Papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus) 22 – částečný albinismus a jeho formy

Chovatelé nezřídka nazývají strakami všechny papoušky, u kterých se vyskytlo v opeření jedno, či hned několik odlišně zbarvených peříček. 

Strakatostí by se mělo (mohlo) nazývat opeření, kdy jednotlivá pírka především neobsahují žádné stopy melaninu a zůstává na jeho místě pouze psittacin (žlutý, červený, oranžový, růžový), případně je toto místo „prázdné“   a neobsahuje ani melanin, ani psittacin, a pak je barva peří bílá. 

Mláďata papoušků u kterých došlo ke genetické změně vlivem částečného albinismu vykazují již v budce světlejší zabarvení kůže na těle. Tyto změny, ale mohou být pozorovány rovněž formou pouhé existence světlých a tmavých míst na kůži nohou, tj. beze změn v zabarvení kůže těla a následně i bez změn v barvě peří. Někdy k záchytu projevu částečného albinismu postačí i výskyt jednoho či dvou světlých drápků na noze ptáčete.

Dále by měla být naplněna podmínka, aby takto jedno-barevná pírka (ať již žlutá nebo bílá) tvořila souvisle spojené plochy (můžou být různě veliké, někdy až přes 90% plochy těla).

Pokud pták vykazuje žlutá nebo bílá pírka, byť jsou zcela bez tmavého melaninu, ale nevytváří souvislé světlé plochy, a tato pírka jsou nepravidelně rozeseta jako samostatné opeření, pak by se mohli, tito ptáci nazývat – flekatí.

Poslední kategorií z mého pohledu a dosavadního poznání, jsou ptáci skvrnití (lemovaní), kdy taky mluvíme o částečném albinismu.

Pravidelná strakatost

Mezi strakatými papoušky zpěvavými lze nalézt (bez ohledu na způsob jejich dědičnosti) atraktivní skupinu, která vytváří zajímavé, a mnohdy symetricky pravidelné plochy na odlišně zbarvených místech těla. Jejich atraktivní vzhled, který se ojediněle vyskytuje v odchovech, má svoji podstatu v prvopočátečním náhodném uskupení takového opeření a následně v cílené selekci – jsou to pravidelné (symetrické) straky.

Dá se tedy říci, že pravidelnou strakatostí se rozumí stav, kdy původní mutace – strakatá – vykazuje jistou fenotypovou stabilitu v pravidelné kresbě psittacinových části opeření u některých jedinců. Nejedná se tedy o skutečnou mutaci, ale o selektivní formu dané mutace, kdy můžeme určité zbarvení na těle papouška stabilizovat. Takovýto jedinci se mohou objevit kdykoliv (nahodile) u párů, které odchovají mláďata s pravidelnou strakatostí v určitých částech těla.

Tento odlišný lokální projev leucitismu (leucitismus je lokální ztráta melaninu v peří, díky kterému jsou jenom některá původně zelená pírka nově zbarvená např. žlutě) na vybraných částech těla se typicky vyskytuje na částech těla: hlava – záda – ruční letky – ocasní péra. Lze tedy predikovat, že při správně zvolené selekci v jejich chovu a při pečlivém sestavování chovných párů může každý chovatel pomocí této metody docílit odchovů u papoušků zpěvavých, kteří by se v zelené řadě mohli nazývat jako žlutohlaví, žlutokřídlí, či žlutoocasí. V případech, kdy se bude jednat o mutační jedince v modré řadě, lze samozřejmě odchovat jedince jako bělohlavé, bělokřídlé, anebo běloocasé. Vždy je samozřejmě potřeba podrobně prozkoumat genofond takovýchto jedinců. Na základě analýzy pak lze určit, o jakou mutaci se jedná a podle toho s ní dále pracovat. 

Chovatel znalý genetických zákonů může takové jedince vhodně sestavovat do párů s protějšky stejného fenotypu. Je ověřeno, že tímto způsobem lze zdárně vytvořit a udržet chovný kmen takovéto selektivní mutace pravidelných strak. 

Pokud nemáme k dispozici vhodné nepříbuzné partnery, pak je možné zpětně tyto odchované jedince dále výjimečně vzájemně křížit mezi sebou, nejčastěji to bývá jedním ze sourozenců, nebo i z rodičů. 

Geneticky mají pak takhle odchovaní ptáci vysoce podobný genotyp, jako mají jejich rodičové – to znamená, že mají rovněž ve svém zbarvení (fenotypu) onu kresbu na hlavě, zádech křídlech, případně v ocasním peří. 

