Zákoutí psího chování III – Pes a stres
V naší uspěchané době často slýcháme o stresu v souvislosti s prací, se zdravím, vztahovými problémy i dalšími podněty. Nezřídka jde o nadužívání tohoto pojmu, a tak není překvapení, že o stresu se často hovoří také v souvislosti se zvířaty, domácími miláčky.
Možná to má znít důležitě nebo zajímavě, když v parku při venčení psa hovoří dvě majitelky či majitelé čtyřnožce o stresu jejich miláčka jako o nějakém zvláštním stavu, ne-li o nemoci. Přitom v běžném životě se pes nezřídka dostává do stresového stavu, řeší-li situaci, se kterou se dosud nesetkal a vyhodnotí-li ji jako nebezpečnou. Tím může být třeba setkání s větším neznámým psem nebo násilné vedení psa na veterinární ošetřovnu, kde se setkal s nepříjemnými zákroky.
Nejčastěji jde o krátkodobý stres, který zvířeti pomáhá zvyšovat výkon díky přirozené neurohumorální reakci těla, jež zvyšuje jedinci šanci na úspěšný boj nebo útěk. Vše probíhá tak rychle a samozřejmě, že nějaký stres u psa ani nepozorujeme. Pejskaři to komentují velmi krátce – porval se nebo utekl.
Někdy ale stres není pro laika tak zjevný. Příkladem může být statný a sebevědomý slovenský čuvač, kterého starší důchodce tahal na veterinární ošetřovnu doslova jako kozu. Bílého krasavce jen tak něco nezaskočilo, byl poslušný, ale do stánku zdraví zvířat však zásadně odmítal chodit. Známky stresu (jak si je dále popíšeme) na něm nebyly znát, spíše tvrdohlavost. Seniora totiž za svého páníčka příliš neuznával. Ale když už byl přinucen dorazit do ambulance, choval se naprosto normálně. V klidu se nechal vyšetřit, ošetřit nebo očkovat. Stejně jako třeba americký stafordšírský teriér, který naopak vcházel do ambulance s páníčkem na volno a na vyšetřovacím stole byl dřív, než dostal povel. Je pravda, že stafordi patří mezi plemena, která mají vyšší práh bolesti. Ale to už je na jiné téma.
Protože na internetu kolují ne vždy relevantní informace o stresu u psů, požádali jsme o rozhovor inženýrku Adélu Polóniyovou z České zemědělské univerzity, která se zabývá chováním psů nejen na teoretické úrovni, ale sama má bohaté praktické zkušenosti se psy.
Paní inženýrko, můžete vyjmenovat situace, které nejčastěji způsobují stres zvířete?
V první řadě je důležité si říct, co je to stres a jak ho definovat. Stres je fyziologická reakce organismu na zátěžovou situaci. Většina lidí chápe stres jako negativní záležitost, ale tak to vůbec nemusí být. V nebezpečné, život ohrožující situaci může reakce organismu na stres zachránit život, ale při dlouhodobém působení naopak může ohrozit zdraví a životní pohodu. A samozřejmě všichni známe situaci, kdy pod tlakem podáváme lepší výkon ‒a podobně to funguje i u psů.
Co se týče situací, tady opravdu hodně záleží na konkrétním jedinci, jeho výchově a socializaci. Kupříkladu pro jedince, kteří neměli jako štěňata dostatečný kontakt s ostatními psy, bude pravděpodobně stresovou situací prosté setkání s jiným psem. Zatímco pro správně socializovaného psa tato situace stres nepředstavuje. Obecně těch situací je nepřeberné množství a může to být cokoliv, s čím se pes jako štěně běžně nesetkával anebo naopak setkával, ale co mu způsobilo nějakou bolest či trauma.
Psa může stresovat i pouhá procházka městem, kde je spousta lidí, aut, hlasité vjemy, jízda hromadnou dopravou, různé typy povrchů. Obecně silnými stresory jsou bolest, hlad, žízeň, izolace a nemožnost uspokojit své potřeby. Zdaleka to není jenom často zmiňovaná návštěva veterinární ordinace, ohňostroj nebo bouřka.
Co se děje v těle psa při krátkodobém stresu?
