Šedí tuláci 

„Protože síla smečky je ve vlku, a síla vlka je ve smečce.“ – Rudyard Kipling: Kniha džunglí

Tulák pod drobnohledem

Kalifornie byla kdysi původním domovem vlků, jako ostatně celá Severní Amerika. Bestiální holokaust však vlky kdysi prakticky vyhubil na celém území USA s výjimkou Minnesoty. Poslední kalifornský vlk byl zastřelen v okrese San Bernardino v roce 1922.

Zoologové sledují telemetricky život i cesty vlků pomocí radioobojků. Impozantní cestu dvouletého vlka vědci označeného jako OR93, který byl opatřen obojkem s radiolokátorem, prozradilo právě ono „špionské“ zařízení: šedý tulák uběhl více než 1 500 kilometrů z amerického státu Oregon do Kalifornie a podle záznamů z obojku absolvoval tuto cestu, aby to nebylo málo, hned dvakrát! Byl jedním z několika málo vlků, kteří se do Kalifornie začali stahovat ze severnějších amerických států. Bohužel cestu OR93 ukončil koncem listopadu 2021 sto dvacet kilometrů od Los Angeles střet s autem, který psovitá šelma nepřežila.

Projekt Putující vlk

Německá zooložka Elli H. Radingerová popisuje ve své knize Moudrost vlků mimořádný příběh toulavého vlka: „Alan byl desetiměsíční mladý vlk ze Saska. Jméno dostal 13. března 2009.“

Právě onoho dne vlk neopatrně šlápl do nastražené pasti. Naštěstí. Past totiž nastražili zoologové. Vlkovi se nic zlého nestalo, kromě uspávací injekce. A navíc dostal i nechtěný dárek ‒ těžký obojek. Nedobrovolnou proceduru, při níž mu vědci odebrali krev, změřili ho a zvážili, vlk klidně prospal.

„S sebou si nesl neobvyklou památku: obojek vybavený nejmodernějším vysílačem GPS a GSM,“ popisuje Elli H. Radingerová. 

„Tento obojek se sám přihlásí přes satelit a vysílá pozici pomocí rádiových vln do přijímací stanice v Kontaktní kanceláři pro vlky v Sasku, v Lužici. Vlček poslal bioložkám Gese Kluthové a Ilce Reinhardtové esemesku.“

Po procitnutí se mladý vlk, nyní pojmenovaný Alan, vrátil ke své rodině, kde se pár týdnů zdržel. Brzo se však opět ozvala jeho neklidná tulácká krev. Překročil hranice Polska a tři týdny pobýval na severovýchodě země, západně od evropské Amazonie ‒ národního parku Biebrza. Potom proklusal Augustovským pralesem, v němž žije hned několik vlčích smeček, a následně přeběhl hranice Běloruska. V červnu 2009 se tak nacházel 670 kilometrů vzdušnou čarou od loveckého teritoria svých rodičů. 

O čtyři měsíce později Alan vyčkával na pomezí Běloruska a Litvy. „Od dubna do října urazil 1 500 km a žil 800 km vzdušnou čarou od svého původního domova,“ rekapituluje Elli H. Radingerová.

Od té doby Alan už žádnou esemesku neposlal, jeho obojek totiž dosloužil. Přesto jsou získané údaje velmi důležité.

„Z dat mohou být získány informace o volbě tras, upřednostňovaných útočištích, možných bariérách a příčinách smrti vlků, kteří opustili lužickou vlčí oblast,“ vysvětluje Elli H. Radingerová.

„Mohou pomoci lépe porozumět chování vlků ve zčásti hustě osídlené krajině.“ Německá zooložka v závěru kapitoly shrnuje: „Náš německý vlk Alan zmizel a už se neobjevil. Po posledních signálech z Ruska už ho nebylo možné lokalizovat. A tak zůstává naděje, že si v nové vlasti našel vhodnou partnerku a založil s ní rodinu – a možná jednoho dne se společně se svými dětmi vrátí domů.“

Teprve využívání satelitních obojků umožnilo vědcům sledovat vlčí poutníky na velké vzdálenosti. Ovšem vzdálenosti, které konkrétní vlk urazí, jsou uváděny vzdušnou čarou. Ve skutečnosti vlk pochopitelně jen výjimečně běží po přímce. Musí se přizpůsobit terénu, vodním tokům a musí po cestě samozřejmě i lovit. 