Z dosavadních (přenositelných) zkušeností u jiných druhů ptáků (např. u andulek) lze říci, že nelze obecně očekávat dobré výsledky v chovu symetrických mutací a jejich kombinací, pokud jsme nuceni sestavovat chovné páry z jedinců pouze „podobného“ fenotypu, ale neznámého genotypu. Tito ptáci mají zcela jistě diametrálně odlišnou genetickou dispozici, a nelze se proto podivovat, když odchovy nenaplňují očekávání chovatele. Nemusí se proto mnohdy povést od takových rodičovských párů odchovat vůbec žádné „sedlové“, „žlutohlavé“ a jinak symetrické strakaté. Znamená to tedy, že pokud bychom sestavili pár, kde samec bude ADM strakatý (fenotypově sedlový) a samice autozomálně recesivní ADM strakatá (vizuálně podobná sedlové), u níž se chovatel rovněž domnívá, že se taktéž jedná o vhodný protějšek na sestavení páru, pak mohou být výsledkem tohoto křížení strakatá mláďata, z níž ani jedno nemusí být fenotypově sedlová straka. Důvodem je genotypová nesourodost rodičů, kteří nepřenášejí na potomstvo stejné geny.

Dalším takovým příkladem může být například sestavený pár symetrických strak s bílými letkami (bělokřídlé), kde jeden z partnerů je recesivní zelená straka s bílými letkami a druhý dominantní zelená straka, také s bílými letkami. Mláďata takového páru budou nejspíše bez pravidelné strakatosti. Můžeme se s vysokou měrou pravděpodobnosti domnívat, že důvodem proč tomu tak je, by mohla být značná genetická odlišnost, kdy jeden z rodičů je ADM strakatý a druhý dominantní strakatý, i když oba jsou bělokřídlí. 

Naopak dobrou cestou dle dosavadních chovatelských zkušeností se jeví dodržování pravidla bedlivého sledování fenotypu především u svých vlastních odchovů. Tím, že budeme zařazovat do chovu nově pořízené ptáky jenom po jejich pečlivé prohlídce, kontrole rozsahu sledovaného genetického znaku a další analýze genetických vlastností – jak jejich rodičů, tak i prarodičů – logicky zvyšujeme pravděpodobnost procentuálního výskytu žádaných odchovů. 

Heterozygotní ptáky (štěpitelné na „sedlové“) je v tomto případě dobré vytvářet se zařazováním vlastních fenotypově nejlepších odchovů, které máme k dispozici a sestavovat je do párů nejlépe s přírodními na nic „neštěpícími“ jedinci. 

Pro omezení nechtěného výskytu mutací s dědičností autozomální recesivní vázanou na pohlaví je vhodné sestavit (pokud nám to situace dovoluje) pár kde samec je např. žlutá sedlová straka a samice přírodní. Tím dojde k zamezení neúmyslného zavlečení některých nežádoucích mutací (jako např. lutino) ze strany nových nepříbuzných jedinců. 

Pozn. Je zřejmé, že kombinací lutino x sedlová straka vysoce pravděpodobně dojde ke znehodnocení symetrické strakatosti, protože výsledný odchov bude fenotypově zcela jistě podobný, až totožný s lutino a žádnou sedlovou kresbu jednoduše nebude možné vidět.

V průběhu času, s pomocí cíleného šlechtění a stabilizací chovného kmene, je možné dál s takto ustálenou kresbou chovatelsky pokračovat. Následně lze vytvářet i další barevné kombinace, např. oranžové sedlové, modré bělokřídlé, olivové žlutohlavé, šedozelené žlutoocasé, případně i mnohem složitější kombinace např. 2F šedozelené modré bělohlavé běloocasé. 

 

Flekatost a skvrnitost

Jedním z dalších zamyšlení, které v této kapitole nabízím, jsou různé formy projevu částečného albinismu. Kromě ptáků strakatých existují i jedinci, u kterých melanin může být pouze částečně odstraněn ze „strakatého“ peří. Mezi chovateli existuje skupina, tvrdící že se jedná o straky v jejich jiné formě a naopak existuje celá řada renomovaných chovatelů, kteří toto tvrzení odmítají a za straky je nepovažují. V některých případech se vyskytují papoušci zpěvaví dokonce s jednotlivými žlutými pírky po celém těle. Budeme těmto papoušků říkat flekatí?

Rozlišit vzájemně od sebe ptáky strakaté, flekaté a skvrnité lze. Značným problémem stále zůstává rozdílný přístup chovatele k odlišnostem ve fenotypu těchto jedinců. Situace je mnohdy o to složitější, že naprostá většina výše uvedených mutací má autozomálně recesivní dědičnost.