Pokaždé mi zatrne, když při sledování dokumentů z divočiny zaslechnu vzlyky nezasvěcených nad ubohými koloušky, nevinnými laněmi či pruhovanými selátky, kteří hynou v nenasytných mordách krvelačných šelem. Příliš dlouhou dobu jsem prožil v divočině, byl jsem svědkem mnoha úspěšných i neúspěšných ataků a mnoha a mnoha jejich následků, abych měl na věc docela jiný názor. Je tomu tak, poněvadž mi bylo dopřáno na jevišti odvěkých tragédií pohlédnout za oponu...
Motto:
Vlčí lid nás učí lovit a starat se o rodinu.
Zpívající lid střeží lovnou zvěř,
aby se udržoval při síle.
Teresa tsimmu Martino: The Wolf the Woman the Wilderness
Lov, stejně jako milování,
probíhá v jakémsi bezčasí, kde současně přestává platit
veškeré vnější měření.
V tomto rituálu koncentrace se rozhoduje
o životě a smrti všech zúčastněných.
John Vaillant: Tygr
Jasno, +7 °C. Nad loukou řídká mlha. Zvolna kráčíme s Taigou okrajem lesa ke střemše. Na travinách pavučiny s démanty rosy; ztracené náhrdelníky tančících lesních žínek jako svědectví po nočním bále.
Taiga zkameněla vzrušením a zabodla své jantarové oči do podrostu: na strniště nad mlýnem vyběhla srna s menším vlkem v patách. V protisměru z křovin se vyřítil velký vlk – čelní srážka zaduněla až k nám, jako by se srazily dva vagony. Výbuch, jako když jestřáb udeří do holuba. Kořist s lovcem padá k zemi. Zákus do hrdla, kopýtka proti obloze, pár záchvěvů, pár vykopnutí...
Je po všem. Čistá práce, dokonalá strategie, dokonalé provedení ‒ jako z vlčí učebnice. Potichu vyklízíme s Taigou jeviště a mizíme, aby hlavní aktéři představení mohli sklidit ‒ nikoliv aplaus, nýbrž zaslouženou odměnu.
Život býložravců je oproti masožravcům po většinu roku v oblastech mírného pásma poměrně snadný. Potravy najdou, kromě zimního období, dostatek takřka na každém kroku. Masožravec si musí své jídlo tvrdě zasloužit, ulovit, a na to musí vynaložit obrovské úsilí, um, vytrvalost, trpělivost a zkušenost.
Jaké jsou tedy zbraně vlčího lovce? Především vytrvalost rozeného ultramaratonce, dokonalá topografická znalost jeho loveckého teritoria, lovecká strategie, kterou získal učením od svých rodičů a zkušených členů smečky, týmová spolupráce s jeho druhy, bleskové reakce, obdivuhodná mrštnost, pořádná dávka štěstí a pak... již jen morda s dvaačtyřiceti zuby.
Impozantními zuby. Vlčí špičák může měřit až šest a půl centimetru, k tomu si můžeme připočíst silné trháky a mohutné žvýkací svaly. Odborníci uvádějí, že vlk má sílu na špičák v průměru 740 N. Na trhácích (Carnassial Teeth) P4-m1 je to 1 200‒1 400 N (tzv. trhákový komplex). Nic vám to neříká?
Jinými slovy ‒ stisk vlčí mordy je obdivuhodný. Nicméně zuby jsou jedinou skutečnou vlčí zbraní. Žádné dýky v podobě zatažitelných drápů oproti kočkovitým šelmám nemá.
Odjakživa mě fascinovala psychická odolnost psovitých šelem, které jdou vstříc nebezpečí takzvaně po hlavě. Nemají jinou volbu – zbraně mají v mordě. Boxeři, zápasníci MMA a jiných bojových sportů si naopak střeží a chrání především hlavu. Ono psychické nastavení psovitých při lovu mi navždycky bude brát dech.
Chci podtrhnout, že vlci mají neobyčejný dar empatie, vlastnosti, kterou mnozí lidé namyšleně považují za vlastnost typicky lidskou. Vlci jsou mimořádně vnímaví a dokážou se vcítit do myšlení své potenciální kořisti. Právě tato schopnost jim umožňuje promyšlenou strategii a spolupráci při lovu.
