Filozofie podle vlka

Jiří Suchý ve své Písni o rose tvrdí, že „trocha poezie nikoho nezabije“. Chci doufat, že letmý pohled do antické filozofie nezabije ani laskavého čtenáře a snad ho ani příliš neznudí...

Kynismus byla v antickém Řecku významná filozofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Sokratův žák Antisthenés a jejíž rozhodující význam na antický svět trval téměř jedno tisíciletí. Název je odvozen od řeckého slova kyón ‒ pes. Vyznavači tohoto směru ‒ kynikové ‒ opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, dávali přednost skromnosti a jednoduchosti a snažili se vystačit si s minimem věcí. Za své ústřední motto považovali výrok, který prý Sokrates vyřkl na tržišti: „Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji!“(Bože, kéž by si lidé tuto větičku opakovali o víkendech, které tak plodně tráví v novodobých chrámech nákupních středisek...)

Nejznámějším představitelem kynismu byl Antisthenův žák Diogenes ze Sinopé (asi 412‒323 př. n. l.). Diogenes dovedl  kynické myšlenky k dokonalosti, opovrhoval vším majetkem, vlastnil pouze misku z vydlabané dýně, ale i tu nakonec zahanbeně zahodil, když pozoroval, že se pes dokáže napít i bez ní.

Stanley Coren v knize Co má pes na mysli píše: „Diogenova inteligence a důvtip byly natolik vyhlášené, že Alexandr Veliký, který se s ním setkal v Korintu, podotkl: ,Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.ʻ Když Diogenes zemřel, Atéňané postavili na jeho počest velký mramorový sloup, na jehož vrcholku se tyčila socha psa. Pod psem byl dlouhý nápis, který začínal tímto rozhovorem: ,Řekni, pse, koho střežíš v tomto hrobě?ʻ ,Psa.ʻ Jak se jmenuje? ,Diogenes.ʻ“

(Dlužno připomenout, že i samotný Platon měl o psím intelektu velmi vysoké mínění; ve svém díle popsal „vznešeného psa“ jako „milovníka učení“ a považoval psy za „skutečné filozofy“.)

Pro naše úvahy je důležité, že kynismus velmi významně ovlivnil pozdější stoicismus.

Jsou zvířata stoikové?

Je naprosto evidentní, že zvířata obecně projevují bolest jiným způsobem a mnohem nenápadněji nežli lidé. Bolest je reakcí na poškození nějaké části těla a pomáhá živým bytostem přežít za velmi rozličných okolností.

 „Přežití často závisí na schopnosti uniknout z nebezpečí nebo se vyhnout škodlivému prostředí dříve, než dojde k poškození,“ vysvětluje Stanley Coren. „Bolestivé signály upozorňují, že se děje něco nebezpečného a že je čas něco podniknout, aby to přestalo. Navíc přestože je bolest nepříjemná a emocionálně hrozivá, zvířata se obyčejně naučí chovat se tak, aby se bolesti vyhnula a zabránila zranění, což je důležité pro budoucnost. Jinou úlohou bolesti je upozornit živočicha, aby vyhledal pomoc, pokud utrpí nějaké zranění. Obecně: bolest jedinci připomíná, že má být klidný a nehýbat se, dokud se neuzdraví. Je to přírodní způsob, jak ,zabrzditʻ a odpočívat, což je nezbytné pro uzdravení. Lidé i zvířata mají tendenci si lehnout nebo vysadit, aby bolest přestala.“

Až do tohoto bodu s americkým psychologem a neuropsychologem Stanleym Corenem naprosto souhlasím. Další pasáž jeho knihy považuji na základě jednak vlastních zkušeností, jednak studia odborné literatury a konzultací se světovými zoology za mylnou. 