„Trasy, které někteří vlčí poutníci zdolali, jsou obrovské,“ uvádí Elli H. Radingerová.

„V Minnesotě uběhl jeden vlk se satelitním obojkem nejméně 4 251 kilometrů, z toho 498 kilometrů téměř rovně. Při svém putování šelmy často překonávají těžké překážky nebo využívají zkratky. Psovité šelmy jsou navíc s to zdolat významné vzdálenosti přes zamrzlá jezera nebo moře. Takže se vychází z toho, že vlci, kteří se z Finska dostali do Švédska, překonali v zimě Baltské moře (150 kilometrů).“

„Kulhavec“

Kulhavec se narodil v roce 2000 v národním parku Yellowstone ve smečce, kterou zoologové označují jménem Druidi. Byl synem vůdčího vlka, jenž byl vědci označen číslem 21. Elli H. Radinegerová vlka pojmenovala Kulhavec, poněvadž mu v mládí při lovu jelen wapiti kopancem zlomil zadní nohu. Zlomenina mu srostla špatně a vlk celoživotně trochu kulhal.

„Kulhavec byl nebojácný vlk,“ vzpomíná Elli H. Radingerová. „Protože v Yellowstonu byla každá vhodná vlčí oblast již obsazena, táhl dál na jih až do Utahu, kde se chytil do pasti jednoho lovce. Tou dobou byl kulhající vlk na cestě čtyři týdny a měl za sebou 320 kilometrů.“

Kulhavec měl štěstí, že narazil na slušného lovce, který uvědomil správu národního parku, že lapil tehdy chráněnou šelmu.

„Na zpáteční cestu do Yellowstonu vyrazil pohodlněji – v přepravní bedně biologů,“ konstatuje Elli H. Radingerová.

„Přijme ho smečka zpět? Moje starosti byly zbytečné. Rodina svého ztraceného syna, který teď kulhal na dvě nohy, protože si v pasti zranil přední tlapu, přivítala. Během nejkratší možné doby byl Kulhavec zase fit. Kvůli postižení, kterého se do konce života nezbavil, a smolně černého kožichu byl ve své rodině snadno rozpoznatelný. Výletem se ještě více proslavil. Mnoho turistů z Utahu chtělo vidět ,svéhoʻ vlka. Jeho osobnost a horlivost při obstarávání vlčat, lovu jelenů a obraně nory před medvědy člověka dojímaly. Pro smečku toho udělal víc než mnohý zdravý vlk.“

„Šmírování“ české vlčice

Počátkem prosince 2020 se vědcům z České zemědělské univerzity (ČZU) a expertům ze Správy Národního parku Šumava podařil průlomový akt: opatřili tříletou třicetikilogramovou vlčici radioobojkem.

Vlčice se tak stala prvním českým vlkem, jehož pohyb bude monitorován. 

„Je to opravdu veliký úspěch,“ pochvaloval si vedoucí výzkumného projektu Aleš Vorel z ČZU. „Odchyt vlků ve volné přírodě patří mezi nejtěžší úkoly v terénní zoologii. V našem případě zahrnoval přístup staré traperské techniky, stejně jako využití nejmodernějších technologií. S přípravami nám pomáhalo několik vědeckých skupin z Evropy, USA i Kanady,“ doplnil další člen odchytového týmu Jan Horníček z ČZU.

Odchytit vlčici trvalo od počátku příprav několik měsíců. Na území NP Šumava bylo rozmístěno několik desítek odchytových zařízení. Pasti byly pod neustálým dohledem dvou sledovacích systémů. Součástí odchytového týmu byli též zkušení veterinární lékaři Lukáš Pavlačík a Hana Horáková.

„Zdravá vlčice, kterou se nám podařilo odchytit, byla okamžitě uspána a byl jí nasazen telemetrický obojek,“ informoval Jan Mokrý z NP Šumava.

„Po nutných měřeních, vážení a odběru genetického materiálu se úspěšně probudila z anestezie a vrátila se do bezpečí teritoria své smečky. Aktuálně se vlčice, dle velkého množství prvních záznamů z obojku a dalšího průzkumu, pohybuje opět spolu s dalšími členy smečky.“

Záznamy o pohybu vlčice přinesou přesná data o tom, jak vlci v české a moravské krajině fungují, kde tráví většinu času, jak často a kam chodí lovit. 

