Irský vlkodav

I přestože si spousta lidí při slovu vlkodav představí vlkodlaka, neznamená nic jiného, než že tento pes byl využíván k lovu vlků. Jeho velikost a rozježená srst, která budí respekt, způsobují, že se mnoho lidí bojí k takovému psovi přiblížit. Přitom u tohoto plemene platí, že „zdání klame“. 

Jak rozplést historii

Starobylost irského vlkodava způsobuje, že v jeho historii jsou rozpory, černé díry a nejasnosti. Rozplést historii tohoto plemene není snadné a často je v některém časovém úseku ponecháno na fantazii člověka, jak vývoj vlkodava probíhal. 

Musíme si uvědomit, že ne každý člověk uměl psát, vyjadřování lidí bylo na jiné úrovni, ne každý záznam napsaný před 20. stoletím zůstal zachován a ne každý člověk znal vlkodava. Život lidí, počet obyvatel, technologie i hodnoty lidí byly diametrálně odlišné od současné doby, od posledních 100 let. 

O těchto obřích a nepřehlédnutelných psech bylo pramálo písemných záznamů. Zato existovaly báje a pověsti. Často v nich vystupují bohové, polobozi a také jejich psi. Roztřídit však pravdu a pohádku je a bylo takřka nemožné.

Jedna pověst vypráví o polobohovi jménem Sétanta. Ten ve svém dětském věku měl v sebeobraně zabít obřího hlídacího chrta kováře, který ho pozval na návštěvu, ale zapomněl psa zavřít. Kovář byl nešťastný ze ztráty hlídacího psa, a tak se Sétanta nabídl, že bude sloužit namísto psa, dokud nenajde stejně dobrého ostrého psa. Sétanta proslul svou bojovností, ostrostí a neústupností. Od té doby se Sétantovi začalo říkat Cu Chulainn (Culánský pes). Má se za to, že zabitý pes byl prapředek dnešního irského vlkodava. 

Dalším problémem v hledání historii plemen je fakt, že plemena byla roztřiďována až od poloviny 19. století. Do té doby se chovali psi účelově, členěni jen do skupin: „k lovu“, „do boje a na hlídání“, „psíci na klín“. Občas se můžeme dočíst „chrti“, „molossi“, „honiči“… 

Jakmile se chovali „v typu“, zpravidla se jednalo o velké psince různých hrabství, po kterých získávali označení (například „Yorkshire“), stejně jako podle zemí, kde se vyskytovali a kde zpravidla je jejich původ (například „irský“). 

Psi Keltů a Iberiů

Prokazatelně má irský vlkodav keltské kořeny. Právě Keltové ve 4. století před naším letopočtem obsadili území dnešního Irska. Tehdy toto území obývali Iberové. Protože Keltové byli prvotřídními lovci a k lovu používali často i psy, je velmi pravděpodobné, že jejich psi se smísili s místními psy Iberů. 

Který z nich má větší podíl v dnešním irském vlkodavu nebo jak vypadali psi Iberů či přistěhovalých Keltů, to je již nemožné zjistit. Rozhodně tito psi dali základ vlkodavům. 

Je bez pochyb, že se na území Irska velcí, drsnosrstí i krátkosrstí, vytrvalí a neohrožení lovečtí psi vyskytovali před více než 2 000 lety. Jejich využití však nebylo jen lovecké. Někteří bojeschopní jedinci se používali k hlídání obydlí nebo v bojích mezi klany. 

Velkým loveckým psům, kteří se používali v boji a k hlídání, se v Irsku říkalo „cu“. Psi zvaní „cu“ se objevovali v irské próze i poezii po mnoho staletí. Je téměř jisté, že „cu“ bylo označení pro předchůdce dnešních irských vlkodavů.

Významnou roli v historii vlkodavů sehráli Římané

V 1. století našeho letopočtu se na zelené irské území dostali Římané. Ti byli známí svou láskou k boji všech živých bytostí v arénách. Flavian ukořistil na irském území několik velkých irských psů, které nechal odvézt do Říma svému bratrovi. 