„Psi zpravidla nikdy nedávají najevo bolest v takové míře jako lidé,“ píše Stanley Coren. „Tento fakt je jasně doložen a není pochyby, že jste si ho již ověřili. Máme mnoho důvodů domnívat se, že během vývojové historie psi bolest pociťovali, ale osvojili si chování, kterými bolest zakrývají. Z lidského hlediska je zdůrazňování bolesti způsobené tím, že takové chování povzbuzuje ostatní, aby postiženého společensky podpořili a lékařsky mu pomohli. Psovité šelmy, které jakožto predátoři soustřeďují svou loveckou strategii na nejzranitelnější jedince ze skupiny, projevy bolesti tlumí. Známky bolesti a zranění jedince může totiž automaticky spustit dravé instinkty u ostatních. Je to osvojená reakce lovce. Je-li poraněn, nemůže uniknout a stane se kořistí. Jestliže pes upozorňuje na bolest a své zranění, může vyprovokovat útok, a proto psi nedávají ostatním členům smečky svou slabost najevo. Pokud je psovitá šelma zraněná, potlačuje bolest, aby nevyvolala útok ostatních členů smečky, k čemuž je nutí jejich vrozené předpoklady. Útok na zraněného psa může být také ovlivněn společenskou hierarchií, protože zvířata, která mají ve smečce nižší postavení než poraněné zvíře, mohou využít situace a příležitosti zvítězit nad rivalem a zlepšit si vlastní postavení. Tohle všechno dokazuje, že psi ve své vývojové minulosti si museli osvojit vlastnosti, které působí stoickým dojmem. Potlačují nejnápadnější projevy bolesti, poranění ošetřují sami a snaží se udržet si své postavení ve smečce. Člověk pak těžko rozeznává, že je jeho pes nemocný. Ovšem vždycky je možné odhalit určité známky bolesti. Čím lépe svého psa znáte, tím spíše můžete poznat, že trpí.“

Při vší úctě a respektu ke Stanleymu Corenovi to, co napsal o zraněných vlcích a o nebezpečí, které zraněné zvíře může čekat od svých druhů, je kardinální omyl. Je třeba ovšem připomenout, že Stanley Coren oslaví 19. listopadu 2022 osmdesátku a že v jeho době se studia vlčích smeček omezovala na pouhá pozorování těchto šelem chovaných v zajetí. Tyto nesourodé smečky sestavené člověkem, a navíc zbavené nejen svobody, ale i jejich náboženství (kterým je lov), vykazovaly změněné chování, které k přirozenému organismu, jakým vlčí smečka v přírodě je, měla na hony daleko.

Své tvrzení se pokusím čtenáři demonstrovat na několika ukázkách z řady pozorování v různých částech světa.

U východoslovenské Runiny v Bukovských vrších v Národním parku Poloniny jsem sledoval stařičkou, takřka bezzubou vlčici, těžce zkoušenou artrózou. Navzdory svému handicapu byla v dobré výživové kondici. Smečka se o vlčí babičku vzorně starala, její druhové jí dokonce museli vyvrhovat natrávenou potravu jako mláďatům, neboť sama z čerstvé kořisti si maso urvat nedokázala.

Zvířatům ovšem stoické projevy upřít nemůžeme. Kdysi jsem byl v Budapešti svědkem, když byly zadrženy bedny s živými vlky, kteří byli pašováni do maďarské metropole z dalekého Mongolska.  Prý na vlčí kožichy. Vlci leželi v bednách tiše, bez hnutí, bez jediného zvuku: jen široce rozšířené zorničky svědčily o jejich děsu, úzkosti a utrpení. Zachránění vlci naštěstí našli azyl ve francouzské vlčí rezervaci Les Loups du Gévaudan. 

V Montaně jsem byl u pitvy nelegálně zastřeleného vlka. Veterinář konstatoval, že před mnoha lety utrpěl fatální zlomeninu spodní čelisti (patrně od kopyta bránícího se losa), jejíž zhojení muselo trvat déle než rok. Jak mohl takové zranění vůbec přežít? Vlčí smečka o něj trpělivě pečovala, chránila jej před predátory a krmila jej jako bezbranné vlče.