Podstatou strategie je dostihnout kořist s vynaložením co nejmenší fyzické námahy a potom ji co nejrychleji strhnout a zabít. Dokonalá znalost terénu umožňuje lovcům odříznout ústupové cesty loveného zvířete, případně ho vehnat do terénu, který vyhovuje lovcům, nikoliv však kořisti, apod.
Přestože vlci jsou vynikajícími a vytrvalými lovci, kteří dokážou ve smečce skvěle spolupracovat a dokonale využít topografie terénu ve svůj prospěch, není jejich lovecká úspěšnost nikterak závratná. Samozřejmě záleží na mnoha rozličných faktorech: např. na druhu potenciální kořisti, na ročním období, na terénu, na počasí atd.
Dr. Angelika Sigl a Mira Meyer ve své knize Vlci ‒nový pohled na plachého lovce uvádějí: „Navzdory taktickým schopnostem vlčí smečky je každý lov pro vlky obtížný. Jeho úspěšnost závisí na mnoha okolnostech ‒ počasí, denní a roční době, terénu, druhu kořisti, jejích zkušenostech s vlky, věku, pohlaví a kondici. Až donedávna jsme měli dostupné pouze údaje o lovecké úspěšnosti vlků v zimě, kdy jsou pozorování snazší. Tato data však nejsou z celoročního hlediska směrodatná, neboť ulovit stejnou kořist je v zimě snazší nežli v létě. Proto se dostupné údaje o lovecké úspěšnosti vlků pohybovaly mezi 4‒56 %.
Terénní zoolog a odborník na vlky David Mech považuje všeobecně jejich procentuální loveckou úspěšnost za mizivou ‒ podle jeho vlastních pozorování se v průměru pohybuje kolem 5 %. Ze 131 případů útoků na losy, které D. Mech osobně pozoroval, se vlkům podařilo zabít jen 6 zvířat. Ostatní losi vlkům utekli, nebo se jim postavili čelem, což útočníky odradilo od dalšího pronásledování.“
Vytrvalost vlků při lovu závisí podle Mecha také na jejich motivaci, která je tím silnější, čím delší čas uplynul od posledního úspěšného lovu.
K předcházejícím řádkům chci pouze dodat, že losi, stejně jako bizoni a pižmoni náleží k nejtěžším a nejnebezpečnějším kořistem, jež mohou vlci ulovit. Je třeba si uvědomit, že takový los může vážit téměř 1 000 kg a je vyzbrojen nejen mohutným parožím, ale především ostrými kopyty, kterými vládne jako válečnými palicemi a kterými může způsobit fatální zranění či usmrtit predátora. Na Aljašce je los považován za jedno z nejnebezpečnějších zvířat a z vlastní zkušenosti vím, že je postrachem musherů (jezdců se psím spřežením).
Obecně lze říci, že vlci jsou při lovu nejúspěšnější v zimě, kdy jsou býložravci zpravidla kvůli nedostatku potravy zesláblí a ve vyšší sněhové pokrývce mají menší šance na útěk.
V pozdním jaře vlci loví mláďata kopytníků, ovšem matky jsou v obraně svých mláďat mimořádně statečné, dokážou se postavit vlčím lovcům na odpor a jejich kopýtka jsou velmi nebezpečná.
V létě bývají býložravci v nejlepší kondici, jejich lov je mimořádně obtížný a vlci často přežívají zejména na hlodavcích. „Myškování“ se pochopitelně nezúčastňuje celá smečka, kdežto vlci loví jednotlivě, nebo matka či jiný člen smečky zaučují tomuto umění vlčata.
Na podzim loví vlci především jeleny, kteří jsou v období říje vyčerpaní a méně ostražití, v zimě pak laně (predátoři preferují březí samice, které se ve sněhu hůře pohybují).
Vlci jsou oportunisté, pokud to situace dovoluje, vždy dávají přednost nejsnazší kořisti, která klade nejmenší odpor. Loví především stará a slabší zvířata a mláďata kopytníků.
