Jak změřit psí lásku?

Dost pitomá otázka, není-liž pravda? Vždyť láska je přece nezměřitelná... Za svůj život jsem měl pěknou řádku psů, všechny jsem miloval, ale když o tom tak přemýšlím, snad každého z nich jiným způsobem. A mí psi? Ti mě asi milovali stejně: silně, oddaně, bez výhrad.

Hyperláska

Sören Kierkegaard pravil: „Láska má své kněze v básnících.“ Psi však své verbální básníky nemají (i když mnozí z nich jako volnomyšlenkáři a básníci žijí).

Americký spisovatel Jeffrey Moussaieff Masson (1941) získal doktorát na Harvardově univerzitě, vystudoval sanskrt a je absolventem Psychologického institutu v Torontu a dlouhá léta působil jako šéf Archivu Sigmunda Freuda. V současné době žije v Aucklandu na Novém Zélandu se svou ženou, kočkami a psy, je přísným veganem a píše knihy o právech zvířat a jejich emocionálním životě. Jeho kniha Když sloni pláčou se bleskově stala bestsellerem a záhy byla přeložena do dvaceti jazyků. Ve své knize Psi v lásce nikdy nelžou Jeffrey Moussaieff Masson píše: „Psi nemají potřebu vytvářet hypotézy o lásce (vlastně ani o ničem jiném). Místo toho ji rovnou dávají najevo. A dělají to neustále. Psí schopnost milovat bezvýhradně a bez kolísání mě vždycky ohromovala. Opravdu, mnoho lidí už jistě slyšelo o krutých nebo nedbalých pánech, které jejich psi milovali bez ohledu na špatné zacházení. Schopnost psů projevovat lásku je tak pověstná a rozvinutá, že se z ní stal málem další smysl nebo orgán. Mohli bychom ji označit za hyperlásku, kterou psi zahrnují všechny lidi ve svém okolí.“

Marc Bekoff (1945), emeritní profesor biologie na Univerzitě Colorado v Boulderu, se dlouhodobě zabývá emocemi zvířat. Ve své knize Emoce zvířat ‒ Láska, soucit, solidarita píše: „Mnohá zvířata dávají své city otevřeně najevo, aniž by je před někým skrývala, a budeme-li vnímaví, dozvíme se z projevů patrných navenek mnohé z toho, co se zrovna odehrává v nitru jedince, v jeho hlavě i srdci.“ Žádný kynolog mi dozajista nebude odporovat, budu-li tvrdit, že právě psi své city nikdy neskrývají. „Pokud bych se měl pokusit o takovou definici (rozuměj ‒ lásky; pozn. aut.), která by nám pomohla vyčíst z chování zvířete projevy lásky, řekl bych, že tento cit znamená upřednostňování a vyhledávání blízké společnosti jiného jedince a jeho ochranu, v případě potřeby pak i opečovávání,“ vysvětluje Marc Bekoff. „Láska spočívá v utváření a udržování silných a důvěrných recipročních sociálních vazeb a ve vzájemných citových projevech. Do poetičnosti tomu, pravda, něco chybí, ale pro začátek to není špatné. Je doloženo, že mnohá zvířata jsou schopna nejrozmanitějších prožitků z pestrobarevné palety lásky, a moderní poznatky vypovídají ve prospěch existence tohoto citu u mnoha různých druhů. Mozkové mechanismy ‒ neuroanatomické a neurochemické struktury prožitku lásky ‒ jsou u mnohých živočichů stejné nebo obdobné. Věda tak opět dohání to, co nám intuice našeptává už dlouho.“

„Důvěrné seznámení s druhým člověkem bývá mnohdy počátkem antipatie nebo dokonce pohrdání,“ zamýšlí se Jeffrey Moussaieff Masson. „Láska mezi lidmi často nepřežije sblížení, ovšem s psí láskou je to právě naopak. Sílí a prohlubuje se. I když se tato zvířata seznámí s našimi slabinami, věrolomností a nevlídností, oddaně nás milují ‒ a většina majitelů jim tento cit oplácí. Také my milujeme psy čím dál více. Pouto mezi námi a jimi je pevnější a pevnější.“