Günther Bloch, který společně s Elli H. Radingerovou napsal mimořádnou knihu Vlčí mluva pro pejskaře, zaznamenal dojemný vlčí příběh z kanadského národního parku Banff: „Vlci jsou neprávem považováni za bezcitné vraždící roboty sledující pouze vlastní zájmy a v hlavě prý nemají nic jiného než snahu zlepšovat svou pozici v rámci hierarchie smečky. Stoupat po ,kariérním žebříčkuʻ příčku po příčce je však pramálo zajímavé, pokud se nějakému členovi rodiny očividně vede špatně. V takovém případě se prostě zvířata s handicapem nenechávají ,ve štychuʻ. 

Vlci projevují soucit a starají se o aktuálně znevýhodněné členy rodiny s příkladnou obětavostí. Už mnoho let sledujeme v parku Banff, jak se vlci nezištně starají o nemocné a raněné členy rodiny. Jak na Yukona (jméno vlka; pozn. autora) v létě 2001, tak i na Hope (jméno vlčice; pozn. aut.) na jaře 2002 nebo Chinookovu (jméno vlka; pozn. aut.) vážně zraněnou sestru na podzim 2006 ‒ na všechny brali ostatní členové rodiny ohled, když se jim vedlo špatně. 

Pokud je vlk například lehce zraněný, ale v zásadě se podílí na všech společných cestách po lovišti, vůdčí zvířata během putování vědomě zařazují dlouhé přestávky, dokud se k nim momentálně pomalejší člen zase nepřipojí a nezotaví se. Když vypadá zranění opravdu ošklivě, zorganizují ostatní přísun potravy, na kterém se stejnou měrou podílejí jak rodiče, tak sourozenci. Uvedeme jenom jeden příklad z mnoha: poté co Yukona v červnu 2002 srazilo auto na dálnici, zůstala jeho matka Aster dva a půl měsíce stále po jeho boku a v této době se nezúčastnila společného lovu. Otec Storm a sestra Nisha několikrát týdně běhali do oblasti vzdálené 25 km, kde bylo možné snadno a rychle ulovit králíky. Běžet tak daleko pro ně bylo snazší než se pokoušet strhnout velké kořistní zvíře. 

Jeleni, ale především losi jsou zvířata, která dokážou extrémně dlouho vzdorovat. Nepromyšlený útok na ně by mohl vést k těžkým zraněním útočníků. A tak se Storm a Nisha soustředili na snadnou kořist. Když ulovili králíka, kachnu nebo sysla, přinesli potravu nejen Yukonovi, ale postarali se i o jeho matku. Tak to pokračovalo dlouhé týdny. 

Storm, hlavní iniciátor společných loveckých výprav, byl po celém tom úsilí vychrtlý na kost, ale vzdát to a přestat shánět potravu pro syna Yukona a dlouholetou životní partnerku nepřipadalo pro vůdčího samce v úvahu. I Nisha se snažila ze všech sil a neúnavně tahala nejrůznější ,potravinové balíčkyʻ matce a bratrovi. 

Po týdnech tvrdé lopoty celá rodina skutečně slavila vítězství. Yukon se zotavil. Několik dnů ještě trochu napadal na nohu, ale už zase dokázal uběhnout pár kilometrů. Na matce Aster bylo vidět, že se jí ulevilo. Být jeden pro druhého, navzájem se podporovat, když se něco přihodí, demonstrovat soudržnost ‒ to všechno je pro vlky typické.“

Ano, zraněná zvířata vskutku nedávají najevo bolest křikem či naříkáním. Jistě i zejména proto, aby nepřilákala predátory. Vlci to však rozhodně nedělají proto, že by se obávali druhů ze své smečky. Nechtějí na sebe upozornit jiné predátory ‒ medvědy, pumy nebo člověka!