V Římě hned vzbudila pozornost jejich velikost, mohutnost, ale taky mírná povaha k lidem. O to více Římané dychtivě očekávali a sledovali, jak se tito velcí psi poperou o svůj život v aréně s mastify a býky. Vlkodavové se chovali tak neohroženě, že si velmi rychle u Římanů získali respekt. 

V roce 391 napsal římský konzul Quintus Aurelius Symmachus svému bratru Flavianovi, jak celý Řím obdivuje bojovnost a sílu těchto psů, předchůdců irských vlkodavů. Tak díky Římanům máme o irských vlkodavech první zprávy, tedy i důkazy jejich existence.

Na území Irska žilo několik kmenů. Mimo jiné také kmen Scotiů. Proto někdy dochází k určitým nejasnostem v pojmenování a záměně s deerhoundy (skotskými chrty). Například když konzul Quintus Aurelius Symmachus poslal zmiňovaných sedm psů svému bratrovi, označil je jako „skotské psy“, protože pocházeli z Irska, z chovu kmene Scotiů. 

Po staletí se mu říkalo všelijak: irský chrt, irský honič, irský greyhound, vlčí pes, skotský pes, ale nakonec se nejvíce uchytilo označení irský vlkodav. Není divu, vždyť v Evropě, kde do 16. století byl vlk běžnou divokou šelmou, nebylo mnoho psů, kteří byli schopni pomáhat s lovem vlků.

V anglickém klášteře Lydney v Gloucestershiru se nachází bronzová socha psa, jež byla odhadnuta na stáří z roku 360 n. l. Je považována za znázornění krátkosrstého irského vlkodava. Kde se vzala v těchto místech, není známo. Mohla se do Anglie dostat coby cenný artefakt z Irska v pozdějších dobách nebo mohla být vyrobena v Anglii, což by svědčilo o výskytu vlkodavů ve 4. století i v těchto místech.

Existují sáhodlouhé popisy těchto psů, které pocházejí ze 3. nebo 4. století. Jejich přesné časové zařazení je zatím nemožné. Keltský básník Oisin popsal ve svých verších neuvěřitelných 300 irských vlkodavů včetně jejich povahy.

A jak šel čas, na území Irska se dál irští vlkodavové používali k lovu, a to zejména jelenů a vlků. 

Také Římané začali irské vlkodavy používat k lovu. Římané chtěli co největší, nejsilnější psy, ale zároveň rychlé a statečné, k lovu i do arén. Občas tak docházelo ke křížení s mastify, dogovitými psy, ale základ stále zůstal chrtí ‒ lovecký. 

Uctívaný pes panovníků

V 9. století obsadili irskou zemi Normané. I ti sem dovezli své psy, kteří nepochybně genově ovlivnili místní irské vlkodavy. 

Irský vlkodav byl tak ceněný a uctívaný, že byl zvěčněn společně se čtyřlístkem a harfou na erbu starých irských králů. Kolem 10. století se dal koupit irský vlkodav z královského chovu za takovou cenu, jaká odpovídala dvěma kvalitním jezdeckým koním. 

Ne že by bylo běžné vlkodava kupovat, daleko častěji se vlkodavové stávali královským darem. Ale jejich cena byla přirovnávána ke dvěma jezdeckým koním. Byli cenění a velmi uznávaní. Jejich počty během staletí však velmi kolísaly. 

Například irský galský panovník a král Munsteru a následně biskup Cormac mac Cuilennáin (10. století) vlastnil kolem 300 vlkodavů najednou. Přitom následně několik dlouhých desetiletí, až staletí nebylo o těchto impozantních psech slyšet. Respektive neexistují žádné záznamy.

Následuje zpráva, že poslední panovnice Tudorovců, královna Anglie a Irska Alžběta I. (7. září 1533 – 24. března 1603), dostala od irského vojevůdce Shanea OʼNeilla v roce 1562 dva irské vlkodavy. Předpokládá se, že přibližně v tomto období dostal vlkodav své dnešní pojmenování, protože lov vlků byl v tu dobu považován za velkou službu.

Vlkodava popisuje ve svých pamětech v roce 1600 dr. Petr Lombard, arcibiskup z Armahu. V roce 1612 vydal král Jakub I. nařízení, že každé hrabství musí mít nejméně 12 vlkodavů (dnešní standard plemene uvádí 24 vlkodavů) k ochraně stád před vlky. 

