Jaké plemeno se hodí pro stopování

Každý pes je schopen pracovat se svým nosem, tedy využívat svůj čich ke sledování stopy. Otázkou však je, do jaké úrovně. Konečný výsledek ovlivňuje mnoho faktorů. A aby vše zapadlo, jak má, musí si pes a jeho člověk – psovod – tzv. sednout. Rozhodně nezáleží jen na dispozicích jednotlivých plemen, ale i na konkrétním jedinci, jeho povaze. Totéž platí o člověku. Také jeho povaha, jeho zkušenosti a vědomosti ovlivňují konečný společný výsledek. 

Aby se sešel nadaný a pro stopování zapálený člověk a pes s vhodnou povahou a vrozenými čichovými kvalitami, je často věcí štěstí. Přesto je možné tomu štěstí trochu pomoci. A to začíná vhodným výběrem plemene a následně konkrétního štěněte. 

Čichový orgán psa

Nejen nejvyvinutějším, ale jaksi hlavním smyslovým orgánem psa je čich. Je pro něj přibližně tak důležitý jako pro nás oči. Nachází se v dutině nosní a zaujímá největší část horního nosního průduchu a zadní část nosní přepážky. 

Skládá se z lamelového systému velmi jemných chrupavek a kostí. Celý je pokryt sliznicí. Právě ve sliznici se nachází velké množství čichových buněk, na jejichž výběžcích leží čichové řasy. Čichové řasy jsou citlivé na pach, předávají impulz čichovým buňkám a tyto dále za pomoci nervové soustavy dávají podnět mozku, kde způsobují pachový vjem. Čichový orgán patří k orgánům chemického smyslu. Sliznice díky čichovým buňkám disponuje zvláštní citlivostí. Podráždění pachovými částicemi vyvolává „pocit pachu“. 

Citlivost čichu psa není u všech jedinců stejná. Je značně individuální. Plocha nosní sliznice o tloušťce 0,1 mm dosahuje u psa v průměru asi 135 cm2, např. u německého ovčáka je to přibližně 170 cm2. U člověka je při tloušťce 0,006 mm nosní sliznice s čichovými buňkami o rozloze pouze 5 cm2. Pro představivost: pes vnímá pach syrového masa o váze 0,002 g. Člověk neucítí syrové maso ještě ani při 100× větším množství. Nejen proto tak platí, že pes je schopen zachytit pach přibližně ve stokrát menší koncentraci než člověk. 

Aby pes začal intenzivněji pach vnímat, je na to zapotřebí několika rychle za sebou jdoucích krátkých, ale výrazných vdechů. Jiné přirovnání říká, že člověk má 5 milionů čichových buněk, kdežto pes jich má až 300 milionů, někdy se uvádí až 400, nebo dokonce 500 milionů. Největší čísla jsou přisuzována bloodhoundovi. Ale samozřejmě, každý člověk, i pes, nemá stejné množství čichových buněk jako jedinec stejného živočišného druhu. 

Vytříbenost čichu

Kvalita čichu jednotlivých psů však rozhodně není jen o velikosti nosní sliznice, nebo jak se někdy traduje – o velikosti čenichu, ale samozřejmě kromě správného tréninku hraje významnou úlohu zmíněná genetika – zděděné schopnosti. Je sice všeobecně známé, že psi „krátkonosí“, jako např. německý boxer nebo americký buldok, mají počet čichových buněk méně, dýchání v extrémnějších klimatických podmínkách je pro ně problematičtější a síla vdechu (nasátí pachu) menší, nežli je tomu u psů s „dlouhými nosy“. Ale nevylučuje to fakt, že se i u těchto plemen najdou velmi dobří stopaři. 

Dalo by se říct, že každý pes, každého plemene a každého původu, má reálnou šanci naučit se sledovat pach na stopě – pracovat svým čichem v terénu. Otázkou však zůstává, kde je strop jeho možností. 

Čím více vzduchu se dostává do nosní dutiny, tím snáze se dostávají pachové částice k čichovým buňkám, a tedy je rozšířen názor, že psi s prostornou čichovou houbou s velkými otvory mají větší předpoklady pro dobrou práci psa na stopě. 

Být alespoň průměrným stopařem může téměř jakýkoliv pes, má-li psovod o toto kynologické zaměření zájem a dokáže-li psa natolik dobře motivovat a trénovat, aby jeho čtyřnohý přítel své čichové nadání rozvinul.   

I když má pes omezený počet čichových buněk, praxí a systémovou prací se čich zdokonaluje. Tedy se vytříbí. Pro lepší pochopení vám může pomoci přirovnání: jak pracuje degustátor vín. Je to také o vytříbenosti chuti, díky nekonečné a variabilní praxi.   

Jaké zvolit plemeno

Když už se nadchnete pro kynologický směr – stopování se psem, určitě budete přemýšlet, jaké plemeno je k tomuto nejvhodnější.

Předně je důležité si uvědomit, že použití čichu při sledování stopy je dost odlišné, od použití čichu při jiném zaměření, jako je třeba vyhledávání drog, tabáku, výbušnin, ve sportovním charakteru „nosework“, až po uplatnění vynikajícího nosu při záchranářských pracích. 

