čerstvě uloveného masa, vnitřností, jak mu chutná zamřelá zvěřina... Podobné otázky neměly odpovědí a téma se odvíjelo jen na tenoučkém ledě dohadů.
Chutě lidské a psí
Není pochyb o tom, že lidé jsou vůči chuti mnohem vnímavější než vlci a psi. Lidé totiž mají 9 000 chuťových pohárků, zatímco vlci a psi jich mají pouhých 1 700 (pro zajímavost – kočky mají v průměru jen 470 chuťových pohárků).
Stanley Coren v knize Zdají se psům sny? výstižně popsal: „Pokud věříte televizním reklamám na psí žrádlo, víte, že psi mají i velmi vytříbenou chuť. Z evolučního hlediska je chuť velmi starý smysl. Vyvinula se v přímé interakci prvních živých organismů s obrovskou mísou chemické polévky, v níž byly ponořeny. Látky, které byly rozptýleny nebo rozpuštěny ve vodě, byly důležité pro přežití prvních primitivních organismů. Některé látky se staly potravou, jiné byly varováním a další mohly způsobit újmu, nebo dokonce smrt. Postupem vývoje se smysl pro chuť stal specializovanější a důmyslnější. Pocity libosti nebo znechucení, které přinášela chuť, hrály důležitou úlohu v boji o přežití. Rozumná praktická zásada, přinejmenším u přirozených látek, zní: nepříjemná chuť naznačuje něco škodlivého, nestravitelného nebo jedovatého, zatímco ta příjemná signalizuje užitečnou a poživatelnou látku.“
Patrně nebude překvapivé, když akceptujeme fakt, že chuť je velmi důležitá pro přežití, že je také jedním z prvních smyslů, které začne u narozeného vlčete či štěněte fungovat. Předpokládá se, že bezprostředně po narození je u mláďat psovitých šelem ihned funkční hmat, čich a chuť. Je ovšem bez diskuse, že smysl pro chuť se dále ještě po několik týdnů vyvíjí a ostří, než se zcela rozvine a zbystří.
Chuťová laboratoř
Vnímání chuti psovitých šelem závisí, jako ostatně u všech savců, na specializovaných receptorech – chuťových pohárcích. Ty se nacházejí na povrchu jazyka v maličkých hrbolcích – papilách. Některé chuťové papily se nacházejí i například na měkkém patře a v zadní části ústní dutiny tam, kde začíná hrdlo ,v hrtanu a hrtanové záklopce.
Vnímavost savce vůči chuti v přímé úměře závisí na počtu a typu chuťových pohárků (vlci a psi jich mají, jak už bylo napsáno výše, pouhých 1 700). Faktem je, že konkrétní chuťové pohárky vnímají (zaznamenávají) různé skupiny chemických látek, vytvářejí rozeznatelné chuti. Lidé rozlišují čtyři základní chutě: kyselou, hořkou, slanou a sladkou.
Stanley Coren ve zmiňované knize uvádí: „Přestože již první výzkumy ukázaly, že chuťové receptory psů (a vlků – pozn. autora) reagují na stejné chemické látky, jež spouštějí chuťové vjemy i u lidí, existuje zde jeden zřetelný rozdíl související s chutí soli.“
Lidé (stejně jako mnoho jiných savců včetně býložravců) mají rádi slané (jen se koukněte v obchodě na nabídku slaných brambůrků, preclíků, chipsů, popcornu atd.). Sůl lidé potřebují, aby jejich strava byla vyvážená (samozřejmě nemám na mysli onen nešvar notorického přesolování, jehož můžeme být nedobrovolnými svědky). Ovšem člověk patří mezi všežravce. U šelem je tomu jinak.
Proč tomu tak asi je? Vlci (a jejich domestikovaní „dědicové“ – psi) se ve volné přírodě živí převážně masem své kořisti. Syrové maso obsahuje vysoký obsah sodíku.
„Proto měli divoce žijící předkové dnešních psů dostatek soli v přirozené potravě,“ vysvětluje Stanley Coren a dodává: „Z tohoto důvodu se u nich nevyvinuly vysoce citlivé chuťové receptory specializované na sůl ani chuť na sůl.“
Jsou psi skutečně masožravci?
Dnes už dávno neplatí, že by psi byli čistými masožravci; je možno je označit spíše za všežravce (ostatně po boku člověka neměli takřka na výběr).
„Právě proto mají psi (a vlci – pozn. autora) kromě chuťových receptorů pro sladkou, slanou, kyselou a hořkou chuť také další specifické receptory, které rozeznávají maso, tuky a chemické látky související s masem,“ uvádí Stanley Coren.
Dodám pouze, že je naprosto neoddiskutovatelná skutečnost, že psi dávají jednoznačně přednost krmivu, které obsahuje maso a také příchutě extrahované z masa.
Brrr, hořké...!
Vlci a psi nemají rádi hořkou chuť. Právě proto jsou na trhu různé hořké spreje a gely, které mají odradit čtyřnohé miláčky od ničení našeho majetku, když jsou sami, nudí se nebo se oddávají protestnímu chování. Přípravky obsahují hořké látky (kamenec, sloučeniny odvozené od chilli papriček atd.).