Přestože se jednalo o oblíbený typ psa a hodně se o něm psalo, jejich počet výrazně klesal. To způsobilo, že v roce 1652 Oliver Cromwell vydal zákaz vývozu těchto psů z Irska, pod velmi přísnými tresty za porušení nařízení. 

Další písemná zmínka o vlkodavovi pochází ze 17. století. Kronikář sir James Ware o něm napsal krásná slova ve svém díle Antiquities of Ireland. A nejen on. Přírodovědci se o irském vlkodavovi vyjadřovali jako o největším dosud existujícím psovi, přičemž ho přirovnávali k hříběti. 

S ohledem na jeho velikost i využití byl irský vlkodav vždy výsadou bohatých. A není divu. Vždyť byl využíván především k lovu (jelenů a vlků) a navíc s ohledem na jeho velikost bylo zapotřebí i poměrně hodně krmiva.

Stálé balancování mezi životem a smrtí

V roce 1750 se o irském vlkodavovi zmiňuje Harris a lituje, že je již v Irsku poměrně vzácný. V roce 1770 napsal Ponnant, že irský vlkodav téměř vyhynul, přičemž poslední jedince tohoto plemene údajně vlastnil polský král. Úvaha o vymření vlkodava však zřejmě není úplně pravdivá. 

Irský vlkodav se totiž mezitím rozšířil i daleko za hranice území Irska. Každopádně jeho již tehdy všemi obdivovaná velikost, ale také lovecké zaměření na vlky se mu staly téměř osudnými. S výrazným úbytkem vlků a s přibývající chudobou bylo nemožné takového obřího psa vlastnit. 

Dochované vyobrazení irského vlkodava z roku 1805, obraz, který namaloval Reinagler, je pojmenováno „irský greyhound“. Na první pohled je však zřejmé, že se jedná o irského vlkodava, ne hrubosrstého greyhounda. Možná i proto, že se dlouhou dobu často používalo pro obřího hrubosrstého šedého psa označení „irský greyhound“, panoval názor, že irský vlkodav se na několik století vytratil. Přece jen v tu dobu existovalo mnoho chrtů s drsnou srstí. Záměna a mezitypy se tak přímo nabízely.

V letech 1845‒1849 Irsko zužoval hladomor a ze země odešlo za prací 40 % obyvatelstva. Kolem milionu Irů zemřelo hlady. Vlastnit v tuto dobu psa, nebo dokonce psa velkých rozměrů bylo prakticky nemožné. Proto se předpokládá, že plemeno se v 19. století podařilo vzkřísit zejména díky irským vlkodavům vyskytujícím se mimo území Irska. Ve druhé polovině 19. století se irský vlkodav nacházel v zoo v Dublinu. 

O záchranu irského vlkodava se zasloužil především skotský důstojník, kapitán George Augustus Graham (1833‒1909). Ten kolem roku 1850 začal hledat všechny žijící vlkodavy a dělal všechno pro jejich záchranu a obnovení chovu. Protože situace co do počtu irských vlkodavů byla katastrofální, byla přikřížena další plemena. 

Významnou roli sehrál zejména skotský jelení pes – deerhound, ale byla přikřížena také německá doga a barzoj – ruský chrt. V tu dobu existoval barzoj s různým typem srsti ‒ a přece jen, je to chrt. 

Cesta za uznáním

Přestože vlkodavové po staletí existovali jak krátkosrstí, tak hrubosrstí, Graham trval pouze na drsnosrsté variantě. Výrazné použití deerhoundů, jejichž chovu se Graham také věnoval, přineslo v následujících přibližně 100 letech poměrně často se v chovech vyskytující mezitypy těchto dvou plemen.

Chovu irských vlkodavů se Graham věnoval v letech 1859‒1906. Během této doby sepisoval podrobný popis přibližně 600 vlkodavů (některé publikace uvádějí číslo 300). V roce 1879 tyto popisy vydal v brožuře, i s obrázky, s názvem „Rodokmeny irských vlkodavů 1859‒1906“. Jeho snažení trvalo více než 40 let. Ale dosáhl svého cíle.