Jeffrey Moussaieff Masson se zamýšlí nad další zajímavou otázkou: „Není jasné, zda se psí láska k lidem nějak liší od jejich náklonnosti k jiným psům. Pouto mezi psy může být tak silné, že někteří autoři hovoří o zamilovanosti. Elizabeth Marshall Thomasová se dokonce zmiňuje o jakémsi ,manželstvíʻ. Samozřejmě jde pouze o analogii, ale věrnost, trvanlivost a intenzita citu skutečně do značné míry připomínají svazek mezi lidmi.“

Vděčnost za krmení?

Obecně lidé předpokládají, že psí láska pramení z prospěchu psů, který od lidí mají. Člověk psa krmí a ten ho za to miluje (ostatně podle jedné teorie prý podobným způsobem vzniká i pevný vztah mezi dítětem a matkou). 

Série experimentů, kterou v roce 1954 realizoval A. J. Brodbeck, však dokázala, že krmení rozhodně nepředstavuje nezbytnou součást sociálního pouta. Jeffrey Moussaieff Masson uvádí: „Jedna skupina štěňat dostávala potravu od automatu a druhá od člověka. Člověkem krmená štěňata při spatření experimentátora hlasitě štěkala, ale to byl jediný podstatný rozdíl mezi oběma skupinami. Zdá se tedy, že cit psa nezávisí na tom, co mu poskytujeme, ani na jeho pochopení, že mu přinášíme potravu. Pes nemiluje automat, od něhož získává krmení, ale je schopen lásky k člověku, který mu nikdy žádné nedal.“

Lidská láska se patrně od té psí výrazně liší. Nad tímto problémem se zamýšlí Jeffrey Moussaieff Masson: „Jestliže by člověk bez rozdílu projevoval náklonnost všem lidem, které potká, považovali bychom ho za promiskuitního. Lidi označujeme za přívětivé, otevřené či podmanivé, ale žádné z těchto slov plně nevyjadřuje povahu psů. Pes projevuje lásku skoro každému, kdo se k němu chová přátelsky. Proto někteří lidé (například já) tvrdí, že psi jsou láska, že nežijí ničím jiným.“

Věrnost až za hrob

„A tak se může stát, že obyčejný člověk sžitý s přírodou vystihne realitu zvířecího života svým osvědčeným a nestrojeným slovníkem trefněji než kdekterý učenec, který tráví život v knihovně a používá termíny, jejichž expirační doba co nevidět vyprší.

William L. Long: Jak to vidí „Peter Rabbit“ od šípkového keře

 

Mému někdejšímu neuvěřitelnému parťákovi a skvělému sportovci ‒ aljašskému malamutovi  Framovi (Charismatic Shamanrock) ‒ najednou selhaly v šestnácti letech životně důležité orgány a jejich funkce. Byl nejstarším malamutem v Evropě. Rozhodnutí bylo jasné a nesneslo odkladu. Musel jsem Frama nechat uspat. Bylo to, jako by odešlo na nebesa kus mne samého, Fram byl mým alter egem.

Můj druhý malamut, patnáctiletý Misha (Big Ice Bear Siwash legend), byl na Frama bezmezně vázán. Dělal to, co dělal Fram, nechal se jím vést a chránit. Mishovi trvalo několik hodin, než pochopil, že Fram již není. Pak beze stopy zdravotních problémů ulehl na zem, odmítal potravu i pití. Za tři dny odešel za Framem. Fram byl pro Mishu životně důležitý, mnohem důležitější nežli já. Bez Frama tu již nechtěl být. S Framem mu odešla jeho jistota, jeho středobod vesmíru. I s odstupem desetiletí je tento můj intimní příběh pro mne mimořádně bolestivý. Popsal jsem jej už několikrát a nechci se o něm více rozepisovat.