Ve svém teritoriu testují potenciální kořist svým, pro nás lidi až nepochopitelným a těžko uvěřitelným, čichem a jím dokážou odhalit handicapy své budoucí kořisti (např. zkažené zuby, záněty atd.), která zvířata oslabují a znevýhodňují. Samozřejmě mají-li možnost, rádi se přiživí na objevené mršině.
Angelika Sigl a Mira Meyer ve své knize upozorňují na jeden zajímavý moment:
„Představa vlka jako lstivého a záludného tvora patří k jeho obrazu zažitému v dávné minulosti, který u mnohých lidí přetrvává dodnes. Ve skutečnosti je vlčí lovecká strategie možno říci přímá a každá vyhlédnutá kořist má vždy šanci na záchranu (a to velkou, viz Lovecká úspěšnost vlků; pozn. aut.). To neplatí pro určité losy, kteří jsou nemocní a zesláblí ‒ vinou právě vlků. Ve střevech některých vlků žijí tasemnice, které se rychle množí a jakmile jsou dost velké, dostanou se výkaly ven z těla na zem nebo do vody. Tasemnici pak pozře los s potravou nebo i ve vodě při pití. Los je pro tasemnici mezihostitelem. Krevním oběhem se tasemnice dostane losovi do plic, kde utvoří kulovité cysty velikosti až golfového míčku. Několik desítek takových cyst může funkční objem plic zmenšit natolik, že tím podstatně sníží vytrvalost a odolnost zvířete. Zesláblý los je pak pro vlky snadnou kořistí. Dříve by se tento proces jistě přičítal lstivosti vlků, kteří tímto způsobem oslabují svou budoucí kořist, dnes jim takový úmysl snad již nikdo nepřisuzuje.“
Tento anglický termín je možno přeložit jako přebytečné nebo nadbytečné zabíjení. Jinými slovy ‒ vlci zabijí více zvířat, než mohou sežrat. V přírodě bývá takové chování pozorováno jen velmi výjimečně.
Pokud se však vlci dostanou k hospodářským zvířatům ‒ ovcím či kozám uzavřeným v ohradě ‒ bývá toto chování celkem obvyklé.
Hospodářská zvířata vlkům signalizují prvky handicapované zvěře: v panice se houfují a na omezeném prostoru nemají kam prchnout. Jejich panika zřejmě stimuluje vlčí lovecký pud na maximální míru. (Přebytečné zabíjení nebylo dosud v divočině nikdy věrohodně zaznamenáno.)
Angelika Sigl a Mira Meyer se domnívají:
„Je též možné, že spouštěcím mechanismem pudícím vlky k nadměrnému zabíjení je dosud nepoznaná situace ‒ velké množství zvířat zavřených v omezeném prostoru, a tudíž velice snadno ulovitelných je něčím, co vlk ve svém přirozeném prostředí nikdy nezažije. V přírodě se nikdy nesetká s takovým množstvím bezbranných obětí. A proto využije nabízené šance a pokusí se jich zabít co nejvíc do zásoby, aby se také později nažral.“
Sborník Národní akademie věd USA (Proceedings of the National Academy of Sciences of The United States of America, zkráceně PNAS) nedávno zveřejnil poněkud kuriózní výsledek studie možností, jak snížit riziko srážky auta se zvěří. Řešením jsou vlci.
Hlavní důvod hledejme ve způsobu, jakým vlci vysokou zvěř (zejména srnčí) loví. Vlci se s oblibou pohybují podél objektů vytvořených člověkem ‒ silnic či potrubí. Srnčí zvěř to ve vlčích teritoriích prý chápe, a proto se takovým místům vyhýbá, aby snížila riziko, že narazí na hladovou smečku vlků.