Poprvé se irský vlkodav objevil na výstavě psů v Dublinu v roce 1870. První cenu vyhrál pes Scot, který byl, jak jinak, v majetku kapitána Grahama. Oficiálně se stal plemenem FCI v roce 1885, prakticky zároveň s deerhoundem. Ve stejném roce také vznikl první Klub irského vlkodava a o rok později byl sepsán oficiální standard plemene, který téměř ve stejném znění platí dodnes.

Za nejlepšího představitele irských vlkodavů Graham považoval psího několikanásobného šampiona Cotswolda z Cotswold Kennels paní Percy Shewellové žijícího na počátku 20. století. Kapitán Graham byl prezidentem Irish Wolfhound Clubu až do své smrti. 

Za následníka Grahama je považován Everett Felixsow, který se přestěhoval z Anglie do Irska, kde se naplno věnoval chovu irských vlkodavů a rozvoji plemene až do své smrti. 

Irský vlkodav byl v Irsku všem, i nepejskařům, dobře známý a jimi obdivovaný. Nejenže se stával symbolem síly, ale např. pes Brian Boru byl maskotem Irské gardy a vykonával službu na hradě. 

Irský vlkodav s ohledem na svou minulost, křížení a okolnosti zůstal zařazen v rodině chrtů, přestože chrta dnes rozhodně nepřipomíná a jeho povaha je značně jiná. 

Až do roku 1995 se chovatelé vlkodavů v České republice sdružovali v Klubu chovatelů chrtů a v Chrt klubu. Ve zmiňovaném roce pak vznikl samostatný klub pro chovatele a příznivce irských vlkodavů a deerhoundů. 

Rodina a děti

Irský vlkodav je především výborný rodinný pes pro jakkoli mladou nebo starou rodinu. Miluje lidi, ale svou rodinu nadevše. Jeho láska k rodině je proslulá. 

Má velkou míru empatie a rád se svému člověku zavděčí. Pozná, jaká v rodině vládne atmosféra. Je přizpůsobivý a tvárný. Miluje procházky a aktivní náplň času stejně jako lenošení v obýváku. 

Je rád všude, kde je jeho rodina, a stejně rád dělá cokoli, co dělá jeho rodina. Je mu jedno, jestli je jeho lidská smečka velmi aktivní, nebo žije spíše pasivním životem.

Chce být právoplatným členem rodiny, jen tak bude šťastný. K dětem je velmi hodný, pozorný, citlivý a ohleduplný. Je jedno, jestli se jedná o nemluvně, děti předškolního věku, nebo pubertálního školáka. Dětské zlobení snáší s nadhledem, a když už toho je moc, jednoduše odejde. 

Jeho trpělivost je obrovská, ale není možné toho zneužívat. Rodiče si musí uvědomovat, že i vlkodav je pes, potřebuje mít občas svůj klid a respekt k soukromí. Není to hračka, není to „koník“ na vožení malých dětí, není to velký plyšák na válení. Je to pes a člověk na to nikdy nesmí zapomínat.

Irský vlkodav je velmi velký pes s dlouhým ocasem, tudíž je nutné počítat s tím, že i když se bude sebevíc snažit, může při otáčení do dítěte nechtěně šťouchnout. Může svým ocasem shazovat předměty ze stolu či poliček. 

V neposlední řadě je to hodná psí duše, která si však neuvědomuje svou váhu, často ani sílu, a v dobré víře, nebo díky nadšení z uvítání, může svalit na zem i dospělého člověka. 

Zdání klame

Bohužel hodně lidí se nadchne pro vlkodava právě pro jeho velikost. A to je bohužel velmi málo na to, aby si padli do noty. Člověk, který si chce pořídit vlkodava, musí vědět co nejvíc o jeho povaze a potřebách. Jinak by mohl být zklamán. 

U tohoto psa platí, že zdání klame. Vypadá možná ostře a tvrdě, ale je to hodný, zcela neagresivní a celkově nekonfliktní pes. Má radost, když má radost jeho člověk, je spokojený, když ví, co se po něm chce.

Je velice empatický, což z něj dělá výborného kamaráda do pohody i nepohody. Irský vlkodav je klidný a dobrosrdečný pes. Je to dobromyslný obr s nadhledem, dobrák, který se nenechá jen tak někým vyprovokovat. 