„Zároveň budou údaje z obojku významné i z ochranářského pohledu, data mohou například dokládat, jaký podíl času vlci věnují návštěvám farem s hospodářskými zvířaty ve srovnání s lovem volně žijící kořisti,“ uvedl Aleš Vorel.

V nedávné historii se vlci na Šumavě sporadicky objevovali, přicházeli z Německa a zase mizeli. Až v roce 2016 zde vzniklo trvalé vlčí osídlení. To vytvořil smíšený evropský pár. K samci, který prokazatelně pochází z Itálie, se přidala samice, jejíž původ je z nížinné populace na pomezí Polska a Německa. První smečka se utvořila v roce 2017. Druhá byla zaznamenána v průběhu roku 2020. 

Pro a proti

Telemetrická pozorování (nejen) vlků přinášejí mnoho významných údajů. Na druhé straně je třeba přiznat, že těžké obojky komplikují zvířatům život – alespoň podle mého názoru – a například při lovu je znevýhodňují. Se svým názorem však asi patrně nebudu sám.

Nejvíce vlků opatřených telemetrickými obojky je bezesporu v národním parku Yellowstone. Pohleďme, jaký názor na tento problém má Elli H. Radingerová, která v Yellowstonu po mnoho let pracovala:

„V mnoha vědeckých studiích se zkoumá cestovatelské chování vlků. Záhadou zůstává, proč podnikají tak daleké cesty, když nejde o páření nebo o potravu. Tuto otázku se biologové pokoušejí vyřešit tak, že zvířatům dávají obojky s vysílačkou. Nemám na to jednoznačný názor.

Na jedné straně vidím jejich užitek, například když chceme dokázat, zda se určitý vlk cíleně blíží k lidem nebo užitkovým zvířatům. Pak je možné takového neřáda identifikovat. Kromě toho využívám rádiové frekvence obojků v Yellowstonu i já, abych vlky rychleji našla.

Na straně druhé zastávám názor, že neforemná zařízení s těžkými bateriemi zvířata ruší a ovlivňují jejich chování. Někteří vlci se jim brání. Vím nejméně o třech vlčích smečkách, ve kterých si vlci obtížné přívěsky navzájem rozkousali ‒ a to opakovaně. Jako reakci na jednoznačné odmítnutí vědci vymysleli rádiové obojky s ocelovými výztužemi. Když i ty vlci rozkousali, opatřili je trny. Jak daleko ještě hodláme zajít? Kolik úcty a důstojnosti chceme přiznat vlkům a všem ostatním zvířatům, jež vědecky zkoumáme?

Je informace, kterou získáme, natolik významná, abychom ovlivňovali životy divokých zvířat? A pokud ano, musíme se ptát dál, kolik zvířat a jaké informace potřebujeme a zda nakonec poslouží zvířatům.“

Nesmíme ovšem přehlédnout fakt, že vlci obecně jsou velkými tuláky. Například v subarktických a arktických oblastech jsou vlčí teritoria obrovská. Zde smečka setrvává na místě pouze při rození a výchově vlčat, ve zbývajícím období roku následuje stáda migrujících sobů.

Ovšem i v našich podmínkách dokážou vlci propátrat obrovská území. (Jak by ne, vždyť za noc bez problémů jsou schopni urazit 80–100 kilometrů.) Jejich pohyb je většinou možno odhalit pouze v zimě za sněhové nadílky, kdy je prozradí jejich stopy.

Tak se nám podařilo nalézt vlčí pobytové znaky (stopy, trus, srst atd.) nedaleko Tišnova naproti Sokolí skály v Prudké, dále u Blanska či ve Žďárských vrších, kde vlčí smečky stabilně nežijí, ale v zimě mohou protahovat při hledání potravy.

Proč vlci opouštějí náruč rodiny?

Vlci rostou rychleji než domestikovaní psi, ale dospívají později. Lze říci, že vlci dospějí v podstatě ve dvou letech. Má to svou dobrou příčinu: mladice a mladíci se musí naučit komunikovat, ovládnout loveckou strategii vlčí smečky, musí pochopit umění vzájemné spolupráce a musí pomáhat rodičům chránit, vychovávat a krmit nový vrh vlčat.