„Příchod vlků snížil množství srážek se zvěří o 24 %, což znamená ekonomický benefit 63krát větší, než jsou ztráty způsobené prokázanou škodou, kterou vlci způsobí predací dobytka,“ píše se ve zprávě PNAS. „Ročně se v USA stane zhruba milion nehod vozidel se zvěří s 29 000 raněnými lidmi, 200 mrtvými a téměř 10 miliardami dolarů (227,3 miliardy korun) v celkových ekonomických ztrátách.“
A jak jsme na tom u nás? „Ročně dochází ke zhruba 15 000 nehod se střetem se zvěří šetřených Policií ČR, vzniká tak škoda v úhrnné výši cca 600 milionů korun,“ informuje Petr Jedlička, hlavní analytik České kanceláře pojistitelů. „Průměrná výše vzniklé škody v důsledku poškození vozidel nebo jiného majetku dosahuje u jedné nehody kolem 40 000 korun.“
Dlužno ovšem poznamenat, že ani vlci nejsou uchráněni před koly automobilů. V České republice již zahynulo na silnici několik vlčic a vlků, v sousedním Německu jdou vlčí oběti do desítek.
Obecně lze říci, že zvířata, která jsou v noci při přechodu vozovky oslněna reflektory, zpravidla zkamení (je to jejich přirozená reakce). Navíc příjezdovou rychlost automobilu v podstatě nedokážou odhadnout (což vlastně nedokáže s jistotou ani člověk).
Rick McIntyre strávil studiem a sledováním vlků v amerických národních parcích více než čtyřicet let. Rick si vede přesné záznamy svých pozorování: 27. 1. 2019 se mu podařilo zahlédnout vlky stotisíckrát! Měl jsem to štěstí se kdysi v Yellowstonu s Rickem McIntyrem setkat, a proto mě velmi potěšilo, když letos (2021) nakladatelství Práh vydalo jeho mimořádnou knihu Vzestup vlka 8 ‒neuvěřitelný příběh vlka, který to z outsidera dotáhl až na alfa samce Yellowstonu.
Na tomto místě si dovolím obsáhlejší citaci z Rickovy knihy, která výmluvně dokumentuje nebezpečný život predátorů a rizika, jimž jsou vystaveni. Jen na vysvětlenou ‒ vlky v Yellowstonu zoologové označují čísly.
„Viděl jsem, že osmička není zrovna v dobré kondici,“ píše Rick McIntyre. „Za pár měsíců měl oslavit šest let, jednalo se tedy o ekvivalent člověka blížícího se padesátce. Veškeré fyzické opotřebení si začínalo vybírat svou daň. Později jsme přišli na to, že osmička je v mnohem horším fyzickém stavu, než jsme si původně mysleli, a to kvůli rokům potyček s jeleny wapiti...
Během psaní této knihy jsme se s Jimem Halfpennym bavili o osmičkově lebce, kterou Jim se Sue Wareovou z Denverského přírodovědeckého muzea po osmičkově smrti zkoumali. Jim mi pověděl, že v ní chyběly dva špičáky, další byl vylomený a čtvrtý zbroušený. Tyto čtyři dlouhé ostré přední zuby přitom vlkům slouží k zakusování a usmrcování kořisti.
Chybělo i několik dalších zubů, některé byly zlomené a vedle toho se v čelistech nacházela řada abscesů (infekcí). Jim mi pověděl, že tato místa musela jistě vydávat zápach. Osmička se nepochybně naučil u lovné zvěři zachytit odér nemoci či infekce a jistě sám poznal, že se podobný zápach line z něj.
Jim mi zapůjčil dvě fotografie osmičkovy lebky. Viděl jsem, že jeho čelisti byly prošpikovány dírami, jež způsobila infekce. Předek jeho spodní čelisti připomínal spíše houbu na mazání tabule než kost. Bolest, kterou mu abscesy způsobovaly, musela být nepředstavitelná.
Mezera mezi dvěma zlomenými zuby, horním špičákem a jedním z horních třenových zubů na pravé straně tlamy měla zhruba stejnou šířku jako kopyto jelena wapiti. Jim se tedy domníval, že jelen wapiti osmičku nakopl přesně sem, do pravé strany úst. Zranění vykazovalo známky zhojení, což naznačovalo, že k němu došlo dlouho před jeho smrtí.
Jak jsem tak o Jimových závěrech přemítal, uvědomil jsem si, že jsem možná během osmičkova boje v potoce byl onoho kopance svědkem.