I když se v dávné stopařské minulosti velmi osvědčila některá lovecká plemena, a tu a tam jsou k vidění v zahraničí i dnes, zejména plemeno bloodhound, všeobecně lovecká plemena pro sledování stopy v terénu nejsou úplně ideální. Čich loveckých plemen je výborný, ba přímo často vynikající, ale jejich lovecká náruživost může při sledování lidského pachu v terénu snadno zničit předchozí práci. Člověk si výběrem loveckého plemene pro stopařinu může přidat práci se zvládáním ovladatelnosti a soustředění psa v terénu na lidský pach. Není pro člověka snadné prosadit u psa názor, že lidský pach na stopě je důležitější než pach zvěře. 

Dalším předpokladem k výběru vhodného plemene ke sledování pachové stopy bude jeho učenlivost, ovladatelnost a chuť spolupracovat s člověkem. Tím se nám zúží výběr na plemena ovčácká a některá plemena společenská, teriérská a pár dalších výjimek. Určitě by bylo vhodné vyškrtnout z výběru plemena s velmi dlouhou srstí a plemena opravdu velmi malá.         

Za nejběžnější a nejlepší psí stopaře jsou považováni němečtí ovčáci a belgičtí ovčáci, zejména malinoisové. To je dáno především jejich početností, schopností všestranného výcviku a tím i možností výběru štěněte z „pracovních liniích“ – po pracovně vedených rodičích. Už toto je totiž velký předpoklad pro štěstí při výběru vhodného jedince.   

Ovšem existuje i spousta dalších vhodných plemen. Pokud se najde k tomuto kynologickému směru výborná psí povaha a nadšený, šikovný, přemýšlivý a pracovitý psovod, překvapit na soutěžích, i v praxi, může mnoho dalších plemen: knírači všech velikostí, australský ovčák, flanderský bouvier, bílý švýcarský ovčák, holandský ovčák, border kolie, americký stafordšírský teriér, belgický ovčák groenedael, tervueren či laekenois, samojed, hovawart, československý vlčák, irský vlkodav, australský honácký pes, pyrenejský ovčák, briard,  černý ruský teriér, rotvajler, dobrman, český horský pes, boxer, erdelteriér, beauceron, dalmatin, entlebušský či appenzellský salašnický pes, anglický bulteriér, chodský pes, český strakatý pes, zmiňovaný bloodhound a třeba i šeltie, pudl a z loveckých plemen zlatý retrívr, labrador či velšpringršpaněl.

Může nastat i zcela jiná situace – psa již máte a chcete s ním stopovat. Ať už vychází z výčtu vhodných plemen pozitivně, nebo negativně, není nic snazšího než to zkusit. A třeba rozšíříte seznam vhodných plemen pro tuto činnost.

Výběr vhodného štěněte

Jestli je lepší fena, anebo pes, to se asi rozhodnout nedá. Ani jedno pohlaví oproti druhému výrazněji neexceluje. Asi největším problémem je hárání. Některé feny jsou v tomto období náladové a nepodávají stabilní výkony. Navíc startují na soutěžích poslední nebo vůbec. 

U psů jsou také problémem háravé feny v okolí. Některé psy hárající feny mohou velmi vyvádět z míry, a tak jsou jejich výkony nestabilní. Psi navíc mají tendence značkovat území. 

Fena versus pes tak každý má svá pro a proti. Pohlaví tedy není rozhodujícím ukazatelem pro jejich výborný výkon ve stopování.     

Můžete-li si vybrat, vždy je vhodnější sáhnout po štěněti, které vzešlo po pracovně vedených rodičích. Jestliže fena i krycí pes, nejlépe i jejich rodiče, měli výborné výsledky na stopách, dají se předpokládat vhodné vrozené schopnosti i u štěňat. Pokud tu možnost nemáte, nezbývá vám nic jiného než vybírat ze štěňat, která jsou k dispozici. 

Je skvělé, když vám chovatel dovolí vybrat si jedno štěně z mnoha, nebo dokonce přistoupí na malé experimentování a vy si tak můžete vybrat štěně, které se v základu pro stopařinu hodí. 

Štěně by mělo být, pokud možno, vyrovnané povahy, ani příliš dominantní, ale ani plaché a „všude poslední“. Mělo by mít zájem běžet za kutálejícím se malým předmětem nebo za granulí. Co je nejdůležitější, musí být „žravé“ a tzv. kontaktní. Když s sebou máte kousky piškotů a štěně se urputně snaží se vám dostat do kapsy nebo do dlaně, je to úplně skvělé. Protože výchozí metoda pro výuku stopování je založena na pamlscích, v mnoha případech časem i na aportících, hraje při výběru štěněte významnou roli jeho chuť k jídlu. Zeptejte se chovatele, která štěňata jsou první u misky s krmením a jsou, co se týče žrádla, nejprůbojnější. 

Kdy začít?

Čím dříve, tím lépe. Nezačíná se hned stopováním na dlouhých trasách. Pes se musí naučit používat svůj čich správně. A to se děje na několika málo metrech čtverečních. Proto začít s dvouměsíčním štěnětem rozhodně není brzy. Stejně tak se dá začít i s dospělým psem. Ale v tomto případě se předpokládá, že výsledky budou slabší, než když se stejným jedincem začnete se stopováním již od štěněcího věku. 

V každém případě záleží na vhodně zvolené motivaci a strategii hry, protože stopování psa musí bavit. Toto není činnost, ke které by bylo možné psa přinutit.