Je to klasická příprava těla na útěk či boj. Zrychlí se tepová frekvence a dýchání, zvýší průtok krve do svalů. Stáhne se žaludek. Vyplavuje se v malé míře i kortizol (stresový hormon), který se v krvi zvyšuje do té doby, než stresor ustoupí, a poté se vrací na svou původní hladinu. V tomto případě je vyplavování kortizolu zdravé, protože dodává tělu potřebnou energii a připraví ho na boj nebo útěk.
Jak laik pozná, že jde opravdu o stres?
U psů bývá stres často přehlížen a zdaleka ne všichni majitelé jsou schopni správně interpretovat ukazatele stresu a zasáhnout tak v rané stresové fázi. V reakci na stres pes sníží postoj, ocas stočí mezi nohy, aby o něj v boji nepřišel, sklopí uši, olizuje si čenich, začne zívat, přivře nebo vypoulí oči. Mezi projevy stresu patří ale například i strnulost, nervozita, lekavost, svalový třes, piloerekce (zježení se), přehnaná reakce (plachost, agresivita), vokalizace, zvýšené slinění, zrychlený dech, močení, kálení, problémy gastrointestinální (trávicího traktu).
U déle trvajícího stresu pak můžeme pozorovat i neobvyklé reakce na známé situace, mezi takové patří například stereotypní chování (třeba skákání na plot ve stejném směru), celkové změny zdravotního stavu, zhoršení imunitního systému, změny pohlavního cyklu u fen, hypersexualitu nebo naopak hyposexualitu.
Nejsnáze laik pozná právě změny postoje a zvukové projevy. Je třeba podotknout, že záleží jak na intenzitě těchto projevů, tak na exteriéru psa a v neposlední řadě i na schopnosti člověka změny chování registrovat. Náš výzkum kupříkladu potvrdil, že děti zhruba do předškolního věku nejsou schopny rozlišit postoje psího těla a zaměňují třeba vyceněné zuby za úsměv.
Může být stres pro psa i užitečný?
Ano, stres v malé míře může být pro psa i užitečný. Stejně jako u lidí podněcuje organismus k vyšší aktivitě. Mobilizuje síly potřebné pro přežití případného hrozícího nebezpečí. Můžeme jej využít i při výcviku psů. Tento pozitivní stres se nazývá eustres. Problém nastává až tehdy, když velké množství vyplavujících se stresových hormonů už nedokáže organismus odbourávat a pozitivní stres se pak přehoupne do distresu (negativní stres).
Kdy se nejčastěji majitelé psů mýlí, když tvrdí, že jejich pes je ve stresu?
Pes se může naučit, že pokud se začne chovat určitým způsobem, jeho pán mu věnuje pozornost. Psa, který se třese strachy, má majitel tendenci chlácholit, hladit a podobně, což pes může výsledně chápat jako odměnu za své chování. Chování, které je odměňováno, má ovšem pes tendenci znovu opakovat, což je třeba mít na paměti. Jinak může začít toto chování předvádět, přestože ve stresu není.
Kdy se naopak stresové situace příliš nevnímají?
Například návštěva psího salonu krásy, kdy si majitelé většinou myslí, že si pes bude užívat stejně jako oni, když jdou ke kadeřníkovi, avšak pes, který není naučen na tuto situaci, může mít problém. A o to větší, když ho majitel nechá v neznámém prostředí samotného. Stejně tak může psa stresovat účast na výstavách, příliš náročný výcvik či tresty, které si nedokáže spojit s nevhodným chování a o nichž neví, za co přišly.
Frustrovat psa může páníček i při hře či výcviku, třeba když mu dlouhodobě odepírá odměnu, která by po splnění úkolu měla přijít.
Závažnější známkou stresu může být tzv. stereotypní chování, což je chování, které pes opakuje, aniž by mělo hlubší význam či cíl, časté je točení se kolem své osy, běhání do kruhu, skákání na plot ve stejném směru, vykusování srsti na určitých místech těla nebo nekonečné olizování sebe či jiných předmětů v okolí.
Kromě zdravotních problémů to může značit život v nevhodných podmínkách, ve kterých pes nemá dostatečně uspokojené všechny své potřeby, ať už jde o ty základní fyziologické, nebo behaviorální, to jest dostatečně podnětné prostředí či sociální kontakt. Taková stereotypie může vyvolat i poškození mozku a snižovat schopnost učení. Ani v optimálních podmínkách nemusí vymizet a v krajních případech už nemusí být možné jej úplně odstranit.