Je mírný, laskavý a rád se nechává hladit. Pokud příchozí člověk nepředstavuje na první pohled hrozbu, návštěvu vlkodav s nadšením uvítá a je kamarádem od prvního okamžiku. 

Svým vzhledem vyvolává respekt a označení má strašidelné, ale zrovna velký hlídač to není. Je velmi málo jedinců, kteří by štěkali z důvodu hlídání.

Je zvědavý a má rád lidi. Jen málokterý vlkodav je k lidem zcela nevšímavý, nebo dokonce odtažitý. Takže kdo hledá hlídače, měl by toto plemeno ze svého seznamu vynechat.

Vlkodav a zvířata

V některých jedincích může být zakódován výrazný lovecký pud. Na to je potřeba myslet od štěněcího věku a výchovu tomuto faktu přizpůsobit. I když byl považován za náruživého a ostrého lovce, ostrost bychom dnes ve vlkodavovi asi hledali marně. 

Dnes už se při lovu v lese nepoužívá. Je mírné povahy ke všem živým bytostem. Přesto cizí kočku s radostí prožene. 

Psi, kteří mají vyvinutý a nezvládnutý lovecký pud, mohou mít sklony vyběhnout a „ulovit“ nejen běžící kočku, ale i malého psa. A to může být nebezpečné jak pro kočku či malého psa, tak na rušné silnici pro vlkodava a jeho psovoda. Dnes jsou takoví vlkodavové ale spíš výjimkou.

Vlkodav bude rád součástí statku, ranče, jízdárny, různě velkého hospodářství. Výborně se hodí ke koním, a to i jako doprovod na vyjížďky do terénu. Každopádně zde je nutná jeho perfektní ovladatelnost. Ta se nejdříve učí ze země a až následně se trénuje ze sedla. Musí mít perfektně zvládnuté přivolání a také musí být lhostejný k divoké zvěři. 

Běžně žije v jedné domácnosti s nejrůznějšími domácími mazlíčky a jejich soužití bývá bez konfliktů. Problém nemá ani se slepicemi, ani s papoušky, s králíky ani s morčaty. 

Kde se vlkodavům daří

Irský vlkodav může žít na statku mezi hospodářskými zvířaty, v bytě spát ve stejném pelíšku s kočkou nebo být součástí větší psí smečky se psy různé velikosti. 

Může samozřejmě být v rodině zvířecím jedináčkem, i tak bude spokojený. Protože je ale velmi nerad sám, jakoukoli společnost jen vítá.

V domě je klidný a velmi málo štěká. Není to žádný drsňák ke štěkání u branky. Celodenní ubytování venku pro něj není žádný problém, ale přece jen by raději byl tam, kde zrovna je jeho člověk. 

Pobyt na zahradě má velmi rád, ale když tam není jeho člověk, není zahrada pro něj ničím zajímavá. 

Může žít, respektive upřednostní bydlení v bytě či v domě před stálým osamoceným pobytem venku na zahradě, přestože jeho srst ho chrání před všemi rozmary počasí i každou teplotou. 

I přes svou velikost je velmi přizpůsobivý k místu svého ubytování. Ale je potřeba si uvědomit jeho velikost. Musí mít prostor, tedy žít v prostorných pokojích, s nepříliš mnoho nábytkem. 

Pokud by si mohl vybrat, chtěl by bydlet v domku s volným přístupem na zahradu. Pak bude tam, kde bude zrovna jeho člověk, bez ohledu na počasí. 

Ale ani ve velkém prostorném bytě ve městě nebude nešťastný, bude-li jeho člověk často doma a se psem na procházce. 

Neměl by však příliš často chodit po schodech. Proto rozhodně není vhodné pořizovat si vlkodava do vyšších pater bez výtahu. 

Majitelé tohoto psa doporučují, aby vlkodav měl své křeslo nebo gauč či postel. Důvodů je hned několik. Předchází se problematickým otlakům, pes se netlačí na sedačku za svými majiteli, je spokojený s měkkým pelíškem a zabere méně místa, než kdyby si lehl na zem v kuchyni nebo v obýváku. 