Výstižný příklad soudržnosti členů smečky a jejich vzájemné oddanosti zaznamenala Elli H. Radingerová, která dlouhodobě pracovala v národním parku Yellowstone, ve své knize Moudrost vlků: „I roční vlci ve vlčí rodině se láskyplně starají o své mladší sourozence. Jejich role je nenahraditelná a pomáhá rodině přežít. Pokud někdy jeden vrh nepřežije, chybí tito sourozenci v následujícím roce jako pomocníci při výchově. Zvláštní okamžik sourozenecké lásky jsem mohla zažít jednou na jaře, když se zbytky sněhu v pálivém slunci měnily v řeky. To je doba, kdy se vlčí rodina stěhuje z oblasti, kde vyvádí mladé, do loveckého revíru, takzvané oblasti dostaveníček. K tomu je také potřeba překonat i řeky. Dospělí plavou napřed a ukazují mladým, jak na to. Vyjí z druhého břehu a vybízejí je, aby je následovali. 

Pozorovala jsem, jak se jedno štěně neodvažovalo do vody a kvílejíc pobíhalo po břehu sem a tam. Vždycky strčilo do vody jednu tlapku a zoufale zase ustoupilo. Nakonec za ním přeplavala starší sestra, chňapla po klacku, který ležel na břehu, a přetahovanou přivedla mládě na jiné myšlenky. Pak ho klackem nalákala do vody a pomohla mu tak na druhou stranu. 

Ve vlčí rodině je každý člen pro skupinu důležitý a zastává místo, kde je ho třeba. Jeho místo neurčují rodiče ani vůdčí vlci. Mladí vlci se spíš učí poznávat své silné stránky a v případě nouze sami zaskakují a pomáhají. Mezi vlky jsou rychlí štváči, kteří jsou nezbytní při lovu, v hlubokém sněhu běží jako první ti nejsilnější a prošlapávají stopu a z těch mimořádně trpělivých jsou vynikající chůvy. 

My lidé také máme individuální schopnosti, které můžeme využít pro blaho rodiny nebo v povolání. Někteří z nás jsou trpěliví a umí dobře naslouchat, jiní jsou impulzivní a přinášejí nové nápady. Další jsou pro změnu smířliví a urovnávají konflikty. A stejně tak v každé vlčí smečce najdeme osobnosti schopné znovu nastolit smír. Tito vlci se staví mezi vrčící a svářící se kohouty a vyčkávají ‒ stoicky klidně a s vědomím své vnitřní síly. Jakmile se všichni uklidní, zase se pustí do díla společně.“

Zlomené srdce

Ve stejné knize zdokumentovala Elli H. Radingerová smutný příběh z Kanady: „Že vlci nejen truchlí, ale také mohou smutkem zemřít, ukazuje příklad z Kanady, o kterém mi vyprávěl Günther Bloch, můj kolega z výzkumného projektu. Betty a Stoney byli vůdčí pár vlčí rodiny Cascade v národním parku Banff. Oba vedli osm let smečku, kterou tvořilo 18 jedinců, a byli nápadní svým klidným a suverénním chováním vůči jiným členům rodiny. 

Na podzim byla Betty  nalezena mrtvá vedle mršiny jelena. Byla už jen kost a kůže. Nedalo se zjistit, jak zemřela. Laboratorní testy prokázaly, že její imunitní systém byl velice oslabený a že pravděpodobně utrpěla mnoho zlomenin žeber, z nichž ale většina byla zhojena. Od smrti vůdčí vlčice to šlo s celou smečkou z kopce. Asi o 14 dní později byl nalezen mrtvý i vůdčí vlk Stoney. Ležel schoulený v prohlubni, jen pár kilometrů od místa, kde zemřela Betty. 

Podrobné ohledání v laboratoři neobjevilo žádné významnější zranění. Na rozdíl od své družky byl Stoney ve velmi dobré fyzické kondici. Příčina jeho smrti byla záhada. Na co zemřel mohutný vlčí samec? Kanadský biolog Paul C. Paquet poskytl šokující vysvětlení: broken heart (zlomené srdce). Stoneyův úzký vztah k družce pravděpodobně vedl k jeho smrti. Když zemřela jeho partnerka, se kterou žil přes osm let a s níž vychovali mnohá vlčata, ,osamělý pánʻ už prostě nechtěl dál žít.“

Je evidentní, že vlci truchlí po zemřelých členech své rodiny, ale zdaleka ne každý příběh končí takto. Život jde prostě dál. Elli H. Radingerová pokračuje: „Můžeme podle takových příkladů popírat, že komplexní, sociální bytosti pociťují emoce jako lásku, starostlivost nebo věrnost? Je načase začít myslet v nových kategoriích.