Nechci kazit výrobcům kšeft, ale je třeba si uvědomit, že chuťové pohárky, které jsou specializované na rozpoznání hořké chuti, se nacházejí až na zadní části jazyka. Při rychlém kousání pes hořkost nezaznamená, rozpozná ji až při žvýkání po delší době a v zadní části mordy.
Kardinální důkaz!
Je 24. října 2021, 21 hodin 25 minut, +3 °C. Nebe je plné zářících hvězd. Nejsou samy, září i jasný ubývající měsíc. Míjíme starý zanedbaný ovocný sad v Českém ráji. Moje fenka Taiga se zarazila, vrtí ocasem a tichounce skulí. Ze sadu slyším tiché, ale zřetelné chroustání. Že by divočáci? Rozsvítím baterku: a sotva dvacet metrů od nás vidíme dva vlky. Menší z nich strnul, ze tmy září jeho zelené oči jako kontrolky. Velký se klidně dál cpe jablky, poněvadž naše setkání již zdaleka není první. Zhasínám a potichoučku odcházíme...
Po tolika letech strávených na vlčích stezkách konečně na vlastní oči vidím, že vlci požírají ovoce. Fakt, který se traduje v zoologické literatuře, ale na vlastní oči jej viděl asi málokdo. V jednom indickém dokumentu jsem kdysi sledoval, jak se vlčí smečka po většinu roku živila převážně ovocem, avšak byla to nedobrovolná volba, poněvadž v jejich loveckém teritoriu byl zoufalý nedostatek přirozené potravy.
Asi pochopíte mé nadšení, když jsem objevil v knize rakouského biologa a etologa Kurta Kotrschala VLK PES ČLOVĚK – příběh tisíciletého vztahu, jak ve Vědecko-výzkumném centru pro studium vlků v Ernstbrunnu sledoval vlky, kteří ve výbězích horlivě požírali jablka a očesávali bezinky. Takže nejsem sám, viděli jsme to na vlastní oči alespoň dva... (Ale je pravděpodobné, že nás bylo na světě i více.)
Stanley Coren píše: „Psí chuťové buňky specializované na sladkou chuť reagují na chemickou látku zvanou furaneol (jenž je součástí některých přirozených ovocných vůní, např. jahod, ananasu atd. – pozn. autora). Tato sloučenina se nachází v mnoha druzích ovoce a také v rajčatech.“
Většina mých psů, kteří mě provázeli životem, s oblibou požírala jablka, hrušky, švestky, ostružiny, maliny, třešně a někteří i rajčata a banány. Menšinu z nich ponechávalo ovoce lhostejnými.
Stanley Coren dodává: „Zdá se, že se u psů (a vlků – pozn. autora) vnímavost vůči furaneolu vyvinula patrně proto, že v přirozeném prostředí často doplňovali svůj jídelníček o nejrůznější ovoce, které bylo k dispozici.“
Poznámka:
Kočky tuto chuť nevnímají.
Vábivé zdechliny
Vlci se pochopitelně rádi živí i na nalezených zdechlinách. Je to potrava zadarmo a bez práce. Odporný puch, ze kterého jdou na nás mdloby, jim zjevně nevadí a nijak jim nepokazí apetit. Totéž domestikovaní psi zdědili po svých vlčích prarodičích, nemají však pochopitelně ke zdechlinám běžný přístup.
Mezi kynology se traduje, že domestikovaným psům v trávicím traktu proto chybějí některé látky vznikající při rozkladu masa (např. čpavek). Proto bylo psovodům doporučováno zařadit občas do jejich stravy zapáchající potraviny, třeba syrečky či kousek zamřelého masa.
Vlci a psi se také rádi válejí v silně páchnoucích látkách:v exkrementech, leklých smrdutých rybách, páchnoucích zdechlinách, kejdě na poli atd. Proč? Odpověď není ani snadná, ani jednoznačná a vyvolává mnoho, často velmi kuriózních, hypotéz. Roger Abrantes v knize Řeč psů přináší toto (pro mě ne zcela uspokojivé) vysvětlení: „Existují tři různé teorie, které vysvětlují, proč se psi válejí v páchnoucích látkách. Pes se snaží zakrýt svůj vlastní pach. Je to důležité při sledování kořisti. Je pravděpodobné, že lovená zvěř považuje silný pach, jako pach příslušníků stejného druhu, jistým způsobem za uklidňující, protože překrývá pach predátora. Tato teorie se nedá prověřit.“ (Pozn. autor: Tuto teorii považuji za nesmyslnou.)
Druhá teorie zní: „Psi se tak mohou snažit informovat ostatní, že našli něco poživatelného. Tato hypotéza se také nedá dokázat.“ (Pozn. autora: Rovněž tuto teorii považuji za naprosto nesmyslnou. Vlci k oznámení nalezené kořisti využívají naprosto jiných prostředků, nejčastěji akustických.)