O mnoho let později jsem se dočetl, že spousta hráčů NFL trpí po opakovaných úderech do hlavy poškozením mozku. Napadlo mě, zdalipak i osmička mohl trpět stejným syndromem. Studie 111 mozků zesnulých profesionálních hráčů amerického fotbalu zjistila, že 110 z nich jevilo v důsledku úderů do hlavy známky degenerativního onemocnění mozku (konkrétně chronické traumatické encefalopatie neboli CTE). Všichni tito hráči nosili helmy, osmičkův mozek však nechránilo nic.
Pokusil jsem se odhadnout, kolika úspěšných lovů se osmička během svého šestapadesátiměsíčního období na pozici alfa samce účastnil. Snadno jsem si spočetl, že jich muselo být několik set. Stačí pomyslet na to, kolik úderů musel během svých jednašedesáti zápasů schytat Muhammad Ali (pro mladší generace na vysvětlenou: Muhammad Ali, vlastním jménem Cassius Marcellus Clay, 1942‒2016, byl olympijský vítěz v boxu z Říma a profesionální mistr světa v těžké váze, v roce 1999 byl časopisem Sports korunován na Sportovce století; pozn. aut.).
Osmička měl na kontě mnohem více bojů a v řadě z nich šlo o souboj na život a na smrt, navíc většina jeho zvířecích protivníků byla mnohem větší i silnější než on. Veškeré rány, které osmička schytal, měly stejně jako u Aliho za následek předčasné stáří a úbytek sil i vitality.
Ali po čase odešel do důchodu, osmička však stejnou možnost neměl. Navzdory zraněním, která snášel, musel pokračovat v lovení a vystavovat se dalším ranám. Dál a dál se pral, poháněn čistě silou vůle. Realita byla ovšem taková, že tímto tempem nemohl pokračovat o moc déle.
Zamyslel jsem se nad jedním Aliho citátem, který dojemně shrnuje jeho život, stejně jako osmičkův: „Mé fyzické utrpení stálo za to, čeho jsem v životě dosáhl. Člověk, který není dostatečně odvážný na to, aby riskoval, nikdy ničeho nedosáhne.“
Vlci vedou nebezpečný život i bez nástrah, které jim na mnohým místech připravují lidé. Podrobné výzkumy z Yellowstonu prokázaly, že průměrná délka vlčího života je pouhých šest sedm let!
Kdyby neexistovala mezi členy vlčí rodiny soudržnost, obětavost a altruismus, byl by jejich průměrný věk patrně ještě kratší. Rodinná láska jim však velí nezištně pečovat o zraněné druhy.
Rick McIntyre vysekl ve své knize překrásnou poklonu: „Vlastností, jíž si na vlcích nejvíce cením, je jejich odhodlání, které je definované jako směs vášně a vytrvalosti. Myslím, že svůj život milují natolik, že si nedokážou představit, že by se jen tak vzdali.“
Lovci a jejich kořist žijí ve stejném životním prostoru již po miliony let. Lovci loví, aby se nažrali a přežili. Angelika Sigl a Mira Meyer zdůrazňují:
„Vražedná touha přisuzovaná vlkům není nic jiného než jediný způsob jak přežít. Málokdo si ale uvědomuje, že vlk ‒ jako ostatně každá šelma ‒ podstupuje při lovu obrovské riziko. Kořist totiž není zdaleka bezbranná ani bezmocná, byť se nám to tak na první pohled jeví.
Už odpradávna, kdy se předkové dnešní kořisti poprvé setkali s předky dnešních predátorů, se mezi nimi začal odvíjet strategický boj o přežití. Obě strany v něm během milionů let vylepšovaly své zbraně a útočné i obranné techniky. Jelenům a losům narostlo paroží a ostrá kopýtka, s nimiž dokážou útočícího vlka těžce zranit. Jiná zvířata patřící mezi běžnou kořist vlků vsadila pro změnu na maskování. Barva jejich srsti je tak dokonale přizpůsobena okolnímu prostředí, že pro vlčí zrak je těžké je objevit.
Další případná kořist ‒ ovce sněžné ‒ zase umějí skvěle běhat a šplhat po skalách. Ve skalnatém terénu vlk pronásledovatel nemá šanci.