Opustit bezpečnou náruč rodiny je pro mladé vlky vždy riskantní podnik, při kterém je možno lehce přijít o život. Někteří opouštějí smečku proto, že se chtějí osamostatnit, najít si partnera či partnerku (instinktivně se tímto „putujícím mechanismem“ brání příbuzenské plemenitbě), vyhledat si vlastní lovecké teritorium a založit svou rodinu.

Některé vlky mohou, zejména v období páření, vystrnadit vlastní rodiče (do dvou let jsou rodiče ke svým dětem absolutně tolerantní). 

Někteří, zejména submisivní vlci mohou žít v rodné smečce stabilně a třeba i v celoživotním celibátu. Smečka je pro ně jistotou, azylem, neboť dobře vědí, že při nehodě je pomoc ostatních členů nablízku. A smečka dává reálnou naději, že lov bude úspěšný.

„Jsou to spíše mladí vlčí samci a zvídavé osobnosti, které to táhne pryč,“ píše Elli H. Radingerová.

„Mnoho mladých vlků zůstává raději doma a pomáhá rodičům s výchovou sourozenců. Z evolučního hlediska může být obecně výhodnější starat se o sourozence jako o své vlastní potomky. Nezištné chování mladého vlka může představovat výhodu pro reprodukci (Hamiltonovo pravidlo).

(W. D. Hamilton zformuloval tento koncept: Pokrevným příbuzným se vyplatí pomoci v přímé úměře k jejich genetické blízkosti, vážené velikostí přínosu, který získají; pozn. aut.) 

To platí i pro pomoc při výchově vlastních sourozenců, protože vlci se tak starají o to, že jejich vlastní dědičné informace budou pokračovat v další generaci – nakonec jsou přítomny v dědičném materiálu sourozenců. Stejně jako v lidských rodinách najdou se i u vlků dobrodruzi, které to táhne do dálek, ale i takoví, kteří dávají přednost mámině sukni.“

Obecně platí, že čím méně potenciální kořisti se nachází v daném teritoriu a čím větší je vlastní smečka, tím více vlků odchází „do neznáma“. Čeká je nelehký úkol ‒ musí nalézt vhodnou oblast, která není dosud obsazena. A při takové pouti je často nutné procházet územím cizích vlčích smeček, což může být pro mladé dobrodruhy v kožichu životu nebezpečné.

Z předcházejících slov je zřejmé, že obavy některých rádoby myslivců a rádoby odborníků z přemnožení šelem je holým nesmyslem! Opravdové velké šelmy se nikdy přemnožit nemohou! 

Je jich vždy pouze tolik, kolik jich uživí jejich lovecké teritorium. Pokud je jich více, migrují a hledají si nová území (jak to můžeme sledovat v Evropě při návratu vlků na jejich někdejší odvěká loviště, ze kterých byli v minulosti lidmi vyhnáni a vyhlazeni). (Přemnožit se může pouze medvěd, který ovšem není pravou šelmou, nýbrž všežravcem.)

Elli H. Radingerová uvádí: „Obvyklá konstelace je, že mladý vlk ve věku dvou až tří let odejde a najde si vlčici, s níž se usadí a založí rodinu. Ale než k tomu dojde, nemá mladý vlk nijak snadný život. Mezi vlky vládne silná sociální soutěž a během doby páření je agrese maximální.“

V přírodě však na každém kroku nalézáme spoustu tajemství, na která nenacházíme snadné odpovědi. Jak by tajemno neexistovalo u tak inteligentních a v mnohém záhadných bytostí, jakými vlci bezesporu jsou?

Elli H. Radingerová přiznává: „Po všem, co jsem se dodnes o vlcích dozvěděla, nepochybuji o tom, že mezi nimi jsou i dobrodruzi, kteří se – bez jakéhokoli biologicky nebo vědecky vysvětlitelného důvodu – prostě vydávají na cestu podle hesla: ,Tak se podívejme, co se skrývá za humny.ʻ Musíme si vždycky všechno vysvětlovat, nebo nám postačí, když někdy necháme oči otevřené a poslechneme svůj cit? Možná to říkám proto, že jsem sama v nitru dobrodruh, a proto se dokážu vcítit do mysli oněch vlků, kteří se vydávají na cesty.“

Post scriptum

Vzdávám Bohu díky, že se k nám do naší zkrocené krajiny vlci navracejí. Pamatujme na slova Edwarda Hoaglanda, která napsal ve své knize Red Wolwes and Black Bears: „Hora, na které stojí vlk, je o něco vyšší.“