Zanechme osobních vzpomínek a pohleďme zběžně do dávné i nedávné historie.

Kdo by neznal příběh psa plemene akita inu jménem Hačiko, o němž byly natočeny dva filmy (matoucí možná je, že jeden z nich se odehrává v USA). Hačiko se stal japonským národním hrdinou. Byl zvyklý čekat na svého pána, profesora, vždy u vlaku a doprovodit jej domů. Jednoho dne profesor nevystoupil, neboť zemřel, o čemž jeho pes neměl tušení. Hačiko se po celých deset let každý večer vracel na nádraží Šibuja a věrně, ale marně čekal na svého milovaného pána. Ve věku dvanácti let Hačiko zemřel. Na místě jeho čekání byl vztyčen pomník, japonská vláda vyhlásila den Hačikovy smrti dnem smutku a celé plemeno akita inu za národní poklad. 

20. 10. 1991 zachvátil požár pahorky nad Berkeley a Oaklandem v Kalifornii. Zuřivý živel zabil šestadvacet lidí, zničil tři tisíce domů a zahubil nebo vyhnal z domova na pět tisíc domácích zvířat. Zahynula i Virginie Smithová, která se doma zadusila kouřem. Tělo své paní odmítl opustit dvanáctiletý nalezenec ‒ voříšek Dudley. Jeffrey Moussaieff Masson popisuje tragickou situaci takto: „Záchranáři se ho pokusili vzít s sebou, ale on stál jako socha zapuštěná do země. Tahali ho, postrkovali a přemlouvali, ale Dudley se ani nepohnul. (Úžasný příklad popření pudu sebezáchovy; pozn. aut.) Lidé neměli mnoho času a sami již začínali být v nebezpečí, a tak psa nakonec odvlekli. Srst měl ožehnutou a tlapky ošklivě popálené. Odvezli ho do nemocnice pro psy a kočky v Berkeley, ale přestože přežil, upadl ze žalu nad ztrátou Virginie Smithové do hluboké deprese.“

Americký spisovatel a fotograf Roger A. Caras (1928‒2001) zdokumentoval v knize Pes naslouchá příběh skajteriéra Bobbyho. V roce 1858 zemřel Bobbyho pán ‒ skotský pastýř Old Jock. Den po Jockově pohřbu našli lidé Bobbyho ležet na hrobě jeho pána na hřbitově františkánského opatství v Edinburghu. Na hrobě tak spal Bobby každou noc příštích čtrnáct (!) let. Poblíž hřbitova je dnes žulová kašna s portrétem psa a s nápisem: „Na památku dojemné věrnosti Bobbyho. V roce 1858 tento spolehlivý pes následoval ostatky svého pána na hřbitov františkánského opatství a prodléval poblíž tohoto místa až do své smrti v roce 1872.“ Roger Caras ve své knize píše: „Přátelé, jejichž jména se dochovala a kteří tedy byli skutečnými lidmi, nikoliv smyšlenými postavami, mu nosili potravu a vodu a Bobby tam setrvával v létě i v zimě, možná čekal, možná hlídal hrob svého pána.“

V periodiku Heroic Dogs in the News najdeme na str. 215 tento zápis: „Když byl šestiletý Lee Scott Camphell převezen do nemocnice s těžkými popáleninami poté, co mu od táboráku chytl kovbojský oděv, jeho pes Woodsie odmítl žrát. Nakonec Lee po jedenácti krevních a plazmových transfuzích zemřel. Woodsie ho o dvě hodiny později v domě Camphellových následoval.“

Podobných případů bychom nalezli jistě mnoho. Je však nezbytné hledat další?