Třetí teorie, kterou uvádí Roger Abrantes: „Zvířata se také mohou snažit upoutat příslušníky svého druhu. Pach by mohl být použit jako symbol postavení, ale to se opět nedá dokázat. Nicméně tato teorie je nejpravděpodobnější, protože psi, kteří se vyváleli v něčem páchnoucím, skutečně přitahují pozornost jiných psů. Pokud psi žijí ve smečce, je možné, že si ten jeden na chvíli užívá privilegií vyššího postavení během doby, kdy ho ostatní zkoumají a užívají si pochybného potěšení z jeho zápachu.“ (Pozn. autora: Naparfémování smrdutou látkou rozhodně nemůže nijak souviset s postupem v hierarchii smečky. Může však způsobit zvýšený dočasný zájem ostatních členů smečky o „navoněného“ druha.)
Mediálně známý anglický „rádoby zoolog“ Shaun Ellis, který chová vlky, proslul svými kontroverzními úsudky za hranicí nonsensu. Je spoluautorem publikace Vlk, v níž prezentuje své úžasné fotografie jeden z nejlepších fotografů vlků na světě Monty Sloan. Bohužel pavědecký text Shauna Ellise lze těžko označit milosrdněji než za snůšku absurdních nesmyslů.
K našemu problému se Ellis staví takto: „Aby si zajistil své vysoké postavení, otírá vlk svůj čenich, hlavu, záda a ohon o silně páchnoucí předměty, mezi nimi i mrtvé ryby. Ostrý pach zvířat alfa je důležitý pro hájení revíru.“ (Pozn. atora: Zdá se, že Shaun Ellis ani správně nepozoroval, jak takové „parfémování“ ve skutečnosti vypadá. Ale to je vedlejší. Nutno zdůraznit, že získaný pach nemá na vnitřní hierarchii ve smečce absolutně žádný vliv a nehraje ani žádnou roli pro hájení domovského teritoria konkrétní vlčí smečky.)
Vynikající odborník na psovité šelmy Eberhard Trumler ve své knize Pes mezi lidmi se nad problémem zamýšlí takto: „Válení se není ovšem zcela přesný termín. Kdo si dá práci a bude celý děj pozorně sledovat, zjistí, že pes se snaží tímto způsobem znečistit jen hlavu, krk a plece. Také příčiny takového chování byly už mnohokrát diskutovány. Tvrdí se, že pes se tím snaží přehlušit vlastní pach, aby ho jeho kořist neucítila. Tato možnost není příliš pravděpodobná, protože druhový, případně individuální pach je vytvářen análními žlázkami, a pes by tedy pochodil lépe, kdyby si do páchnoucí látky sedl. Zcela vážně nelze brát ani poněkud fantastické vysvětlení, že se pes tímto způsobem u svých soukmenovců snaží vyvolat obdiv a uznání. To všechno příliš zavání polidšťováním. Asi nejjednodušší vysvětlení je, že se pes snaží přehlušováním svého tělesného pachu držet obtížné parazity jako blechy a klíšťata od těch míst na těle, kam si nedosáhne řezáky. U divokých psů (rozuměj vlků, kojotů, šakalů, dingů a psů hyenových ‒ pozn. autora) jsou totiž nůžkovitě umístěné řezáky přirozeným prostředkem, s jehož pomocí je možné se parazitů zbavit. Tito paraziti se však skutečně pevně drží jenom v místech, kde pes je cítit tak, jak má. Snad ještě jednu poznámku: to, co našemu nosu odporně smrdí, může našemu psu nádherně vonět. Zeptejte se někdy svého psa, co si myslí o parfémech našich žen! Proti gustu žádný dišputát! O vkusu se nelze dohadovat! Možná právě to je logické vysvětlení!“
Majitelé psů by si měli uvědomit, že výchovou ani tresty většinu jejich psů od tohoto „nešvaru“ neodradí. Měli by být pozorní a podobným situacím předcházet. Nepodaří se to vždy, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, neboť naše Taiga se přímo vyžívá v přírodních „parfémech“. Pozdější očista bývá nepříjemná především pro mne.
Someliéři vody
Na rozdíl od lidí mají vlci a psi chuťové pohárky, které jsou specializované na vnímání chuti vody. Tuto schopnost sdílejí se všemi ostatními masožravci. Tyto chuťové pohárky se nacházejí na špičce jazyka masožravců.
Stanley Coren píše: „Špička jazyka reaguje na vodu neustále, ale pokud pes pozře slanou nebo sladkou potravu, jeho vnímavost vůči chuti vzrůstá. Má se za to, že schopnost vnímat chuť vody se vyvinula proto, aby tělo dokázalo udržet rovnováhu vnitřních tekutin v situaci, kdy zvíře pozře močopudnou stravu, k jejímuž zpracování bude zapotřebí více vody. Tato vnímavost je užitečná, protože psi jsou masožravci a maso má vysoký obsah solí. Rozhodně se zdá, že jakmile jsou tyto specializované vodní chuťové pohárky aktivní, psi pijí vodu s větším potěšením a vypijí jí velké množství.“
Post scriptum
Otázek kolem chuti psovitých šelem je mnoho. Kupodivu mě docela těší, že na všechny ještě neznáme odpověď. Je o čem bádat a je o čem přemýšlet...