Socializace a výchova je základ

Je to velký a silný pes, který budí respekt. I proto musí být velmi dobře ovladatelný, respektive poslušný. Nemůže děsit kolemjdoucí. 

Při absenci socializace a výchovy nebo kvůli špatné (tvrdé nebo nedůsledné) výchově se však i tento šikovný pes může povahově zkazit. Správná důsledná výchova psa posiluje důvěru a lásku k jeho člověku. 

Je výborným společníkem a při troše snahy při výchově, a s dostatečnou socializací, je skvělým doprovodem svého člověka. Je pak dobře ovladatelný, i když je bez vodítka. Nemá snahu vymýšlet situace, jak rozčílit a znemožnit svého člověka. Na to jsou specialisty jiná plemena.

V mladém věku je většinou energický, veselý, hravý, zvědavý, ale i celkem neohrabaný. Jako každý správný puberťák vyzkouší trpělivost lidské autority. 

Výchova tohoto psa je velmi důležitá. Není však těžká. Postačí důslednost a zdravý rozum. Ale v dospělosti se z něj stává zcela jiný pes, pohoďák s nadhledem. 

Štěňata jsou velká jako dospělý pes jiného plemene. Člověka to pak svádí k dlouhým procházkám s vlkodavem a náročným pohybovým aktivitám. To je ale velmi nebezpečné pro jeho zdraví. 

Je velmi nutné myslet na to, že toto plemeno se ve štěněcím a mladém věku v žádném případě nesmí přetěžovat! Časté, ale krátké procházky spojené se zábavným cvičením a s hrami, to je to, co vlkodav v mladém věku potřebuje. 

Celkově jakýkoliv sport, a to i v jeho dospělosti, by měl být takový, aby si pes mohl množství dávkovat sám. Tudíž dlouhé běhání vedle kola pro něj určitě není ideální. 

Na druhou stranu potřebuje občas zaměstnat a potřebuje procházky. Kdyby se příliš nudil, mohl by začít projevovat frustraci ničením nábytku a žalostným poštěkáváním.

Výcvik vlkodava? Nic nemožného!

Je to pes, který je schopný všestranného výcviku. Sice ne každý bude vynikat ve stopování nebo v obranách, někdy ani poslušnost nemusí být na 100 bodů, ale pokud se sejde nadaný psí jedinec a nadšený člověk, mohou podávat ohromující výkony. 

Existují a existovali i vlkodavové, kteří se svými psovody složili mnoho zkoušek zahrnujících nejen poslušnost, ale i obranu či pachové práce ‒ stopování. 

Jedny z nejlepších výkonů z českých vlkodavů podávala fena Anushka. Ta se svou majitelkou Renatou Beyerovou v roce 2001 složila opravdu velmi náročnou zkoušku ZVV3. Zkoušku, kterou má velmi málo psů i mnohem typičtějších pracovních plemen. 

I když patří do rodiny chrtů, chováním typického chrta rozhodně nepřipomíná. Jsou samozřejmě jedinci, kteří rádi běhají za umělým střapcem na dostihové dráze nebo v terénu při coursingu a podávají velmi dobré výkony. Ne však všichni této zábavě propadnou. 

Některým vlkodavům zcela chybí lovecký pud neboli chuť něco pronásledovat. Pokud ale pes tuto zábavu má rád a jeho člověk je ochoten běhání akceptovat, proč ne?! 

Na coursing či dostihovou dráhu je však psa potřeba navykat a trénovat postupně. Pro budování kondice a svalů musí být adekvátní trénink s ohledem na velké vlkodavovo tělo. 

Zajímavosti

Irský vlkodav je odnepaměti považován za největší plemeno planety, i přestože rekordní kohoutkovou velikost drží německá doga. Ale v Guinnessově knize rekordů je zaznamenán nejdelší pes, a to vlkodav Monti s délkou těla od špičky nosu po špičku ocasu 232 cm.

Irského vlkodava zviditelnil britský autor knihy „Irčák Finn“ A. J. Dawson. Ten ve svém díle popisuje život a povahu plemene formou napínavého a dobrodružného příběhu. Sám tyto psy vlastnil. 