Otec Dona Quijota

Poslyšte, co napsal o psech „otec“ Dona Quijota Miguel de Cervantes y Saavedra (1547‒1616): „Dobře vím o psech tak milujících, že se vrhli do hrobu k mrtvým tělům svých pánů; jiní stáli na hrobech a ani na okamžik se z nich nevzdálili, dobrovolně pošli hladem, neboť odmítali žrádlo, jež jim bylo přineseno.“

Čím jsme pro psy?

Přestože chovám chlupaté čtyřnohé kamarády již dvaašedesát let, nedokážu na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Možná jsem byl pro většinu svých psů „pánečkem“. 

Pro irského teriéra Andyho a pro malamuta Frama jsem však byl nepochybně bráchou, rovnocenným partnerem, náš respekt byl vzájemný, důvěra absolutní a jistota, že ten druhý (a naopak) se na mne může spolehnout, více než stoprocentní. (Nikdy nezapomenu, jak mě Fram suverénně ubránil při přepadení pěticí ozbrojených mužů v brněnském podchodu...) 

Pro svou současnou fenku československého vlčáka Taigu (Awanyanke Taiga Šungmánitu Ha-Khoyáke) jsem však nejspíše tátou. Když přišla Taiga do puberty, chtěla si na mé tehdejší partnerce vybojovat místo alfa samice. Byla drsná a nekompromisní. Konflikty trvaly dobré dva měsíce. Pak si Taiga uvědomila své místo a přijala je. 

A vždy si musím připomenout, jak Taiga zlikvidovala už ve svých devíti měsících nebezpečného zloděje. Přiznávám ‒ Taiga má složitou povahu, není komplikovaná, naopak je přímočará, upřímná, ryzí, ale je na mně snad až nezdravě závislá, nikdo si k ní nemůže dovolit to co já, nikomu kromě mne na sto procent nedůvěřuje. To samozřejmě přináší obtíže (např. když onemocním). 

Taiga je moje láska, kterou zbožňuji, a dojímá mne (a někdy až zahanbuje), jak ona zbožňuje mne.

Láska není instinkt

Psí láska k člověku není instinktem a nemá nic společného s pohlavním pudem. Jeffrey Moussaieff Masson píše: „Pokud by psí věrnost byla čistě mechanická, jakýsi instinkt lásky k ochránci, pak by psi jistě neměli problémy se změnou majitele. Přesto je známo, jak dlouho psům trvá, než svou oddanost zaměří na jiného člověka. Občas k tomu vůbec nedojde. Byly zaznamenány případy, že se psi kvůli loajalitě vůči určité rodině pokusili o sebevraždu.“

Věrnost, empatie, láska. Jeffrey Moussaieff Masson obdivně podtrhuje: „Věrnost je ve psech zakořeněna tak hluboko, že lidem může připadat až neosobní, ale všechno nasvědčuje tomu, že vždy jde o vazbu výhradně k majiteli. Vzhledem k její intenzitě ji odmítáme pokládat za instinktivní puzení. 

Všechno nasvědčuje tomu, že pes cítí lásku a loajalitu ke konkrétní osobě (k vám) a neuvažuje v abstraktních kategoriích typu ,člen smečkyʻ, nadřazená bytostʻ nebo ,pánʻ. Psi nás milují a jsou nám věrní, protože mají schopnost prožívat tyto hluboké emoce. I kočky nás mají rády. Těší se z naší přítomnosti, ale nedokážu si představit, že by riskovaly své životy kvůli záchraně mého. Jsem ovšem přesvědčen o tom, že mí psi by to udělali bez váhání.“

Post scriptum

O psech a jejich vztahu k lidem existují stovky dobrých i méně dobrých citátů. Za všechny vyberu alespoň dva.

Andrew Rooney pravil: „Průměrný pes je lepší osobnost než průměrný člověk.“

A ještě nádavkem jeden od Joshe Billingse: „Nemilujete-li psy, nemilujete věrnost. Není na světě lepšího psychiatra, než je štěně olizující vám obličej. Pes je jediné stvoření na světě, které vás miluje víc než sebe.“