Lze stresu předcházet a psa připravit, aby stresové situace zvládal lépe?
Budu se opakovat, ale důležitá je správná výchova a socializace štěňat. Prostředí, ve kterém štěňata vyrůstají, hraje důležitou roli. Musí být podnětné. Zhruba do 12. týdne věku by se mělo štěně seznámit s co nejširší škálou sociálních a environmentálních podnětů. Přijít by mělo do styku s různými lidmi, zvířaty, zvuky a situacemi, čímž lze předejít úzkostem a fobiím v budoucnu.
U štěňat převládá přirozená zvídavost, a proto je snadné toho v rámci socializace využít, nicméně socializaci můžeme provádět i u starších jedinců. Jako u každého učení je třeba se postupně snažit přibližovat k hranici, kdy je pes na pokraji stresu, zvyknout ho na ni a postupně tuto hranici posouvat.
Důležitý je v tomto případě systematický přístup majitele či psovoda, jeho porozumění moderním pozitivním výcvikovým metodám, pravidelný trénink a vyvážení aktivity a odpočinku.
Jaké následky může způsobovat dlouhodobý stres u psa?
Pokud je pes vystaven stresu příliš dlouho, může dojít ke vzniku chronického stresu. Ten má za následek postupné vyčerpání organismu. Mohou při něm vznikat psychické poruchy, poruchy učení, paměti, správného sociálního vnímání, ale i poškození fyzického zdraví. Mezi tato poškození můžeme řadit zpomalení růstu štěňat, snížení imunity nebo zhoršení reprodukčních funkcí.
V důsledku dlouhodobého stresu může docházet ke vzniku problémového chování, jako je emoční nestabilita, horší vyrovnávání se s novou situací, úzkost při izolaci, stereotypní chování či zvýšená agresivita často pramenící ze strachu.
Jak se může ve zdravotním stavu promítnout dlouhodobý stres?
Jak jsme si již říkali, projevů je celá řada. Asi nejzávažnější mohou být kardiovaskulární problémy, poškození nervové soustavy, nebo dokonce nevratné změny na mozku.
Repetitivní chování (opakované pohybování nebo činnosti bez jasného cíle a funkce) může mít za následek nehojící se rány způsobené lízáním či kousáním určitého místa na těle. U takových zvířat jsou v důsledku tohoto chování četnější i běžná zranění.
Dlouhodobý stres má vliv i na celkovou kondici psa, kdy se projevuje častými průjmy, vyhublostí, špatnou kvalitou srsti atd.
Jak předcházet dlouhodobému stresu?
Důležité je včasné rozpoznání raných fází stresu, identifikace daného stresoru a jeho eliminace. Jak už jsme uvedli, možných příčin je nepřeberné množství.
Jedním ze způsobů předcházení stresu je právě socializace a vytvoření odolnosti na běžné stresové situace, se kterými se pes pravděpodobně bude v budoucím životě setkávat. To se individuálně liší podle způsobu, jakým bude chován a jakou kariéru mu předurčujeme.
Řadu budoucích stresorů ale nelze předvídat. Patří sem třeba bolestivé onemocnění, náhlá změna majitele, obtížné soužití s jiným psem nebo i rodina s malými dětmi.
Existují i stresory související s chovem, jako je nadměrná či naopak nedostatečná zátěž, špatná strava, nedostatek odpočinku nebo nevhodné ustájení, kterým lze předcházet zejména dostatečnými znalostmi plemene i konkrétního psa a edukací majitele v oblasti chovu a etologie.
Co byste chtěla na závěr vzkázat majitelům psů ohledně stresu?
Určitě stres nepodceňovat, ale ani se ho neděsit. Nemůžeme přece zabránit tomu, aby se pes někdy setkal se stresovou situací. A tak je jen na nás, abychom tyto stres vyvolávající situace správně rozpoznali, zareagovali na chování psa a dále ho na tyto situace připravili.
Co se týče dlouhodobého stresu psa, zde je nutná ze strany majitele vysoká obezřetnost ke všem jeho projevům. Jeho dlouhodobé působení totiž nejenže významně ohrožuje zdraví a psychiku psa, ale může vyvolávat i nepředvídatelné a agresivní jednání vůči jiným psům nebo i lidem.
Paní inženýrko, děkuji za rozhovor a přeji hodně pejskařských i osobních úspěchů.