Kniha svého času toto plemeno velmi zpopularizovala a ovlivnila pohled na irského vlkodava, a i když obsahovala také věci smyšlené (historie, děj), lidé ji brali jako biografii plemene.

Krmení

Protože se jedná o plemeno velmi velkého vzrůstu, jeho krmení vyžaduje velkou pozornost. Správně krmit vlkodava ve štěněcím a mladém věku je opravdu velká věda. 

Vlkodav vyroste během krátké doby, a pokud by dostával krmivo výrazně podporující růst, nebo naopak krmivo nekvalitní, snadno by to odneslo jeho zdraví. Totéž platí pro denní množství krmiva.

Rozhodně je potřeba vlkodava krmit během štěněcího a mladého věku 4‒5× denně. V dospělosti pak doživotně 2× denně. 

Přece jen je to obří plemeno s poměrně velkou spotřebou krmiva, což je pro ně v jedné dávce náročné i nebezpečné. 

Nikdy se vlkodav nesmí krmit a ve velkém množství napájet bezprostředně po namáhavém fyzickém výkonu nebo před sportováním. 

Vlkodav je náchylný k růstovým a pohybovým problémům, ale také k torzi žaludku. To vše souvisí s jeho krmením. Dejte na doporučení chovatelů a rozhodně nic nepodceňujte. 

Mimo jiné se doporučuje podávat přípravky kloubní výživy. Při nevhodném krmení je kromě torze žaludku pes ohrožen také prošlapy v zápěstí, křivými končetinami a samozřejmě také viditelně bolestivým vstáváním či problematickým běžným pohybem. V těchto případech je nutné okamžitě vyhledat veterinárního lékaře. 

Problémem může být také např. osteochondróza (OCD). První příznaky se projevují v mladém věku, mezi 4‒8 měsícem. 

U velkých plemen je však běžné, že mladý pes se může vyvíjet nerovnoměrně. Přestavění zádě je běžnou záležitostí stejně jako přechodně klešťový skus. 

Zdraví vlkodava

Protože se jedná o velké a těžké plemeno, není neobvyklé, že vzniknou na jeho těle, na končetinách, otlaky. 

Velikost těla také může způsobit burzitidu, což je nahromadění tekutiny v oblasti loketního kloubu. Otlakům a burzitidě je možné částečně předcházet umožněním spaní na měkké podušce.

Velkým problémem byly srdeční vady/kardiovaskulární onemocnění (DCM). Dnes se situace naštěstí už trochu zlepšila, a navíc existují na onemocnění srdce léky, které psům prodlužují život. 

Dalším problémem mohou být jaterní zkraty, progresivní atrofie sítnice (PRA), Willebrandova nemoc (problémy se srážlivostí krve), portosystémový zkrat (cévní anomálie) či dysplazie kyčelních kloubů. 

Ovšem největším strašákem v populaci vlkodavů stále zůstává rakovina. 

Dnes již většina veterinárních lékařů naštěstí ví, že irský vlkodav je zpravidla citlivější na anestetika. Pro uspání pro rentgenování či operaci většinou postačí výrazně menší dávka, než jaké je zapotřebí s ohledem na jeho hmotnost. Pro jistotu majitelé vlkodavů tento fakt veterinárním lékařům vždy připomínají.

Ostatní péče, jako je kontrola a čištění zvukovodů, aby se předešlo případným zánětům, kontrola zubního kamene a jeho příležitostné odstranění a v neposlední řadě udržování krátkých drápů, je dnes již samozřejmostí u všech plemen včetně vlkodava. Problémy totiž mohou nastat i v těchto oblastech. 

Irský vlkodav roste rychle, dospívá pomalu a pak rychle stárne. S tím musí člověk počítat nebo spíše se s tím musí smířit. 

Dospívá kolem 2‒3 let věku, což je na první pohled zřejmé fyzicky i psychicky. S ohledem na jeho velikost se dá očekávat krátkověkost. Průměrný věk irského vlkodava je však pouhých 6 let. 

Je však nutné zdůraznit, že se jedná o průměr. Do průměru věku jsou započítávána i brzká úmrtí z důvodu onemocnění, ať už jde o zmiňované nádory, problémy se srdcem, nebo torze žaludku. 