 I zvířata postrádají své zemřelé druhy. A není divu, neboť dokud žijí, jsou těsně spojeni a dojemně se o sebe starají. Když jeden zemře, ten druhý jej hledá. Nemusíme chápat, co je zármutek, abychom ho cítili. Truchlíme, když zemře milovaný člověk nebo milované zvíře, protože nám chybí. A časem se přizpůsobíme a žijeme dál.“

Adopce mláďat

Věta „mezi vlky není sirotků“ není okřídlená. V divočině již bylo několikrát zdokumentováno, že se smečka ujala cizích mláďat a vychovala je jako svoje vlastní. Nyní máme i exaktní důkaz...

Skandinávská studie publikovaná v časopise ZooBiology popisuje zajímavý vlčí rys ‒ vyvinuté sociální cítění. Vlci chovají ke svým potomkům bezpříkladnou zodpovědnost, trpělivost a laskavost. Vlčí populace ve Skandinávii na tom není příliš dobře. Je nejen málo početná, ale vykazuje především malou genetickou variabilitu, což pro budoucnost není zrovna dobrá zpráva. 

Inger Scharis a Mats Amundin ze švédské Linköping University přišli s neobyčejně zajímavým nápadem, jak početnosti a zdraví vlků ve volné skandinávské přírodě pomoci. V rámci pěstounského vlčího programu odebrali osm vlčat z různých zoologických zahrad a ve věku pouhých čtyř až šesti dní je dali jiným vlčicím z jiných zoo. 

Pěstounské vlčice nejenže nové přírůstky okamžitě přijaly, ale zároveň přemístily celý vrh včetně nevlastních mláďat do nového doupěte ‒ zřejmě proto, aby je lépe chránily. Adoptovaná vlčata prospívala dokonce lépe než vlastní mláďata. Pro další krok programu, který spočívá v uvádění malých vlčat do divoce žijících smeček, je to velmi nadějná zpráva.

Nejen vlčí filozofie, aneb Tady a teď!

V čem nám může být vlčí ‒ a potažmo zvířecí ‒ filozofie inspirací a příkladem? Pěkně to vyjádřila Elli H. Radingerová: „Vlci truchlí. Když zemře nebo zmizí nějaký člen rodiny, hledají ho, jsou rozrušení, občas agresivní, naříkavě a dlouho vyjí. Ale po nějakém čase se otřepou, zvednou se a pokračují dál. Následují rytmus života ‒ loví, žerou, rozmnožují se a starají se o své rodiny. Dělají všechno, co dělají všechny živé bytosti v přírodě: oslavují přítomný okamžik.

 Zdá se, že jenom my lidé jsme ztratili tuhle schopnost. Ustavičně si děláme starosti o naši budoucnost nebo se hrabeme v minulosti. Kéž bychom dokázali žít více v přítomnosti! Zvířata nás to učí. Udělejme krok zpět a pozorujme je. Nechme je tak, jak jsou, učme se od nich a vyrůstejme s nimi. A uvědomme si, že pokračují v životě dál, a když je čas, aby opustili tento svět, tak my jsme o něco bohatší, protože jsme je znali. 

Bohužel žijeme ve světě, který nám vštěpuje, že máme na všem lpět. Tak stále znovu zažíváme ztrátu a téměř nesnesitelnou prázdnotu. Já jsem se od vlků v Yellowstonu naučila hodně. Především: přijímat věci, které nejdou změnit, tak, jak jsou, přizpůsobit se a užívat si života plnými doušky ‒ každý den znovu.“

Post scriptum

Poslyšte, co o vlku napsal Durward L. Allen v knize The Wolves of Minong:

„Tento masožravec každodenně používá tak sofistikované dovednosti, že jsou zcela mimo chápání nás lidí, soudě podle toho, s čím vším si dokáže poradit a co se uvážlivě rozhodne nechat být.“