Bizoni a pižmoni spoléhají ‒ především v zimě, kdy jsou zesláblí a snáze zranitelní ‒ na pravidlo říkající, že v množství je síla. Když se celé stádo drží pohromadě, je tlak predátorů na každé jednotlivé zvíře slabší. Počet členů stáda, zejména u pižmoňů, závisí na hustotě vlčí populace v daném území: čím je vlků více, tím jsou stáda početnější, aby byla zajištěna lepší ochrana.“
Nevěřte všemu, co se píše: v listopadu 2021 vyšla na Slovensku publikace Vlk strážca lesa od Todda K. Fullera. V knize čtenář nalezne výjimečně dobré fotografie a poněkud slabší text.
Chci upozornit na dvě vyslovené chyby. Todd Fuller píše: „Hoci sú vlky veľké šelmy, dokážu chytiť aj najrýchlejšiu korisť.“ Většina potenciální velké vlčí kořisti je ovšem výrazně rychlejší než tento predátor, takže její ulovení je možné jen díky kooperaci smečky a vhodnému terénu.
Za závažnější omyl však považuji pasáž, v níž Todd Fuller vyjadřuje pochyby o promyšlené lovecké taktice vlčí smečky a o schopnostech kooperace jejích jednotlivých členů; podobné projevy považuje spíše za náhodu.
Nejen moje praktické zkušenosti, ale především přesná a detailní pozorování renomovaných zoologů, která jsou realizována od poloviny devadesátých let 20. století v americkém Yellowstonu, svědčí o naprostém opaku.
Úspěšností vlčích lovů jsme se již zabývali. Možná je dobré zopakovat, že největší silou vlčí smečky je právě její vytrvalost, trpělivost, strategie, flexibilnost, schopnost spolupráce a dokonalá znalost terénu, které tito lovci dokážou skvěle využít.
V přirozeném prostředí Přírody vše funguje jako v nejjemnějším hodinovém stroji. Vše do sebe zapadá, nic není zbytečné, nic není navíc, nic nepřebývá, nic nechybí. Pokud ovšem do tohoto úžasného veledíla nezasáhne člověk ‒ ať už v dobré víře, z neznalosti, nebo z vrozené chamtivosti.
Pak tento úžasný systém chřadne či se počíná hroutit. Příkladů kolem sebe nalezneme bohužel bezpočet...
Cristina Eisenbergová napsala: „Žádný živočišný druh není nadbytečný, protože všechny přispívají k efektivnímu fungování ekosystému. I přesto, že nevíme, proč potřebujeme každý druh sýkory nebo pavouka, nejspíš časem, až už bude příliš pozdě, přijdeme na to, proč je moudré zachránit všechny druhy.“
Bývalý prezident profesor Václav Klaus, věhlasný všeználek, prohlásil: „Žádné ničení planety nevidím.“
Naopak geniální grafik a výtvarník Adolf Born (1930‒2016) si posteskl: „Zvířata bohužel musí žít na jedné planetě s lidmi.“
Slavný americký přírodovědec, spisovatel a ochránce přírody John Muir (1838‒1914) napsal: „Nic zpeněžitelného není v bezpečí, bez ohledu na druh ochrany.“
Německý filozof Arthur Schopenhauer (1788‒1860) tvrdí: „Žádné zvíře nikdy netrýzní jen proto, aby trýznilo; dělá to však člověk a takto vzniká ďábelská povaha, která je daleko horší, než je povaha zvířecí.“
Přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt (1769‒1859) si někdy v březnu roku 1800 v amazonském pralese poznamenal do deníku: „Zlatý věk je již za námi. Ničivá ruka člověka zasáhla až do ráje.“
A syn malíře a grafika Alfonse Muchy, spisovatel Jiří Mucha (1915‒1991), se v románu Lloydova hlava čtenářům svěřil: „Ne, nechtěl bych zůstat zavřený s lidstvem přes noc v jednom pokoji.“
Ještě před rokem 1931 ve své Šumavě umírající a romantické napsal můj zbožňovaný guru ‒ grafik, malíř, filozof a spisovatel Josef Váchal (1884‒1969): „V dnešní zbahnělé době ničemu velkému, krásnému a ušlechtilému nepřející jest již odvahou říci, že úpadkem přírodních krás vinna je pouze přemnožená lidská společnost.“