Všechny tyto problémy končí smrtí psa a snižují věkový průměr celé vlkodaví populace. 

Obdobně je na tom i pár dalších plemen. Jsou však i vlkodavové, kteří se dožijí krásných 10 let. Obvyklý věk zdravého irského jedince je však 8 let. 

Srst a péče o ni

Srst vlkodavů je hrubá a tvrdá na celém těle. Srst nad očima a ve vousu je mimořádně drátovitá. 

Barevně, množstvím odstínů, je velmi variabilní, přičemž uznávané barvy jsou šedá, žíhaná, červená, červeně písková, červenohnědá, černá, čistě bílá či žlutá, nevylučuje se ani barva plavá s černými znaky. 

Bílé znaky na hrudi, špičce ocasu nebo tlapkách jsou povoleny, ale čím méně bílé barvy, tím lépe. Bílé znaky na hlavě nebo souvislý bílý límec jsou nepřijatelné.

Výměna štěněcí srsti za kvalitní srst dospělého jedince je individuální. Může to trvat až dva roky. 

I když podle standardu irský vlkodav nepotřebuje úpravu srsti, je běžné, že chovatelé i majitelé zejména vystavované jedince upravují. Srst na uších se vystříhává (holí) zcela nakrátko, na zbytku těla se upravuje škubáním uvolněné srsti, srovnává se nůžkami, malá část trimovacím nožem, nebo efilačními nůžkami do plynulých a líbivých linií. 

Úprava na výstavu se provádí 3 týdny před výstavou. V den výstavy tak působí přirozeným dojmem. 

Srst se udržuje občasným česáním. Vousy se češou pravidelněji a udržují se po krmení čisté. 

Obvykle je zapotřebí úpravu srsti provádět 2‒3× ročně, v době, kdy se srst vlkodava začne uvolňovat. V tu dobu přichází na řadu trimování. Trimování je jednoduché a mělo by se provádět ručně, tzv. škubáním. Psa nebolí, naopak je pro něj většinou příjemnou záležitostí, protože uvolněná srst ho svědí. Po trimování/škubání celého těla, až do dalšího línání, srst pouští minimálně. 

Srst se škube palcem a ukazovákem jedné ruky ve směru růstu. Jen výjimečně se používá trimovací nůž. Při poctivém ručním trimování je srst tvrdá, kvalitní a v některých případech tmavšího odstínu než před trimováním. 

Pokud by se srst holila, stala by se jemnou, nekvalitní, hůře udržovatelnou a pro toto plemeno netypickou. 

Jak by měl irský vlkodav vypadat?

Předně by irský vlkodav neměl být těžký ani masivní jako doga, avšak měl by být zřetelně větší a silnější než jeho blízký příbuzný deerhound. 

Žádoucí je pes velkého formátu, přičemž průměrná kohoutková výška je 81‒86 cm. Minimální kohoutková výška pro psa je stanovena na 79 cm a pro fenu 71 cm. 

Minimální hmotnost psa je uváděna 54,5 kg a fen 40,5 kg. 

Hlava irského vlkodava je dlouhá a rovná, nesená vysoko, kosti čela velmi lehce vystupují a mezi očima vykazuje velmi lehkou prohlubeň. 

Tlama je dlouhá a mírně zašpičatělá. 

Nosní houba, víčka a pysky jsou černě zbarvené. 

Nůžkový skus je ideální, ale klešťový skus je považován za přijatelný. 

Oči by měly být tmavé barvy, uši jsou malé, složené do růžičky jako u greyhounda. 

Krk je poměrně dlouhý, velmi silný a svalnatý, dobře klenutý, bez laloku či volné kůže na hrdle. 

Trup je dlouhý, hřbet spíše delší než krátký a záď je velmi široká mezi kyčlemi. 

Hrudník je hodně hluboký, středně široký a břicho je dobře vtažené. 

Ocas je dlouhý a nesený v mírném oblouku, přiměřeně silný a dobře osrstěný. 

Končetiny jsou rovné, dlouhé a silné. 

Tlapy jsou přiměřeně velké, okrouhlé, nenatáčejí se dovnitř ani ven. 

Prsty jsou dobře klenuté a sevřené.